Lucian - 17. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Lucian se před Jordyn dál a dál otvírá. Poznejte další střípky jeho minulosti… Sinnel

Když Jordyn čekala v restauraci Cazza na příchod Luciana, měla nervy napjaté na maximum. Původně byli domluveni, že ji vyzvedne u sebe v bytě, odkud ji odveze na večeři, ale někdy v průběhu dne došlo ke změně. Antony ji informoval o tom, že se setkají se všemi chlapci v restauraci a nají se společně.

Když se zeptala, proč ta náhlá změna, Antony se jen pochmurně usmál a mlčel.

Teď tu seděl, zády k ní a sledoval zprávy na velkoplošné obrazovce LCD televize, která visela na protější stěně v soukromé VIP jídelně restaurace. Její zvuk byl sice ztlumený na minimum, ale Jordyn nebyla hloupá. Při pohledu na text, který běžel v dolní části obrazovku, věděla naprosto přesně, o co jde.

Legs and Leather. Známý jako populární scéna pro nechvalně proslavený motorkářský gang Synové Pekla. Pět mrtvých. Desítky svědků, kteří nedokážou poskytnout přesný popis útočníků. První informace naznačují loupež. Oficiální místa nevylučují to, že incident má souvislost s motorkářským gangem.

Po střelbě vyšetřovatelé zajistili ve striptýzovém klubu několik zbraní a zakázaných látek. Nevěří, že měly podíl na incidentu, ale že byly ve vlastnictví hostů. Byla povolána i protidrogová jednotka. Legs and Leather byl až do odvolání uzavřen. Na obrazovce dále byla uvedena jména včetně fotek několik členů, kteří byli zatčeni za vlastnictví nelegálních zbraní a drog. Jména obětí zatím zveřejněna nebyla.

Jordyn bylo špatně.

Ve skutečnosti jí nevadila ta scéna ze zpráv, ale to, že za celý den o Lucianovi neslyšela.

„Jsem příšerným člověkem, protože mi nevadí obsah těch pěti pytlů na mrtvoly, protože se až příliš obávám o Luciana?“ zeptala se Jordyn.

Antony pokrčil rameny, i když k ní byl stále zády. „Jordyn, já jsem morálně zkorumpovaný a to už velice dlouho, takže si nemyslím, že jsem tím správným člověkem, kterého by ses na to měla ptát.“

Jeho upřímnost byla překvapivá. „Nikdy jsem se skutečně nezeptala Luciana na to, jak se cítí, ale jak se vyrovnáváš s těmi pocity nebo lépe, s tím, že… tohle,“ dodala a mávla rukou mezi Antonym a televizí.

„Modlím se.“

Jordyn zvedla obočí. „Modlíš se?“

Antony přikývl. „A žádám o odpuštění. I když to možná nevypadá jako dostatečná omluva pro to, co každý den dělám a všechny křivdy, kterých jsem se dopustil dřív, pro mě je to dostatečné. Mými největšími přáteli jsou zpověď a pokání. Dobře, to a moje andělská manželka. Její porozumění, láska a přijetí je pro mě v tomhle životě stálicí. Neochvějným kamenem, který potřebuji k přežití. Ona je tou jedinou duší na zemi, kterou bych nezvládl vidět trpět kvůli mně, takže se vždy ujišťuji, že k tomu nedojde.“

Jordyn už nedostala možnost položit další otázku. Rozhovor ukončil příchod tří hlasitých bratrů Marcello. Antony i Jordyn se postavili, aby se s nimi přivítali.

Antony se usmál a všechny obavy v jeho rysech okamžitě zmizely. „Dobrý den?“

„Perfektní,“ odpověděl Dante. „Řekni mi, že už jsi objednal. Jsem vyhládlý.“

„To ano. Jako obvykle.“

„Úžasné,“ zamumlal Gio a odtáhl si židli.

Jordyn nemohla nepostřehnout, že všichni tři byli oblečeni ve svých obvyklých oblecích, čistých a nedotčených. Televize i nadále pokračovala s vysíláním novinek, ale nikdo z přítomných už je nesledoval.

Ten, s kým chtěla mluvit, byl tím nejtišším. Napjatě se mračil. V Lucianově pohledu viděla hněv. Nabídl jí ruku a kývl hlavou stranou jako by ji beze slov žádal, aby šla s ním. Udělala, co chtěl a následovala ho na druhou stranu místnosti, která jim poskytla aspoň trochu soukromí.

„Omlouvám se,“ řekl Lucian tiše.

