AWNC - 17. kapitola

Překlad: Tanulka

Když už bylo mnohem později, stmívalo se a všichni balili, přišla ke mně Mandina kamarádka a stála vedle mě. Neřekla nic, jen se na mě usmála a sklonila hlavu. Nebyla jsem na plaché dívky zvyklá, předtím nebyla stydlivá, tak jsem se zeptala: „Co se děje?“

„Hm…“ Odmlčela se a usmála se na mě. „Každý se chystá do Ricketova domu. Myslím si, že nejdříve jdeme k Trayovi a jsem si jistá, že s ním chodíš, když ses s ním líbala.“ Ukázala na vrchol útesu. V jejích očích se objevil úžas. „Ale…ehm…říkala jsem si, jestli taky pojedeš k Ricketovi? Děláš si věci po svém, ale některé holky pojedou k vám domů, aby se s Mandy připravili….

Postarala jsem se o to, aby na mojí tváři nebyla znát žádná reakce, ale uvnitř jsem kypěla - co to sakra je? – „Na co se mě vlastně ptáš?“

„Hm…“ Polkla. „Jdeš s partou dneska ven?“

„Aha.“ Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Asi.“

„Dobře.“

„HALEY!“

Rozhlédla se a pak ukázala na její skupinu přátel čekající v přední části jeskyně. Tak se uvidíme v Ricketově době. Řekla bych u Traye, ale pravděpodobně nebudou všichni vystupovat z aut. Pokud nemáš s kým jet, můžeš jet s mými kamarády a se mnou. Uděláme ti místo, ale pravděpodobně budeš s…“ Odmlčela se, vykulila oči a rozhlížela se.

Když jsem ucítila paži kolem pasu, uvědomila jsem si, proč byla tak nervózní.

Tray si mě přitáhl k sobě a ona sklonila hlavu. „Uvidíme se později, Taryn.“

Odešla a já se podívala k němu. „Co to bylo?“

Usmál se. „Změnila jsi status.“

„Co?“

„Změnila jsi status.“ Ukázal kolem sebe. Bylo za mnou víc skupinek, co nás pozorovaly. Očekávala jsem, žárlivost nebo blahosklonnost, ale to jsem u nich neviděla. V očích těch kluků a holek byly různé výrazy. Nebyla to úcta, bylo to něco jiného. Nevěděla jsem co.

„Nechápu to. Co se děje?“

„Myslím si, že je to jasné. Žádná holka nikdy nahoru nevylezla. A ty jsi tam vylezla víc jak jednou a pobízela další holky.“ Pokrčil rameny s výrazem hrdosti v očích. „Překvapila jsi je, Taryn.“

Pak se mile usmál. „A diví se, proč to sakra neudělali sami.“

„Aha.“ Byli překvapeni. Když jsem se znovu podívala, některé dívky se na mě usmály, než je následovali všichni ostatní. Pár kluků mi pokývlo. Ten pohled jsem už předtím viděla. Stalo se to, když se kluci dozvěděli, že znám Jace nebo že dokážu ukrást něco, co si nikdy nemysleli, že by šlo ukrást. Byl to respekt, ale vidět ho od holek mě zaráželo. Holky mě nenáviděli. Bylo to pravidlo, které se nyní měnilo. V krku se mi tvořil knedlík a já ho rychle polykala. Ježíši, kde se to vzalo?

„Jsi v pořádku?“

Přikývla jsem. „Jo. Jen…překvapilo mě to.“

Usmál se na mě, hluboko v očích měl něžný pohled.

„Něco mi říká, že by nemělo. To jsi ty, Taryn. Jsi drsná.“

Odfrkla jsem si a dloubla ho loktem do břicha. „Dobře. Je to proto, že se mi snažíš dostat do kalhot?“

Chytil můj loket, držel ho a tiše se zasmál. Palcem mi třel po ruce v něžném pohybu. „Ne, jen ti říkám fakt. Ty nejsi normální, TarynMatthews. Ty jsi jiná. Jsi někdo, kdo vidí správnou cestu, když ji jiný nevidí a následuješ ji.“ Koutek jeho úst se pohnul v mírném úšklebku nahoru. „Udáváš směr. Ty nejsi normální. Díky Bohu.“ Nechal poslední větu vyset ve vzduchu.

