Hater - 8. kapitola

Překlad: Lucie

Ahoj holky,

Vím, že je to se mnou poslední dobou hrozné, ale posledních pár týdnů toho mám v práci tolik, že chodím téměř denně domů až v 8 hodin večer, utahaná jako mimino. A doufám, že se nebudete zlobit, že dávám přednost aspoň nějakému osobnímu životu. V tomto obdivuji ostatní překladatelky, že Vám dokážou přinášet kapitoly v dennodenní dávce. Asi se jich budu muset zeptat, kde na to berou čas J

Dnes jsem se kousla a přináším Vám další kapitolu s mojí oblíbenou dvojicí. Takže dost mých "ukňouraných" řečí a užijte si čtení…

Milenecká hádka v jídelně?
Povídejte…
#JeToTimJidlem
#MohloByToBytPovazovanoZaDivadloUVecere?
…Alpha BuzzFeed

Romeo

Nebyl jsem knihomolský typ.

Sedět ve třídě a poslouchat profesory, jak dokolečka stále jen drmolí a drmolí… To nebyla moje představa dobře stráveného času. Polovinu času jsem byl mimo a stejně jsem neposlouchal, o čem mluví.

Dobře, fajn. Ne polovinu času.

Celý čas.

Byl jsem fyzický typ. Chtěl jsem být v pohybu. Být venku. Dělat něco, co zahrnuje akci.

Netřeba říkat, že se moje ranní hodiny vlekly. Měl jsem třicetiminutovou pauzu mezi přednáškou, ze které jsem právě utekl, a mou dnešní poslední přednáškou. Jakmile ta skončí, chtěl jsem si dát nějaké jídlo, a pak vyrazit na hřiště si zacvičit, než začne trénink. Šampionát se blížil a já jsem chtěl být připraven, jak jsem jen mohl.

Stále foukal vítr, ale vylezlo sluníčko, díky kterému bylo o trochu tepleji než ráno. Uvažoval jsem nad tím, jak je Rimmel v té zimě, a jestli ji moje mikina udržuje v teple.

Byl jsem rád, že ji měla na sobě. Zachytil jsem několik překvapených pohledů, které jsme včera obdrželi. Lidé si mysleli, že z ní už budu otrávený. A to se mi nelíbilo.

Kdyby měla trpět tím, že jsme spolu, bylo by horší, kdyby si každý myslel, že jsem ji odkopl. Posmívali by se jí, že byla využitá a pohozená stranou. Ta představa mi stočila ruce do pěstí. Na to byla příliš dobrá. Příliš hodná a naivní.

Mé rty se zkřivily do úsměvu, protože kdyby věděla, že na ni myslím tímto způsobem, snažila by se mi nakopat zadek. Nechtěla by, aby ji někdo viděl tímto způsobem, protože byla silná. Rimmel si ve svém životě prošla už hodně věcmi a dostala se přes ně, a to byl přesně ten důvod, proč jsem k ní tak ochranitelský.  Stále byla přes všechny ty věci hodná a naivní. A byla tak malá. Chránit ji byl pro mě přirozený instinkt.

V jistém smyslu byla moje mikina tichým štítem, a dnes každý, kdo nevěděl, že jsme stále spolu, už to vědět bude. Doufejme, že to některé ze supů udrží pryč.

Dal jsem si na čas, když jsem šel do budovy, kde byla moje další hodina. Zastavil jsem se u automatu a popadl sodovku, když kolem prošlo několik kluků z týmu, a tak jsme začali rozebírat strategii pro velkou hru.

Všichni žertovali o párty, která se bude konat u mě, když odcházeli. Když jsem otevíral svůj nápoj, všiml jsem si, že se Michael drží trochu zpátky.

„Máš něco na mysli?“ Zavolala jsem a ukázal na něj bradou.

Byl to dobrý hráč, na hřišti tvrdě dřel a já si ho vážil. Měl jsem takový pocit, že se mi nebude líbit to, co chtěl říct. Poznal jsem to podle zaváhání v obličeji a řeči těla. Pravděpodobně nesouhlasil s některými herními kombinacemi, které jsem chtěl dnes večer vyzkoušet a nechtěl mě nasrat ze strachu, že ho vyšachuju ze hřiště.

Ale to jsem neměl rád. Nechával jsem osobní hovna v šatně. Ve hře nebyl žádný prostor pro drama.

Vrátil se ke mně a upravil si popruh přes rameno. „Nejsem si jistý, jestli bych měl něco říct.“

„Jen to řekni, chlape. Je to v pohodě.“

„Dnes ráno jsem viděl tvoji holku.“ Začal a všechno uvnitř mě zamrzlo.

Tohle nebylo o fotbale. Bylo to osobní.

„Díval ses po Rimmel?“ Zeptal jsem se klidným hlasem.