„Za co?“

„Tohle nebyl konec, srdíčko. Doufal jsem, že by mohl být a že bych ti mohl říct, ale není to tak. A za to se omlouvám.“

Nebyl konec s Willem.

„Chystá se to zkusit znovu. Nějak, nevím. Budeme připraveni. Nechci, aby sis kvůli němu dělala starosti.“

„Dobře. Mnohem víc jsem se bála o tebe, Luciane.“

Lucian se napjatě usmál. „To bys neměla. Jak ses dneska měla?“

„Zaneprázdněně. Antony mě neustále držel v pohybu.“

„V tom je dobrý. Něco nového, co bys mi chtěla říct?“

Jordyn si odfrkla. „Antony má teď asistentku.“

Lucian se přikrčil. „Jo. Hodně štěstí. Neříkám, že to nemůžeš dělat, ale má ve zvyku je se sežvýkat a pak vyplivnout.“

„Potřebuje někoho, kdo mu čas od času řekne, aby sklapnul.“

„A ty jsi v tom dobrá. Bude to zajímavý zápas.“

Tenhle rozhovor přišel Jordyn až příliš normální a klidný. Možná si myslela, že by měla ze svého milence cítit nějaké emoce nebo pocit viny. Nic takového. Stejně tak jako ostatní tři muži, kteří seděli za stolem, žertoval a smál se.

Co to z ní dělá za ženu, že jí jeho chování vůbec nevadí?

„To je krásné,“ poznamenal Lucian a přejel prsty po diamantovém náhrdelníku, který teď měla Jordyn na krku. Vážně se snažila nemyslet na jeho cenu. Nehledě na ostatní dárky, které jí Antony poslal do bytu. „Můj táta?“

„Věděl jsi, že když někdo odmítá jeho dary, bere to jako velkou urážku své osobnosti? To je přesně to, co řekl. Velká urážka, Luciane. Dokonce se s ním ani nemůžeš dohadovat, protože se na tebe jednoduše dívá tak, jako by tvůj názor neměl na jeho konečné rozhodnutí sebemenší vliv.“

Lucian přikývl. „Vítej v mém životě. Náhrdelník ti velice sluší. Jsem ohromen. Antony má dobrý vkus.“

„Jestli je tohle to, co dělá, tak s ním nikdy nepůjdu znovu na nákupy.“

„Srdíčko, nerad ti to říkám, ale on není takový jediný. Radši si zvykej.“

Jordyn si nemyslela, že by se jí to kdy podařilo.“

******

„Když se takhle budím sama, začínám z toho mít vážné komplexy.“

Lucianovi se při hlasu Jordyn napjala ramena, ale ani se neotočil od čehokoli, co právě dělal. Tentokrát ho nenašla na terase ani v jeho kanceláři, kde by předstíral, že je velice zaneprázdněný, jak to dělal posledních pár nocí. Dneska v noci byl ve své místnosti se zbraněmi, všechna světla měl rozsvícená a dveře otevřená.

Neprobudila ji ani tak jeho nepřítomnost v posteli jako spíš hluk.

„Víš, že tě miluji,“ řekl Lucian. „Rozhodně si nemysli nic jiného.“

„To ne. Co děláš? Luciane, jsou zatraceně dvě ráno.“

„Opravuji si své zbraně.“

Na sobě neměl nic jiného, než boxerky a pracoval na stole, který trůnil uprostřed místnosti. Díky stresu měl napjaté svaly a ohnutá záda. Ze stolu zvedl něco, co vypadalo jako vrtačka, která měla na konci připojený nějaký dlouhý kovový nástavec s drážkami na konci. Znovu se ozvalo to zvláštní pištění, které ji probudilo. Jordyn se přikrčila.

„Jsou rozbité nebo je ničíš? Protože si nemyslím, že zbraně se opravují tímhle způsobem!“

„Opravuji je,“ zopakoval, když skončil se svou činností. „Vyhazovat použité zbraně je plýtvání, když jsou stále ještě v použitelném stavu.“

„Vrtačkou?“

Jordyn byla tak zmatená. Připadalo jí to naprosto směšné.

Lucian kývl směrem k ní a Jordyn přešla k němu. Na stole měl položené dva Eagly a rozebranou útočnou pušku. Dále láhev s čistícím roztokem, sklenici oleje a obří špičky, které ležely na papírových utěrkách. Jordyn sledovala, jak Lucian zopakoval proces s vrtačkou na hlavni pistole. Pak nanesl na špičky čistící roztok a následně to zopakoval s olejem. Celý proces v tichosti stále opakoval.

