Lucian - 16. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Pro Jordyn víc než nečekaná návštěva – sám děsivý Antony Marcello osobně, a k tomu ještě s nabídkou práce. A bratři Marcellové se konečně pouští do práce, na kterou se víc než těšili… Sinnel

Antony Marcello byl tajemný, děsivý muž.

Jordyn si myslela, že má obrovské množství masek, které si každý den nasazoval. Od otce, přes obchodníka a manžela, až po mafiánského zločineckého bosse. Myslet si – to bylo to klíčové slovo, protože upřímně řečeno, na tom člověku nerozuměla ani jediné zatracené věci.

Jeho masky se měnily tak rychle, že bylo téměř nemožné jeho nálady sledovat. Žertování mezi ním a jeho třemi syny se v okamžiku mohlo mrknutím oka změnit v napjaté, nepříjemné pohledy a rychlé omluvy. Antony málokdy musel říct byť jen slovo a už zněly omluvy.

Bylo však nad slunce jasné, že své tři syny zbožňoval a miloval.

Pro Jordyn to vše představovalo složitý, matoucí mix vztahů, do kterého se raději nesnažila proniknout hlouběji.

Takže když ráno po sprše vyšla z ložnice, kterou sdílela s Lucianem – plně obléknuta a připravena na nový den – při pohledu na Antonyho u kuchyňského stolu téměř instinktivně ustoupila o krok nebo dva zpět.

Zastrašující. Skutečně.

Jordyn připadalo, že ve svém stylovém, na míru šitém obleku, se slunečními brýlemi zvednutými ve vlasech a šálkem kávy v ruce nevypadal bezstarostně, ale přinejmenším se tvářil uvolněně.

„Jordyn, dobré ráno,“ pozdravil ji Antony. Rukou mávl k druhému šálku, který ležel na stole. „Lucian si vzal svou kávu sebou, ale tahle je tvoje. Tři cukry, dvě lžičky smetany. Tak, jak řekl můj syn.“

„Ehm… děkuji?“

„To je slušný začátek,“ s úsměvem zavtipkoval. „Vzhledem k tomu, že je ráno, přehlédnu nedostatek tvých konverzačních schopností. Pojď, posaď se.“

Jordyn udělala, co chtěl. V okamžiku, kdy dosedla, popadla šálek s horkou kávou a napila se. Ten oslazený, hořký nápoj ji probudil ještě víc.

„Kde je Lucian?“ zeptala se Jordyn.

Její milenec jí neřekl nic o tom, že by musel ráno odejít. Ani se nezmínil o tom, že by sem měl dorazit jeho otec. Vypadalo to, že vždy se poblíž vyskytoval minimálně jeden člen jeho rodiny, případně se nečekaně ukázal. Jordyn už zjistila, že v rodině Marcello je jen velice malý prostor pro soukromí nebo tajemství. Všichni tři synové sice již vyrostli v dospělé muže, ale tím, že byli Italové, narození do Cosa Nostry, znamenalo to, že si byli všichni mnohem bližší, než to bylo obvyklé.

„Všichni moji synové dnes řeší nějaký problém.“

Jordyn se kousla do rtu. „Aha.“

„Spíš s mým synem,“ řekl z ničeho nic Antony.

Jordyn se téměř udusila kávou, které se před okamžikem napila. „Prosím?“

„Můj syn. Spíš s ním. Odpusť, ale tenhle druh rozhovoru je pro mě nový.“

„Myslíš rozhovor se ženou? Protože obvykle nezačíná těmito slovy.“

„Ne,“ zamumlal Antony s povzdechem. „Myslel jsem tím, že je pro mě nové mluvit se ženou, která je úzce zapletena s mým synem, nebo když na to přijde, jemu na ní dokonce záleží. Obecně se s těmi dívkami nesetkávám, nemluvě o tom, že bych chtěl. Neříkám, že mě to odrazuje, ale představuje to pro mě něco jiného.“

„Jsem prostě dívkou,“ řekla Jordyn tiše.

„Jistě. Dívkou, do které je zamilovaný můj nejstarší syn. Ta, se kterou sdílí to, co nikdy s žádnou ženou dřív. Pro mě to znamená, že tě nemůžu považovat jen tak za nějakou dívku. Takhle to nefunguje.“

Jordyn netušila, co na to říct, takže se rozhodla po tom dál nepátrat. „Aha.“

„Máš na dnešek nějaké plány?“ zeptal se Antony.

