Lucian - 13. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Sbližování Jordyn a Luciana pokračuje dál a dál, a Jordyn čím dál víc dokazuje, že jí není proti mysli, pokud na ní ulpí trochu špíny Marcellových… Sinnel

Jordyn se do Lucianova bytu na Manhattanu zamilovala.

No, on to nazýval bytem, ale mnohem spíš připomínal penthouse s částečným přístupem na střechu, kde byla pro zábavu obrovská terasa. Co se týče Jordyn, rozhodně to nemohl být prostě byt, protože na to byl až příliš veliký. Kuchyně spolu s obývacím pokojem byla sama o sobě dost velká na to, aby se do ní vešel celý Jordynin byt. A to do toho nepočítala tři ložnice, z nichž jedna byla zamčená. Dále tam byla kancelář s knihovnou, místnost zařízená jako tělocvična a místnost určená pro zábavu, ve které byla televize s plochou obrazovkou, která by se klidně hodila i do divadla a dvě řady pohodlných plyšových židlí, které zvaly k příjemnému posezení a užití si zábavy.

Klidně by to stejně dobře mohlo sloužit i jako profesionálně zařízený předváděcí byt se špičkovou technologií.

Podle Lucianových slov jeho byt nebyl tím největším bytem v budově.

Jordyn o tom pochybovala.

Od časného rána byla místnost ode zdi ke zdi zalita přirozeným světlem. Stačilo stisknutí malého tlačítka, které sloužilo jako vypínač světel a automaticky se tím vytáhly všechny žaluzie v dané místnosti. Jordyn dokonce ani nemusela rozsvěcet jednotlivé žárovky.

Když sem předchozí noc dorazili, neměla příležitost prozkoumat Lucianův domov. Po večeři s jeho rodinou, která proběhla před třemi dny, vytáhl téma jeho bytu na Manhattanu. Dával mu přednost z více důvodů. Za prvé pro něj byl tím nejlepším místem a za druhé, byl i bezpečnější.

Jordyn to nevadilo. To jediné, co věděla, bylo, že se nemohla vrátit k životu, který žila dřív. Ne, pokud chtěla zůstat naživu a to ona chtěla. Strašně moc. Jistě s tím měl co do činění i muž s oříškově hnědýma očima a domýšlivým úšklebkem, který teď vypadal, že se od ní nikdy nechce vzdálit.

A ve skutečnosti to nechtěla ani ona.

Když jí Lucian nabídl, že jí dá vše, co potřebuje a ona ho požádala o bezpečí, skočil do toho rovnýma nohama.

Jordyn si nebyla příliš jistá, čím si ona s Lucianem byla. Zda byli spolu nebo ne. Zda byli párem nebo jen společníky. Rozhodně milenci. Ano, vzájemná blízkost jim byla příjemná. Zbožňovala ten pocit, když ráno pocítila na své kůži jeho ústa a nedokázala si pomoc, protože když se nedíval, nemohla se nabažit pohledu na něj. Lucian byl někdy tajnůstkářský, i když to tak nemyslel. Ta nebezpečná aura plná sebedůvěry byla svým způsobem téměř dusivá a rozdoutnávala v ní temné touhy. Jordyn byla do toho muže víc než jen trochu hotová.

Matoucí? V každém případě.

Bylo jednodušší jejich vzájemný vztah nedefinovat a místo toho si to jen užívat, což bylo to, co oba dělali. Ať už si byli čímkoli, fungovalo to.

Jordyn si za poslední týden tak zvykla probouzet se ráno vedle Luciana, proto když se dneska vzbudila a ona tam nebyl, byla zmatená. Netrvalo jí dlouho přijít na to, kde byl. Dveře koupelny byly otevřené a byl slyšet zvuk sprchy. A na kraji postele měl položený dokonale vyžehlený, černý oblek.

Poté, co si Jordyn vyměnila obvaz na své spálenině, která konečně začala vypadat, že se začíná skutečně hojit, se rozhodla vydat na prohlídku bytu. Popadla Lucianovo tričko, které zůstalo ještě z předchozí noci ležet na podlaze, a ze kterého stále mohla cítit jeho kořeněnou vůni, natáhla si ho na sebe a vydala se do nitra bytu. Jejím oblíbeným místem se rychle stala Lucianova kancelář.

V místnosti, která měla vysoký strop a byla plná knih, se Jordyn nudit nemohla. Vždycky tam objevila něco nového. Lucian tam měl sbírku malých mosazných cetek, podle kterých to vypadalo, že má rád fotbal, stejně jako každý dobrý americký kluk. Pokud šlo o jeho práci, to byl příšerný neorganizovaný chaos. Na jeho velkém dubovém stole se bála čehokoli dotknout, protože by to už znovu nenašel.

