Lucca - 35. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Radka

MOHL SE DOTKNOUT JENOM LUCCA

Opřel se v křesle a cítil, že je na pokraji šílenství. Zvykl si, že vždycky věděl, kde byla, když chtěl vidět svou tvorbu. Ale teď to bylo už přes měsíc od chvíle, kdy ji viděl naposledy. Dvakrát mu unikla.

Jeho posedlost po ní během let rostla, až se stala nezdravou. Dokonce i on to věděl. Byl ve stavu, kdy jeho vzpomínky na ni nestačily, takže byl připraven na nové.

Byl tak blízko k tomu, aby si s ní vytvořil vzpomínky nové, ale pokaždé mu byly odepřeny.

"Lucifere…" Jeho dva nejvěrnější muži vstoupili do místnosti. "Myslíme si, že jsme ji našli."

Sklíčenost, kterou cítil, byla okamžitě nahrazena nadějí.

Vstal, byl horlivý získat dívku, kterou si před lety označil. "Kde?"

Nejodvážnější si odkašlal. "Nebude se ti to líbit."

Naděje byla nahrazena vztekem. "Kde!"

"Jsme přesvědčeni, že je v domě Carusových."

Jeho černé oči zazářily, v krvi se mu zažehl oheň. "Jste si jistí?"

"Jistě to nebudeme vědět, dokud se nedostaneme dovnitř, ale dnes nás tam zavedl její přítel, voják Amo. Měli jsme podezření, že tam je a jeho příjezd a odjezd jsou alarmující, což potvrzuje naše podezření."

Lucifer si sedl zpátky do křesla. Sám Carusovy podezříval a prsten, který mu Lucca ukázal, to málem potvrdil, ale věřil, že jeho muž se nestal krysou.

Najdu majitele mého nového psa.

Zlomyslný úsměv se mu objevil na tváři. "Připravte se na válku."

Jdu si pro tebe, holčičko…

Chloe se zachvěla, když příští ráno šla dolů po schodech. Měla pocit, jako by spala dobře…až do doby, kdy ji probudila noční můra, kterou nedokázala setřást. Bylo to silnější než obvykle, z čehož měla špatný pocit. Něco prostě bylo špatně. Ďábel se zdál být až moc opravdový…

Objímala se, ale třes se jen zhoršil.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se Drago se znepokojením, když vešla do obývacího pokoje.

Zjistila, že se rozhlíží po místnosti. "J-Jo, já – já- "

"Je ve své pracovně." Zdálo se, že si teď Drago dělal ještě větší starost. "Proč za ním nejdeš? Nebude mu to vadit."

Její mysl a tělo zamířily k Luccově pracovně. Potřebovala jeho přítomnost.

Lehce zaklepala na dveře a o vteřinu později uslyšela, "Pojď dál". Pak otevřela dveře a uviděla Luccu sedět za stolem, kouřil cigaretu. Tehdy se vytrhla ze svého transu a přemýšlela, jak se sem dostala.

Když Lucca vzhlédl od své práce, zdál se být překvapen, že ji vidí. Rychle uhasil cigaretu a pak se pokusil kouř odehnat rukama, aby zmizel rychleji.

"Miláčku?"

"Promiň, v-vyrušila jsem tě." Náhle se otočila k odchodu.

"Chloe." Jeho hlas byl velící, zastavil ji na místě. "Pojď ke mně."

Otočila se k němu, vzchopila se a poslechla. Prošla kolem stolu a postavila se vedle něj.

Prohlédl si ji a začal mít obavy. "Co se děje?"

"J-J-já nevím," přiznala nervózně. Bylo nemožné to vysvětlit. Tahle noční můra nebyla jako ostatní.

"Miláčku…" Jeho výraz zjemněl. Vzal ji za ruku, přitáhl si ji blíž a promluvil velitelským tónem, "Pojď sem. Sedni si ke mně. "Její tělo mu spadlo do klína. Nevěděla, jestli po jeho doteku toužilo, nebo jestli jen splnilo jeho příkaz. Bylo to pro ni všechno velmi podivné - snažit se vypořádat s touto novou verzí sebe samé, které se mohl dotknout jenom Lucca.

Lucca si ji na klíně otočil bokem, aby mu mohla položit hlavu na hruď. Položil jí jednu ruku na záda a druhou na stehno.

Bylo to poprvé, co byla takhle držena mužem. Nejprve se cítila ztuhle, ale její tělo se rychle podvolilo. Potřebovalo jeho objetí, aby zahnalo noční můry. Čím déle tam seděla, tím více mohla cítit, jak se v něm ztrácí.

"Byla to noční můra?" Jeho hlas byl tichý, jemný, přesto silný. Stejně jako jeho dotek.

Jdu si pro tebe, holčičko…

Mohla jen kývnout hlavou, když si vzpomněla, co jí ve snu řekl ďábel.

Lucca jí sundal ruku ze stehna a konečky prstů se dotkl jejího obličeje, kde lehce přejel po jizvě. "Bylo to o muži, který ti je udělal?"