„Lucian mě má později vyzvednout na večeři v Cazze.“

„Do té doby se vrátí. Srdíčko, myslel jsem předtím. Přes den. Měla jsi něco konkrétního, co jsi chtěla dělat?“

Jordyn pokrčila rameny. „Jestli se budu muset ještě déle dívat na ten nepořádek na jeho stole, tak to všechno asi zapálím.

Antony se zhluboka zasmál. Ten bezstarostný zvuk Jordyn překvapil. „Nebyl by pak kvůli tomu na tebe naštvaný?“

„Možná, ale vsadím se, že poté by po sobě začal uklízet věci, které vyndá. Někdy je ještě horší, než puberťačka. Než si vybere košili, která se mu líbí, tak jich vytahá pět různých a ani jednu z nich následně nevrátí zpět. Nechá je ležet, kam spadly.“

„To je dědičná vlastnost,“ vysvětlil Antony. „Obávám se, že z tvé strany je to předem prohraná bitva. John byl úplně stejný, ale i tak nějak podivně vždycky věděl, kde co má.“

Huh.

Teď byla Jordyn zvědavá. „Bylo to pro vás zvláštní, vychovávat ho?“

„Luciana? Bože, ne. Pro mě představoval dar, Jordyn. Bylo mu osm. Lucian umíral ve snaze najít to, co ztratil a stejně tak i já. Johnova smrt byla tou první skutečnou tragédií, kterou jsem zažil, protože to je to, jak se v Cosa Nostře žije. Připomnělo mi to, že nikdo nebyl v bezpečí a nezáleželo na tom, jak je důležitý, nebo jak ho ostatní lidé milovali.“

Jordyn svraštila obočí. „Osm?“

„Hmm, sì. Domnívám si, že proto to je pro mě u Luciana mnohem snazší v případě, kdy se potřebuji změnit z role otce na roli jejich bosse, na rozdíl od mých ostatních chlapců. Neměli jsme ho od okamžiku, kdy byl miminkem. Už věděl, kdo byli jeho matka a otec, ale byl otevřený k tomu, aby měl další pár, který ho miloval.“

„Cecelia říkala, že jeho rodiče zemřeli, když mu bylo šest let.“

Jordyn si znovu připomněla na ty dva roky mezery, které zůstaly nevysvětleny.

Antony si odkašlal a odvrátil oči. „To ano, Jordyn.“

„Ale… co potom ty dva roky? Byl v systému?“

„Ne, nebyl.“ Antony vstal od stolu a narovnal si již tak dokonale upravené sako. „Předpokládám, že když ti řekl o svých biologických rodičích, tak by ti vysvětlil i zbytek. Pokud to neudělal, tak já nejsem tím, kdo by ti to měl říct. Tohle je Lucianův příběh a dokonce i teď, po tak dlouhé době, ho to hodně bolí. Někdy se mu o tom i zdá. Stále ještě se v noci toulá po chodbách?“

„Častěji, než se mi to líbí. Myslela jsem si, že je to jen jeho povahou, protože má tak strašně moc práce.“

„Ne, to je kvůli jeho snům. Dělá to už od doby, kdy byl malým dítětem, ale nerad to přiznává. A už tak jsem řekl víc, než jsem měl.“ Antony se zasmál, ale neznělo to příliš věrohodně. „Mimochodem, zpátky k tvému dnešku.“

„O co jde?“

„No, napadlo mě, zda bys nechtěla strávit dnešek se mnou.“

Jordyn vykulila v oči a v hrudi pocítila něco podivného. Vděčnost. Byl to Antonyho způsob, jak ji přivítat. „Co dnešek obnáší?“

„Jordyn, jsem velice zaneprázdněný člověk. Obnáší to spoustu věcí. Upřímně řečeno jsem doufal ve tvou pomoc. Právě proto jsem se tu dneska ráno objevil. Věřím, že mi můžeš stejně dobře pomoc.“

„Jak?“

„Zoufale potřebuji někoho, komu můžu věřit, aby se mi staral o mé každodenní povinnosti. Mnohokrát se mé legální obchody mísí s mým druhým životem a někdy se to díky tomu stává… obtížné vše uřídit. Lucian je možná šťastný a spokojený se svými povinnostmi se svou restaurací, protože si toho nikdy nenabral víc, než mohl sám zvládnout. O sobě však nemůžu říct to samé. Marcello Industries je pro mě svým způsobem něco jako další dítě. Asistenti mi jen zřídka vydrží déle, než pár měsíců. Pak utečou.“

Jordyn zírala na onoho muže. „Nabízíš mi práci?“

„Něco takového. Nejedná se o normální práci od devíti do pěti. Jedná se o mnohem soukromější věci a tak.“

Jordyn okamžitě vytanul na mysl rozhovor, který vedla s Lucianem před týdnem. Poté se pohádali a ona se vydala do Brooklynu. On byl tím, kdo následně připustil, že Jordyn se potřebuje vrátit zpátky k běžnější rutině. To bylo přesně ono. Zvlášť, když přišlo na její život a pocit, že něco dělá.