Její pozornost upoutala fotoalba, která byla naskládaná na jednom z mnoha regálů. První dvě na vrchu obsahovala z většiny rodinné fotografie Marcellů. Každá fotka byla označena datem a popiskem. Bratři, když byli mladší. Kopie fotek ze svatebního dne Antonyho a Cecelie. Obrázky miminek, i když tam chyběly ty Lucianovi. Rodinné výlety a podobně. Na těch fotkách vypadali všichni tak šťastně.

Jordyn popadla další album a začala jím procházet.

Tady byli bratři už starší. Bylo naprosto zřejmé, že tyhle fotky byly z doby, kdy byli teenageři. Právě na těchto obrázcích si Jordyn všimla těch jedinečných rozdílů mezi Dantem, Giem a Lucianem, jak se skutečně začali odlišovat. Privilegovaní dospívající chlapci, oblečení v tom nejlepším, šťastní a s úsměvem. Vypadalo to, že jako dospívající k sobě měli ještě blíž. A téměř na všech fotkách byl přítomen i jejich otec.

Fotka ze zakončení školy, kde byl Lucian s pěknou, zelenookou blondýnkou, na okamžik Jordyn vyrazila dech. Ta dívka na sobě měla oblečené světle růžové šaty pošité flitry, které doslova obepínaly každou její křivku. Na pravém stehně měly vysoký rozparek. Lucian měl na sobě černý oblek s ladící vestou a kravatou a nevypadal, že by ho foťák nějak extra zajímal. Spíš hleděl směrem někam na stranu.

Pod fotkou byla uvedena jména osob a datum.

Lucian a Reagan.

Jordyn nečekala, že by našla jeho fotku s jinou ženou, i když v těch albech byl dokumentován každý okamžik jeho života. A co ji překvapilo ještě víc, byla žárlivá jiskra, kterou pocítila až v žaludku.

„Ten ceremoniál jsem nesnášel.“

Jordyn se otočila a málem to album upustila, když se ocitla tváří v tvář Lucianovi, který měl na tváři úšklebek.

„Bylo to příšerné, ale skutečně jsem chtěl jít na after party. Cecelia mi navrhla kompromis: Pokud tam půjdu, dá mi klíče od domu. Takže jsem tam šel.“

Jordyn ho přejela pohledem. Na sobě neměl nic jiného, než ručník. Na kůži i vlasech mu stále ulpívaly kapičky vody. Zaútočila na ni touha s chtíčem, ale zatlačila ji zpět. „S Reagan.“

„Potřeboval jsem doprovod. Přijít sám nebylo přijatelné. Navštěvovala tu samou soukromou školu, kam jsem chodil já. Fungovalo to.“

„Hm. Ona byla tvou přítelkyní?“

Velice důvtipné, pomyslela si Jordyn.

„Reagan?“ Lucian se zasmál, vzal Jordyn album z rukou a zavřel ho. „Ne. Kamarádka kamaráda. Její doprovod to na poslední chvíli zrušil, či nějaký podobný nesmysl. Když Cecelia zjistila, že jsem měl v plánu jít sám a hned po začátku zmizet, měla z toho záchvat. Takže jsme se s Reagan spojili.“

„Doslova nebo obrazně?“ zeptala se Jordyn.

Lucianův úšklebek přešel do otevřeného úsměvu. „Žárlíš na něco, co se stalo před deseti lety?“

„Ne.“

„Lžeš. Dokonce máš i zrůžovělé tváře. Líbí se mi to.“

„Tobě se líbí moje žárlivost?“ Jordyn to nedokázala pochopit.

Lucian udělal krok vpřed a svým teplým tělem se svěží vůní zatlačil Jordyn na polici. Ani se nepokusila uhnout. Místo toho se oběma rukama chytla za polici za sebou. Pohledem znovu zamířila k ručníku, který zakrýval jeho spodní polovinu. Nad ním viděla pevné břišní svaly a tvrdé V, které směřovalo do jeho rozkroku.

Kolik Luciana bude potřebovat, než bude mít pocit, že znovu dokáže dýchat.

