LG - kapitola 5,6

Překlad: Clarissa

Ahoj holky,

moc děkuju za vaše komentáře a dneska posílám hned dvě kapitoly najednou ;)

Díky,

Clariss

KAPITOLA 5

O TÝDEN POZDĚJI JSEM SE KONEČNĚ odvážil promluvit s mým nejlepším kámošem, TJem. Říct mu, že mám poruchu ledvin bylo snadnější, než jsem si myslel. Měl otázky, a já mu řekl, co jsem věděl, což nebylo moc, protože jsme se pořád snažili všechno pochopit, ale on to vzal dobře. Řekl mi, že udělá cokoliv, co budu potřebovat. A já mu řekl, že všechno, co jsem potřeboval, bylo, aby byl pořád mým nejlepším kamarádem. Smál se a chystal se praštit do mého ramene, když se zastavil, a my se shodli na tom, že pro teď bychom měli přestat s tímhle uličnickým chováním.

Co jsem nečekal, byla reakce Anny. Uběhlo deset minut a ona pořád neřekla ani slovo. Řekl jsem jí všechno, co jsem věděl a nevynechal ani jediný detail. A ona tu jen seděla. Vzal jsem ji na mé nejoblíbenější místo pod stromem, vedle knihovny, kterou se chystali zavřít.

Polykajíc ten nervózní knedlík v krku, utrhl jsem pár stébel trávy a škádlivě je hodil na Annu.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal jsem se, potřebujíc odpověď. Neřekla dokonce ani 'oh můj Bože', což byla její odpověď skoro na všechno.

Oprášila si trávu z klína a konečně se na mě podívala. „Upřímně?“ zúžila pohled a já kývl, chtějíc vědět, co přede mnou skrývala.

„Opravdu nevím, co si zrovna teď myslet.“ Pokrčila rameny. „Jsem zmatená.“

Já taky.

Sklouzl jsem svou rukou přes její, snažíc se jí utišit. „Řeknu ti všechno, co vím, nebo se aspoň budu snažit. Je toho moc, abys to pobrala.“ Můj hlas klesal s každým slovem.

Stáhla svou ruku zpátky, a začala si kousat nehet.

Foukal vítr a pramen vlasů jí vletěl do oka. Natáhl jsem se pro něj, něžně ho strkajíc za její ucho. „Přál bych si, abys se mnou mluvila.“

O několik úderů srdce později odtáhla prst od jejích rtů. „Myslím, že se bojím, že ty, jako, chceš ode mě ledvinu nebo něco. Chci říct, Jasone, jsem příliš mladá na operaci, jako je tahle. Musím myslet na budoucnost. Nemůžu ti prostě dát orgán. Co když ji budu potřebovat?“

Cože?

Nakrčil jsem obočí. „Nikdy bych tě o něco takového nežádal.“

Nebyl jsem si jistý, jestli se mám smát, nebo se nakrčit po té facce, kterou mi právě teď dala.

„Díky Bohu! Tolik jsem se bála.“ Odfrkla dlouhým, ulevujícím výdechem, její tváře se v tom procesu vypustily. „Jasone, budeš v pořádku. Myslím tím, že vypadáš skvěle.“

„Necítím se skvěle,“ zamumlal jsem, zcela zdrcen tím rozhovorem. Možná byla příliš mladá na to, aby to pochopila. Myslel jsem si, že já byl, ale odhadoval jsem to, protože to byl můj život, a musel jsem věnovat větší pozornost tomu, co se dělo.

„No, myslím, že vypadáš stejně. A upřímně, co se tímhle změní?“

Celý můj život. „Vlastně nic,“ řekl jsem, ukončujíc to.

Proč jsem byl tak raněný její reakcí? Bylo to, jako kdyby se nezajímala...ale to je to, co jsem chtěl, ne? Aby se mnou jednala jako s normálním klukem, který nebyl nemocný a pořád měl jeho dospívání před sebou, jako všichni ostatní.

„Pojďme odtud vypadnout. Nesnáším sezení v trávě.“ Stoupla si, oprášujíc zelená stébla z jejích džínů. „Chceš se jít podívat, co dělá moje ségra? Možná by nás mohla vzít do obchoďáku.“ Její celé chování se zcela změnilo. Ta šťastná, usměvavá Anna, kterou jsem znal, byla zpátky.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ty jdi. Nakupování mě nebaví, ty to víš. Myslím, že zůstanu tady.“

„Jasone!“ Dupla do, už tak dost udusané, trávy a natáhla se po mně.

