Lucas - kapitola 11,12

Překlad: Evča

11. kapitola

LUCAS

Dal jsem na tátovu radu a dal jsem Laney čas. Dal jsem jí prostor. Nesnáším prostor, ale potřebuju ho stejně, jako ona. Každý si všiml mého zhoršení. Moji bratři to viděli, ale neptali se. Garray se zeptal, ale neřekl jsem mu to. Ten nejhorší je ale Cooper zasraný Kennedy. Tlačím mě, dál a dál – fyzicky, mentálně. Rumor řekl, že byl přichycen v kampusu při sexu s dcerou člena fakulty UNC – ta holka byla nezletilá. Jeho rodiče rozhazovali peníze všude kolem, aby zahladili stopy, ale škola potřebovala udělat něco, aby si zachovala tvář.

Řešili to přes atletické oddělení. Měli rozhodnout o Cooperovu potrestání.  Jeho penalizaca?  Jeden semestr zákaz běžeckého teamu a musí zpátky na svou starou střední, vypomáhat s trénováním.

Zřejmě, UNC atletické oddělení nezná význam ironie. Tak, teď je tady. Každé pondělí a pátek, a já jsem jeho zvířátko, jeho projekt, jeho trest. Jenom že on je ten, kdo trestá.

                                                                                         

Laney mi nebere telefon.

Neodpovídá na mé zprávy.

Neotevírá dveře.

Vůbec se nepodívá mým směrem.

Ne do 25. září, výročí smrti mé mámy.

25. září děti nechodí do školy. Navštěvujeme její hrob. Lucy a Cameron přijedou z kampusu a také se k nám připojí. Cemeron se zeptal Lucy, jestli si ho vezme. Jsem za ně šťastný. Opravdu, jsem.

Ale ne tak šťastný, jako když vidím háčkované květiny na naší rohožce. Známka, že tu Laney byla, že si vzpomněla. Samozřejmě, že si vzpomněla. Není, jako já.

První výročí, květy byly žluté. Další rok oranžové. Každý rok jiná barva. Tento rok jsou zelené.

Vzal jsem květiny a položil je na římsu u krbu, vedle těch dalších. Hned vedle zarámované fotografie mé mámy. Znovu jsem pogratuloval Camovi a Lucy a pak jsem odešel do svého bytu. Vyměnil jsem svůj oblek a kravatu za svůj běžecký úbor a běžel. Běžel jsem tu samou trasu dvakrát, než jsem se ocitl na rozcestí. Zastavil se. Podíval se nalevo. Podíval se napravo.

468 kroků.

Klep. Klep.

Nečekal jsem, že otevře, ale kdyby byla ve svém pokoji, chci, aby slyšela klepání. Chci, aby věděla, že jsem to já. A chci, aby věděla, že jí si jí cením, a že toho lituji. Všeho.

Odpověděla. Její oči jsou zarudlé. Měla ten samý pohled, jako když jsem tu byl naposledy. Jen jsem nepostřehl slzy.

„Děkuji ti.“ řek jsem jí.

„Nemáš za co,“ řekne.

Pak zavře dveře, rozdělí ten prostor mezi námi.“

Nesnáším prostor.

* * *

Den uplynul. Přehoupl se v týden. Moje mysl byla v mlze s nulovou viditelností.

Je 22:49. Vím to, protože jsem tisknul svůj mobil a koukal se, jak minuty ubíhají. Za jedenáct minut mi bude osmnáct.

Každý rok, od té doby co Laney a já máme mobily, mi večer volá na vteřinu přesně a hlasitě zpívá Happy Birthday.

Každý rok.

O půlnoci.

23:59.

V 00:01, umírám zevnitř.

* * *

„A škola do tebe vkládá velké naděje,“ řekne Cooper, sedí na trávě přede mnou, když se protahuje.

Skočím na návnadu. „Co to má znamenat?“

„Myslím tím, sezona začíná za pár týdnů, a ty se ani nepřibližuješ svému osobnímu rekordu.“

„To bude v pohodě.“

„Ale to je právě to,“ řekne a změní pozici. „Není to v pohodě. Běhání je osamělý zasraný sport, chlape, a jenom ty můžeš ovlivnit svůj výsledek. Zabýváš se kravinama. Je to vidět v každém kroku, v každé milisekundě, kdy tu nejsi.