„Ano, miluji ji,“ zamumlal Lucian hluboce. „Je to jako záblesk tepla. Přímo ve střevech. Okamžitý hněv a nedůvěra. To je to, co cítíš, že?“

Jordyn přikývla. „Jo, přesně to.“

„Zásah vlastnictví. Je to intenzivní. Nade vše. Nemusí v tom být nic racionálního, dokonce ani uspokojujícího. Prostě to je. Ale znamená to něco dobrého.“

„Co?“

„Je to jasné znamení, že uvažuješ o něčem nebo někom, jen jako o tvém, srdíčko.“

Lucian se předklonil, přejel svým nosem po tom jejím a na ústech se mu objevil vědoucí úsměv. „Stejně jako po té večeři u mých rodičů, kdy jsem Giovu hostu vyhrožoval, že mu vyříznu oči, jestli se na tebe ještě jednou podívá. A můj bratr si o tom myslel, že to bylo zábavné.“

Jordyn se snažila nedat najevo, jaký na ni měla jeho slova vliv a neúspěšně se na něj ošklivě podívala. „To nemůžeš dělat.“

„Proč ne? Vím, že jsi krásná. Ale neznamená to, že chci, aby ostatní muži na tomhle světě obdivovali něco, co není jejich. Jednou je to v pořádku, ale pokud se to opakuje, tak si dotyčný koleduje o malér. A já jsem přesně tím druhem člověka, který má rád ve svém životě trochu problémů. A ty mi je určitě poskytneš.“

„Skutečně jsi mu neublížil, že ne?“

Lucian se uchechtl tak temně, až jí ten zvuk pronikl přímo do jejího nitra. „Ne, ale kdyby nebyl v otcově domě, tak bych musel. Nebral mou hrozbu vážně. Já to vždy dotáhnu až do konce. V každém případě.“

Jordyn pocítila něco zlomyslného a dráždivého. Lucian měl pravdu, milovala jeho žárlivost, dokonce, i když to nedávalo smysl.

Dvěma prsty pod bradou ji zvedl obličej, aby se mu podívala přímo do očí. Druhá Lucianova ruka spočívala na jejím stehně, svými prsty se hrubě, ale tak lahodně, zarýval přímo do jejího masa a znovu probouzel v ní touhu. „Jordyn, nežárli.“

„Protože nemusím nebo protože nejsi můj?“ zeptal se tiše.

„Protože jsem tu holku za posledních deset let ani jednou neviděl. Ale na tebe se dívám každý den.“

„To bych mohla říct to samé i o tobě.“

Lucian se rošťácky zasmál. „Srdíčko, promiň, ale v mém případě to tak nefunguje. Když přijde na tebe, tak to pravděpodobně nikdy ani jinak nebude.“

****

„Bella, pojď sem.“

Jordyn seděla u baru, na jedné z mnoha stoliček, s nohou přehozenou přes nohu a hlavou zabořenou v jedné z knížek, které si sebou přinesla. Lucian musel pracovat v Cazza, v jedné z mnoha svých restaurací a na později měl domluvenou důležitou schůzku s městským úředníkem. Místo toho, aby ji nechal celý den samotnou ve svém bytě, jí nabídl, aby šla s ním.

Jistě, v bytě na Manhattanu by bez něj byla v bezpečí, aspoň na tu malou chvíli, ale Lucian neměl rád, když ji měl od sebe příliš daleko.

Na sobě měla malé černé šaty, stříbrné střevíčky na podpatcích a lehký make-up. Ve speciálním osvětlení jídelny vypadala skvěle. Zvlášť, když přecházela po dřevěné podlaze přímo k němu, k jeho stolu, na kterém měl papíry a dezerty.

„Sedni si. Chci, abys to ochutnala se mnou,“ řekl Lucian a kývl směrem k podnosu, na kterém byly speciální dezerty, které sem šéfkuchař donesl před pěti minutami. „Potřebuji ženský názor. Čestně, myslím si, že ženy mají oproti mužům lépe vyvinuté chuťové buňky.“

Jordynin smích mu zněl skoro jako zvonkohra. „Myslíš?“

„Jistě. Ženy mají sklon zaměřit se více na chuť a texturu dezertu. Muži, když jsou na večeři, si ho prostě naberou, rozžvýkají a polknou. Navíc jsem teď roztržitý, takže je dnes zbytečné čekat, že na to dokážu zaměřit svou plnou pozornost. Můžeš si to tak stejně dobře užít. Cory potřebuje, abych definitivně rozhodl o novém desertu na menu dnešního večera. Už pár týdnů jsem to odkládal.“

Lucian byl šťastný za to, že se Jordyn nezeptala, co způsobilo jeho roztržitost, protože se to všechno týkalo přímo jí. Nepomáhal tomu ani fakt, že byl tohle ráno až příliš zaneprázdněn tím, jak se snažil začít dnešek tak, že by ji probudil, jak chtěl. Mezi jejími stehny s chutí její vůně na svém jazyku a následném dohnání ji k šílenství. Pro tuhle chvíli byla jeho posedlost uspokojena tím, že tu seděla vedle něho, opírala se bradou o svou dlaň, když si četla, nebo když si poklepávala levou nohou o zem, jakmile se dostala k nějaké pasáži, která ji zaujala víc, než ostatní.