„Když kulka opustí komoru hlavně, tak na ni vždy zůstane určité specifické rýhování hlavně. Každá zbraň zanechává své ojedinělé značky, něco jako je otisk prstu. Balistické testy dokáží vysledovat kulku až ke zbrani, ze které vystřelila. Já nesnáším to, když se musím zbavovat svých zbraní. Tohle,“ řekl Lucian a zvedl vrtačku, „… je rychlý způsob, jak změnit drážkování uvnitř zbraně, aniž bych jí přitom znehodnotil. Díky tomu se ve zbrani vytvoří zcela nové vzory, takže další kulka, která ze zbraně vyjde, bude mít naprosto jiné rýhování. Čistící roztok zbaví hlaveň zbytků kovových úlomků, takže se tím eliminuje riziko toho, že by se zbraň zasekla. Olej je pak používaný pro to, aby se vyrovnalo to drsné zacházení.“

Jordyn zjistila, že ji jeho vysvětlení zvláštně zajímá. Ve skutečnosti už dospěla k rozhodnutí, že když je v jeho přítomnosti, zbraně jí nevadí. Ta kombinace nebezpečnosti povahy zbraní smíšená s Lucianovým postojem byla svým způsobem velice žhavá.

„Takže, tohle ses rozhodl udělat velice časně ráno. Proč?“

Lucian pokrčil rameny. „Nemohl jsem spát a tohle bylo potřeba udělat.“

Jordyn do něj hravě vrazila bokem. „Víš, že jsem v posteli, že? Můžeš mě vzbudit, abychom si promluvili, případně cokoli jiného. Nevadilo by mi to.“

Jistě, pracovat pro Antonyho v Marcello Industries bylo posledních pár dnů víc než jedním způsobem unavující, zvlášť proto, že Jordyn toho měla spoustu, co se musela naučit, ale na Luciana by si vždycky udělala čas.

„Co se děje?“ zeptala se Jordyn tiše.

„Nic, srdíčko.“

Jordyn mu ani na okamžik nevěřila. Lucian byl vždycky velice tichý, ale od toho incidentu v Legs and Leather byl extra tichý. Také se na ni nalepil ještě blíž, jako by se bál spustit ji z očí. Jediná chvíle, kdy od ní dokázal v klidu odejít, byl čas, kdy byla s jedním z jeho bratrů, případně pracovala s Antonym.

Na její hlavu byla vypsána odměna. Lucian to před ní neskrýval. Jistě, bylo to děsivé, ale Jordyn byla odhodlána se s tím vyrovnat. Už se nechtěla dál nechat ovládat strachem. Po tom všem, přece jen šlo o její život.

„Je to kvůli tvým snům?“ zeptala se Jordyn, když Lucian dokončil čištění rozebrané hlavně své útočné pušky.

Ten kousek kovu s maximální péčí položil na stůl. „Prosím?“

„Tvoje sny. To kvůli nim jsi vzhůru?“

Když se k ní Lucian otočil, měl zaťaté zuby a oříškově hnědé oči mu plály. Jednalo se o první skutečnou ukázku vzteku, který byl od jejich hádky namířen přímo na ni. „Proč by ses mě na to ptala?“

„Protože víc času trávíš mimo postel, než v ní. Touláš se po chodbách. Tohle není pro nikoho zdravé. Potřebuješ spát a tohle rozhodně nestačí.“

„Takže podle mých spánkových zvyklostí si myslíš, že mám sny?“

„Ne,“ řekla Jordyn, stále v klidu. „Antony se zmínil -“

„Seru na mýho tátu za to, že říká tak zasrané nesmysly!“ vyštěkl Lucian. Okamžitě ji utnul. „Tohle není jeho věc a jsem si jistý jako peklo, že ani tvoje, Jordyn!“

To bolelo, ale Jordyn odmítla dát mu to najevo. „Není?“

„Ne!“

„Tak potom co tady s tebou dělám, Luciane?“

Lucian se narovnal ještě víc, prsty svíral kovovou hranu stolu tak pevně, až mu pod tím tlakem zbělaly klouby na prstech. „Ty jsi ta, kdo vstal z postele.“

„Vzbudil mě hluk, který jsi vydával,“ připomněla mu Jordyn.

„No, teď už jsem skončil. Vrať se do postele.“

„Ne, díky. Promluvme si.“

„To bych raději kousal kameny.“

Jak dospělé, pomyslela si Jordyn suše.