„To je pravda,“ souhlasí Garray, a projede si rukou přes svoje ostříhané, blonďaté vlasy. „A ještě horší to je pro krosaře, jako jsem já.“

Cooper přikývne. „Chceš radu, Prestone?“

„Ani v nejmenším.“

„Jsi ublížený. Občas máš v hlavě bordel a potřebuješ to ze sebe dostat.“ Ukáže nalevo, na ženský běžecký tým. „Běž a vyšukej svůj mozek s tvojí žhavou přítelkyní. Grace, že?“

Zatřesu hlavou, zúžím na něj oči. Ví, že jsem se s Grace rozešel den po tom, co jsem se to snažil vysvětlit Laney. Celá škola to ví.

Afektovaně se usmívá. „Oh počkej, už s ní nejsi, že? Možná je to to ptáče z mé vejšky?“

Zkurvenej sráč. Muchloval jsem s holkou, když jsem navštívil Cama a Lucy v kampusu, abych se dostal z těch sraček, a když mě vzala do svého auta, nemohl jsem se přes to kurva dostat. Lhal jsem, řekl jsem Lucyiným kamarádům, že jsme byli opilý. Co jsem měl říct? Že jsem se skoro pozvracel z představy, že jsem s někým jiným než s Lane?

„Roxy, správně?“ Zasranej Cooper Kennedy a zasraně bych ho nakopal,za to, že toho ví tolik.

„Drž hubu.“

Smál se a zamířil pohledem k šatnám. „Nebo má tvůj problém co dočinění s ní?“

Následoval jsem jeho pohled a uviděl Laney, stát před tunelem vedoucím k šatnám. Upravovala si řemen na brašně. Vzhlédla, pak zase sklopila pohled. Jsem na nohou, než jsem mohl zaregistrovat, proč je tady. Jen jsem byl šťastný, že tu je. Moje srdce bylo tvrdě proti mé hrudi a já zrychlil a prodloužil své kroky, doku jsem nestál před ní.

„Ahoj,“ řekl jsem

„Ahoj,“odpověděla.

„Ty, um…“ dýchej Luku. „Čekáš tu na mě?“

„Vlastně…“ podívá se mi přes rameno.

„Ahoj, Lois,“ zakřičí Cooper. Počkal, až bude stát vedle mě, než řekl, „Musím se osprchovat. Tak tu budu za minutku.“

„Bez problému,“ řekne Laney, a můj vnitřek se změní v kámen.

Cooper mě poplácá po rameni, než zmizí v tunelu, protože je to sráč, a ona se posunula dál a to to bylo teprve pár týdnů Laney. Zíral jsem na ní, můj hrudník bolel, protože zírala dolů na zem jako by byla fascinovaná svými botami. „Takže ty a Coop?“ Dusil jsem se jeho jménem. Bylo to jako jed na mém jazyku.

Vzhlédne. Nasadí neproniknutelný výraz. Chyběl jsem ti vůbec Laney? „Tvoje ex přítelkyně přichází. Ví o Roxy?“

Moje ramena se napnou, a zasraný, zasraný, zasraný Cooper Kennedy. „Ahoj, Lois.“ Vyplivne Grace. „Jsi tu, abys zničila další vztah?“

Laniny oči na Grace se zúží. „Ne.“ Podívá se na mě. „Jsem tu za Cooprem.“

* * *

Nikdy předtím jsem na Lachlana nekřičel. Ukázňoval jsem ho. Řekl jsem mu, co dělá špatně. Dělal jsem to tak, jak jsem viděl mámu, že to dělá s námi všemi. Nikdy jsem na něj nezakřičel. Říkal mu jménem. Ale teď ano.

Před dvěma minutami převrhl svoji vody na kuchyňský stůl během nedělní snídaně, nazval jsem ho sračkou a řekl mu, ať jde do svého pokoje.

Okolo stolu bylo najednou ticho.

Šel do svého pokoje.

Ted‘ se na mě ostatní dívali, jako bych přišel o rozum. Přišel. Protože dnes ráno jsem si byl zaběhat a na rozcestí běžel nalevo. Cooperovo auto bylo na její příjezdové cestě. Ještě teď cítím tu studenou ocel řetězu na plotu, kterého jsem se držel, když jsem zvracel.

Dvojčata vstala a opustila místnost.

Logan řekne, „Co to do prdele, chlape?“

„Jdi se podívat na svého bratra,“ řekne mu táta, přísným hlasem. A tak Logan šel. Nechal mě s Leem a tátou a místností naplněnou zlostí a lítostí.

