Lucca - 25. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Radka

VŠECHNO MĚLO SVOU CENU

Když byl před ní položen talíř s masovými koulemi a špagetami, nedokázala se ubránit úsměvu.

Lucca si ho všiml, když se posadil vedle ní s jeho vlastním talířem. "Je to v pořádku?"

"Ano." To bylo ono. Každý den jí uvařil večeři, a pokaždé to bylo jídlo, které měla ráda. Avšak ani jednou se jí nezeptal, co má ráda a co ne. Vždycky to nějak věděl. "Špagety s masovými koulemi jsou vlastně jedno z mých oblíbených jídel."

Vypadal potěšeně. "Dobře, dobře. Doufám, že ti bude chutnat."

Zvedla příbor a vzala si sousto ze špaget. Věděla, že budou dobré, ale ne tak dobré, jak chutnaly v okamžiku, kdy byly v jejích ústech. Měla to tušit, už jen kvůli tomu, že byl Ital.

"Lepší jsem nikdy neměla."

"Děkuju, miláčku." Rozkrojil kouli a zeptal se. "Jaké je tvé oblíbené jídlo?"

Hmm. Musela se na chvíli zamyslet. Byla to těžká otázka, když jste měli chutné jídlo před sebou a ani jste nebyli vybíraví. "To je těžké, ale myslím, že moje oblíbené jídlo je chilli."

Nezdálo se, že tomu věřil, protože se zatvářil pochybovačně. "Chilli?"

Nevěřícně se na něj podívala. "Co je na chilli špatného?"

"Jen jsem nikdy o nikom neslyšel říct, že jeho oblíbené jídlo je chilli. Dokonce si ani nemyslím, že jsem někdy měl opravdu dobré chilli, aby mi tak chutnalo."

Přemýšlela o tom a taky nikdy neslyšela o nikom, kdo by ho měl tak rád. Zdálo se, že to byla jedna z těch věcí, bez kterých byste mohli žít, na rozdíl od pizzy nebo hranolek.

"No, když je to správné chilli, je to jedno z nejlepších jídel, jaké můžeš mít."

"Co máš na tom tak ráda?" Zeptal se zvědavě.

"Opravdu nevím." Hluboce se zamyslela, snažila se na to přijít, než jí to došlo. "Prostě se díky tomu cítím v teple a doma, myslím… A šťastně. Cítím se šťastně, když ho jím. Je to divné? "

Podíval se na ní svýma zelenýma očima a zavrtěl hlavou. "Není, miláčku."

"Myslím, že ho mám tolik ráda právě kvůli tomu, že to byla jediná věc, kterou moje máma uměla dobře uvařit." Její matka ukradla recept své sestry, což byl jediný důvod, proč to vůbec chutnalo tak dobře.

"Nikdy předtím jsem ho nevařil, ale pokusím se ho pro tebe udělat."

"To je v pořádku. Nemusíš- "

"Ne, já chci. Nemůžu ti slíbit, že to bude dobré, ale chci to pro tebe zkusit."

"Dobře. D-Děkuju." Usmála se a vrátila se ke jídlu.

Zbytek jídla si vychutnali v tichosti. Bylo to příliš dobré, aby pokračovali v rozhovoru. Byly to opravdu nejlepší špagety, které kdy jedla, dokonce až do posledního sousta.

Teprve když bylo vše snědeno a Lucca vstal, uvědomila si, co mělo přijít dál.

Nervózně vstala a zvedla talíř. "Můžu u-umýt nádobí."

"To je v pořádku, miláčku. Nechci, aby sis namočila obvazy."

Když jí talíř vyklouzl do jeho rukou, cítila, jak odchází i její naděje, že s ním nebude muset posedět. Zvykla si sedět každý večer na podlaze blízko něj, ale dnes to mělo být poprvé od zjištění, čím se živil. Mohla také cítit, že tentokrát to bude jiné, protože teď už se jí začínal dotýkat.

Lucca odložil nádobí ve dřezu a šel do obývacího pokoje, sedl si do velkého koženého křesla a položil polštář ke svým nohám.

Nepohnula se ani o píď.

"Pojď sem, Chloe," přikázal, vycítil její nervozitu.

Její tělo se jako vždy na jeho rozkaz pohnulo. Nezastavila se, dokud neudělala, co chtěl a sedla si před něj na zem. Strnule seděla, jeho nohy byly blíže než obvykle.

