LG - 3. kapitola

Překlad: Clarissa

Moc vám děkuju za komentáře, holky a posílám další kapitolu....

Clariss

o 2 měsíce později.....

NĚCO UVNITŘ MĚ MUSELO BÝT zlomeno. Zíral jsem dolů na krev v záchodové míse. Kromě bolestí zad a bolestí v mých bocích, byla v mé moči krev. Čas uplynul, ale problém zůstal.

Všechno se jen zhoršilo. A teď už toho bylo prostě dost. Už jsem nedokázal zvládnout tu bolest, a když jsem roztřeseně spláchl záchod, věděl jsem, že to můj zdravý rozum už nedokázal pobrat. S bijící hrudí a zpocenými dlaněmi jsem věděl, co jsem musel udělat. Míříc chodbou, jsem kráčel k mámině pokoji, kde si četla knihu. Měla den volna, Dan a táta byli venku. Ptali se mě, jestli půjdu také, ale já jim řekl NE. Měl jsem jiné věci v mé mysli.

„Ahoj, m-mami?“ nakoukl jsem skrz dveře.

Sklonila knížku dolů. „Jo, miláčku?“

Bylo to teď nebo nikdy. Znovu a znovu jsem to zvažoval ve své hlavě. Nebyla jiná možnost, než jí to říct a jít k doktorovi.

„Jasone, copak se děje?“ odložila svou knihu a vstala z postele.

Pohrával jsem si se svými prsty. „Necítím se dobře, mami.“

Spodní část jejího zápěstí vystřelila okamžitě k mému čelu, zuřivě zjišťujíc teplotu. „Ne, mami. Nemyslel jsem tenhle druh nemoci. Mám na mysli...,“ máma mě držela u sebe na délku paže, zkoumajíc můj obličej, „moje záda a moje boky. Bolí. Skoro se jich nemůžu dotknout.“

Máma mě otočila, její prsty nadzvedly mou flanelovou košili. Začala prohlížet každý kousek mé kůže, přesně jako jsem to udělal já. Přitlačila trochu tvrději na jedno místo a já sebou škubnul.

„Čůrám krev,“ zašeptal jsem.

„Jasone!“ zalapala po dechu s jejima rukama na hrudi. „Jak dlouho? Jak dlouho se tohle děje?“

Pokrčil jsem rameny. „Pár---“

„Dní?“

Zavrtěl jsem hlavou. Ta doba trvání se mi zasekla v krku. „Měsíců. Kolem dvou měsíců.“

Zakryla si pusu. A já hned věděl, že ať to bylo cokoliv, tak to nebylo dobré.

***

Na nic se neptala, a spěchala se mnou rovnou na pohotovost. Seděl jsem na svém lůžku, poslouchajíc boty mé matky plácat o dlaždice, když kráčela z jednoho konce nemocničního pokoje na druhý.

„Mami, mohla bys, prosím, stát na místě?“ zamžoural jsem, zatímco jsem si masíroval svou hlavu, která bolela z jejího chození sem a tam.

Zastavila se a otočila se. „Promiň. Jen nemůžu uvěřit, žes mi to neřekl dřiv,“ řekla, posouvajíc svou dlaň na její hruď, blízko k jejímu srdci. „Nemůžu uvěřit, že jsem si toho nevšimla dřív. Jaká sestra a matka si nevšimne, že je její syn nemocný?“ třásl se její hlas.

Nesnášel jsem, že byla moje máma tak rozrušená. „Není to tvoje chyba. Skrýval jsem to před tebou.“

„Ne, Jasone. Ne. Nesoustředila jsem se na tebe. Soustředila jsem se na tvého,“ odmlčela se, její oči zalité slzami, „zatraceného bratra, a tohle je to, co se stalo. Měla jsem---“

„Přestaň, prosím!“ Nikdy se nerouhala. Nikdy.

Bože. Mezi těma nervama, které se kroutily v mém břiše a těmi slzami, které jí stékaly po tvářích jsem si nemyslel, že bych dokázal sedět v tomhle pokoji o vteřinu déle. Nemohla z toho obviňovat nikoho, jen mě.

