Lucca - 6. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Radka

HRAJEŠ SI S OHNĚM

Chloe seděla na posteli a zírala do zdi, v jejím žaludku teď kručelo ještě hlasitěji. Nejedla od včerejšího oběda a tehdy byla schopná sníst jen pár soust ze svého sendviče.

Pokud máš hlad, od této chvíle budeš jíst jenom dole, její mysl opakovala slova, která řekl ten obrovský muž jménem Drago.

Měla pocit, že by raději hladověla, než musela opustit bezpečí svého pokoje. Bylo to zvláštní, ale něco v ní jí říkalo, že pokud byla v pokoji, nemohli ji ublížit, jako by ji ho dali jako bezpečný přístav. Přišla k tomuto závěru v průběhu tří dnů, protože se jí nikdo nedotkl, a teď se ji Lucca snažil vytáhnout ven.

Jo, budu hladovět.

Ozvalo se zaklepání na dveře, než vstoupil dovnitř Drago. "Večeře je připravena."

Chloe se objala. "N-Ne, děkuji-i."

Povzdechl si a to jí přimělo se na něj podívat. Muž na sobě nedal znát žádné emoce. Pokaždé, když přišel dovnitř, zjednodušeně řekl několika málo slovy, že jídlo bylo připravené, jen aby odešel hned poté.

"Hraješ si s ohněm." Dragovy  hnědočervené oči na ni zazářily. "Bylo by moudré si uvědomit, že tyto dveře nelze zamknout zevnitř. I kdyby se daly, nezastavilo by ho to od toho, aby sem přišel a vykopnul je, pokud i nadále k němu nebudeš vyjadřovat úctu. Pokud jsi chytrá, dostaneš svůj zadek dolů, zatímco mu zbývá ještě trocha trpělivosti."

Dveře se za ním zabouchly a ona prakticky vyskočila z postele.

Hraješ si s ohněm.

Její oči se pohnuly ke klice, která neměla žádný zámek, což dokazovalo, že nebyla v takovém bezpečí, jak si myslela, že v tomto pokoji byla.

Nevěděla, co má dělat. Jen se snažila přijít na to, která varianta jí dávala tu nejlepší šanci na přežití. Nakonec si ale uvědomila, že Lucca dostane to, co chce, ať už to mělo být venku nebo v tomto pokoji.

Zhluboka se nadechla a šla za svým únoscem, přičemž si dávala na čas, když pomalu táhla nohy za sebou. S každým krokem cítila, jak jí život o kterém si myslela, že bude mít v Kalifornii, proklouzával mezi prsty.

Když byla dole, zvedla oči a uviděla sedět Luccu u jídelního stolu. Lehce se na ni usmál a prohlédl si ji a ona ucítila, že nový život jí plně proklouzl mezi prsty, dokud z něj nezbyl jen sen.

Lucca jí naznačil, aby se k němu připojila. "Posaď se, miláčku."

Když se podívala na stůl, uviděla již dva plné talíře. Jeden byl před Luccou, který seděl v čele stolu, a druhý před židlí vedle něho. Chloe si musela sednout blízko něj a podle výrazu v jeho tváři, to bylo přesně to, co chtěl.

Měla bych… Hned si uvědomila svou chybu; její šance na tom byly lépe v pokoji.

"Posaď se." Řekl tvrději.

Cítila, jak se jí podlamují nohy, když kráčela ke stolu, splňujíc tak jeho příkaz.

Jeho oči na kratičký okamžik zezelenaly, jak se na něj podívala. Zadržela dech, zatímco si opatrně sedla. Bylo to skoro jako dívat se do očí jiného člověka. Uviděla v nich něco neobvyklého, ale než stačila přijít na to, co to bylo, jeho normální odstín modrozelené byl zpátky.

Podívala se na své ruce, které svírala v klíně.

"Děkuju, že ses ke mně připojila na večeři. Nejsem si jistý, jaké jídlo máš ráda, ale snad ti to bude chutnat."

Podívala se na talíř, na kterém bylo parmazánové kuře a nudle, pak se podívala zpátky na něj. Zdálo se, že byl na své jídlo pyšný.

"To j-jsi uvařil t-ty?"

Lucca se usmál a zvedl vidličku a nůž. "Ano. Proč vypadáš překvapeně?"

"P-promiň. Jen nevypadáš"- Její oči se zadívaly na jeho černé tričko, které objímalo jeho širokou svalnatou hruď, než se podívala zpátky do svého talíře-" j-jako vařící typ."

"Po smrti mojí matky se mi už dělalo zle z objednané pizzy, takže jsem se naučil vařit." Jeho hlas zvážněl.

I když jí Nero jednou řekl, že jejich matka zemřela, měla pocit, jako by jí Lucca právě odhalil něco velmi osobního. Proč?