„Je to o Laně a Cooprovi?“ zeptá se Leo.

„Leo,“ varuje ho táta. Při nejmenším je na mé straně. Ví, čím si procházím.

„Ne!“ Leo bouchne pěstí do stolu, a můj pohled šlehne k němu. „Je mi z toho na zvracení. Jsi sklíčený.  Poflakuješ se kolem domu týdny a je to kravina. Jestli jsi nasraný, bud‘ nasraný, ale nebuď naštvaný na ní pro to, že konečně prohlédla.“

„Leo.“ Povzdychne si táta a zavrtí hlavou. „To stačí.“

Leo si to zřejmě nemyslí. „Posedávala kolem a viděla, jak randíš s dívkou za dívkou už tři roky. Tři roky držela jazyk za zuby. Čekala, až jí uvidíš a tak už jí to čekání přestalo bavit! Tak co? Stejně je pro tebe až moc dobrá!“

„Proč to říkáš?“ zeptám se a narovnám se. Dívám se přímo na něj.

„Protože je. Nevíš ani půlku těch sraček, co jsi jí udělal, protože jsi zasranej slepoň, Lucasi.“

„Dávej si pozor na jazyk,“ napomene ho táta.

Moje hrdlo se zúží. „Nevíš, o čem mluvíš.“

„Aha, jo?“ řekne Leo, nakloní se dopředu, jeho oči plné vzteku. „Když jí bylo patnáct, procházela fází, kdy vyráběla šperky. Pamatuješ si to?“

„Jo. A co jako?“

„Pamatuješ si, když si zařídila stůl na trhu řemesel a prodávala je?“

Nejasně.

„Nepamatuješ si to, protože jsi tam nebyl. Ten den prodala šest věcí. Jednu tátovi a o všechny ostatní nám. Lucy o těch Vánocích dostala šest druhů šperků. A ta nejhorší část je, že ti o tom říkala. Připomínala ti to několikrát a ty jsi jí slíbil, že tam s ní budeš. Měla dvě křesla za tím stolem. Jedno pro sebe a to druhé pro tebe, ale ty ses neukázal! Byl jsi tam, u jezera, s Blbým jménem a lovil holky a zapomněl jsi na ní. A ona ti nejspíš ani neřekla, jak hrozně jsi jí ublížil, nebo že se to vůbec stalo, protož je, jaká je a proto je pro tebe až moc dobrá.

Podíval jsem se na tátu a doufal jsem, že mi nějak naznačí, že to není pravda, že se to nikdy nestalo. Přikývl a potvrdil to, ale nedíval se na mě. Cítím, jak mi pokleslo srdce, jako by se mi vnitřnosti zkroutili do uzlu.

Leo se postaví se zatnutými pěstmi. „Spolkni to a přestaň se chovat ke všem jako kretén.“ Odejde zadními dveřmi a zavolá dvojčata. Asi aby se ujistil, že jsem je taky nevyděsil.

„Jsou jen kamarádi,“ řekne táta.

„Leo a Lane?“

Zavrtí hlavou. „Lane a Cooper. Brian mi řekl, že jsou jen přátelé. Pro zatím.“

„Chtěl jsem jí dnes ráno vidět, když jsem šel běhat,“ přiznal jsem. „Jeho auto bylo na příjezdové cestě.“

„Jel dnes domů na víkend, protože jeho trénování na střední skončilo. Nechtěl, aby Lane šla domů z práce v neděli pozdě večer pěšky, tak jí půjčil auto. To je vše.“

Hlasitě jsem polkl, ale ta bolest nezmizela. „Spolkni to,“ řekne. „Bude to dlouhý den, abys to urovnal s Lachlanem. Ten kluk tě uctívá, Luku. Nedávej mu důvod, aby změnil názor.“

Přinutil jsem se k úsměvu. „Logan je nahoře s ním. Kdo ví? Možná má Lachy nového bratra, ke kterému bude vzhlížet.“

„Ježíši Kriste,“zamumlá táta, otře si oči. „Jez rychle.“

LOIS

Cooper neví, že jsou tu dveře, co mi vedou rovnou do pokoje. Neví, jak vypadá můj pokoj. Ani neví, jak vypadá vnitřek mého domu. Nejblíže, kam se dostal, je tam, kde je teď, na zápraží. Klepe a čeká na to, až mu otevřu.