Oči se mu trochu rozšířily, ale zavrtěl hlavou. „Ne, chlape. Ani bych nevěděl, že je to ona, ale měla na sobě tvoji mikinu.“

Přikývl jsem, aby pokračoval.

„Byla na chodbě, před svoji třídou,“ řekl a podíval se na mě.

Už se potřeboval dostat k zasranému jádru věci. Ztrácel jsem trpělivost.

„Ten kluk, Zach, byl s ní. Vypadalo to dost intenzivně.“

Trhnul jsem s sebou do vzpřímené polohy. „Cože?“ Zavrčel jsem.

Co, sakra, dělala Rimmel se Zachem? Proč s ní mluvil?

„Chytil ji za ruku. Docela dost s ní škubnul.“

Červená zabarvila můj zrak a adrenalin mi začal proudit v žilách. „Co jsi to řekl?“

Michael ponuře přikývl. „To je důvod, proč jsem si jich všiml. Popadl ji a ona vykřikla. Řekla mu, aby ji nechal jít, ale on s ní jen víc trhl. Málem upadla.“

V hrudi mi zaburácel zvuk a naplnil mě hněv tak rychlý a horký, že to až bolelo. „Řekni mi, žes ho od ní odtrhl,“ pronesl jsem.

„Chystal jsem se. Zavolal jsem na ně a vyrazil k nim, ale to bylo v okamžiku, kdy ji pustil a odešel pryč.“

Zabiju ho.

Je mrtvej.

„Ptal jsem se jí, jestli je v pořádku. Nemyslím si, že věděla, že jsem s tebou v týmu.“

„Pravděpodobně ne,“ zamumlal jsem, stále jsem se snažil ovládnout vztek, který se uvnitř mě začal vymykat kontrole.

„Řekla, že je.“ Pokračoval, ale slyšel jsem v jeho hlase pochybnosti.

„Ale?“ Slovo ze mě vyšlo drsněji, než jsem chtěl, ale nezdálo se, že si toho všiml.

„Ale její zápěstí bylo docela červené. Vypadalo to, jako kdyby se jí tam dělala modřina.“

Ta myšlenka mi prošla hlavou. Racionalita se vypařila. „Díky, žes mi to řekl,“ řekl jsem a spěchal pryč v opačném směru, než měla být moje další hodina.

Ověřil jsem si čas na mobilu a věděl jsem, že Rimmel bude pravděpodobně v jídelně. Měla teď přestávku a dnes ráno se zmínila o obědě s Ivy. O Zachovi se nezmínila vůbec.

Až do jídelny jsem bral schody po dvou, řítil se kolem lidí, kteří volali mé jméno, aniž bych na ně jen mrkl.

Lidé byli všude, chodili s podnosy, seděli, smáli se a stáli ve frontách. Vůně kávy a pizzy naplnila vzduch a z reproduktorů hrála hudba, která bojovala se zvuky všech, jak přes sebe navzájem mluvili.

Všechno jsem to zablokoval.

Rozhlédl jsem se po místnosti přes poskakující dav lidí. Hledat Rimmel v místnosti plné lidí se mohlo znát jako hledání jehly v kupce sena.

Ale ne pro mě.

Přitahovala mě způsobem, který jsem nechápal.

Našel jsem ji za pár vteřin. Seděla směrem k zadní části místnosti naproti Ivy u čtyřmístného stolu. Missy seděla vedle Ivy a čtvrtá židle vedle Rimmel byla prázdná.

Usmívala se na něco, co říkala Ivy, a to mi probodlo srdce.

Bez přemýšlení jsem kráčel davem, aniž bych zpomalil svůj krok, když jsem se přibližoval. Všimla si mě. Její tvář se roztáhla do úsměvu a oči se jí rozzářily.

Ale pak musela vycítit mou náladu. Nebezpečný způsob, jak jsem se pohyboval. Oči se jí rozšířily a úsměv jí ze rtů opadl.

Neřekl jsem ani slovo, když jsem se zastavil u stolu. Jen jsem zvedl její ruku a vytáhl ji nahoru rukáv mikiny. Její zápěstí bylo v pořádku. Krémově hladká pokožka byla bez jediné vady.

„Romeo,“ řekla v šoku. „Co to děláš?“

Mé pohyby byly trhané, když jsem pustil její ruku a sáhl po druhé. Trhl jsem s ní a její tělo se napnulo. Podíval jsem se na její tvář a v jejích očích jsem spatřil záchvěv bolesti. Místo toho, aby mi bylo líto, že jí to bolelo, jsem byl ještě víc nasranej.

I když jsem jí chtěl vytrhnout rukáv pryč, přinutil jsem se, abych jej odhrnul opatrně, protože jsem věděl – věděl jsem – že se mi nebude líbit to, co uvidím.