„To myslíš vážně? Dokonce se ani nebudeš obtěžovat tím, abys mi vysvětlil, proč jsi tak naštvaný, že se na mě dokonce ani nechceš podívat?“

Lucian se otočil a znovu se jí podíval přímo do očí. „Spokojena?“

„Ne. Jsi na mě naštvaný.“

„Rád bych věděl proč! Za mými zády jsi šla za mým otcem a probírali jste spolu moje osobní věci. Jestli je něco, co chceš vědět o tom, odkud pocházím, tak já jsem tím jediným člověkem, koho se musíš zeptat.“

„To jsem nedělala,“ odpověděla stále klidně Jordyn. „Antony se mě zeptal, zda se stále touláš po chodbách. Řekla jsem, že ano a on se zmínil o tom, že máš někdy v noci sny. Jak zvláštní, že předpokládal, že jsi mi o nich už řekl. Luciane, co mi tu uniká?“

„Nic,“ zamumlal se skřípotem zubů. „Nech mě sakra samotnýho.“

„Vidíš a to je právě to, proč musím přemýšlet, co tu děláš.“

„Protože tě miluji!“

„Ale nevěříš mi.“

„To není pravda. Jordyn, prosím, běž zpátky do postele.“

„Stydíš se? Nebo jsi kvůli tomu v rozpacích? Bolí tě o tom mluvit? To je ono?“

Lucian praštil pěstí do stolu, až se všechno, co na něm leželo, zachvělo. Jordyn ucouvla. „Přestaň. O tomhle nebudeme diskutovat. Nechci to znovu opakovat.“

„Milenci dělají mnohem víc, než že jen spolu šukají, Luciane. Vztahy nejsou jen o fyzičnu. Jsou i o sdílení. Ačkoliv každý z nás má samostatnou minulost, měli bychom se snažit vybudovat pevný základ pro společnou budoucnost. Pro tohle je potřeba důvěra. Copak to nechápeš?“

Lucian si olízl rty a téměř zašeptal. „Prosím, vrať se do postele.“

Jordyn nebyla poražena, ale poznala, že to, že Lucian odmítl mluvit o tématu, které vytáhla, nemá co dělat s ní nebo s tím, že by mu na ní nezáleželo. Aspoň ne dneska v noci.

S těžkým srdcem se otočila, aby odešla z místnosti pryč, ale pak ji zastavil Lucianův tichý hlas, z něhož se vytratila všechna zlost. „Srdíčko, dneska si lehnu do prázdné ložnice.“

Jordyn si povzdechla. „Myslím, že to by bylo moudré.“

Čas utíkal jen velice pomalu a Jordyn už ani na okamžik neusnula. A podle toho, jak slyšela Luciana, jak chodí po dlouhé chodbě, ani on ne. Pak nějakou dobu nic neslyšela. A následně se jeho tělo objevilo ve dveřích ložnice a blokovalo světlo přicházející z chodby.

„Z toho, co se stalo posledně, jsem se poučil,“ řekl Lucian ironicky.

To se snažil být vtipný? Jordynina trpělivost byla u konce. „Co tím myslíš?“

„Ubližuje mi to víc, než cokoli jiného.“

„Aha.“

„Nerad bojuji,“ mumlal Lucian. „S  tebou. S kýmkoli ostatním je to fér hra.“

Jordyn se na posteli přetočila a snažila se dívat kamkoli jinam, než na něj. „Nemyslela jsem si, že by moje otázka byla tak nesmyslná, abys zareagoval jako totální kretén.“

„To ne. Já vím.“

„A?“

„A možná by ta omluva získala mnohem větší smysl, kdybys skutečně pochopila, za co jsem se omlouval.“

„To je pravda,“ odpověděla Jordyn.

„Nemusel jsem dneska v noci opravovat své zbraně.“

Jordyn se se svraštěným obočím převalila na záda. „Nechápu.“

„Všechen ten hluk, nepotřeboval jsem to udělat. Netoulám se po chodbách, protože mám sny. Někdy prostě nechci spát. Nebo nemůžu. Dnešní noc byla jednou z těch nocí. Měl jsem toho v hlavě prostě příliš, takže jsem potřeboval jiný zvuk, aby to přehlušil. Něco, díky čemuž jsem mohl na chvíli myslet na něco jiného. To proto jsem byl vzhůru.“

„Co tím myslíš, příliš v hlavě?“ zeptala se Jordyn.