„Je to moje chyba. Přestaň obviňovat sebe a Dana.“ Poklepal jsem si na hrudní kost. „Já to zavinil, jasný?“ Můj silný hlas opadl, když se na mě podívala.

„Ne, Jasone, já nepřestanu. Slibíš mi jednu věc?“ zvedla jeden prst.

Ona nikdy nepochopí, že jsem se snažil být chlap, abychom se mohli soustředit na důležitější věci. Jen jsem si nikdy nepomyslel, že by nás to zavedlo sem.

„Co?“ můj hlas byl mírný, poražený.

„Už nikdy znovu nebudeš přede mnou nebo před tvým otce skrývat takové věci, jako je tahle.“ Pokud to bylo možné, tak ta hnědá v jejích očích ztmavla, jako uhlí. Byla rozzlobená a já se cítil provinileji než kdy jindy.

Kývl jsem. Tak moc jsem se bál toho, abych nebyl na obtíž a takhle jsem skončil, ta největší obtíž ze všech. „Už nikdy, mami.“

„Děkuju ti.“ S povzdechem se její tmavé duhovky vrátily k jejich normální medové barvě. „Jsem si jistá, že to není nic vážného, ale Jasone, jsem tvoje máma. Všechno, co ve svém životě chci, je pomáhat a být tady pro své děti. Od téhle chvíle mi věř.“

„Chápu to, mami. Jen jsem prostě nechtěl být další věcí, o kterou byste si museli dělat starosti, ale podívej se, kam nás to dovedlo.“ Zasmál jsem se nervózně.

„Tohle není vtipný.“

Moje máma byla zdravotní sestra, což znamenalo, že ona byla ta máma. Ta, která dokázala vycítit přicházející nachlazení ještě dřív, než jste vůbec kýchli nebo popotáhli. Ta, která vás nutila mýt si ruce dvacetmilionkrát denně, a to ani nechtějte, abych začal s těmi historkami, které nám povídala.

„Já se nebavím, věř mi. Jenom nevím, co mám právě teď říct nebo udělat.“ A já nevěděl. Pokukoval jsem po tom malém nemocničním pokoji. Bílé stěny, kaštanově hnědé křeslo v rohu, kde ležela mámina kabelka, a samozřejmě, dřevěné dveře, které zůstávaly zavřené.

Moje máma ani nepípla. Stála vedle mě s její rukou pevně svírající mou, jak kdyby tu situaci, ve které jsme byli, znala lépe než kdokoliv jiný.

Strávil jsem v nemocnici dost času na to, abych věděl, jak to chodí. Z nějakého důvodu byla tahle zkušenost jiná než jen další beru-tvého-syna-do-práce den. Já byl ten, kdo seděl nervózní jako peklo na tom vratkém, bílým papírem pokrytém lůžku. 

„C-co si myslí, že to je?“ zeptal jsem se, prolamujíc to ohlušující ticho.

Dívala se na podlahu, když vyfoukla z jejích nakrčených rtů těžký povzdech. „No, mohl by to být zlý zánět močových cest. Nebo dokonce ledvinový kámen. Všechno se dá vyléčit, Jasone.“

„Dobře,“ odpověděl jsem, držíc se její ruky, jako by ona byla moje záchranné lano. Byla to moje máma a já ji věřil, a měl jsem jí věřit už od začátku. I když mě moje vnitřnosti kousaly. Čekal jsem moc dlouho, než jsem něco řekl?

O chvíli později vešel do pokoje Dr. Mathews s chorobopisem v ruce a zmateným výrazem na jeho vrásčité tváři. „Rádi bychom udělali Jasonovi ultrazvuk.“

„Proč?“ Silný hlas mé matky neodpovídal její zpocené dlani, která držela mojí.

„Výsledky jeho vzorku moči prokázaly stopy krve a bílkoviny,“ odmlčel se, „což je důvod k obavám.“

Obavám?

Máma si odkašlala. „A-ano. Samozřejmě. Dělejte, co musíte.“ Její prsty se utáhly kolem mé dlaně.

Já kývl, držíc svou paniku uvnitř. Myslel jsem, že máma říkala, že se dá všechno vyléčit? Pokud to bylo možné, byl jsem ještě více vystrašený.