Moje stoličky se secvakly tak, že udělaly tak ostré cvaknutí, když jsem to uviděl.

Byla pohmožděná. Prstenec fialové, skvrnité modřiny obkroužil její štíhlé zápěstí a kolem něj byla pokožka červená a podrážděná. Uchopil jsem její dlaň do své a otočil její ruku, abych našel stejný druh modřiny a lehký otok i na druhé straně.

„Panebože,“ řekla vedle mě Ivy. „Co se ti stalo se zápěstím?“

Rimmel se pokusila vyklouznout rukou z mého sevření, ale já ji nenechal. Mé oči ji probodávaly, zavrtávaly se do jejích, aby našly odpověď.

„Kdy ses chystala mi o tom říct?“ Zeptal jsem se smrtícím klidem.

„Jsem v pohodě,“ namítla a osvobodila svou ruku. Chtěl jsem ji zachytit, abych mohl i nadále vidět otisky, které ji zanechal jiný muž na její kůži.

Ale neudělal jsem to. Tímto způsobem bych jí neublížil.

Hluboko v krku jsem udělal frustrovaný zvuk a strčil si ruce do vlasů. Pak jsem propletl prsty za hlavou a vyfoukl dech, neschopný stát v klidu.

„Zatraceně, Rimmel,“ řekl jsem drsně. Cítil jsem pohledy do několika bližších stolů.

„Možná bychom si o tom měli promluvit později,“ řekla. Její hlas byl téměř šepot.

Zasmál jsem se. „Myslíš si, že budu čekat, abych se později dozvěděl podrobnosti o tom, jak ti ten sráč udělal modřiny na těle?“

Missy zalapala do dechu a Ivy udělala zvuk plný utrpení. Já jsem se na ně však nepodíval. Pořád jsem držel pohled na své přítelkyni, jak jsem rychle a mělce dýchal.

V daném okamžiku jsem se cítil mimo kontrolu. Nikdy jsem se takhle necítil. Byl jsem zvyklý být klidný a rozvážný, ale teď jsem tuhle svoji část nemohl najít. Představa těch modřin, Michael stojící přede mnou a opatrně mi říká, jak byl svědkem toho, že byla Rimmel zatlačena na chodbě, mě přepadla.

Pohled na Zacha, jak se culil před knihkupectvím před pár dny, zvuk jeho hlasu, když mi říkal, že nezapomněl.

Jeden z jeho "přátel" si vybral tento okamžik, aby prošel. Soudě podle výrazu jeho tváře jsem věděl, že si pravděpodobně dělá poznámky, aby to později mohl nahlásit svému kamarádovi. Přesunul jsem se rychlostí blesku, natáhl ruku a popadl ho za košili přímo u krku. Byl menší než já. Cítil jsem špičky jeho bot táhnoucích se po podlaze, když jsem ho zvedl ke svému obličeji.

„Kde je?“ Zeptal jsem se.

„Kdo?“ Zeptal se s očima vypouklýma z důlků.

„Ty víš kdo,“ zavrčel jsem.

„Romeo!“ Rimmelin hlas přerušil oslepující vztek uvnitř mě. Její ruce vklouzly kolem mého pasu a pokusila se posunout mezi mě a kluka, kterého jsem vyslýchal. „Dej ho dolů.“

Jen jsem tam stál. Neposlouchal jsem.

„No tak, pojď si promluvit.“ Zatahala mě za tričko a já ho pustil.

Vyškrábal se pryč, když se lidé za ním dívali. Otočil jsem se k Rimmel. Popadla tašku ze židle vedle ní a podívala se dolů na svůj tác.

„Postarám se o to,“ řekla Ivy a sklouzla pohledem na mě.

Přikývla a vložila svou ruku do mé. „Pojď.“

Šli jsme dolů po schodech, pryč od zvědavých očí našeho publika, a pak jsme zašli za roh směrem ke knihkupectví. Tahal jsem jí kolem vchodu. Pokračovali jsme dál po chodbě, kam nikdo, kromě personálu, nechodil.

Když jsem cítil, že jsme dostatečně o samotě, zastavil jsem se. Rimmel upustila tašku na zem a podívala se na mě. „Nemáš hodinu?“

„Přijdu později,“ řekl jsem, moje oči neopouštěly její obličej.

Zavrtěla hlavou. „Přijít pozdě první den-“

Přerušil jsem její přednášku. Snesl jsem se dopředu, chytil ji kolem pasu a natlačil ji dozadu na zeď. Moje ústa se zřítila nad její, ona zasténala a natáhla se, aby se setkala s mým polibkem.

Byl jsem zoufalý a trochu naštvaný. Políbil jsem ji hruběji, než bych měl, ale nemohl jsem přestat. Líbala mě zpět stejně agresivně. Bylo to, jako kdyby se ve mně točily všechny emoce, které vyvolávaly to stejné v ní.