Neměla jsem ponětí, co na to říct. Můj šok po vyslechnutí jeho slov na jejich reakci, se zdvojnásobil. Myslel to vážně. Kdybych byla v Pedlamu a školní miláček by řekl něco takového, tak bych se mu vysmála do obličeje, odsekla mu a odešla bez ohlédnutí. On nebyl, ale kde kdo. Byl víc.

Pak pustil můj loket. „Počkám na tebe v autě. Musím ještě mluvit s klukama.“

Snažila jsem se odpovědět: „V pořádku“, ale byl pryč dřív, než jsem mohla cokoliv říct. Když jsem se prodrala davem a došla skoro až k východu z jeskyně, cítila jsem, že ze mě odešla i bouře rozevírající se ve mně. Přitiskla jsem si ruku na žaludek a snažila se uklidnit. Můj Bože. Byl to on. To on způsobil tu spoušť ve mně, naplňuje mě emocemi, které byly pro mě příliš děsivé, abych je zvládla. Naděje. Teplo. A jiné věci, jiné emoce, které jsem neuměla zpracovat. Způsobil, že jsem se cítila v bezpečí. Právě tam, když mě postavil až na okraj. Nemohla jsem být v bezpečí. Nemohla jsem si dovolit předstírat, že je to skutečné. Pokaždé, jakmile moje ostražitost klesla, stalo se něco špatného. TrayEvans nebyl nic zvláštního. V minutě, když budu cítit něco víc, než si můžu dovolit, stane se něco špatného. Vždycky se to stalo. Nemůžu to dopustit. Apeluji na sílu, rozhodla jsem se si ho nepustit moc blízko. Sleduji řadu lidí vycházející z jeskyně.

Stála jsem za skupinou kluků. Byli vysocí a měli tašky přes ramena, takže jsem byla schovaná. Jak jsem šla dál, dolehlo ke mně pár hlasů.

„Může být ještě horší?“

„Já vím. Čestně. Snažila jsem se, aby nebyla v partě.“

První z nich zamumlala: „Víš, že minulou noc nespala doma. Byla celou noc u Devona.“

Druhá zasténala: „Věř mi. Vím všechno. Je závislý na sexu. Musí ho mít.“

„Můj bože. A jak byla dnes akční.“

„Viděla jsi, jak jí zvlhly kalhotky, když viděla, jak Tray nahoře políbil Taryn.“ Další zasténání. „Nevím, co čeká. Léčí svou bolest sestrou…“

„Prosím tě,“ přeruší ji první. „Ona není její sestra. Adoptovali jí, podle toho, co jsem slyšela, protože byli nuceni ji adoptovat.“

Odrazil se směrem ke mně ošklivý smích. „Máš pravdu. Zapomněla jsem na tyhle zvěsti. Cokoliv. Je to absurdní fáma, ale Bože, jak ráda bych, aby to byla pravda.“

„To jo. Rozumím ti. Viděla jsi, jak Mandy dnes celý den visela na Tristanině partě? Pokud chce předstírat, že je v této partě královna, tak to může zkusit. Tristan ji klidně políbí zadek, aby se dostala k Matthewsové. Vždyť víš, že je z Traye vlhká od sedmičky.“

„Jo, to vím. Co s Mandy dneska bylo?“

Odfrknutí. „Musí být prima mít bohatého tátu s bločkem receptů.“

„To ti rozumím. Kéž bych mohla mít pilulku pokaždé, když mám pocit, že bych si zdřímla.“

„Brrr. Vždyť víš, že ta děvka nespala celou noc snad měsíc. Bere ty prášky od jejího papínka a spí snad dvě hodiny denně. Musí to být super.“

