LG - 2. kapitola

Překlad: Clarissa

VĚDĚL JSEM, ŽE SE NĚCO SKVĚLÉHO blížilo a nemohl jsem odtrhnout svůj pohled pryč. S jeho prsty obtočenými kolem míče na mě Dan pohlédl nahoru do hlediště a rychle kývl, s tím největším úsměvem na tváři. Nezdálo se, že by se staral o ty tři chlapy, co se ho chystali zastavit. Dana nikdy nátlak nevyvedl z míry, protože byl ve svém živlu. Světla pátečního večera, řvoucí davy, míč v jeho rukou, ovládajíc hrací plochu. Ten týpek byl hvězda a já jsem byl pyšný, že jsem jeho brácha. Kývl jsem na něj zpátky a on konečně hodil míč. Dokonale se točil vzduchem, přistávajíc přímo do Johnsonova pevného sevření, který uběhl krátkou vzdálenost a …....

„Touchdown!“ Vyskočil jsem ze svého místa a vyhodil své ruce do vzduchu, kříčejíc. Až na to, že můj jásot netrval dlouho. Položil jsem dlaně na svá záda a zamračil jsem se, když mě probodla ostrá bolest. Podíval jsem se přes své rameno, prohlížejíc si dav za mnou. Hodil někdo něco? Ne. Všichni byli příliš zabraní do hry.

Přejel jsem si rukou přes záda, která bolela tupou bolestí, a obrátil svou pozornost zpátky k hrací ploše.

Chystal jsem se, že se protáhnu kolem Anny a její sestry, když se dotkla mé ruky. „Kam jdeš?“

Zastavil jsem se před ní a usmál se. Moje holka byla krásná a to bylo ještě mírně řečeno. Před dvěma měsíci jsme konečně náš vztah udělali oficiálním. Byli jsme mladí, ale já ji znal už od školky, v podstatě  věčně. A já byl ten šťastlivec, který ji mohl držet za ruku.

„Jen se jdu protáhnout,“ řekl jsem jí.

„Ale přijdeš o posledních třicet vteřin tohohle zápasu.“ Naklonila hlavu.

Dalo se s jistotou říct, že celé město žilo středoškolským fotbalem, a nebylo lží, že můj brácha, Dan, byl ten nejlepší quarterback už nevím, od kdy.

Podíval jsem se přes rameno na výsledkovou tabuli. Vedli jsme o sedm bodů. Ušklíbl jsem se, připraven jí říct, že jsem neměl strach, když se další podivná bolest odrazila od mých zad k mému boku. Cukl jsem sebou. Co to sakra bylo?

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě, upevňujíc její ruku na mé paži.

Zasmál jsem se, snažíc se to hrát v klidu, ale upřímně jsem si nebyli jistý, co se sakra dělo. „Jsem v pohodě. Myslím, že jsem seděl už hodně dlouho. Budu hned zpátky.“ Neplýtval jsem další vteřinou, protahujíc se kolem holek a spěchajíc k přední části stadionu.

Položil jsem dlaň na svůj bok a trochu se narovnal, jenom abych zjistil, že to bylo horší. Dal jsem svou ruku dolů, opřel jsem se o pokladnu, která byla už zavřená. Nasál jsem pár hlubokých dechů, ale ta bolest v mých zádech se s každým nádechem zhoršovala.

„Co to sakra je?“ křičel jsem, ale bylo to maskováno pokřiky a řevem z hlediště.

Vyhráli jsme.

Úsměv mi zvedl rty, i když jsem se snažil nemračit se bolestí. Byl jsem na něj zřejmě pyšnější než moji rodiče, a propásl jsem konec. Tohle byl šestý zápas sezóny a já promeškal konec toho posledního, protože Anna potřebovala sodu. Stál jsem ve frontě, když James udělal vítězný touchdown, překonávajíc naše odvěké rivaly 47:40.

Vypadalo to jako nový trend.....vždycky změškat tu nejlepší část, konec.

Vzdychajíc, jsem zahlédl své rodiče a odstoupil jsem od pokladny. Ruka mého táty byla otočená kolem mámíných ramen a já jsem zakroutil očima. Na ty dva byl tedy pohled. Anna následovala za nimi se Shay přímo vedle ní, v hlubokém rozhovoru. Nechtěl jsem je rušit, ale když mě Anna zahlédla, její oči se rozzářily.

Přiběhla ke mně, proplétajíc své drobné prsty s mými.