„V poslední době jsou to mé obavy o tebe.“

„Ale to není všechno.“

„Ne,“ potvrdil Lucian tak tiše, že to stěží slyšela. „Blíží se výročí data, kdy mě našel Antony. Někdy to datum uplyne, aniž bych si toho všiml. Jindy, když toho mám o svém životě hodně na přemýšlení, se na to soustředím mnohem víc, než si uvědomuji. Ty jsi v mém životě důležitá, přestavuješ obrovskou změnu, takže tentokrát na to myslím víc. A měla jsi pravdu,“ pokračoval tišeji. „Je mi trapně a styděl jsem se. Bolí mě to. Nechci, aby ses na mě dívala jako na nějakého ztraceného chlapečka. Neměl bych se cítit tak slabě a bezmocně, ale přesně to ve mně ty vzpomínky vyvolávají. Nezáleží na tom, kolik mám peněz, v jakém jsem bezpečí, nebo jak chladně a nemilosrdně vypadám navenek. Vždycky budu mít za sebou toho Luciana Grovattiho. Vím, kým jsem pod tím novým příjmením. Dítě zavražděných rodičů, chlapcem bez domova a kompletně zlomeným. Přesně tím.“

„Opravdu?“ zeptala se Jordyn, která nechtěla tlačit, aby se znovu nedotkla špatného místa.

„Jako Lucian? Ne.“

„Ale nemůžeš být Lucianem, pokud ses dřív nejmenovala Luciano.“

Lucian si odkašlal a přešlápl z nohy na nohu. „Nechceš se zeptat, co tím myslím?“

„O tom, jak tě našel Antony?“

„Jo.“

„Jen, jestli mi to chceš říct,“ odpověděla Jordyn.

„V tomhle světě mám úspěch. Násilí, chamtivost. Pravidla, se kterými jsem vyrůstal a pochopení toho, co se ode mě očekávalo. Prostě díky Antonymu vím, kam směřuji. Vždycky se ode mě čekalo, že budu underboss Danteho. S tím jsem v pohodě. Nevadí mi za tento život prolévat krev. Srdíčko, ty nemáš ani představu, kolik krve mám na svých rukou.“

„Ani mě to nezajímá.“

„Vím. A to mě uklidňuje mnohem víc, než bys kdy dokázala pochopit. Budou noci, kdy nedorazím domů a pokud ano, tak předtím strávím několik hodin ve sprše, abych se očistil. Jednoho dne, pokud spolu budeme sdílet stejné příjmení, se pravděpodobně staneš mým největším důvěrníkem, protože já ty zatracené zpovědi nenávidím a už hodně dlouho jsem při nich nebyl upřímný. Rád bych věděl, že i když se budeš bát, tak nebudeš vzhůru až do noci a čekat na mě, protože mi budeš věřit. Tohle je dobré pro mě, pro nás.“

„Dobře.“ Jordyn se zvedla do sedu a zády se opřela o pelest postele. „Co to má co dělat s tou věcí s Antonym?“

Lucian pokrčil rameny a udělal krok dovnitř do místnosti. „Vždycky mě zajímalo, co po mně chtěl můj biologický otec. Mou existenci tajil před všemi, dokonce i před svými nejlepšími přáteli. Je to i směšné, protože podle data mého narození jsem se narodil ještě dřív, než se oženil s Kate. Nebyl jsem výsledkem nějaké aférky. Kate s Johnem spolu před svatební nocí nechodili. Všechno to byl jen obchod. A i kdyby, Kate by byla ta druhá žena, protože můj otec se s mojí mámou zapletl ještě mnohem dřív, než s ní. Jeho otec by nesouhlasil s jejím nízkým ekonomickým postavením. Navíc byla jen napůl Italka, napůl Američanka. Můj otec mohl mé narození veřejně oznámit, ale neudělal to. Stále držel mou existenci v tajnosti.“

„Zeptal ses někdy Antonyho, proč to bylo?“

„Jistě. Myslí si, že to bylo díky kombinaci toho, že John věděl, že jeho otec by byl k mé mámě hodně kritický. A pak tu byl otec Kate. Nikdy jsme ohledně toho tématu nešli příliš do hloubky. Nerad mluvím o tom, co to pro mě znamená a Antony na mě nijak netlačil.“

„Myslíš tím, že John nechtěl, aby ses zapojil do rodiny.“

„Možná,“ odpověděl Lucian. Hlas měl napjatý emocemi. „Myslím, že je to pro mě jednodušší myslet si tohle, než to, že mě vůbec nechtěl, že? Protože buď nechtěl, abych se stal člověkem, jakým jsem se stal nebo nechtěl, aby lidé věděli, že měl dítě se ženou, která nebyla hodna toho, aby si ji vzal. Co je lepší si vybrat – být chybou mrtvého muže nebo jeho špinavým tajemstvím?“