Ale i tak se Jordyn nelíbila myšlenka, že ta nabídka byla předložena jen proto, že někdo, konkrétně Lucian, si to pro ni vyžádal. „Požádal tě o to?“

Antony zvedl obočí. „Můj syn?“

„Kdo jiný? Ano, myslela jsem Luciana. Požádal tě, abys to udělal?“

Tím si vysloužila další Antonyho smích, který ji zastihl naprosto nepřipravenou. „Rozhodně ne, ačkoli jsem mu včera v noci řekl o svých plánech.“

Jordyn byla zmatená. „Tak proč? S ničím takovým nemám žádné zkušenosti. Jsem si jistá, že bys určitě našel někoho mnohem kvalifikovanějšího, než jsem já.“

„Popravdě ano. Cecelii. Jordyn, moje žena dokáže působit neuvěřitelné potíže, kdy chce. Nedokážu adekvátně vysvětlit jaká je. Miluji ji. Rozhodně je z nás dvou tou lepší polovičkou. Věř mi, že ví, jak je to dlouho, co jsem měl naposledy někoho, kdo dozíral na mé osobní záležitosti a můj pracovní rozvrh. Když si začne stěžovat, tak mám tendenci poslouchat. Je to mnohem jednodušší.“

„A?“ naléhala Jordyn.

„A hádal jsem se, že jsem neměl nikoho, komu bych mohl věřit ohledně těch nejcitlivějších věcí. Zmínila se o tobě.“

„Znovu. S něčím takovým nemám žádné zkušenosti.“

„To vím,“ ujistil ji Antony. „Všichni se učíme. Tohle je navíc oboustranně výhodné, protože stále potřebuješ být v bezpečí, než se to vyřeší s těmi motorkáři a zoufale potřebuješ něco, díky čemuž se budeš cítit dobře. Já, na druhé straně, potřebuji člověka, který mi bude v ruce, který bude vše řídit, a který mě za to nebude chtít zabít. Jsem si jistý, že to zvládneš.“

Jordyn si odfrkla. To by mohla. „Dnešek je můj první den?“

„Ah ne, srdíčko. Dnešek je pro nás.“

„Co?“

Antony se usmál. „Připadá mi, že jsem tě dost zanedbával a zatím jsem se s tebou pořádně neseznámil. To je další věc, na kterou se má milovaná žena ve svém kázání rozhodla poukázat. No, jsi první principessa v mé rodině. To je velice důležité. Stručně řečeno, teď s tebou budu zacházet jako s princeznou, tak, aby to bylo všem zřejmé. A na to, abych to mohl udělat pro lásku jednoho z mých synů, jsem čekal hodně dlouho.“

Jordyn se podívala na džíny s košilí, které měla na sobě. Jak by se s ním mohla hádat? Měla pocit, že by to stejně bylo zbytečné. „Můžu se nejdřív převléknout?“

„Hmm. Měla bys. Vezmi si něco vhodného jako to, co jsi na sobě měla do kostela. Něco jiného než tohle. Prostě něco pěkného. Pospěš si. Máme s Cecelií, ještě dřív, než znovu zamíří do té strašné galerie, domluvenou snídani. Jestli přijdeme pozdě, dostane záchvat.“

O deset minut později vyšla Jordyn z Lucianovi kanceláře, v ruce nesla své černé lodičky. Necítila se na to, aby vysvětlovala, jak mohly skončit právě tam, takže se potichu vracela chodbou zpátky. Koutkem oka zahlédla něco neobvyklého. Dveře nepoužívané místnosti, o které předpokládala, že je v ní něco zvláštního, byly pootevřené. Dokonce, i když byla před jejími dveřmi elektronická klávesnice, podobná jako ta, která byla před Lucianovou pracovnou a jeho soukromým výtahem. Někdy bylo lepší se neptat. Tato místnost byla vždy zavřená, takže to, že byla teď otevřená, vzbudilo její zvědavost.