„To jo.“

„Mám problém k ní být milá. Prosím řekni mi, že dneska nemůžu spát s Devonem. Prosím řekni mi, že to není správná věc a musíme být na ni hodní a k její bláznivé sestře. Prosím, řekni mi, že dělám správnou věc. Amber, pomoz mi z toho ven, protože opravdu chci působit zmatek v jejich životech.“

Amber se zasmála. „Dělej si, co chceš. Co bych to byla za kamarádku, kdybych tě držela zpátky?“

„Pane Bože. To by mohlo být dneska v noci šílené.“

Obě se zasmáli a vzdálili se. Už jsem nemohla nic slyšet. Cítila jsem se, jako by mě někdo praštil do obličeje. Byli nuceni mě adoptovat? Mandy bere povzbuzující prášky? Zamračila jsem se, jak jsem cítila nával krve do mozku z mého obličeje. To nemůže být…neexistuje způsob, jak…pak jsem zavřela oči. Nemohla jsem to zpracovat. Mandy. Tray. Dokonce Austin. Všichni byly dobré věci, které se mi staly. V mém žaludku kořenila stará bolest a cítila jsem, jak se mi tam otevírá díra. Byl to vír, sající všechny dobré emoce do sebe, takže jsem byla prázdná.

„Ty jsi Matthewsová, že jo?“

„Co?“ Zvedla jsem hlavu a zamrkala. Uvědomila jsem si, že jsem se zastavila a nyní jsem byla v jeskyni poslední.

Kluk ze školy se na mě mračil. Čekal a zamával na mě.

„Pojď. Jsi poslední. Všichni už vypadli.“

„Ach. Dobře.“ Spěchala jsem dopředu, ale byla jsem příliš omámená, abych se zaměřila na cestu přes skály. O chvíli později jsem byla venku z jeskyně a byla opět na cestě.

„Tak čau.“ Ten kluk šel dál po cestě, naskočil do auta, které na něho čekalo. Dveře byly otevřené, a jakmile nastoupil, zavřely se. Jeho přátelé vykřikli: „Peklo, wau!!! V noci večírek u Ricketa.“ Jejich hlas se vytratil, otočila jsem se a uviděla Traye, jak na mě čeká. Stál u svého auta se založenýma rukama na prsou. Měl skloněnou hlavu a podle jeho neformálního postoje by se mohlo zdát, že spí. Nedíval se na mě, ale věděla jsem, že je ve střehu a vědom si mé přítomnosti. Když jsem stála před ním, zvedl hlavu. Pohled měl rezervovaný.

Na chvíli jsme se na sebe dívali.

Vzduch byl hustý. Uvnitř mě bylo tolik emocí, všechny vířily kolem a vytvářely vakuum. Děsil mě. Vždy to tak bylo, ale jak pokračoval v upřeném pohledu na mě a jak se jeho vnitřní zeď začínala odsunovat, viděla jsem stejný strach i u něj. Pak když emoce hluboko uvnitř mě začaly problikávat, byla jsem všemi těmi pocity překvapena. Naděje. Ta se mnou hnala jako malý záblesk, který vyrostl ve velký oheň, který se hned mísil s prázdnotou, která byla ve mně umístěna po vyslechnutí konverzace mezi Jennicou a Amber. Tray musel vidět bolest, která byla uvnitř mě. Jeho zeď spadla úplně, natáhl ke mně ruku a pobídl mě.

Šla jsem k němu.

Ovinul kolem mě paže a ukryl mě u sebe, i přestože neměl tušení, co se děje. Vtiskl mi na čelo polibek. Odsunul pár mých vlasů stranou v milujícím gestu a utěšoval mě.

Nespoléhala jsem na lidi, ale teď jsem musela. Potřebovala jsem to sama sobě dopřát, být na chvilku v mém životě slabá.

Tray mě chvilku držel. Neptal se, co se děje. Znal mě natolik dobře, aby věděl, že až budu připravená, tak mu to řeknu. Stali jsme tam, objímala jsem ho a on mě utěšoval. Snažila jsem se polykáním zatlačit tu bouři, která ve mně byla. Cítil to a ztuhl. Jeho paže spadly ve stejnou dobu, kdy jsem se od něho odtáhla.