„Luciane, ne -“

„Dobře. Co z toho?“

Jordyn se zhluboka nadechla a donutila se uvnitř uklidnit. „Ani jedno. Chtěla bych být přesně tím, kým jsem chtěla být. To je stejně to, co se čeká, že uděláme. Že půjdeme a vytvoříme si svou vlastní cestu. Budeme dělat svá vlastní rozhodnutí. Luciane, jsme jedineční. Nejsme lidmi, kteří tu byli dřív. Záleží jen na tom, zda to pro tebe funguje.“

„Tak proč se na to nezaměřuji?“

„Předpokládám, že to děláš. Máš otázky na lidi, kteří tady nejsou. Myslím, že je pro tebe mnohem důležitější zabývat se tím, jestli můžeš být šťastný, než abys hledal odpovědi.“

„Líbí se mi být tím, kým jsem, Jordyn.“

„Tak buď šťastný s tím, kým jsi, Luciane. Očekáváš, že to je to samé, ale já si to nemyslím. Lucian, muž a Luciano, chlapeček, jsou ti samí lidé. Možná se ti nelíbí, kým jsi, pokud nejsi spokojený s tím, kým jsi byl. Nemůžeš to zamést pod koberec jako nějakou špínu. Stejně to nakonec všechno vybledle.“

Lucian teď přešel až k posteli a pohrával si s přikrývkou. „Od kdy jsi tak zběhlá v oblasti lidského myšlení?“

Jordyn si neslušně odfrkla. „Protože jsem se narodila matce, která byla závislá, a které mnohem víc, než na její vlastní dceři, záleželo na drogách a chlapech. Jako dospívající jsem se snažila najít nějakou sebeúctu, protože pro ženu, která mi dala život, jsem nebyla vůbec nic. To skutečně poplete hlavu. Takže není žádným překvapením, že jsem popadla první lidi, o kterých jsem si myslela, že by mi mohli nahradit rodinu, protože jsem neměla ani ponětí, co to je skutečná rodina.“

Lucianovy prsty se teď dostaly pod deku až přímo na Jordyninu nohu. „Někdy mám pocit, že je moje rodina až příliš dotěrná. Je pořád okolo, strká nosy tam, kam nemá… dokonce bych mohl říct, že jsou jak osina v zadku, ale pravděpodobně v tom není žádný rozdíl.“

„Chystám se tě teď zeptat na to, jak tě Antony našel,“ varovala ho Jordyn.

Lucianův tón se změnil, ale řekl: „Jo, v pořádku.“

„Co se stalo?“

„Bylo mi jen šest, takže si toho příliš nepamatuji, ale poté, co byl John zabit, maminka nějak věděla, co má se mnou a se sebou dělat. Pokoušela se mě chránit. Chvíli jsme se stěhovali z místa na místo. Motely, přístřešky a tak. Cokoli, abychom zůstali mimo radar. Problémem bylo to, že jsme neodešli z New Yorku. Byl to i její domov. Větším problémem bylo to, že spoléhala na mého tátu,“ pokračoval Lucian s těžkým povzdechem. „Aby platil účty a peníze za všechno. Cokoli, co pravděpodobně měla, rychle použila. Potom, když šla za svou sestrou pro pomoc, se to podělalo. Nechala mě v útulku a řekla mi, abych než se vrátí, zůstal schovaný. Vzpomínám si, jak brečela, protože si myslím, že věděla, jak to dopadne.“

„A už se nevrátila,“ předpokládala Jordyn.

Lucian smutně zavrtěl hlavou. „Ne. Pár dní poté, co odešla, se objevili lidé, kteří začínali mluvit. Chystali se kvůli mně volat na sociálku, protože jsem zůstal opuštěný. Bylo mi vtloukáno do hlavy, že to nebyli dobří lidé, a že by mi nepomohli. Moje příjmení nebylo bezpečné a já jsem potřeboval zůstat ukrytý. Takže jsem utekl. Udělal jsem přesně to, co mi máma řekla, abych udělal, a všude jsem zůstával ve stínu. Na dva roky se stala mým domovem ulice. Spal jsem v průchodech, kde bylo tepleji, protože tam byly průduchy topení. Zároveň jsem tam byl skrytý před deštěm, protože kdybych si zničil oblečení, neměl bych jiné. Někteří bezdomovci, když jsem jim to dovolil, mi pomohli,“ dodal Lucian. Hlas se mu třásl. „Někteří mi dali jídlo, někteří oblečení, když měli. Někteří mě chránili před predátory, protože v těch ulicích se pohybuje spousta monster. A nikdo se nezajímá, protože to není jejich dítě, ani jejich rodina, koho ti lidé loví.“

Jordyn hrozilo, že už neovládne své emoce. Donutila se je potlačit, aby se mohla zeptat: „Jak tě našel Antony?“