"Celý den jsi byla se mnou v pořádku, miláčku"; Proč jsi teď tak nervózní? "

Má pravdu, uvědomila si v šoku. Byla kolem něj nervózní, když poprvé sešla dolů, ale když za ním šla ven na zahradu, byla v pořádku. Možná to bylo tím, že byli venku, nebo dokonce klidem, který z něj dnes vyzařoval. Avšak v okamžiku, kdy nastal čas, aby tu s ním seděla, všechno se změnilo.

Držela se za ruce, přála si, aby je mohla tisknout. "P-Protože vím, že jsi na tohle čekal celý den."

Na to se Lucca sehnul a zvedl pramínek jejích vlasů, cítila jeho chladné prsty lehce se dotknout jejího krku, ale bylo to tak jemné, že se musela ptát sama sebe, jestli si to jen nepředstavovala.

"Jak to víš?" Zeptal se temně, zatímco začal namotávat vlasy.

"Prostě to cítím." V mých kostech.

"Víš, proč s tebou každou noc tak rád takhle sedím?"

Zavrtěla hlavou. Nevěděla, jestli opravdu chtěla slyšet odpověď.

"Uvolňuje mě to. Uklidňuje…" Odmlčel se, vlasy omotal pevněji kolem prstu. "A utišuje temnotu."

"Temnotu…?" Zašeptala, cítila se bez dechu.

"Část mně mi šeptá velmi temné věci."

Otočila se a pohlédla na chladného muže. "Ta část, která z tebe dělá podšéfa?"

Lucca přikývl.

Odvrátila se od něj, protože se na něj nechtěla dívat, až odpoví na její otázku. "J-Jak ses stal podšéfem?"

"Mým příjmením a mým otcem. Pouze muži se jménem Caruso mohou zastávat funkci šéfa nebo podšéfa. Jsem prvorozený syn mého otce, to zpevňuje mou pozici, protože otec byl kdysi podšéf před tím, než zastoupil svého otce. Takhle to funguje po mnoho generací."

Podívala se na něj, šokována informacemi, které jí dal. "Takže, jednoho dne zastoupíš svého otce?"

Přejel palcem přes tmavé hedvábí, cítil její hebkost. "Ano."

Měla očekávat, že zastoupí, ale jedna její část jako by zablokovala tu myšlenku, nechtěla, aby pokračoval v nebezpečném životním stylu.

"Kdo pak bude na tvém místě podšéfa?" Pokaždé když se zeptala, on odpověděl a zvědavost stále rostla.

"Záleží na tom, kdy zaujmu jeho místo. S největší pravděpodobností to bude Nero, pokud bude chtít. "

"Aha." Zajímalo by mě, jestli to Elle ví. "Kolik ti bylo, když ses stal podšéfem?"

"Můj otec jmenoval Enza jako jeho podšéfa, dokud jsem nebyl připraven. Neměl příjmení Caruso, a tak jsem se ujal jeho místa, když mi bylo dvacet jedna. "

"Stal ses podšéfem tak mladý?"

Usmál se jejím zjevným obavám. "No, stal jsem se mafiánem, když mi bylo sedmnáct."

"Opravdu? Nebyl jsi ani dospělý." Nemyslela si, že bylo možné být ještě víc v šoku.

"Ano, musíš být, aby ses stal mafiánem, ale já byl výjimka."

Chloe polkla. "P-Proč?"

"Udělal jsem něco, co by tě jen vyděsilo, kdybych ti to řekl." Rozmotal její vlasy, jen aby je znovu omotal kolem prstu. "Možná ti o tom jednoho dne povím, miláčku, ale ne dnes."

Odtrhla od něj pohled, byla víc než vděčná, že jí to neřekl, protože věděla, že ať už to bylo cokoliv, muselo to být strašné, když se díky tomu v tak mladém věku stal mafiánem.

"Co děláš jako podšéf?"

"Ujišťuju se, že rodina běží jak má a že moji muži dělají, co jim je přikázáno, spolu s mnoha jinými věcmi."

Pak si vzpomněla, jak jí Sal řekl, že dal Nerovi, Amovi a Vincentovi práci.

"Co jsi nechal dělat Ama?" Zeptala se.

Úsměv se začínal objevovat na jeho tváři. "Proč se ptáš?"

"Sal mi řekl, že pracoval v suterénu kasina."

"Opravdu?" Zeptal se a stále se usmíval. "Sal s tebou mluvil o rodině?"