Zaklonil jsem hlavu a zasmál se. „V žádném případě. Nejdu nakupovat. Ty jdi. Já budu v pohodě tady.“

Se zamračením se sehnula dolů, dala mi pusu na tvář a vzala to dolů po ulici. Položil jsem se zpátky do měkké trávy, složil jsem si ruce pod hlavou, a relaxoval jsem. Moje mysl se začala zabývat tím, co by – kdyby. Udělat si řidičák, vynechat sport, i když jsem věděl, že jsem nebyl sportovní typ – všechny ty věci, ze kterých jsem byl nadšený kolem střední školy a dospívání. Zafoukal vítr a všechna ta stébla trávy, která jsem hodil na Annu přelétla zpátky přese mě. Venku bylo pěkně, ticho, a počasí bylo perfektní. Přestal jsem hloubat o těch věcech, které jsem nemohl ovlivnit a uvědomil si, že jsem si chtěl užít víc takových okamžiků.

Kolik jich ještě budu mít?

Rozhodně jimi nebudu plýtvat na nakupování. Muselo by to být něco opravdu zvláštního, aby mě to donutilo jít do obchoďáku.

KAPITOLA 6

BYLO TO JEN V POLOVINĚ školního roku, pozdní zima, když mé ledviny fungovaly na méně než deset procent. Přivezli mi dialyzační přístroj a domácí zdravotní sestru, až dokud pro mě nenajdou ledvinu. Věci se jasně zhoršily a zatímco na to všichni mysleli, jedinou věcí, na kterou jsem myslel já, byl můj brácha. Jeho dopis o stipendiu zůstaval nedotčený na kuchyňském stole už několik dní.

Máma a táta Dana obejmuli a blahopřáli mu, když to zjistili, ale to nebyla oslava, kterou jsem očekával, když s trhnutím otevřel ten dopis. Pokud by to přijal, stal by se fotbalovým hráčem týmu Colorado University Buffalo. Tohle bylo všechno, co chtěl, všechno, pro co jsme pracovali. Tohle bylo všechno pro mě. Ale pro zbytek mé rodiny to teď neznamenalo nic.

„Tak, kdy jim řekneš ANO? Víš, že nemáš celý měsíc na rozhodování,“ připomínal jsem mu, když vešel do kuchyně a míříl přímo k lednici.

Odfrknul a otevřel lahev vody, hltajíc ji, jako kdyby právě uběhl deset kilometrů.

Což pravděpodobně uběhl. Každý den běhal víc a víc. „Jasei, musíme si promluvit.“

Nikdo jiný z mé rodiny mi neříkal Jasei, a mně se líbilo, jak znělo mé zkrácené jméno jako přezdívka. Tentokrát nervy sevřely můj žaludek do uzlů při zvuku jeho tónu hlasu. „O čem?“

Dan přicházel s více než zachmuřeným výrazem na jeho tváři. Opřel své dlaně o stůl, dívajíc se na ten dopis a pak na mě. „Já tam nepůjdu. Rozhodl jsem se, že zůstanu tady. Zapíšu se do nějakých online kurzů a pomůžu mámě a tátovi.“

„Cože?“ naklonil jsem se dopředu, narovnávajíc svůj pohled na něj. „Já to nechápu. Vždyť jsi kvůli tomu tak tvrdě makal, jak to můžeš jen tak zahodit?“ Strčil jsem ten papír přes stůl k němu.

Zavrtěl hlavou. „V životě jsou důležitější věci, než je tohle stipendium.“

Moje čelist spadla skoro až na podlahu, vztek si razil svou cestu skrz mé žíly. Všichni jsme tak tvrdě makali kvůli tomuhle, kvůli němu.

„My jsme dřeli jak otroci, abys mohl dělat všechno, co jsi mohl, abys tohle získal, a ty teď říkáš, že jsou v životě důležitější věci, než dostat plné stipendium na školu, o které jsi vždycky snil?“

„Ty potřebuješ ledvinu!“ vyhrkl na mě.

Řekni mi něco, co nevím. „Jo. Ale nechápu, jak tohle vůbec souvisí s tvým hraním fotbalu. J-jsi nemocný, Dane?“ Opřel jsem se dlaní o stůl, mé srdce bušící jako o závod.