Popadnu jeho klíče z kávového stolku a otevřu dveře. „Ahoj.“

„Ahoj.“ Zeširoka se usměje, jeho tělo se třpytí potem, z toho, jak sem běžel. Dům jeho rodičů je odsud patnáct mil. V chráněné oplocené komunitě a poslední tři týdne (kdy se dozvěděl, že chodím z práce o půlnoci pěšky domů) mi půjčuje auto, tak abych nemusela pěšky. Snažila jsem se mu to vymluvit, několikrát, ale on byl neústupný a já byla frustrovaná, tak jsem souhlasila.

Bylo to poprvé, co ukázal, že se o mě opravdu stará. Především s ohledem na to, že pochopil, bez pochyby, že moje vagína je moje vlastní chráněná, oplocená komunita.

„Děkuji, že jsi mi půjčil své auto,“ řekla jsem mu a podávala mu klíče.

Jeho pohled plul od mých rozcuchaných postelových vlasů k mému flanelovému pyžamu a dál k mým pleteným ponožkám. „Je hezké tě vidět, jenom kvůli mně, zcela oblečenou.“

Vrazím mu do ramene. „Sklapni.“

Poté co předstírá, jak hrozně jsem mu ublížila, řekne, „Nech mě, vzít tě na snídani. Dokonce se nechám vidět ve tvé společnosti, i když budeš takhle oblečená.“

To mě rozesměje. „Budeš toho litovat.“ A já vejdu do svého domu, nazuju si boty a zakřičím. „Tati, jdu na snídani!“

Cooper ani nemrkl. „Je tvůj táta doma?“ zeptal se a následoval mě k autu.

„Jo.“

„Můžu ho poznat?“

Zastavím se a otočím se k němu. „Proč?“

Pokrčí rameny.

„Není to, jako bychom randili, správně?“

Předběhne mě, aby mi otevřel dveře od auta. Usměv přes celý obličej. „Zatím.“

* * *

Cooper ignoroval pohledy od každého, koho jsme míjeli na rušné Applebee ulici. Lidi ze školy tu byly. Pravděpodobně léčili kocovinu ze včerejší noci.  Rodiny seděli a užívaly si své jídlo a tady jsem já v pyžamu, slunečních brýlí a jsem z něj rozpačitá.

 „Tak jdeme.“ Vytrhnu se z jeho paže a začnu odcházet.

„Ne.“ Zatlačí mě zpět a přitom se směje. „Ničeho nelitovat, Sandersová.“

Zakleji, „Ničeho nelitovat“ je nejspíš hlavní, životní motto Coopera Knnedyho.

Po emocionálním výbuchu v jeho autě den po tom, jsem byla (jak se sám vyjádřil) „totálně na sračku“, před tím, než mě přivezl domů. Zůstali jsme v jeho autě na mé příjezdové cestě, zatím co jsem čekala, až ta bolest zmizí. Nechtěla jsem jít do toho domu, do svého pokoje, kde mě jistě napadnou všechny vzpomínky na Lucase. Tak jsem seděla a zírala skrz okno, než přerušil to ticho. „Možná to bude bolet méně, když to ze sebe dostaneš?“

Nechtěla jsem. Ne s ním. Tak řekl, „Chceš do něčeho praštit?“

„Ano,“ zašeptám.

„Je její jméno Grace?“

Zavrtím hlavou. „Není to její chyba.“

„Takže … mám za to, že technicky, ona je tak žena, která je terč posměchu.“ Odmlčí se a narazí. „ Tak, proč jsi tak naštvaná?“

Podívám se na něj. Můj pohled ho krájí na kousíčky. „Můžu praštit tebe,“ řeknu mu.

Zakření se. „Můžeš to zkusit.“

Zkusila. Jeho ruce nebyli nic jiného, než svaly. A tak se smál, zatůroval a vyjel z naší příjezdovky. Podruhé toho dne, jsem si myslela, že mě bere někam, kde mě zabije a tak dramaticky, jak to zní, v tu chvíli mi to bylo jedno.

Vzal mě k sobě domů, minuli jsme hlídače a bránu a jeli přes jako novou, tichou ulici jejich sousedství dokud jeho aut nezaparkovalo do jeho garáže. Vyskočil, otevřel mé dveře a řekl.

„Tak pojď.“

Potom jsme prošli jeho enormní domem, minuli gigantickou kuchyni skrz gigantické posuvné dveře, přes jejich dvůr do jiné budovy, která byla jejich osobní posilovnou.