Jordyn věděla, že nemá čas na její prozkoumání, protože Antony čekal, popadla kliku s tím, že dveře úplně zavře. Náhlá Antonyho přítomnost vedle ní ji zastavila. „Nedělej to. Nechal je otevřené?“

Jordyn se otočila k muži. „Ano.“

„Pak můžeme s jistotou předpokládat, že to, co je uvnitř, je určeno tvým očím. Lucian by ty dveře jinak nikdy nenechal otevřené. Ani když žil sám. Běž dál. Otevři ty dveře.“

„Ale -“

„Otevři je,“ opakoval Antony. „Máme pár minut. Lépe, když to uvidíš se mnou, než pak sama.“

Jordyn bez další argumentace dveře otevřela. Místnost byla stejně velká, jako hlavní ložnice v bytě. Byla bez okna, nebylo zapnuté žádné osvětlení, takže v neosvětlených vitrínách nebyl příliš dobrý výhled. Ne tak dobrý, aby dokázala rozpoznat, co tam leží. Police lemovaly stěny od podlahy až ke stropu. Mnohé vypadaly jako zavřené zásuvky. Uprostřed místnosti bylo posezení, jako by bylo používáno na věci, které tam ležely. Na nic jiného.

Antony za zády Jordyn stiskl vypínač a světlo zalilo vše přítomné. Další stisk vypínače a automatické rolety vyjely téměř nehlučně nahoru.

Jordyn cítila své srdce až v krku. „Ach.“

Zbraně. Munice. Všechno příslušenství, které by mohl chtít jakýkoli nadšenec do zbraní. Tolik zbraní, až Jordyn oněměla. Poloautomatické pistole, naleštěné revolvery, speciality pro snipery, pušky, rozličné útočné zbraně. Bylo tam všechno. Stejně tak si byla jistá tím, že tam byly i vojenské zbraně, nicméně netušila, jak se k nim mohl Lucian dostat.

„Má docela impozantního koníčka, co?“ zeptal se Antony.

Jordyn se přes šok donutila dýchat. „V téhle místnosti je spousta zbraní.“

„Pár set. Plus minus. To jsou jen ty, které má doma.“

Všechny byly vystaveny. Některé v otevřených poličkách, jiné na šedém sametu, který ladil se stěnami a policemi.

Proč by Lucian chtěl, aby to viděla, když tam nebyl? Jordyn tomu nerozuměla.

Na stole ležela otevřená krabice na zbraň. Ta chyběla. Podle velikosti a tvaru s porovnáním s ostatními se dovtípila, že jednalo o jednu z útočných zbraní. Všimla si, že nebyla jediná, která chyběla. V jedné z dražších skleněných vitrín, kde ležely Magnumy a Eagly, také něco chybělo.

Lucian se jí tím snažil něco říct.

„Myslela jsem si, že má rád Eagle. Vždycky ho má u sebe,“ řekla Jordyn jen tak. Netušila, co jiného říct.

Antony si lhostejně odfrkl. „To ano. Věřím, že Gio chtěl něco s mnohem útočnějším kalibrem.“

„Stará se o vyřešení problému, že?“ zeptala se Jordyn.

„Ano. Kolem třetí ráno byl jeden z mých mnoha bytových domů… poškozen. Vypálen do základů. Několik nájemníků to bohužel nezvládlo. Podle hasičů totální zkázu během pár minut dokonal akcelerátor hoření.“

Jordyn se nervózně kousala do vnitřku tváře. „Aha?“

„Krátce před požárem hlásili svědkové v této oblasti přítomnost motorkářů. V téhle době a čtvrti velice neobvyklé, protože je tam podle příslušných předpisů přísně regulován hluk.“

Samozřejmě, že v něčem tak příšerném měli prsty Synové Pekla. Vzhledem k tomu, že se jednalo o majetek Antonyho, Jordyn mohla snadno předpokládat, že k tomu došlo kvůli ní. Zřejmě před týdnem její cesta do Brooklynu neproběhla tak bez povšimnutí, jak původně doufala.“

„Antony, omlouvám se.“

„To není tvoje chyba. I když na tyhle věci máme pravidla.“

„Jaká?“ zeptala se.

„Když je někdo z našich zraněn, pošleme je do hrobu. Ublížili ti, takže je na čase, aby za to jejich šéf zaplatil. Čekali jsme dost dlouho.“

*****

„Kde jsi to sebral?“ Zeptal se Lucian ze sedadla spolujezdce.