Vážně, prostě miloval, když se na ni díval.

Jordyn ho nezklamala ani další půl hodinu, kdy měla v ruce vidličku a před sebou patnáct vzorků dezertů.

Netřeba mluvit o tom, že Lucian z toho, co potřeboval v restauraci udělat, nedokončil vůbec nic. Cazza byl z jeho podniků ten nejoblíbenější. Bylo to místo, kde při práci obvykle trávil nejvíc času, protože nepotřeboval klasickou, plnohodnotnou kancelář.

Nemluvě o věcech, které se týkaly Cosa Nostry.

Na rozdíl od uplynulých pár týdnů, které strávil v Brooklynu, kdy vybíral menší platby z pouličních obchodů, bylo místo jako Cazza, pro větší obchody mnohem lepší. Byla to nejvyšší třída. Většina mužů, kteří sem přicházeli na schůzky s ním, patřila ke stejnému kalibru. Rozhodně se nechtěli setkávat s mafiánským capo v nějakých špinavých barech či zapadlých zadních uličkách.

Bylo potřeba, aby vše probíhalo na úrovni.

„Takže, za deset minut mám schůzku,“ řekl Lucian, aby si získal Jordyninu pozornost od posledního vzorku dezertu.

„Chceš, abych na chvíli zmizela vzadu?“

„Bože, ne. Proč bych to měl chtít?“

„Nevím. Ty jsi tím, kdo tu schůzku zmínil.“

Lucian nad tím mávl rukou. „Za prvé, jsem si velice dobře vědom toho, co jsem měl dneska v plánu, takže kdybych si myslel, že by ses neměla účastnit, mohl jsem kohokoli požádat, aby ti dělal doma společnost.“

„Myslíš, dělal mi chůvu,“ řekla Jordyn a při tom pomyšlení nakrčila nos.

„Jordyn, má máma neopouští dům, aniž by za sebou měla dva ochránce.“

Jordyn vytřeštila oči. „Skutečně?“

„Skutečně. Od okamžiku, kdy se stal Antony bossem, jsou jejich osobními strážci. Jen málokdy si jich všimne a oni se drží v povzdálí. Blíž se zapojují jen v okamžiku, kdy je potřeba se s něčím vypořádat. Takže ne, nepovažuji to za hlídání. Dante dneska neměl práci a líbí se mu dělat ti společnost.“

„Zbožňuje mě škádlit, Luciane. Zvlášť kvůli tobě.“

„Protože je mým bratrem. To znamená, že tě má rád.“

„Fantastické,“ odpověděla suše.

„No, nicméně mířím tam, že tahle schůzka za chvíli začne. Nevadí mi, pokud tu budeš. Představím tě, ale poté mě nech prostě mluvit. Usmívej se, protože jsi nádherná a já to zbožňuji a zkus se nenudit.“

Jordyn od sebe odsunula podnos. „Něco dalšího?“

„Jen jedna maličkost. Nic velkého,“ zamumlal Lucian. „Možná, že uslyšíš věci, které nebudou vypadat příliš dobře, ale tak to není. Ten muž, který přijde, je vysoce postavený městský úředník. To poslední, co by chtěl, je, aby byl spojován s Cosa Nostrou. Všechno a všichni jsou tak či tak zatraceně zkorumpovatelní a to zvlášť v New Yorku.“

„Takže se mám dívat jinam?“

„Ocenil bych to. Chápu, pokud se rozhodneš, že u toho nechceš sedět přímo v první řadě. Tohle není to samé, jako když mi lidé předají obálku a jdou, aniž bys toho příliš slyšela nebo chápala, o co jde. Jestli se rozhodneš, že u toho nechceš být, tak zatímco tu bude můj host, jsi víc než vítána v kuchyni, kde si můžeš popovídat s kuchařem.“

Jordyn naklonila bradu a v očích se jí objevil vzdorovitý záblesk. „Poslouchat a neříct o trestném činu ze mě dělá spoluviníka, ne?“

Lucian si odfrkl pod vousy. „Nikdo nic neřekl o žádném trestném činu, srdíčko.“

„Ani jsi neřekl, že ne.“

„Ne, to ne. Jen nechci, aby ti to bylo nepříjemné.“

Jordyn se znovu opřela do své židle. „Myslím, že tu s tebou zůstanu.“

Ta důvěra, kterou Lucian cítil uvnitř sebe, se ještě zvětšila. „Dobře. Potom chci, abys seděla na téhle straně stolu se mnou.“

Bez jakéhokoli dalšího povzbuzení vklouzla na židli vedle něj.