„Sundej si svetr,“ řekne.

Vysměju se mu.

Domýšlivě se usměje. „Oběma nám bude horko a budeme zpocení.“

„Jsi takový kretén.“

Začala jsem odcházet, ale on mě popadl za rameno, a když jsem se otočila, abych mu čelila, držel pár boxovacích rukavic. Ukáže na boxovací pytel v rohu místnosti. Zapne mi rukavice na mých rukou a řekne, „Lepší to dostat ven, než držet uvnitř.“ Nevěděla jsem, jak dlouho mě pozoroval, jak mlátím do toho debilní pytle. Nechal jsem proudit svoje stupidní slzy. Křičela stupidní věc, ale když mě zastavil, jeho ruce kolem celého mého těla, cítila jsem se slabá.  Slabá a ubohá. Zhroutím se na zem a vzhlédnu k němu. Držel můj obličej v jeho rukou, jeho palce mi utírali slzy. Stíral mi slzy máchající se mým potem.

Vypadal smutný. Lituje patetickou holku, kterou nezná. Jeho oči hledali v mých, když řekl, „Je mi líto, že ti ublížil, ale ublížit sama sobě není dobrá cesta, abys to změnila. Nemůžeš kontrolovat, co lidi udělají, nebo jak ti ublíží. Můžeš mít jenom pod kontrolou, jak na to budeš reagovat.“ Přidřepne si přede mnou, jeho pěst zatknutou. „ Ničeho nelitovat, Sandrsová.“ Zhluboka se nadechnu, nechám jeho slova doznít, pak ťuknu do jeho pěsti. „Ničeho nelitovat.“ 

12. kapitola

LUCAS

Vynechali jsme nedělní snídani. Protože dnes k nám přijde Brian a my poznáme jeho novou přítelkyni. Jsem si jistý, že to Brian řekl Lane a zeptal se, jestli půjde s ním a ona určitě přijde, protože udělá cokoliv, o co jí táta požádá.

Někdo klepe na moje dveře a já si na okamžik myslím, že to je Lane. Ale Lane neklepe. Prostě vejde s komentáře o stavu mého bytu a pak začne umývat nádobí.

Znova někdo zaklepe.

„Kdo je?“ zavolám.

„Tady Leo.“

Zvednu se a otevřu dveře, sednu zpátky na gauč a koukám na vypnutou televizní obrazovku, jako bych to dělal celé ráno.

Hupsne vedle mě, jeho vyzáblé tělo je v kontrastu s mým. „Miluju tuhle epizodu,“ zavtipkuje, ale mě to nepřipadá vtipné. Po tom co si povzdychnu, řekne, „Přišel jsem se omluvit za to, co jsem řekl minulý týden.“

„To je v pohodě,“ zamumlám.

Zavládne ticho. On ho přeruší. „Chybíš jí Luku.“

Podívám se na něj, srdce v hrdle. „Řekla ti to?“

Zavrtí hlavou, jeho oči lítostivé, jako se já cítím. „Nemusela. Chodíme do stejné školy. Vídám ji. Někdy s ní mluvím. Není stejná. Nikdy není, když spolu takhle bojujete.“

„My nebojujeme.“ Podívám se zpět na obrazovku. „Ona mě nenávidí.“

„Jak moc jsi to posral?“ zeptá se a já slyším frustraci v jeho hlase. Venku zastavilo auto, bouchli dveře a Lachlan zakřičí, „Laney je tu!“

* * *

Lachlan vypadá šťastně. Sedí u piknikového stolu na dvorku, vedle své babičky zatím co mu krájí jeho jídlo. Vyšlo slunce. Svítilo na obě naše rodiny, ale moje nálada je temná, mé svědomí černější.

Řekla, „Ahoj Luku,“ když přišla. Od té doby neřekla nic, přinejmenším ne mě.

Sedl jsem si naproti ní, pozoroval její úsměv, její smích. Pozoruju jí, jak je součástí mé rodiny.

Táta řekne, „ Tak Lane, jak sis vedla s tím kouskem, se kterým ses zapsala na tu …tu uh…“

„Na soutěž designu oblečení?“ Dokončí Misty.

Nevěděl jsem, že začala vyrábět oblečení, ale není to překvapení. Šetřila na šicí stroj už nějakou chvilku.