Než jsem si to stačil uvědomit, byl přivezen dovnitř ultrazvukový přístroj a já byl vysvlečen ze svého trička. Sestra, Dr. Mathews a máma se shromáždili kolem mě, když on jemně přejížděl sondou přes má choulostivá záda, zatímco já jsem ležel na břiše.

Nejhorší bylo, že jsem nemohl nic vidět. Měl jsem k tomu nutkání jen na základě toho, jak moje máma držela mou ruku, která se utahovala tím víc, čím déle trval ten ultrazvuk.

„Co je to, doktore Mathewsi?“ zeptala se máma.

Otočil obrazovku ke mně a ukázal na několik hrudkovitých kruhů. „Tohle jsou cysty na jeho ledvinách.“

Moje máma zalapala po dechu a já zůstal omráčený v tichu. A takhle omráčený by nechtěl být nikdo.

„Co to znamená?“ propíchl mé uši mámin zoufalý hlas.  

Otočil snímky zpátky k němu a odtáhl sondu z mé kůže. „Jasone, jdi napřed a oblékni si zase tvé tričko. Já se hned vrátím, abychom si o tom promluvili, dobře?“

„Dobře,“ zamumlal jsem a zvedl se ze svého břicha.

Popadajíc chorobopis řekl, „Trish, hned se vrátíme.“

Přístroj byl odvezen pryč a pokoj se zmenšil. Máma a já jsme seděli v malém prostoru, plní nezodpovězených otázek, ticho nás dusilo, když jsem si přetahoval tričko přes hlavu a čekal jsem, moje matka znovu po mém boku.

To, co vypadalo jako hodiny, byly jen minuty, když se Dr. Mathews vrátil. Jeho vráščitá tvář  se zdála být ještě více stará, pokud to bylo možné. Tiše si přisunul stoličku a sedl si na ni, berouc si čas, aby se podíval na každého z nás.

„Trish, víme, že ten ultrazvuk přesně ukázal několik cyst na jeho ledvinách.“ Pohrával si s vizitkou v jeho ruce. „Tolik by mě to neznepokojovalo, kdyby jich tam nebylo tolik a kdyby nebyly pro Jasona bolestivé.“

Polkl jsem, můj tep uháněl jako o závod a mé plíce se těžko nadechovaly.

„C-co to je?“ zeptala se máma, její tvář ztrácejíc barvu.

Dr. Mathews jí podal malou bílou vizitku. „Zavolal jsem doktoru Burkemu z Prairie Medical. Specializuje se na pediatrickou urologii a já bych rád, abyste tam jeli a setkali se s ním. Upřímně, Trish, cítíl bych se více klidný, kdyby se na Jasona podíval někdo, kdo se specializuje na tenhle typ onemocnění.“

„Dobře,“ zašeptala, zírajíc na tu vizitku.

Přijel k nám blíže a nabídl nám malý úsměv. „Oni se tam o vás dobře postarají. Už jsem s ním mluvil, a moje sestra jim posílá zprávy z ultrazvuku. Čeká na váš hovor.“

Máma mlčky přikývla.

Těžká ruka přistála na mém koleni a já se koukl nahoru na dr. Mathewse. „Neboj se, Jasone.  Oni to vyřeší.“

„Díky.“ Doufal jsem.

Jak jsme s mámou vycházeli z pokoje, nemohl jsem se přestat soustředit na podlahu, počítajíc každou dlaždici, až dokud si moje mysl nepřestala přehrávat všechno, co se stalo v tom pokoji za námi.

„Co takhle si dát večer slaninu a vajíčka?“ Pokračoval jsem v počítání, soustředíc se na ty hnědé dlaždice, které byly umístěné každá po čtyřech.

Ona omotala svou vlhkou dlaň kolem mé a já vzdychl, zvedajíc k ní hlavu. Na tváři se jí objevil slabý úsměv. „Možná kolo Scrabblu? Už dlouho jsme ho nehráli.“

Moje máma falšovala čiperný hlas, ale jen to pohánělo to, co jsem cítil uvnitř – strach.