Natlačil jsem se dopředu, přitiskl své tělo podél jejího, a obalil jí ruce kolem pasu.

Trochu z intenzity mého hněvu se rozptýlilo a odešlo pryč. Po velmi dlouhém, vášnivém polibku jsem se odtáhl. Těžce jsem dýchal.

Rimmelina hlava se zhroutila proti zdi a dívala se na mě rozostřenýma hnědýma očima. Ty barevné skvrny v jejich středu byly dnes zelené. „Romeo,“ vydechla.

Odtáhl jsem se dost na to, abych mohl zvednout ruku a uchopit její prsty. Udělala protestující zvuk, když jsem ještě jednou vyhrnul materiál trička a díval se dolů na temné skvrny na její kůži.

„Jak jsi mi to chtěla vysvětlit?“ Zabručel jsem.

„Neměla jsem v úmyslu lhát, jestli je to to, co máš na mysli,“ odsekla.

„Ach, zlato.“ Zasténal jsem a zvedl si její zápěstí k ústům. „Byl jsem blbec.“

„To jsi řekl ty…“ Souhlasila, nechala zbytek věty nevyřčený.

Usmál jsem se proti její kůži, a pak jsem ji ještě jednou políbil na vnitřní stranu zápěstí.

„Víš, co mi to udělalo, když mi Michael řekl, jak viděl, co ti Zach dělá?“

„Michael?“ Zeptala se s otázkou v očích. Pak se zamyslela a zašeptala, „Ten kluk z chodby.“

Mé oči se zúžily. Nelíbilo se mi pomyšlení, že jakýkoliv kluk přichází na její obranu, když jsem to nebyl já. Držel jsem v tom malý kousek informací. Nemyslel jsem si, že by to ocenila. Kromě toho jsem byl rád, že tam byl. Kdyby nepromluvil, kdo ví, co by Zach udělal?

„Je v týmu,“ vysvětloval jsem.

Unaveně vzdychla. „Je v kampusu někdo, koho neznáš?“

Usmál jsem se, ale přišpendlil jsem ji vážným pohledem. „Měla jsi mi to říct.“

Za svými brýlemi zakroutila očima. Vypadala rozkošně, když tu stála opřená o zeď, v mojí mikině, s brýlemi a s copem ve vlasech.

„Není tvoje práce mě chránit, Romeo.“

„Mýlíš se,“ řekl jsem, můj hlas nepřipouštěl žádný prostor pro diskuzi. „Je a taky to tak bude.“

„Jsi můj přítel. Ne můj bodyguard.“ Její slova byla naštvaná, a něco jsem za nimi cítil. Ale než jsem se jí mohl zeptat, pokračovala. „Jenom se choval jako blbec. Snažila jsem se odejít a on mě zastavil. Kdybych s ním nebojovala, pravděpodobně bych žádnou modřinu neměla.“

Cítil jsem, jak se mi zúžily oči, když jsem promluvil nebezpečně nízko. „Chceš tím říct, že je tvoje chyba, že s tebou Zach zacházel tímto způsobem?“

Nechat ji převzít za tohle zodpovědnost bylo něco, co jsem nehodlal připustit.

Povzdechla si. „Říkám, že se chováš jako královna dramatu.“

Zasmál jsem se a zvedl jsem obočí. „Připadám ti jako ženská?“

Růžový ruměnec se jí rozšířil po tvářích. „Ne.“

Vzal jsem její obličej do dlaní a naklonil ho tak, abych se jí mohl dívat do očí. „Poslouchej mě. Moje reakce na to, že na tebe někdo vztáhl ruku, není dramatická. To je, protože tě miluju.“

„Ach, Romeo,“ povzdechla si mé jméno a můj pták ztvrdnul.

Přitáhl jsem si jí ke své hrudi a obtočil kolem ní ruce. „Být pitomec je prostě součástí mého šarmu, zlato.“ Řekl jsem to jako skutečnost, neschopný udržet úsměv ze svého hlasu. „Tohle dělám, protože tě miluju.“

„Miluješ opravdu dobře,“ zamumlala proti mé hrudi a přitiskla se o trochu blíž.

Dlaň jsem jí položil zezadu na hlavu a pevně ji držel. Někdy mě děsilo, jak moc jsem ji miloval. Stejně jako hněv, který jsem před pár okamžiky cítil, mě děsil. Bylo to syrové a intenzivní. Téměř to hraničilo s nenávistí.

A to všechno… každý plamen tohoto nepřátelství byl namířen na jediného člověka.

Byl jsem připraven to všechno nechat v minulosti.

Ale ty modřiny na Rimmelině těle nebyly minulostí.

A já to nehodlal nechat být.