Moje uši napnuté, čekám na Laneyinu odpověď. Usměje se na tátu a vymáčkne kečup na Lachlanův talíř. „Získala jsem druhou cenu.“

Usměju se. Nemůžu si pomoct. Vidí mojí reakci, ale nedá nic najevo.

„To je úžasné,“ řekne táta.

„Tak, Luku,“ vyhrkne Brian. „Příští týden první závod. Jsi připravený?“

„Ano, pane.“

„No, jsem si jistý, že tam Lois bude. Nepropásla ani jeden,“ řekne, jeho pohled na jeho dceři.

„Že Lo?“ Přísahám, kdyby pohled mohl zabíjet, zaměřila by Laney svou zbraň na Briana a zmáčkla tu zatracenou spoušť. A já to nesnáším. Nesnáším, že z nás musí dostávat naši tátové informace o našich životech, o kterých navzájem už nic nevíme.

Zazvoní telefon, a všichni kromě Lachlana a dvojčat si zkontrolují svůj telefon. „To jsem já,“ řekne Laney a vytáhne svůj telefon.

Zvonění pokračuje a Misty zavrká, „Pozdravuj Coopera.“

Projela mnou žárlivost, bodala mě do každé žilky, do každé buňky v těle. Ne proto, že jí volá Cooper, ale protože Coooprem jsem měl být já. Mělo to být moje jméno, kterým měla Misty zakončit větu, moje jméno, které měla přítelkyně nejlepšího kamaráda mého táty zavrkat a zamrkat nad ním. Měla znát mě a ne kluka, který je v Lanině životě teprve pár týdnů.

Laney řekla, „Vyzvedává si auto, asi má problém najít klíče. Budu tu za sekundu.“

Nesnáším, že se usmívá, když si přikládá telefon k uchu. Nesnáším ten styl, jakým říká, „Ahoj Coope“ jako by byly kamarádi od dětství.

Nebyli.

My byli.

A ze všeho nejvíc nesnáším, že jsem to byl já, kdo to zničil.

Logan řekne, „Proč se nezeptáš svého přítele, jestli sem nechce přijít?“

Nesnáším Logana.

Laney vzhlédne a podívá se nejdříve na Logana, pak Lea. Leo pokrčí rameny. Od kdy dělá Leo rozhodnutí za ní?

„Je pod sochou žáby u předních dveří,“ řekne Laney do telefonu. „Je, podívej se znova.“…“Je tam ta žába.“…“Želva?“ … „Jo vlastně. Asi je to želva.“

„Zeptej se ho, jestli přijde,“ řekne Logan znovu a poklepe jí na rameno.

Laney se podívá na mého tátu a pak na jejího. Brian pokrčí rameny. „Rád poznám chlapce, se kterým se už nějakou dobu vídáš.“

Prosím ne. Ne ted‘. Ne v mém zatraceném domě. Držím svojí pusu zavřenou a nechám Laney rozhodnout, jak moc chce probodnout mé srdce jejím rozhodnutím.

„Jsem si jistá, že má dneska hodně práce,“ řekne Laney a mluví ke svému otci ale letmo pohledne na mě. Její hlas poklesne s jejím pohledem. Řekne do telefonu, „Nemusíš Coope.“

Logan se natáhne přes stůl, naproti Lachlanovi, klepne přes jeho pití. Zakřičí naší adresu, a všichni se zasmějí, jako by to byl nějaký druh vtipu, a možná že je, a možná že já jsem ten zasranej vtip.

„Opravdu?“ řekne Laney, drží telefon mezi uchem a ramenem a utírá rozlitou vodu.

„Dobře, uvidíme se brzy.“

Tři minuty, padesát osm sekund a já slyším známý zvuku pneumatik předních kol, jak brzdí na štěrku naší příjezdové cesty.

Nevzhlédnu, když táta zalapá po dechu a zašeptá „Do prdele,“ když vidí to aut. „Cooper? Jako Lance Kennedyho syn?“

Brian řekne, „Myslel jsem si to, ale nebyl jsem si jistý. Myslím tím, nikdy před tím jsem ho neviděl, jen jeho stín u předních dveří.“

„Tati,“ zakňučí Lane a zvedne se ze židle.

Během toho jsem našel kuráž vzhlédnout, byla v půlce zahrady a Cooper zasraný Kennedy se opíral o auto, ruce v kapsách.

„Kdo to je?“ zeptá se Lachlan.