Dante pokrčil rameny a zajel s černým SUV na relativně klidné parkoviště. „Zmínil jsem se příteli, že potřebuji auto, které nebude chtít zpátky. Další přítel přítele shání pojistné plnění. Fungovalo to.“

Nebylo by moudré riskovat na použití spáchání trestného činu auto, které by mohlo být zaznamenáno nějakou kamerou, s tím, že by se později ukázalo jakou soukromé auto Marcellů. Díky tomuto by měl přítel přítele dobrou výmluvu, aby řekl, že mu bylo auto odcizeno a použito ke spáchání trestného činu. Díky tomu by jeho historka vypadala ještě lépe.

„Bože! Tu zbraň zbožňuji,“ řekl Gio ze zadního sedadla.

„To i já. Poškrábej ji a já tě Gio, rozkrájím na kusy.“

„To bych neudělal.“

„Takže, Antony zněl jasně,“ řekl Dante, který rychle změnil téma hovoru. Otevřel schránku mezi sedadlem řidiče a spolujezdce. Z ní vytáhl Glock 0,22, vyndal ho z pouzdra, zkontroloval zásobník a se slyšitelným cvaknutím ho znovu vrátil na místo. „Dovnitř, rychle odvést práci a vypadnout ven.“

„Přesně jako při šukání,“ zavtipkoval Gio.

Lucian zasténal. „Gio, teď ne.“

„Omlouvám se.“

Dante se ze svého sedadla otočil a podíval se na svého bratra. „Jsi v pořádku, abys to zvládl?“

Jistě. Bylo jen dobře mít možnost vypustit část agrese. Lucian čekal už dlouho na to, než dostane příležitost na odplatu za to, co se stalo Jordyn. Ta práce ho v žádném případě netrápila. Byl to ten narůstající vztek v jeho těle, a čím víc se blížili k jejich cíli, tím víc na něj dotíral. Lucian potřeboval dostat to svinstvo pod kontrolu.

„Jsem v pohodě,“ konečně odpověděl Lucian. „A ty?“

„Už nějakou dobu jsem to nedělal, ale nemyslím si, že by v tom oproti dřívějšku byla nějaká změna.“

„To proto, že si tě táta drží u sebe,“ řekl Gio. „Za posledních pár let jsi o mnoho přišel. Užili jsme si spoustu zábavy.“

Jo, zábava. Tohle byla jedna z cest, jak si ji dopřát.

„Dneska nebudou žádné škody, kromě pár členů motorkářů,“ odpověděl Dante a zněl přitom unaveně. „Připraveni?“

„Já ano,“ řekl Lucian.

Gio se naklonil dopředu. „Já taky.“

„Plán je jednoduchý,“ vysvětloval Lucian. „Jsme od místa půl bloku. Gio, ty to vezmeš zadem, mezi budovami. Dokud se nedostaneš do zadní části klubu, drž se mimo dohled. Zámek na zadních dveřích by nemělo být složité překonat. Projdi chodbou, vyčisti místnosti, a pak se s námi sejdeš uprostřed. S tou puškou, která má třicet výstřelů za vteřinu, stačí jen držet prst na spoušti, všichni lidé padnou k zemi a budou se dívat dolů. To je všechno, co chceme.“

„Vy prostě vejdete hlavním vchodem?“

Dante se ušklíbl. „Proč ne?“

„Já nevím… přijde mi to jako špatný nápad.“

Lucian obrátil oči v sloup. „Jsou tak arogantní, že pravděpodobně nebudou mít přes den ani nikoho u vchodu. Je jedenáct dopoledne. Chceš se vsadit, že půlka z nich se po včerejšku dokonce ze svého omámení ještě ani neprobudila?“

Za správnou cenu nebylo těžké získat na ulicích informace. Peníze mluvily. Vypadalo to, že poté, co ti pitomci z Klubu předchozí noc zaútočili na jeden z Antonyho bytových domů, se rozhodli vrátit zpátky na své oblíbené místo do Legs and Leather, aby oslavovali. Podle jednoho zdroje měli předtím, než budovu zapálili, party a v ní po akci pokračovali dál. Vzhledem k přítomnosti gaučů a chatrných lehátek v zadních místnostech striptýzového klubu Lucian vážně pochyboval o tom, že by příliš členů odešlo pryč.