Za dalších deset minut Lucian zavolal šéfkuchaře Cazzo, aby přišel do jídelny. Ze stolu byl odnesen podnos i se zbytky, byl vybrán dezert do menu. Následně si objednal dvě slenice Grey Goose a červené víno, které mělo být doneseno, až dorazí jeho host. Lucianova pozornost se na krátkou chvíli, kdy se ocitli o samotě, znovu obrátila na Jordyn.

Přesně podle očekávání dorazil Lucianův host přesně na čas jako vždycky. Frank Deveroux považoval nedochvilnost za chybu, takže nikdy nechodil pozdě. A stejně tak jako obvykle, pustil muže kuchař dovnitř zadním vchodem, aby se minimalizovalo riziko toho, že bude Frank spatřen, jak vchází do restaurace, která je vlastněna nechvalně známým mafiánem. Frank ve svých čerstvých padesáti vypadal stěží na pětačtyřicet let. Byl ve formě, vysoký a na tváři měl vždy úsměv. To proto ho měla veřejnost tak ráda. Na tak charismatickém muži bylo těžké najít chybu.

Lucian se postavil, aby se s mužem přivítal. Rukou pevně držel Jordyn, čímž ji vybídl, aby se postavila s ním.

„Franku, tak rád tě vidím.“

„Luciane.“ Frank se usmál a potřásl si s Lucianem rukou. „Víš, že ze všech Marcellových chlapců jsi můj nejoblíbenější.“

„Lháři. Tím je Gio a oba víme proč.“

„Dobře, on ví, jak nastavit dobré časy. Kdo je tahle kráska?“ zeptal se Frank a nabídl Jordyn ruku.

Okamžitě ji přijala.

„Tohle je moje Jordyn,“ řekl Lucian. „A je skutečně půvabná. Děkuji.“

Jordyn nad těmi komplimenty s úsměvem mávla rukou. I když Lucian si všiml jejího zvědavého pohledu. Poznala Franka, i když si ho nedokázala hned zařadit. „Ahoj.“

„Sedneme si, ano?“

Frank přikývl a dřív, než přisedl na volnou židli k Lucianovi a Jordyn, si sundal sako. Pod osvětlením se na jeho kravatě zaleskla jeho městská jehlice a Jordyn si toho okamžitě všimla. Zatímco šéfkuchař doručil dříve objednané nápoje, Jordyn konečně došlo, kdo přesně je ten muž, který sedí u stolu naproti nim. Tiše vypískla jako malá myška a překvapením stiskla Lucianovu ruku, kterou ji stále držel.

„Jordyn, tohle je starosta New York City.“

Jordyn chvíli trvalo, než dokázala promluvit a tázavě těkala pohledem mezi oběma muži. „Myslím, že mi tady něco uniklo.“

Frank se zasmál. „Ne. Můžu vás ujistit, že ne.“

Lucian o tom muži mluvil jako o vysoce postaveném městském úředníkovi.

Není žádný vyšší, než starosta.

Lucian kývl hlavou ke svému hostovi. „Frank má prostě v kapse každého, koho chce. Soudce, městské úředníky, vysoce postavené rodiny, policejní kapitány po celém městě. Jeho rodina má v New Yorku dlouhou historii. Dlouhou dobu pracovali v přístavní oblasti a její velkou část i vlastní. Není potřeba říkat, že to v určitých oblastech pomáhá našim obchodům. Zjistili jsme, že když společně pracujeme, často z toho mají prospěch obě strany. My financujeme jisté kampaně, pomáháme držet na uzdě zadlužení města a Frank nás na oplátku… no, podrží. Je to dobrá dohoda.“

„To ano,“ souhlasil Frank a se skleničkou vodky v ruce se opřel ve své židli. „Takže, je tedy čas na obchod?“

„Zábava naneštěstí skončila,“ odpověděl Lucian. „Vím, že sis sem odběhl jen na krátký okamžik.“

„Mám asi jen půl hodiny. Viděli mě vejít do restaurace o dva bloky dál, ale neviděli mě, jak jsem zadním vchodem vyklouzl ven a nasedl do svého soukromého auta. Dobře. Pojďme na to.“

Lucian napodobil Frankovu ležérní pózu, nicméně když se opřel, přitáhl si Jordyniny nohy nahoru do svého klína a položil ji ruce na její zkřížené kotníky. Zatímco mluvil, hladil ji po lýtkách. Vypadala, že jí to nevadilo. Díky nové pozici teď seděla čelem přímo proti němu, upíjela ze své skleničky s červeným vínem a naslouchala konverzaci.