Nemělo cenu předstírat, že k nim přišla při autonehodě, a už vůbec ne před Luccou. Že byly způsobené nožem, poznal v okamžiku, kdy ji poprvé uviděl. "A-ano."

"Ty jizvy na obličeji nejsou jediné, které ti udělal, že ne?"

Studený chlad jí projel tělem, jak zírala do jeho neodbytných modro-zelených očí. Pomalu zavrtěla hlavou.

Že o nich ví, naznačil při jejich druhém setkání, kdy měla na sobě v létě dlouhé rukávy, ale nikdy to nepotvrdila. Nebo jsem to možná udělala.

"Ukaž mi," nařídil.

Kousla se do rtu. S třesoucíma rukama pomalu vyhrnula pravý a pak levý rukáv tak vysoko, aby odhalila několik jizev na každé paži. Jizvy byly rozprostřeny od místa těsně nad zápěstím až k horní části ramen.

Nikdy je nikomu neukázala kromě Elle. A nikdo nikdy nepředpokládal, že má více jizev než ty, které poznamenaly její tvář.

Lucca si dával na čas, když se dotýkal každé odhalené jizvy na pažích. Mapoval a studoval, jak silné byly a jak hluboko ten bastard musel nůž zatlačit, když byly jizvy tak hluboké. Každá jizva téměř zářila proti její bledé pleti.

"Jsou to všechny?" Zeptal se s náznakem pochybností v hlase, zdálo se, že věděl, že nebyly.

Těžce polkla. Nenuť mě ti to říct.

"Řekni mi, kde máš zbytek."

"B-budeš je chtít ukázat?"

"Dnes ne," ujistil ji, stále se lehce dotýkal každé jizvy.

Zašeptala místo, o kterém nevěděla ani Elle. "M-Moje b-břicho."

Nereagoval a dál se na ně díval, dotýkal se jich, zapamatovával si jizvy na jejích pažích, než stáhnul rukávy svetru dolů a zakryl znovu její studené ruce.

"J-jsou odporné, viď?" Zeptala se, čímž poprvé od doby, kdy se na sebe podívala do zrcadla, přiznala, jak se ohledně nich cítila.

Lucca uchopil její tvář do dlaní, přiměl ji, aby se na něj podívala. "Už to nikdy neříkej. Rozumíš?"

Pokusila se v jeho sevření kývnout hlavou. "A-ano."

Uvolňujíc sevření, pohyboval prstem po jejích plných rtech, hladíc jizvu, které se dosud nedotkl, a která se táhla centimetr nad a pod jejími rty. "Ty a tvoje jizvy jste to nejkrásnější, co jsem kdy viděl."

Zadrhl se jí dech, když přibližoval svou tvář k její a přitom sundal prst z jejích rtů, aby ji naklonil hlavu tak, aby si je mohl vzít.

"Nikdy nemysli na to, že nejsou," zašeptal a jeho dech jí dráždil rty.

Zavřela oči a on přitiskl své rty na její.

Tento polibek byl pomalejší než první a ne tak podmiňující. Jen zvolna ochutnával její spodní ret.

Posledně chutnal po peprmintu. Tentokrát ho také mohla cítit, ale nyní byl přidán i tabák z jeho cigarety. Tyto dvě protichůdné příchutě byly smíchány, chutnaly jako oheň a led a díky nim její rty a tělo brněly.

Lucca jí kousl do spodního rtu a stejně jako tehdy jí z hrdla unikl zvuk potěšení. Usmál se proti jejím rtům, než přejel jazykem po otlaku, který způsobil a chvíli ho jím hladil, než se odtáhl.

"Myslím, že se ti líbí být okusována, miláčku."

Ruměnec se jí objevil na tváři, když se při těch slovech a zradě svého těla začervenala.

"Není to špatná věc." Vlepil lehký polibek na její rty a usmál se.

V podbřišku se jí při tom rychlém polibku rozlilo teplo. Bylo to sladké, něco, na co nebyla moc zvyklá, pokud šlo o tohoto muže.

Nevědomě si olízla rty a všimla si, že pořád chutnala po něm - peprmint s nádechem kouře. Chutnal přesně tak, jak byl cítit.

To ji přimělo se zeptat. "Proč jsi típnul cigaretu, když jsem přišla?" Pak si uvědomila, že z něj v poslední době necítila tolik kouř, což ji překvapilo.

"Protože kolem tebe nerad kouřím, pokud nejsme venku."

"Nevadí mi to," řekla mu, protože nechtěla, aby nekouřil kvůli ní. Ta vůně ji kupodivu nikdy nevadila.

"Já vím, miláčku, ale nechci, abys to vdechovala," řekl jí, ukazujíc, že to mělo co do činění s jejím zdravím a ne s tím, že by se jí to možná nemuselo líbit.

Zamyslela se, toto byla jediná místnost v domě, kde cítila kouř.

Sepjala ruce, když se jeho ruka přesunula výš na vnější stranu jejího stehna. "J-je to jediná místnost, kde kouříš?"

Nesundal pohled z jejího obličeje, když se podívala dolů na své ruce. "Teď je. Musím kouřit, abych byl schopen pracovat. "

"Teď?" Zeptala se.