„Skrýval jsem se v uličce vedle jedné z jeho restaurací, abych si našel něco k jídlu. Už dřív si mě tam všimli nějací muži. Jednou se mě snažili pronásledovat, ale já se jim ztratil. Myslím, že jeden z nich mě slyšel, jak jsem si něco italsky mumlal. To je donutilo zastavit se a přemýšlet. V té době už byl Antony ve starém bytě mé matky a našel tam doklady, které prokazovaly mou existenci. V každém případě, když té noci vyslovil jméno mého táty, jsem mu uvěřil. Omluvil se mi a pak mě vzal domů.“

„Luciane -“

„Antony zaplatil za pohřeb mé mámy, protože její rodina by si to nemohla dovolit. Na jejím hrobě jsem nikdy nebyl.“

Jordyn cítila, jak sevření jeho ruky na její noze zesílilo. Jako by se potřeboval držet na svém místě. „Hele, podívej se na mě.“

Lucian to neudělal. „Nejdřív jsem se sblížil s Dantem, protože mi byl věkově nejblíž, i když půlku času mě děsil jako hovno. Jako dítě byl ještě hlasitější, než je teď. Gio hodně mluvil a byl obrovským šprýmařem, který se neustále dostával do problémů. To mu zůstalo. Ten dům se mi líbil, protože byl velký, ale někdy byl až příliš velký, takže jsem se celé hodiny schovával do skříně, než mě někdo konečně našel. Cecelia to nenáviděla, ale nikdy mi za to nevynadala. Pár měsíců po mých devátých narozeninách mě Antony našel pod svým stolem, jak jsem si hrál s nožem. Místo toho, aby mě potrestal za to, že jsem měl nůž, mi ukázal, jak oloupat jablko. Od té doby jsem mu začal říkat tati.“

„Omlouvám se.“

„To nemusíš,“ zašeptal Lucian. „Ti lidé mi dali všechno.“

„A ty máš pocit viny, protože jsi zapomněl na to, co ti bylo sebráno.“

„Někdy. Většinou se prostě snažím přijít na to, čím jsem se měl stát.“

„Jednou jsi mi řekl, že jsi věděl, že tě John miloval,“ řekla rychle Jordyn. „To byla lež?“

„Ne. Rozhodně ne.“

„Pak by mu bylo jedno, čím jsi, Luciane. Syn, kterého vychoval Antony nebo chlapec, kterého pomáhal stvořit. Nevadilo by mu to.“

„Ale s jistotou se to nikdy nedozvím.“

„Jak už jsem ti řekla dřív. Potřebuješ zjistit, zda to, že nejsi schopný najít odpovědi, je něco, s čím dokážeš žít. Je to tvůj život. Ne život někoho jiného. Nevíš, že tvá budoucnost je celá pouze ve tvých rukou a nemá nic společného s tvou minulostí?“

„Ty,“ řekl ihned Lucian „Chci tebe.“

„Měl jsi mě ještě dřív, než jsi mi cokoli řekl. Ráda bych si myslela, že mě budeš mít i dlouho poté.“

„Nikdo jiný nebude,“ pevně trval na svém. Jeho hlas byl plný majetnickosti a Jordyn přejel mráz po zádech. „Nedovolil bych to.“

„Nikdo jiný,“ opakovala. „Pojďme do postele. Je pozdě a ty jsi unavený, Luciane.“

To Lucian byl, ale nelehl si na bok, jak si Jordyn myslela. Místo toho z ní stáhl deku a vklouzl ji mezi stehna a zabořil se do jejího připraveného objetí. Dlouhou chvíli tak zůstal, tiše a klidně.

Teprve když pak začaly jeho talentované prsty rozepínat knoflíky její košile, kterou si natáhla na sebe, než se ho vydala hledat, Jordyn konečně pochopila, co teď chtěl. Lucian beze slova odhalil Jordyn její hrudník a začal se jí ho dotýkat svými ústy. Přes prsa, na klíční kosti až k bradě. Jemné, sladké polibky jeho rtů a občasné doteky jeho jazyka, když ochutnával chuť její kůže.

Jemně se jí dotýkal, konečky prstů přejížděl po jejím těle, rozechvěl všechny její nervy a probudil v ní nezkrotnou touhu. V břiše se jí rozlilo teplo. Stehna pevně sevřela kolem Lucianových boků, zatímco jeho tvrdé pohlaví cítila přímo na tom správném místě. Rukama instinktivně vyhledala silné linie jeho zad a ramen, zabořila se do nich prsty, aby si ho k sobě přitáhla blíž, aby ho mohla lépe cítit. Vzrušením už byla mezi nohama celá mokrá. Toužila jen po tom, aby si ji vzal a vyplnil ji.