„Město se chytá navrhnout nový rozpočet na stavebnictví na rekonstrukci starších vládních budov, že?“

Frank přikývl. „Ve skutečnosti je to na programu výboru na příští týden.“

„Jaký je odhad?“

„Deset milionů. Tentokrát jsou to většinou práce na zastřešení. Nic přehnaného.“

„Deset milionů mi přijde docela přehnané,“ řekla Jordyn tiše. „To je obrovské číslo.“

Frank s pokrčením ramen vysvětloval. „Jsou v tom náklady na smlouvy na tucet budov v souhrnu.“

„To ano,“ řekl Lucian. „Ale vždycky je to dobře přeceněno, že?“

„Jo,“ potvrdil Frank.

„Dante a Antony chtějí podíl od zhotovitelů. Minimálně deset procent celkových nákladů celého kontraktu. Antony ti na tom zaručuje padesátiprocentní podíl. Až přijde čas na seznam konečných dodavatelů, potřebují, aby na něm byla jejich společnost.“

„Pět set tisíc není špatné,“ zauvažoval Frank.

Lucian se ušklíbl. „Antony trvá na sedmdesáti z čehokoli, co dělám já, či kdokoli jiný, takže ne, jistě ne.“

„Zakrýt milion je dost těžké.“

„Tak s tím otoč. Deset menších zakázek se dá rozdělit mezi cokoli. Na smlouvách se může objevit víc, než jedno jméno společnosti. Takhle je to možné snadno zakrýt.“

Vzhledem k tomu, že Frankův pohled byl férový, Lucian věděl, že čísla i dohoda je hotova. Pokud to stálo za to, tak by to mohlo fungovat. Stačilo to s čísly dotáhnout až do konce. A na čísla a rozhodnutí byl Frank velice dobrý. Nebylo to poprvé, co to dělali tímhle způsobem.

Lucian zůstal zticha, aby dal muži čas na přemýšlení. Přitom dál soustředěně, stejně pomalu, hladil teď Jordyninu nohu od kotníku až ke kolenu. Znovu si k ústům přitáhla svou sklenici s vínem, aby zakryla svůj narůstající úsměv.

Lucian musel přiznat, že se mu líbilo, že jí tam měl, že poslouchala a učila se, co dělá. Určité aspekty jejich podnikání bylo lepší vidět, než o nich mluvit. Tohle byl jeden z nich.

„Můžeme to udělat,“ konečně řekl Frank. „Nezvažujete spolu s Giem, že byste to převzali?“

„Ne,“ odpověděl Lucian. „Tak jako vždycky se nám líbí spíš přeprava.“

„Aha. A to je to, na co čekám. Nějaké datum?“

„Příští měsíc. V průběhu minulého týdne byly vypraveny tři zásilky. Měly by tu být každým dnem. Záleží na počasí,“ vysvětlil Lucian. „Potřebujeme, aby bezpečnost uvolnila západní doky.“

„A pro mě?“ zeptal se Frank.

„Sto za zásilku a předtím, než zaplatím, chci, aby se všechny dostaly sem a pak dál.“

„Souhlasím. Zapracuji na detailech a pak ti zavolám s podrobnostmi. Něco dalšího?“

„Lucian zavrtěl hlavou a rychle upil svého Grey Goose. „Ne, ale díky za to, že jsi to zmínil.“

„S tebou se vždycky dobře obchoduje, Luciane. Bůh ví, že s Marcellovými jsou obchody mnohem snazší, než to je u mnohých legálních obchodů.“

„No, to je proto, že od samého začátku víme přesně to, co chceme. Pozdravuj od mé matky svou ženu, Franku.“

Frank se usmál. „Vyřídím.“

Když Frank vyšel ze zadní části restaurace a objevil se šéfkuchař, aby jim doplnil jejich sklenice, Jordyn střelila po Lucianovi škodolibým úsměvem. „Právě jsem sledovala, jak si pro sebe vydíráním získáváš část stavební smlouvy s městem?“

„Něco takového.“

Jordyn si odfrkla. „Je to něco podobného, jako když dostaneš své jméno na seznam pozvaných na party, protože znáš někoho vysoko postaveného a ne proto, že jsi byl ve skutečnosti pozván nebo tě tam někdo chce.“

„Kromě toho, že tady se nejedná o večírek,“ odpověděl lhostejně Lucian.