„Ne, Jasei. Jsem v pořádku.“ Vytáhl židli a svalil se na ni. „Poslouchej, měl jsem v úmyslu tam jít. Tys mi pomáhal tvrdě makat, abych dostal to zatracený stipendium a já tam chtěl jít kvůli tobě, ale věci se mění. Ty potřebuješ ledvinu, a když jsem to zjistil, věděl jsem, že nemůžu odejít.“

Jeho pozornost se obrátila ke stolu, jeho ruka mačkala lahev vody. „Je to moje vina, že jsi v téhle kaši. Je to moje vina, že jsi nedostal pomoc dříve. A teď, když vím, že potřebuješ ledvinu, je to ještě větší důvod, abych tady zůstal.“

Jeho lesklé oči se setkaly s mými. „Nejdu nikam. Máma a táta to ví. A jsem si docela jistej, že by mě stejně uškrtili, kdybych tam šel.“

„A-ale já to nechápu?“ S mým žaludkem sedícím společně s mou čelistí na podlaze, jsem se snažil pochopit ten rozhovor. „Ty zůstáváš tady a co? Budeš mě sledovat, jak procházím dialýzou? Chci tím říct, že tohle není život pro tebe, Dane. Ty to nechápeš?“

Dan spolkl plnou pusu vody, než našrouboval víčko na lahev. „Jasone--“

„Neříkej mi Jasone, Dane,“ přerušil jsem ho. „Jsem naštvanej. Tvrdě jsme kvůli tomu makali a ty to teď jen tak zahodíš?“ Založil jsem si ruce na své zvedající se hrudi. Jak tohle mohl udělat?

Těžce vzdychl. „Jen tak zahodit? Ani náhodou. Jasei....Jdu na testy. Pokud vyjdou dobře, dám ti svou ledvinu.“

„Ty jdeš na testy?“ zeptal jsem se, můj hlas byl skoro šepot, když jsem bojoval proti tomu golfovému míčku v mém krku.

Nejmenší úsměv na světě rozdělil jeho rty. „Pokud bych mohl, dal bych ti jakýkoliv orgán v mém těle. Takže jo, jdu na testy, abych se ujistil, že moje ledvina bude pro tebe vhodná.“ Usmíval se, jako by už věděl, že vhodná bude.

Uvnitř mě se usadil ohromující pocit štěstí. Jediná věc, která mě trápila, byli máma a táta. Nesnášel jsem, že jsem se ho na to vůbec ptal, ale musel jsem to vědět.

„Přinutili tě k tomu, abys to udělal?“

Přesně věděl, o kom jsem mluvil. Nebylo tajemstvím, že i když to byla moje chyba, že jsem jim to řekl tak pozdě, tak se moji rodiče obviňovali za to, že si toho nevšimli a samozřejmě to sváděli na Dana, protože se na něj tolik soustředili. Byla to odporná, zamotaná pavučina, ve které Bradlyovi byli.

Danovo čelo lemovaly vrásky. „Nenutili mě, Jasei. Ty to teď nechápeš, ale jsi můj brácha a tohle je zdaleka to nejsnadnější rozhodnutí, které jsem kdy mohl udělat.“

„T-ty taky cítíš vinu, že jo?“ Můj hlas se zlomil. Neměl žádný důvod, ale věděl jsem, že se Dan také obviňoval.

Lahev vody v jeho ruce praskla. „Samozřejmě, že jo. Samozřejmě, že se cítím, jako by to nějak byla moje vina. Ale na tom nezáleží. Na ničem z toho. Rozhodl jsem se sám. Zůstávám tady, kámo. Neodjíždím. Ty pro mě znamenáš víc, než by nějaký zatracený stipendium, vysoká nebo fotbalový tým mohl kdy znamenat. Jednou tohle všechno uvidíš v úplně jiném světle.“

Mé rty bojovaly s tím, aby se neotočily nahoru. Byl jsem chycen mezi chtěním brečet a chtěním oslavovat. Z toho jak mluvil, jsem mohl říct, že jeho rozhodnutí zůstat nebylo kvůli vině; bylo to kvůli tomu, že byl můj brácha. A můj Bože, on byl opravdu Batman. Vždycky najde způsob, jak mě ochránit, není to tak?

„Tak naštvaný, jak jsem kvůli tomu, že nepřijmeš své stipendium, já-já.....“ Odmlčel jsem se, mé čelisti pevně uzamčené. Slzy si razily jejich cestu nahoru, hrozící se uvolnit, ale já je potlačil. „Co se ti snažím říct je, díky Dane.“

„Pro Robina cokoliv, pamatuješ?“