"Ano. No, tak nějak." Podívala se na své ruce. "Řekl mi, že jsi viceprezident."

Lucca zaklonil hlavu a rozesmál, což moc neoceňovala, protože to bylo na úkor její naivity.

"Není to legrace," řekla, když se nepřestal smát.

"Promiň, miláčku. Máš pravdu." Ještě jednou se zasmál, než pokračoval." Co ti řekl Sal o Amově práci? "

"Vlastně nic." Pokrčila rameny. "Jen řekl, že jsi dal Amovi, Nerovi a Vincentovi práci v suterénu, ale řekl, že Nero a Vincent chtějí být z nějakého důvodu přeřazeni. Sal mi konkrétně řekl, ať ti povím, že Amo miluje svou práci, a i Maria řekla, že ji miluje."

Úsměv na jeho tváři stále nezmizel, zatímco pořád namotával její vlasy. "To řekli, jo?"

"Ano." Co se děje? Něco jí říkalo, že možná nebude chtít slyšet, co přesně Amo dělal.

"No, suterén je vlastně podzemní kasino. Jsou něco jako vyhazovači."

Zvláštně se na něj podívala. "Podzemní kasino pod kasinem?"

Lucca mrkl. "Přesně."

Nelegální kasino skryto v legálním? Čím víc o tom přemýšlela, tím víc to dávalo smysl, ale taky byla čím dál víc zmatená.

Vzdala snahu to pochopit. Přesto ale měla pocit, že ji něco unikalo.

"Co přesně dělají vyhazovači?"

"Hlídají podlaží, dávají pozor na případné zákazníky, kteří se nechovají podle pravidel a taky se ujišťují, že zákazníci, spolu se zaměstnanci, jsou v bezpečí za všech okolností."

"Ach, to zní docela hezky." Ujišťují se, že jsou všichni v bezpečí. "Proč to tam pak Nero a Vincent nesnáší?"

"Na to by ses musela zeptat jich. Nabídl jsem jim tu pozici, protože jsem si myslel, že to budou všichni milovat, a to nejen Amo." Na vteřinu se zamyslel. "No, Vincentovi se to tam chvíli líbilo… Možná ti to tam jednoho dne ukážu a sama na to přijdeš."

Chloe se na něj na vteřinu dívala v domnění, že vypadal hrozně nevinně, ale nevěděla proč.

"Nedáš Nerovi a Vincentovi novou práci?"

Jeho nevinné chování se rychle změnilo na zlověstné. "Můžu, ale to neznamená, že chci, nebo že to udělám. Musejí se vypracovat stejně jako všichni ostatní. "

Chápala, že byli v rodině noví a neměli by dostávat zvláštní zacházení. Alespoň Amo je spokojený.

Její mysl okamžitě zabloudila do smutných myšlenek, že je tady zavřená, bez přátel.

Opřela se o gauč, aniž by si uvědomila, že se uvolnila nebo skutečnost, že se jeho tmavé rifle dotýkaly její paže. Najednou se rychle pohnula.

Vůně silné máty se dotkla jejího nosu. Bylo to tak svěží a chladné, téměř se zachvěla. Zhluboka se nadechla a poznala, že ta vůně byl on.

Nikdy předtím si nevšimla jeho vůně, až teď. Měla by stále cítit svou vlastní květinovou vůni. Když se oba vysprchovali po zahradničení, její vůně vybledla a nyní jediná vůně, kterou cítila a obklopovala ji, byl Lucca.

Lucca třel vlasy, které držel. "Co se děje, miláčku?"

Sepjala ruce, přála si, aby je mohla tisknout, ale kvůli obvazům to nešlo. Protože mu nechtěla říct, že se jí líbilo, jak voněl a že se kvůli tomu cítila nepříjemně a nervózně, mu dala poloviční pravdu.

"S-stýská se mi po nich."

Byl zticha, ale i nadále namotával její vlasy. Pak se jí jeho hlas konečně dostal k uším. "Chceš s ní mluvit?"

Otočila se a podívala se na něj více překvapena, než čímkoliv jiným, co za tu noc řekl.

"Elle? Dovolíš mi si s ní promluvit? "

Ještě předtím, než ta slova vyšla z jeho úst, věděla, že to bylo příliš dobré, aby to byla pravda. Všechno mělo svou cenu.

"Ano, miláčku… Ale budeš mi muset dát něco na oplátku."