„Aha?“

„Nic. Na papíře to vypadá, že jsme. Ve skutečnosti se nikde neukážeme.“

„Takže říkáš…“ Jordyn to s nakloněnou hlavou zvažovala. „Skutečně?“

„Sì, amore. Antony s Dantem právě získali odměnu pět set tisíc dolarů, aniž by cokoli udělali, ale mají krycí společnost, která ty papíry podepíše. Brilantní, že?“

Jordyn se zasmála. „To je tak nechutně zkažené.“

„Srdíčko, vítej v našem New Yorku.“

Lucian se vrátil zpátky k papírování, které potřeboval dodělat dřív, než budou moci odejít, ale celou tu dobu po očku sledoval Jordyn. Když tam s ní seděl při tom setkání se starostou, měl pro to své postranní důvody. Chtěl z toho zjistit její reakce na některé ne zcela etické jednání jeho rodiny s lidmi, kteří by měli velice pečlivě etiku dodržovat. Koneckonců, nebyli jen dobře oblečenými drogovými dealery. Zatracená spousta věcí se odehrávala v zákulisí.

Jordyn ze své sklenice dopila poslední zbytek červené tekutiny a na obličeji se jí formoval potutelný, téměř soukromý úsměv. Bylo zřejmé, že tím setkáním nebyla pohoršena. Rozhodně se rozhodla neutéct. To něco vypovídalo.

Jordyn ho znovu překvapila, ale to už mělo být Lucianovi dávno jasné. Dokázala, že je víc než schopná zvládnout jeho povolání a životní styl.

Bylo s podivem, že Lucian zjistil, že ho to vzrušuje jako nic jiného. Jistě tomu pomáhalo i to, že měl skvělý výhled na její dokonalé nohy, které mu ležely na jeho klínu, a on měl vždycky slabost pro ženy na podpatcích. Kalhoty, které na sobě měl, nedokázaly zakrýt, že jeho penis již začínal tvrdnout, i když v tu chvíli byla Jordynina pozornost zaujata něčím jiným.

Určitě s ním muselo být něco špatně. Ale nezáleželo mu na tom.

Uspokojování toho hladu po ní pro něj bylo stejně přirozené jako dýchání.

Lucian se nedokázal ubránit tomu, aby jí volnou rukou nepřejížděl po noze nahoru a dolů, od lýtka, přes koleno až po vnitřní stranu stehna, zakrytou jejími šaty. Ten dotek její hedvábně hladké pleti byl pod jeho dlaněmi božský. Namísto toho, aby pak nechal ruku znovu klesnout dolů, jako to dělal v předchozích případech, tentokrát zůstal na jejím stehně a pevně ho stiskl. Poté zabrousil ještě výš, až se konečky prstů dotknul hedvábí jejích tang.

Jordyn postavila prázdnou sklenici od vína na stůl. Zároveň kolem jeho ruky pevně sevřela stehna, čímž mu zabránila v dalším zkoumání. „Co myslíš, že děláš?“

Lucian se do svých papírů usmál. „Cítím tě.“

„Ne tady,“ napůl zašeptala a střelila pohledem směrem ke kuchyni. „Šéfkuchař -“

„Je si velice dobře vědom toho, že nemám rád, když mě při práci někdo vyrušuje a navíc je zaměstnán přípravou na směnu. Dokonce ani neočekává, že se přijdu rozloučit, až budeme odcházet.“

Když se mu konečky prstů podařilo prodrat až pod její tanga, ucítil ten jemný chomáček chloupků, který vedl až k jejímu nejsladšímu místu. „Nemohli bychom odtud prostě… vypadnout?“

Lucian se zasmál se zavrtěním hlavy. „Ach, bella mia. Důvod, proč už jsme odsud už dávno nevypadli, je, že jsem se nechal až příliš rozptylovat zíráním na tebe a přáním, abych se ráno, ještě dřív, než mi začaly schůzky, dostal do tvého těla. Když to tak vezmu, je to skutečně tvoje vina.“

Jordyn konečně povolila nohy, takže jeho ruka mohla pokračovat ve své cestě. Pomalu vklouzl mezi jejími stehny ještě výš, až se dotkl jejího pohlaví celou dlaní, hladil ty hedvábné, masité pysky, které chránily vstup do jejího těla, a tím ji donutil, aby se celá roztřásla. Už teď cítil, jak měla pod jeho dotykem kočičku celou horkou a vlhkou a to ho jen donutilo chtít ještě víc.

„Moje chy-“ Jordynina slova se změnila v zasténání, protože Lucianovy prsty právě přejely přes ten malý uzlíček nervů jejího klitorisu. Ten dotyk byl tak letmý. „Luciane!“

„Hmm?“

„Bože, ty jsi příšerný,“ zasténala a ve tvářích se jí objevil ten nejkrásnější odstín růžové.