"Děje se něco?" Zeptal se.

Uvědomila si, že zvedla vidličku a začala se nimrat ve svém jídle.

Položila vidličku zpátky dolů a stěží dokázala dostat slova ven, "P-Proč j-jsem tady?"

"Už jsem ti to řekl."

Přivedl jsem tě sem… abych tě zachránil. Jak viděla, že tomu věřil, uvědomila si, že on je ještě šílenější, než si kdy myslela. Lucca měl být ten zavřený, ne ona.

Nemohla pochopit pointu toho, proč tu musela být držena. Jen si přála, aby jí už udělal to, co chtěl a osvobodil jí z jejího trápení.

"Prostě mě necháš navždy zavřenou v tom pokoji?"

"Nikdy jsem neřekl, že musíš zůstat v tom pokoji, miláčku. Můžeš jít téměř kamkoli v domě. Drago ti řekne, když nebudeš moct jít do nějaké místnosti." Lucca říznul hluboko do svého kousku kuřete. "Dokonce můžeš jít na zahradu, jestli budeš chtít."

Nemohla popřít, že to nevěděla.

"P-Přesto očekáváš, že tu budu a po zbytek svého života nebudu nic dělat?" Kdyby byla schopná plakat, plakala by. "Chystala jsem se na vysokou školu."

Odložil vidličku a ukázal směrem ke stolku v obývacím pokoji. "Vidíš tem notebook támhle?"

Chloe otočila hlavu a viděla tam stříbrný notebook.

"Kdybys dnes přišla dolů, řekl bych ti, že jsem všechny tvé hodiny na Stanfordu změnil na on-line kurzy. Ten notebook je tvůj a najdeš v něm všechno, co ti pomůže dokončit kurzy. "

Šok byl její jediná odpověď. To udělal?

Tehdy pochopila, jak dlouho má v plánu ji zde držet. Dost dlouho na semestr, přinejmenším.

"Takže plánuješ si mě tu chvíli nechat?"

"Ano." Řekl jí, jak to bylo.

"Z-zjistí, že se semnou m-muselo něco stát," zašeptala.

Lucca zavrtěl hlavou. "Kdo? Tví rodiče? Elle? Odešla jsi od nich, když ses rozhodla odejít do Kalifornie dříve. Mají za to, že jsi už pryč."

Byla si jistá, že její rodiče slavili její odchod poté, co jim zanechala dopis na rozloučenou. Nebudou ji hledat, ale…

"Elle. Bude vědět, že je něco špatně, když s ní nebudu mluvit."

Sáhl do kapsy tmavých džínů, vytáhl mobilní telefon a položil jej na stůl. Její mobilní telefon.

"Píšu si s ní za tebe."

Její nehty se zaryly do dlaní. Nikdo se nedozví pravdu. Nikdo se nedozví, že není milion mil daleko v Kalifornii, ale je místo toho tady, v Kansas City, v pasti. Ani moji rodiče. Ani moje nejlepší kamarádka, Elle. Ani…

"Pořád ti volá." Luccovy oči zmodraly tak, že odpovídaly jeho ledovému tónu. "Za co se Amo omlouvá?"

Chloe poklesla čelist, když si vzpomněla na první slzu, která po letech spadla, když před několika dny zlomila Amovo srdce. Zabila jejich přátelství poté, co se jí vyznal, ale přesto on byl tím, kdo se snažil omluvit za něco, co udělal před lety. Něco, za co ho nikdy nesoudila.

"O-on si… on si pro mě přijde."

Luccovy oči ještě víc zmodraly a jeho tón potemněl. "Ne, to neudělá, Chloe. Slibuju ti to."

Klopýtla od stolu a běžela do svého pokoje tak rychle, jak to její nohy zvládly. S každým krokem se bála, že ji popadne zezadu, dokud za sebou nezabouchla dveře.

Neviditelné slzy jí stékaly z očí. Plakala pro své ztracené přátele, svou svobodu a život, který zoufale chtěla a který byl sebrán z jejího sevření.

Temnota v něm šeptala, utíkej a chytni ji. Ukaž ji, jak by tvůj pravý vězeň vypadal.

Zíral dolů na telefon, zvednul ho k uchu a poslechl si záznamník.

"V okamžiku, kdy jsem zařval “zasraná zrůda“ přes jídelnu, jsem toho litoval a nedělám nic jiného, než že si od té doby přeju, abych mohl ta slova vzít zpět." Zdálo se, že Amův hlas se na konci zlomil, než si znovu uklidnil hlas. "Jestli jsem tě vyděsil vyřčením, že tě miluju, omlouvám se. Tak zasraně moc se za všechno omlouvám, Chloe."

Lucca zmáčkl telefon ve své ruce a obrazovka začala praskat.