Ne, když tam byl k dispozici zdarma alkohol, drogy a množství ženských otvorů, které mohli ochotně vyplnit.

Nechutní chlapi se chovají tak předvídatelně.

Zřejmě pro ně byly soukromé party naprosto běžné.

„Prostě doufejme, že je tam,“ řekl Dante tiše a vyslovil tím Lucianovi myšlenky.

„A pokud ne?“

„Pak ho to skutečně nasere.“

„To za to stojí,“ dodal Gio, který vypadal, jako by začínal podrážděně pohybovat. „Můžeme vyrazit?“

„Jo,“ řekl Lucian s ostrým přikývnutím. „Pojďme.“

Všichni tři bratři si nasadili kapuce svých svetrů, aby měli chráněné tváře před případnými bezpečnostními kamerami, které mohly být umístěné na vnější straně budov. Dante se neobtěžoval vyndat klíčky z auta, ani vypínat motor. Od okamžiku, kdy padne první výstřel, budou mít jen omezený čas na to, aby se dostali z klubu pryč. A to i v případě, že lidé tady budou s nejvyšší pravděpodobností se zavoláním policie čekat, až to všechno skončí.

Upřímně řečeno, s policií si příliš hlavu nelámali, protože Synové Pekla nebyli až tak hloupí, jak vypadali. V obchodu nechtěl policajty nikdo. Když se ukázali, většinou to znamenalo to, že někdo zůstal naživu, aby mohl identifikovat útočníky a oznámit, že šlo o loupež.

Snadno dovnitř a snadno ven.

Tenhle druh práce bylo lepší provést přímo na ulici, než v soudní síni.

Legs and Leather byl jen půl bloku od místa, kde zaparkovali. Poté, co Gio vyklouzl ven do uličky, se Lucian s Dantem vydali k přednímu vchodu. Zbraně měli ukryté vzadu v kalhotách, hlavy skloněné.

U hlavního vchodu striptýzového klubu se potvrdilo přesně to, co si Lucian myslel již dříve. Parkoviště bylo zaplněno několika řadami motorek. Většina vnějších světel na podniku dokonce ani nebyla vypnuta, aby signalizovala to, že je místo uzavřeno.

Ocelové dveře dokonce ani nebyly zamknuté.

Jak jednoduché a hloupé, že?

Když Lucian otevřel dveře, zavrtěl hlavou. „Cafones.“

Luciana přímo do obličeje praštila směsice drtivého pachu sexu, zatuchlého alkoholu a kouře. Zvedl se mu žaludek. To jediné, na co dokázal pomyslet, byla Jordyn. Tyhle věci musela vídat i dřív, i když byla pod ochranou. S vědomím toho, jaké s ní měl Will plány, než mu ji Lucian sebral, moc dobře věděl, že tohle byla jedna z těch party, ze kterých by neměla úniku.

Bylo to odporné.

Lucian ty lidi nenáviděl.

Krátká chodba vedla přímo do jámy lvové. Na podlaze, stolech i přes židle, leželi muži v bezvědomí. Každý rovný povrch byl pokryt prázdnými lahvemi a sklenicemi. Ženy, které byly minimálně oblečené, pokud vůbec, vypadaly, že jsou v podstatě stejném stavu jako muži. Pár se jich možná začínalo probírat, i když většina vypadala naprosto mimo. Pár lidí u zadních stolů spolu tiše mluvilo, i když nevypadali, že by si všimli příchodu bratrů.

Lucian rychle spočítal všechny osoby v dohledu. Kolem třiceti mužů a zhruba sedmi žen.

Bylo to špinavé.

Lucian se cítil pošpiněný už jen díky tomu, že byl uvnitř.

Potřeboval získat pozornost všech přítomných. Rychle.

Po jeho levici stála řada výherních automatů. Zezadu z kalhot vytáhl jednu ze svých Eagles a vystřelil na každý z automatů. Místností se ozval hluk, jak se při výstřelech stroje probudily k životu, a to nemluvě o zvuku střelby, který se rozlehl celým prostorem.

„Vstávat!“ vykřikl Dante. „Nahoru, vy sráčové! Postavit do pozoru. Máme to obchod!“

Výsledkem byl stejný efekt, jako vždy. Lidé prudce vyskočili a rozběhli se jako švábi všude okolo, kamkoli, kde předpokládali, že by mohli být v bezpečí. Bezpečí nebylo nikde. Někteří se natáhli po zbraních, které pravděpodobně měli být v jejich dosahu, ale nebyly, protože byli až příliš podělaní, než aby si vzpomněli, kam je položili.