„Chci se milovat,“ zamumlal u křivky jejího pravého prsu. „Milovat a pak spát.“

„To můžeme,“ zasténala. Lucian sevřel zuby kolem její bradavky. To donutilo Jordyn znovu zasténat. „Bože, Luciane.“

„Znovu,“ požadoval, zajel do jejího nitra a prsty ji pevně chytil za bok. „Moje jméno z tvých úst, srdíčko. Zní to tak, jak mě zbožňuješ a miluješ. Jen mě. Jako bych byl to jediné, co potřebuješ a chceš.“

Jordyn hluboce zasténala. „To jsi.“

„Jordyn, řekni to.“

„Luciane, prosím…“

Odtáhl se od jejího těla. Jen na okamžik, na to, aby z nočního stolku popadl přesně to, co chtěl, ale pocítila každým kouskem těla, tu ztrátu. Měla pocit, jako by jí chyběl kus sama sebe, když ho necítila. To nebylo normální. Jordyn nechtěla, aby to tak bylo.

Když se vrátil zpátky mezi její otevřená stehna, jeho boxerky už byly pryč a na tvrdém penisu měl nasazený kondom. Jordynina kočička na to reagovala další vlhkostí a její vnitřní stěny se při pohledu na jeho délku svíraly.

Vždycky pro něj byla tak mokrá. Její tělo ho chtělo, neustále po něm toužilo, chtělo ho víc a víc. Jeho dotek, jeho ústa, jeho ruce. Všechno. Jeho celého.

A dnešek nebyl výjimkou.

Když Lucian nalehl na její tělo, Jordyn jeho váhu ochotně vítala. Lucian si ji vzal bez varování, ale ona sledovala, jak se jí pohledem díval přímo do očí, zatímco jeho penis narazil do jejích stěn. Byla na něj připravena, její tělo jeho průnik přijalo bez jakýchkoli obtíží. Její citlivé vnitřní stěny se kolem něj obtáhly a ona si připadala tak plná… tak zatraceně plná. Když znovu přirazil, vydala ze sebe hlasitý výkřik blaha. Další výkřik už skončil v jeho báječných ústech, která přikryla její vlastní.

Jejich vzájemně propletené ruce skončily vysoko nad její hlavou.

Jen na vteřinu zůstal v klidu, ale ona to všechno cítila. Pulsování v jeho penisu, které odpovídalo zběsilému tlukotu jeho srdce. Záškub v jeho svalech, když se z ní vytáhl a pak do ní znovu zajel. Nepatrný záchvěv jeho horního rtu, kterým si užíval její vlastní rty.

„Kvůli mně nebreč,“ slyšela, jak řekl.

Brečela? Jordyn si to neuvědomovala, že v očích zadržuje slzy, které právě konečně začaly padat dolů po její tváři.

Jordyn zvedla boky, aby ho popohnala v pohybu. Lucian začal hýbat bolestivě mučivě pomalu. Bylo to to nejjemnější milování, které spolu kdy zažili. Dokonce i to první nebylo takové, ne s takovou delikátní směsicí emocí a jemnosti.

Každý puls jeho těla do ní vyslal další teplo. Vůně jejich milování již začínala být v místnosti cítit. V rytmickém tempu se potkávala kůže na kůži, její paty se mu zarývaly do zad, jejich spojené ruce, které byly tlačeny do polštářů.

Jordyn toho muže milovala. Milovala ho celého. Úplně. Milovala to, jak ji miloval.

Svými oříškově hnědýma očima se díval přímo do jejích, zatímco se jeho lapání po vzduchu změnilo v narůstající výkřiky. V jejich milování nebylo nic špinavého, žádná ošklivá slova, žádné šukání. Nebylo to potřeba. Její tělo na to jeho reagovalo tak dobře i bez toho.

Nebyla si zcela jistá, jak dlouho spolu takhle zůstali. Poté, co na ni zaútočil první orgasmus, v celém těle cítila potěšení. Ten další byl mnohem intenzivnější. Byla si vědoma každého jeho přírazu, až se dostala na okraj a potom přes něj. Byla celá zpocená a ztracená v Lucianovi. Dívala se na něj, jak ji poté s vlhkostí v očích sledoval a políbil ji na ústa.

„Nebreč,“ zopakoval a políbil ji na čelist.

„Tohle je to, co dělají lidé, kteří milují, Luciane. Brečí, když někdo ublíží jejich milovaným.“

„Ale s tebou si nepřipadám zraněný, Jordyn.“