Ember - 2. kapitola

Překlad: Mili

Jakými způsoby mě bude mučit? Můžu je spočítat.

Bee

Nenávidí mě. Vím to. Všichni to ví. Zkusila jsem už všechno, aby se otevřel - aby se usmál. Ale je to, jako by zapomněl, jak se to dělá. Když jsem se zeptala Texe, proč je Phoenix takový... chladný a lhostejný, můj bratr se zasmál a řekl, že máme být vděční.

Vděční? Že se ten kluk chová jako osel? Mám být vděčná, že se na mě můj jediný přítel nedokáže ani podívat? To je ubohé, ne? On je opravdu můj jediný přítel, můj první přítel. První osoba, která stála při mně, když jsem se brečela tak dlouho, dokud jsem neusnula. První osoba, která vyhrožovala, že kvůli mně někoho zabije a první, která mě opravdu chrání za cenu svého života - a nemá žádný ohled na svou vlastní bezpečnost.

Jak se přes to mám dostat? Jak bych se od něho mohla odpoutat, když je doslova jediná známá věc, kterou mám? Jediná, kterou znám.

Od té doby, co jsem se přestěhovala do Chicaga, se všechno změnilo. Dostala jsem svobodu, jakou jsem v životě neměla, ale nedokážu ji přijmout. Vůbec nevím, jak ji využít. Samozřejmě mám vlastní auto, lichotky mého bratra - mafiánského bosse - a k tomu kreditní kartu, o které jsem přesvědčená, že nemá žádný limit. Ale za peníze se štěstí nekoupí - to už vím.

Vyrostla jsem s bezcitným otcem, který se mnou nechtěl mít nic společného.

A potom mě strčili k nemilosrdnému strýci, který po mně chtivě pošilhával, kdykoliv k tomu dostal příležitost.

Oba dva byli bohatí.

Oba dva byli mocní.

Oba dva jsou mrtví.

Další dárek od mého dávno ztraceného bratra.

„Bee?“ Ozval se Phoenix za mnou. „Jsi v pořádku? Zastavila ses uprostřed schodiště.“

„Jo, no...“ Odpověděla jsem zlehka. „Doufala jsem, že do mě vrazíš a náhodou se mě dotkneš.“

Phoenix si odfrkl. „Sni dál.“

„Každou noc,“ zazpívala jsem. Ale jeho slova bolí. Bolí tak moc, že ani nemá ponětí, jak. A co je na tom nejsmutnější? Žiju pro jeho reakce - a i když je devadesát devět procent z nich negativních, pořád si uchovávám naději na to jedno procento. Možná ze mě mluví moje naivita, možná to je jenom potřeba držet se tenké nitky té naděje, že můj život může znamenat víc než jít z ruky do ruky členů rodiny. Pořád čekám na to, až ta hozená rukavice spadne. Až mě bude mít Tex dost, přenechá mě některému ze společníků nebo prostě zapomene, že jsem jeho rodina.

Jediná stálá věc v mém životě je Phoenix De Lange.

A ten se mnou nechce mít nic společného.

Zachvěla jsem se nad osaměním a odmítnutím a potom jsem zvedla bradu. Jsem Campisi; jsem ze železa. Jenom si přeju, abych se tak cítila, než se tak jenom chovala.

„Takže...“ Vešla jsem do své ložnice a ukázala na tři outfity. „Který z nich na můj první den na Eagle Elite?“

Phoenix mě obešel a s rukama na bocích si stoupl před postel. Z tohoto úhlu pohledu jsem na něho mohla civět, aniž bych vypadala jako úplně zblázněná. Jeho postoj je vždycky tak neochvějný, jako by čekal, že na něho někdo vytasí zbraň nebo ho napadne. Každý sval napnutý. Očima jsem bloumala po jeho svalnatých zádech a přiléhavém černém tričku. Svaly se mu rýsují všude. Není obrovský, ale na každý pád není ani malý. Se svým metrem devadesát není zrovna typ člověka, se kterým by si někdo chtěl zahrávat, hlavně, když vypadá vytočeně. Oči má skoro pořád lemované černými kruhy. Rty mívá pevně sevřené za rovnými bílými zuby, které skoro nikdy nevidím, pokud se nějakou náhodou neusměje - což je vzácné.

Phoenix si nahlas povzdechl, hlavou pokyvuje nahoru a dolů, načež se otočí a zastřeným pohledem se dívá přímo skrze mě. „Záleží na tom tolik, Bee? Důvod, proč se na Elite nosí uniformy je ten, abys vypadala jako kdokoliv jiný.“

Trhla jsem sebou. Nechci vypadat jako kdokoliv jiný - chci vypadat hezky, pro něho.

Phoenix neslyšně zanadával a stiskl si kořen nosu.

„Dobře, co třeba tyhle?“ Stoupla jsem si vedle něho a otřela jsem se o něho paží. Škubl s ní pryč a pevně zatnul zuby.

„Ne.“ Kousl se do spodního rtu a ten zbělal, načež znovu zanadával sprostě. „Sukni si na sebe nedávej.“

„Dobře...“ Prodloužila jsem poslední samohlásku a podívala se na dvě zbývající možnosti. „Myslím, že si můžu obléct khaki kalhoty? Ale kalhoty na mě vždycky vypadají blbě.“

„Jako protiklad čeho?“ Zavrčel Phoenix. „Kalhoty jsou oblečení. A abys mohla jít na vyučování, tak na sobě oblečení mít musíš. Nevidím v tom problém. Obleč si khaki kalhoty, bílý svetřík a k tomu některou z těch vestiček. Tím nic nezkazíš. Skončili jsme tady?“

Zakývala jsem a slova mi uvízla v krku. Hlas jsem znovu našla, až když už byl v polovině cesty ke dveřím. Utíkal pryč. Zase. „Díky,“ zavolala jsem.

Odpovědělo mi zabručení.

Poražená jsem se zhroutila na postel.

Možná bych se měla pohnout a jít dál. Ale nikoho jiného nemám a není místo, kam jinam bych šla. Můj bratr a jeho manželka spolu žijí v manželské blaženosti a velice brzy jsem pochopila, že potřebují svůj čas na vypořádání se s tím, že se stal kápem celé rodiny a navíc, že málem umřel.

Drama. To je to, co mafie vnesla do mého života. Drama a samotu. Nemám místo, kam patřím. Nepatřím do domu svého bratra, nepatřím k Phoenixovi do tohoto obrovského domu, který je spíš jako mauzoleum než dům.

Znuděná těmito myšlenkami si lehnu na posteli na záda a snažím se myslet na něco jiného.

Škola.

Měla bych se soustředit na školu. Soustředit se na to, abych měla titul. A možná, jenom možná, když se budu soustředit hodně, neusnu s pláčem - což se děje každou noc už od té doby, co jsem byla dost stará na to, abych věděla, co slzy znamenají.