K Lucianovi přiběhl muž s obličejem buldoka jako by to chtěl začít řešit. Ironií osudu to byl ten stejný vyhazovač, kterého Lucian nachytal přitom, jak vzadu, při jejich minulé návštěvě, útočil na Jordyn.

Pomsta byla sladká.

Když se muž přiblížil na pár desítek centimetrů, takž se Lucianův Eagle opřel přímo o jeho čelo a donutil ho zastavit se. „Řekl jsem ti, že ti vystřelím obličej do vzduchu.“

Přesně to udělal.

Lucian se při následné spršce tekutin, krve a lidských tkání ani nepohnul.

„Co to sakra děláš?“ vykřikl někdo vpravo od nich. „To není tvůj -“

Dante se okamžitě otočil a vystřelil kulku přímo nad mužovu hlavu. Okamžitě ho tím donutil sklapnout. „Ticho. Je velice nezdvořilé, skákat někomu do řeči. A jen tak pro upřesnění, ty kreténe, neminul jsem tě.“

„Ty zkurvysynu.“

Dante s povzdechem znovu stiskl spoušť. Tentokrát kulka zasáhla svůj cíl. Přímo do hrudníku a svou silou odmrštila muže dozadu. Na zeď vystříkla krev, zatímco ten muž s vytřeštěnýma očima již umíral. Odpovědí na výstřel se stal ženský křik.

„Nechci se znovu opakovat,“ řekl Dante, který se otočil tváří znovu do místnosti. V obličeji byl netečný. Bez emocí. „A tím myslím, poznámky o mé matce. Nelíbí se mi to.“

„Vytáhněte zbraň a já vás zastřelím,“ řekl Lucian hlasitě. „Pohněte se a já vás zastřelím. Podívejte se mi do očí a já vás zastřelím. Je to zatraceně jednoduché. Čím rychleji řekneme to, co chceme říct, a dostaneme, co chceme dostat, tím rychleji odejdeme.“

„Někdo minulou noc vypálil budovu mého otce,“ navázal Dante na slova svého bratra. „Don z toho není příliš šťastný. Představte si jeho šok, když zjistil, že v tom nesmyslu měli prsty Synové Pekla. Mysleli jsme si, že když jsme tu byli posledně, tak jsme si to vyjasnili. Ne snad?“

Vypadalo to, že ne všichni muži mají obavy, ale dívky rozhodně ano. Luciana to nezajímalo.

„Hele, hele -“

Od stolu vstával jeden z opilců v kůži. Podle toho, jak se kymácel, rozhodně stále ještě nevystřízlivěl. Jeho slova byla přerušena rychlým sledem výstřelů, který vycházel ze zadní části klubu. Znovu se potvrdilo přesně to, co Lucian viděl už poprvé. Všichni v budově reagovali jedním ze dvou způsobů: buď na místě ztuhli, nebo se pokusili doběhnout najít bezpečné útočiště.

„To byl prostě můj bratr,“ řekl Dante s krutým úsměvem. „On se tím skutečně baví.“

„Pro ty, co trpí nějakými hrdinskými představami - ti, co jsou v zadních místnostech, se vás rozhodně nechystají přijít zachránit,“ dokončil Lucian.

Po nějakých třiceti vteřinách vyšel ze zadní chodby Gio. Pak se opřel o dveře, které do ní vedly. Gio kývl, že je jeho sekce pod kontrolou.

„Kde je Will?“ zeptal se Lucian přítomných.

Odpovědí mu bylo mlčení.

Jeho frustrace narůstala, takže namířil svým Eaglem na nejbližšího motorkáře v naději, že by se mohlo jednání pohnout. Zabíjení těchto mužů mu nevadilo, ne potom, co dovolili, aby se Jordyn stalo to, co se jí stalo.

„Zeptám se už jen jednou. Pak začnu střílet. Upřímně doufám, že vy zatracení idioti dokážete ten bordel uklidit dřív, než dorazí policie. Kde je Will Vetta?“

Znovu bez odpovědi.

Lucian bez mrknutí stiskl spoušť. Při výstřelu necítil žádné emoce. Ani se neobtěžoval tím, že by se díval na toho muže, jak vykřikl bolestí a poté spadl ze židle. Do levného koberce se začala vsakovat další krev. Dva lidé, kteří stáli u nejbližšího stolu, se ani nepohnuli, aby mu pomohli.