Dál jsme se jeden na druhého dívali a on mi přikývl. Když šel ke dveřím řidiče, já šla ke dveřím spolucestujícího a oba jsme vlezli dovnitř. Vezl mě domů. Stále jsme nemluvili. Čím jsme byli od CrystalBay dál a čím jsme byli blíž městu, zavrtávala jsem se do sedadla a pozorovala krajinu. Měla jsem před sebou rozhovor a věděla jsem, že bude pro všechny bolestivý, ale potřebovala jsem zjistit pravdu.

Jestliže byla moje adoptivní rodina nucena mě přijmout, tak proč? Kým? Potřebovala jsem zjistit odpovědi a potřebovala jsem zjistit pravdu o Mandy. Měla jsem ji ráda. Uvědomila jsem si to až po vyslechnutí toho, že můj vztah s ní je fraška.

Když Tray přijížděl k našemu domu, viděla jsem tam jiná auta. Závěsy byly roztažené, a tak jsem měla možnost vidět do kuchyně. Byla plná Mandiných přátel. Za předpokladu, že se jednalo o Tristaninu skupinu a podle toho, co jsem zaslechla, jsem byla připravená snad na cokoliv a ať mi třeba políbí prdel.

„Jsi v pořádku?“

Podívala jsem se na něho. V jeho očích byla patrná starost. Přikývla jsem: „Jen jsem slyšela nějaké věci, se kterými se budu muset vypořádat.“

„Potřebuješ pomoct?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Je to na mě.“ Z dobu se ozval výbuch smíchu a tak jsem se tam znovu podívala. Všichni se smáli a pohybovali se po kuchyni s nápoji v ruce. Dívka plnila jejich sklenky vínem.

„Dobře. Všichni dnes večer míří do mého domu a pak k Ricketovi. Přijdeš?“

„Jo.“ Pak se můj plán začal formulovat. „Můžeš mě vyzvednout? Všichni se sejnou u tebe, ne?“

Zamračil se a přikývl. „Jasně. Když všichni dorazí, dám jim vědět, co a jak a stavím se pro tebe.“

„Dobře.“

„Nechceš přijet ke mně s tvou sestrou?“ Sklonil se, aby lépe viděl na náš dům. „I když tak jako tak vypadají dost opilí na to, aby řídili.“

Byla tam jedna dívka, která vypadala střízlivě. Byla hubená s blond vlasy a vyčnívala ze skupiny. Byla to ta, co plnila sklenice. Byla jsem ochotna se vsadit, že to byla Tristan. Bylo zřejmé, že byla vůdce. Stála s takovou sebejistotou.

Ramena měla rovná. Bradu zdviženou a vypadalo to, jako by hlídala její přisluhovače. Dříve jsem Mandiným přátelům nevěnovala pozornost, ale bez ohledu na vzdálenost mezi autem a domem jsem mohla říct, že byla krásná. Měla tvář do tvaru srdce, štíhlounký vzhled a vyšší lícní kosti. Začínala jsem mít podezření, že je to soupeřka s Jennicou a Amber ohledně vzhledu. Všechny tři byly opravdu krásné.

Jak jsem pokračovala v prohlížení si Tristan, řekla jsem Trayovi: „Ne, mají střízlivého řidiče.“ Podívala jsem se na něj. „Potřebuji, aby byla Mandy pryč. Musím se na něco podívat, když nikdo nebude doma. Potřebuji dobré načasování.“

Přikývl. „Dobře. Pošlu skupinu napřed beze mě a budu čekat venku, až budeš připravená.“

„Dobře. Děkuji.“

„Doufám, že je všechno v pořádku?“

Letmo jsem se na něho usmála. „Já taky.“ Vystoupila jsem z auta a zamířila do domu. Byla jsem vystavena hnízdu sršní a šla jsem mu přímo naproti.