„Jistě, ale pro tebe to bude tak zatraceně dobré, má krásko.“

Polštářkem palce znovu zakroužil po tom malém bodě. Tentokrát tam ten prst nechal o něco déle a pomalu s ním klouzal dolů, k jejímu vchodu. Tam ho její vnitřní svaly zadržely a smáčely ho její šťávou.

„Tvoje tanga jsou celá promočená,“ řekl jí Lucian, který palcem masíroval její vnitřní stěny.

Na každý pohyb jeho ruky odpovídala svíráním svých svalů, díky čemuž jeho vzrušení ještě narůstalo. Kalhoty mu byly těsné. „Tvoje tělo na mě tak dobře reaguje, Jordyn. Cítíš to?“

Jordyn vzdychla, přirazila boky vůči jeho ruce a do stehen mu pevně zaryla podpatky lodiček. Roztáhla nohy ještě víc. Stehna se jí třásla. Potřebovala se ujistit, že se Lucian dostane všude, kam potřebuje. Předstíral, že levou rukou listoval svými papíry, zatímco pravou pracoval na jejím těle.

Zatraceně tvrdě se snažila získat co nejvíce ticho. Bylo to zřejmé z toho, jak si zuby kousala spodní ret. To se Lucianovi vůbec nelíbilo.

„Srdíčko, rozkoušeš si ho do krve. Přestaň s tím nebo s tím přestanu já.“

Jordyn se očima setkala s Lucianem. Uvolnila stisk rtů. „Nepřestávej.“

Byla tak uspokojená a pro Luciana byla jako droga. I tak chtěl stále vidět mnohem víc.

„Jordyn, pomoz mi,“ požadoval Lucian a na okamžik vyklouzl z jejího mokrého pohlaví jen na tak dlouho, aby ho mohl nahradit dvěma prsty. To, jak byla zabořena do své židle, jak měla vyklenutá záda a jak mu zarývala podpatky do stehen. To všechno mu říkalo, že se jí to hrozně moc líbilo. „Dej svou ruku sem dolů a ukaž mi, jak se ti to líbí. Pospěš si, než změním názor.“

Jordyn zasténala. Vzduch v plicích jí pálil. „Bože, já -“

„Ach, ach, ach.“ Lucianovy prsty se zastavily ve svých výpadech na její kočičku a bez jakéhokoli varování se vydal ostře vzhůru, aby našel to místečko uvnitř ní, které ho pokaždé, když se ho dotkl, zalilo další vláhou. Jordynino tělo se při té hrubé stimulaci jejího bodu G prudce chvělo. „Teď mi pomoz, jinak s tím přestanu.“

Po těch slovech už neztrácela čas a zajela si svou vlastní rukou pod šaty. Zvedla své boky dostatečně vysoko, aby se jí podařilo vysoukat své šaty vysoko nad ně. To Lucianovi umožnilo dokonalý výhled na její promočená tanga a svou ruku, kterou měl zabořenou pod nimi. Zahákl svůj palec za hedvábný textil jejího spodního prádla a odtáhl ji dál, zatímco se ostatními prsty zas a znovu zanořoval do její kočičky.

„Tak to je lepší,“ řekl Lucian, opřel se do své židle, zatímco Jordynina ruka zajela mezi její vlastní stehna. Svým ukazováčkem vnikla podél jeho prstů do své kočičky, nabrala svou vlhkost a rozetřela si ji po klitorisu. Třas jejích nohou se každým jejím pohybem jen zvyšoval. „Růžové a nateklé. Mokré a pulzující. Perfektní. Jak dlouho myslíš, že to vydržíš, co?“

„Ne dlouho,“ zafňukala. Dlaň volné ruky si přitiskla k ústům, aby zadusila hrdelní sten, který jí unikl. „Prosím, rychleji.“

Lucian její žádosti vyhověl, užíval si zvuky její kočičky, která mlaskala o jeho prsty. Ve vzduchu se začala vznášet vůně jejího vzrušení. Zatraceně ji šukal svými prsty, protože to jen vyburcovávalo její touhu po pozdějším potěšení, které dostane.

„Tak si pospěš,“ řekl Lucian, který v hlasu nedokázal zakrýt své chlípné vzrušení. „Potom tě do pěti minut můžu dostat na zadní sedadlo svého auta, abych tě důkladně ošukal.“

Když se kolem jeho prstů se začaly svírat její vnitřní stěny a přitom se kousala do své dlaně, věděl Lucian, že ji měl. A ani nepotřeboval pět minut na to, aby ji dostal do auta.