Každý musel přinášet své oběti.

„To jsou tři,“ informoval Dante. „Půjdeme na čtyři?“

Lucian koutkem oka zahlédl, jak se někdo za barem zvedl. Pak spatřil pistoli, namířenou přímo na Danteho. Ani jeden ze zbylých bratrů si hrozby nevšiml. Lucianova Eagle byla stále zaměřena na místnost. Rychle popadl další schovanou zbraň, kterou měl za kalhotami, odjistil ji, natáhl kohoutek a zároveň zamířil. Nikdo nestačil ani mrknout a náraz kulky už s hlasitou ranou dopadl přímo do mužovy hlavy.

„Ježíši,“ zamumlal Dante. „Díky.“

„Chlape, měj oči otevřené,“ odpověděl Lucian. Pak se otočil zpátky do místnosti a vážně doufal, že si všichni konečně uvědomili, že se nejednalo o žádnou hru. „Druhá nejlepší otázka. Kde je Ron?“

„Přímo tady,“ ozvala se tichá, chraplavá odpověď z potemnělého kouta místnosti.

Ron Daney zvedl ruku. Seděl u stolu s muži, kteří spolu mluvili, když do klubu vstoupili Lucian s Dantem. Pomalu se na židli otočil a pak se Ron střel s Lucianovým pohledem. Vypadal zdánlivě nebojácně, i když unaveně. Možná i díky tomu, co se tu kolem dělo.

„Kde je Will?“ zeptal se Lucian Rona.

„Tady ne.“

„Kde?“

„Jako bych zatraceně věděl,“ zamumlal Ron. „Po tom požáru se nevrátil. Co čekáš, že řeknu? Nejsem jeho chůva.“

„Pokračujeme,“ rozčileně odpověděl Lucian, jehož hněv znovu narůstal. „Nemáš kontrolu nad místem jeho pobytu?“

„Tahle show mě nezajímá, Mafiáne.“

„O tom pochybuji,“ řekl Dante, který stál po bratrově boku a stále svým ostrým pohledem propátrával celou místnost, aby měl jistotu, že se nikdo nesnažil ani pohnout. „Váš prezident je tak zaměřený na své násilí a drogy, že o ničem nedokáže správně rozhodnout. Jestli jste na něj spoléhali, tak vaši buňku zašlape přímo do země.“

Vypadalo to, že tím zahrál na nervy některých přítomných mužů v místnosti. Několik z nich se otevřeně mračilo, zcela zjevně bojovali se svým nutkáním vykřičet své popření a oplzlosti. Vzhledem k tomu, že stáli tváří v tvář třem střízlivým, naprosto nebojácným mužům se zbraněmi, kteří byli připraveni k výstřelu, se moudře rozhodli mlčet.

„Víš, co jí udělal?“ zeptal se Lucian Rona a všechny ostatní ignoroval. „Jak ji zmlátil?“

„Slyšel jsem,“ odpověděl Ron suše. „Jordyn znala pravidla a porušila je. Po tom jsem jí nemohl pomoci.“

Lucianovy žíly zaplavila zuřivost. „Jaká zasraná pravidla? Nebyla jeho, aby s ní dělal to, co chtěl dělat!“

„Tvůj život se tomu našemu nepodobá,“ řekl Ron lhostejně.

„Zjevně ne,“ odplivl si Gio. „S našimi ženami by nikdy nebylo zacházeno jako s dobytkem, který má být použit a zneužit, jak se nám zlíbí.“

„Na rozdíl od vás, my se o to, co je naše staráme a chráníme,“ dodal Dante.

Lucian zaťal zuby a snažil se zklidnit. „A ona je moje.“

Pohled mezi Lucianem a Ronem trval pár vteřin. Jako by tu už byli příliš dlouho. Bylo potřeba s tím skončit. A to rychle.

„Váš syn ji miloval, staral se o ni… a vy jste neudělal nic, abyste jí pomohl,“ zavrčel Lucian. „Když nemůžu mít Willa dneska, spokojím se s druhou nejlepší cenou, Rone. Myslím, že jsme na tom oba vydělali.“

„Nechci Jordyn,“ snažil se Ron říct.

Lucian pokrčil rameny. „Ale Will ano. Nechci, aby jí měl, a ty jsi zatraceně dobrý případ, jak to říct.“

Tím Lucian ze své strany rozhovor efektivně ukončil.

A též i Ronův život.