Brian řekne, „To je kamarád Lois.“

Lachlanovi oči se zúží. „Její přítel?“

„Možná,“ řekne Brian a dívá se na mě. „Nejsme si tím právě teď úplně jistí.“

Všichni u stolu se otočili, aby se podívali, jak k nám ten případný pár míří.

„Ale…“ Lachlan od nich odvrátí svůj pohled a zamíří ho na mě. „Já si myslel, že ty jsi její přítel.“

Nastalo ticho, všechny oči zaměřené na mě a já nevím, co mám říct, co udělat.

Vstal jsem, když k nám přišli, potřásl si s Cooperovou rukou. Dělal jsem vše, aby to vypadalo, jako že mi to vůbec neublížilo.

„Čau chlape,“ řekl, všechno nenucený, jako by Cooper Kennedy nebyla první osoba v mém životě, kterou mám chuť zmlátit.

Laney představí mé bratry, tátu, Misty a nakonec Briana.

„Je pěkné vás konečně poznat, pane. Chtěl jsem, ale Lois, víte….“ “

Brian se na něho usměje, potřese si s ním silně a pevně rukou. „Je malinko tvrdohlavá.“

Lane řekne, „Lucy je ta nejstarší a jediná sestra. Ona a její snoubenec, Cameron, jsou na cestě, tak se s nimi později také setkáme.“ Cooper se na ní usměje. „Znám Cama a Lucy. Byly jsme ve stejné třídě, pamatuješ?

Lane nakloní hlavu. „A jo vlastně.“

„Počkat. Byl si ve stejné třídě jako Lucy?“ zeptá se Brian.

„Ano, pane.“

„Takže, to ti je kolik?“ zeptá se.

Cooper se rychle podívá na Lane. „Bude mi dvacet jedna za pár měsíců.“

Brian přikývne, ale za jeho pohledem vidím starost, a byl bych překvapený, kdyby slyšel ty zvěsti o Cooperovi a proč je právě teď tady.

Lane se zavěsí za Cooperovu paži, zeptá se Lachlana jestli by se mohl posunout, aby mohla sedět mezi ním a Cooperem.

„Máš hlad?“ zeptá se táta.

„Velký a to jídlo voní úžasně, pane Prestone.“

Táta naplní talíř pro Coopera a on jí a já se dívám na Laney jak se na něj dívá, usměv na tváři a já zas o umírám o trochu víc.

Lachlan se opře o lokty, jeho hlava nakloněná, oči zaměřené na Coopera.

„Copak, malý pane?“ zeptá se ho Cooper.

„Myslíš si, že bys narval celý hot dog do pusy?“

Cooper se uchechtne s pusou plnou jídla. Otře si rty do ubrousku a řekne, „Nevím. Nikdy jsem to nezkoušel. Myslíš, že bych měl?“

Lachlan přikývne, jeho oči se rozšíří.

„Věc se má tak, stále se snažím zaujmout tvoji dívku Lois a nejsem si jistý, jestli by tohle pomohlo. Možná někdy jindy?“

„Slibuješ?“

„Jo, chlape. Samozřejmě,“ řekne Lachlanovi, ten se podívá na Lane. „To je roztomilý,“ řekne a škubne s rukávem. „Dělala jsi to ty?“

Lane se usměje, podívá se dolů na své oblečení a jednou kývne, její tváře jsou rudé.

Nakloní se blíž, jeho pusa u jejího ucha. „Vypadáš opravdu krásně.“

Odtlačí ho dál, tak jak to tolikrát udělal mě. „Přestaň.“

„Co?“ pokrčí rameny. „Chyběla jsi mi.“

Lachlan poklepe Cooperovi na rameno. „Jsi její přítel?“ zeptá se.

Zavrtím hlavou a zírám na stůl.

Cooper se zasměje. „Snažím se, chlape, ale nechce ustoupit. Jestli mi můžeš dát radu, opravdu bych to ocenil.“

Tohle do prdele nedávám. Být tu, koukat na ně, mě dělá fyzicky nemocného. Vstanu a řeknu, „Musím jít,“ a pak běžím a běžím a běžím a nemám vůbec potuchy, kam to vlastně mířím, a vůbec netuším, jestli utíkám od nich nebo od sebe. Jardy jsou jako míle, kroky jako skoky, až skončím na hřbitově a koukám se dolů na mámin hrob a ptám se jí, jestli je ze mě taky tak zklamaná, jako jsem zklamaný já ze sebe.