"Přestal jsem kouřit všude jinde v domě, když jsem zjistil, že sem přijdeš."

"Aha." Chloe ani nevěděla, co si o tom myslet. Zdálo se, že pro ní udělal spoustu věcí od chvíle, kdy ji poprvé potkal. Nemyslím si, že se někdy dozvím všechno, co udělal.

"Co se děje?" Zeptal se, zatímco mnul pramen jejích vlasů mezi prsty.

"K-Kdy jsi začal spát v Leově pokoji?" Měla pocit, že věděla proč, a také si myslela, že věděla od kdy.

Namotal a pak pustil pramen jejích vlasů, než odpověděl se smutkem v hlase, "Poprvé, co jsi měla noční můru, mi trvalo příliš dlouho dostat se k tobě. Začal jsem spát v Leově pokoji hned po tom, protože bez ohledu na to, jak rychle jsem běžel, zdála se to být příliš dlouhá doba, než jsem se k tobě dostal."

Kousek Chloeina srdce se zlomil, když ho slyšela ta slova říkat. Cítila za nimi bolest, jako by toho bylo víc, než tušila, nebo dokonce dokázala pochopit.

Proto chtěla, aby věděl něco, co pro ni bylo těžké připustit.

"P-pomohl jsi mi noční můry zmírnit."

Zastavil pohyb namotávání vlasů, když se jí podíval do očí. "Ano?"

"A-ano. Všimla jsem si, že když jsi u mě, odcházejí."

"To rád slyším, miláčku." Znovu začal namotávat vlasy a zeptal se." Je ti teď líp? "

Přikývla.

I přesto, že část jí se stále cítila podivně, že jím je držena, její tělo a mysl se teď cítily o moc lépe. Něco na Luccovi jí k němu táhlo. Potřebovala ho, toužila po něm, což jen zesílilo po té hrozné noční můře.

"Chtěla bys, abych si vzal den volna? Mohl bych nám udělat něco k jídlu, a pak bychom se mohli podívat na film, pokud bys chtěla." Na chvíli se odmlčel. "Nebo bych mohl zavolat Marii a požádat ji, aby přijela."

Usmála se na něj. Cítila vděčnost, že by to pro ni udělal, i když byl na svou sestru stále naštvaný. "To záleží na okolnostech. Co bys mi udělal k jídlu? "

Usmál se, byl potěšen, že se rozhodla strávit den s ním. "Cokoliv chceš, miláčku."

Ani o tom nepřemýšlela. "Čokoládové palačinky."

"Pak to budou čokoládové palačinky."

Vstala z jeho klína a koutkem oka uviděla blýsknout se něco zlatého. Přimělo jí to podívat se na jeho stůl, aby zjistila, co to bylo. A když to rozpoznala, její usmívající se tvář se pomalu změnila do výrazu plného strachu. Natáhla se pro to, chtěla vidět, jestli to bylo skutečné nebo jestli se jí to jen zdálo.

V okamžiku, kdy se dotkla prstenu, věděla, že to není jen iluze a otevřela ústa, aby vykřikla, ale nic nevyšlo.

Jdu si pro tebe, holčičko…

Lucca se dotkl jejího ramene, starost se vrátila do jeho hlasu. "Miláčku?"

Chyběla jsi mi.

Když pokračovala zírat na prsten, otočil ji k sobě. Uchopil ji za obě ramena a zlehka s ní zatřásl. "Chloe. Chloe! "

Zírala teď na Luccu, ďáblův hlas zmizel a začala se uvolňovat. Teď se zoufale snažila dostat pryč od něj, pryč od jeho doteku. Snažila se co nejvíc proti němu bojovat.

"Nech toho!" Poručil Lucca. "Řekni mi, co se děje."

"Proč to máš!" Vykřikla. "Proč máš ten prsten?" Neviditelné slzy jí chtěly stéct po tváři, jak se snažila proti němu bojovat, protože nechtěla věřit, že by měl něco společného s tím, co se jí stalo.

"Vzal jsem ho od muže, který-"

"Lžeš!" Vykřikla, stále bez slz, i když zoufale chtěly být u toho.

To vysvětlovalo, jak o ní všechno věděl.

Přitáhl si ji k sobě, držel její tělo jednou rukou, zatímco volnou uchopil její tvář, nutíc jí se mu podívat do očí.

"Podívej se na mě." Jeho hlas byl melodický a silný. "Nelžu. Nikdy bych ti nelhal."

Zavřela oči a nechala ho, aby ji pevně držel, když přitiskla obličej do jeho hrudi.

Nemusela vidět pravdu; Srdce to cítilo, vědělo, že nebylo možné, aby byl nějak do toho všeho zapojen. Byla to vystrašená holčička, která v ní žila již téměř čtyři roky a která potřebovala jistotu. To ta vystrašená holčička křičela na někoho, jako je Lucca, aby ji ten večer zachránil… ale nikdo nepřišel. Ta vystrašená holčička už měla zachránce a byla k smrti vyděšená dokonce jen z pomyšlení, že by ho ztratila.