„Cítíš se líp? Choval ses divně.“

Odbyl jsem ji pokrčením ramen. „Přestaň se bát. Je mi fajn.“

„Oh, Jasone, zítra pracuješ na farmě. Nezapomeň na to. Buď připravený k odjezdu ve čtyři ráno,“ připomněl mi táta, plácajíc mě po zádech, která stále bolela, a já sevřel čelisti.

„J-jasně, tati.“

Jeho sevření se upevnilo, zastavujíc nás všechny. „Nedívej se na mě takhle. Všichni musíme kvůli tvému bratrovi táhnout za jeden provaz. Ty jsi na řadě příště, ale teď to musíme udělat pro něj. Potřebujeme tě víc než kdy dřív. Je tak blízko tomu, aby dostal stipendium. Spoléháme na tebe, synu.“

Polkl jsem a přikývl. Měli toho moc a ta bolest v mých zádech zřejmě nic nebyla. Nebylo potřeba nikoho strašit.

***

Příští den dopadalo na mé tělo brutální slunce, způsobujíc, že mé kdysi suché tričko bylo více než promočené. Byl to další žhnoucí den, a měl jsem si všimnout té rudé, která jasně zbarvovala mojí kůži, ale jediná věc, která udržovala moji pozornost, byla ta neustálá ostrá bolest v dolní části mých zad.

Natáhl jsem ruku kolem a prsty se poškrábal na té citlivé části a škubl jsem sebou, mé břišní svaly stahující se při tom pocitu dovnitř.

„Co je sakra špatně?“ mumlal jsem si pro sebe.

Padl jsem do hlíny, pokrývajíc zpocenou, růžovou paží mé koleno, těžce dýchajíc. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděli. Ta bolest se zhoršovala, ať se dělo cokoliv.

Předtím jsem si ubližoval. Vždycky jsem dělal stupidní kraviny s mým bráchou a nejlepším kámošem TJem. Ale tohle.....tenhle druh bolesti byl jiný. Bylo to, jako by do mých zad bodalo najednou milion jehel. A pak, pokaždé, když jsem se chtěl pohnout, zajely hlouběji do mého svalu, a ta bolest se přesunula z jedné strany na druhou. Bolelo to tak, že jsem nemohl ani spát. Už jednou jsem se postavil před zrcadlo, a zjistil jsem, že tam nebylo nic viditelného. Nutilo mě to krčit se, ať se uvnitř dělo cokoliv.

Snažil jsem se přijít na cokoliv, abych si vzpomněl jestli jsem nespadl, ale nic mě nanapadalo. Nedávalo mi to žádný šílený smysl. Zavrčel jsem. Z části bolestí, z části zklamáním.

Snažíc se to překonat, zatnul jsem zuby a vydechl jsem energicky nosem, dělajíc cokoliv jsem mohl, abych zachoval svůj klid. Nebyl jsem žádná padavka, nebo ten, kdo by nechal bolest zasahovat do jeho života.

Ve skutečnosti jsem se vždycky snažil být jako můj bratr – odolný a silný.

Slabý smích opustil mé rty a já se odstrčil od země, oprašujíc kamínky, které se přilepily na mé džíny.

Z koho jsem si dělal srandu? Já jsem nebyl můj brácha. Snažil jsem se na to zapomenout, soustředit se na práci na farmě místo toho, co skutečně trápilo mou mysl posledních pár týdnů...na nesnesitelnou bolest. Podíval jsem se dolů na své nehybné hrábě na poli a zavrčel jsem na sebe, že jsem je skoro zapomněl vzít s sebou.

Dřepl jsem si, uchopujíc svoje nářadí. Jakmile jsem si stoupl, omračující bolest se omotala kolem spodní části mých zad. Pevně jsem zavřel oči, nervózní kvůli tomu, co by to mohlo být. Možná, že jsem to měl říct mojí mámě. Ona byla zdravotní sestra, proboha.

„Spoléháme na tebe, synu.“ Ale bylo to tu znovu, slova mého otce se ozývala kolem mě.

Měli jsme hodně práce. Moje rodina měla dost toho, s čím se vypořádat. Nechtěl jsem je od ničeho odvádět, být něčí přítěží. Ať to bylo cokoliv, budu chlap, sakra a dám tomu čas, aby se to samo uzdravilo.

Vezmu si nějaké léky proti bolesti, až přijedu domu a dám si led na záda. Mělo by to přestat. Muselo to přestat.

Takové jednoduché slovo, ale prosba velikosti hory. Prozatím si to nechám pro sebe a nechám to být.