Ember - kapitola 3,4

Překlad: Mili

3. kapitola

Dýchání je nutnost k přežití - správně?

Phoenix

Vztekle jsem se řítil domem, seběhl schody a nakonec málem vrazil do Sergia, když jsem vlítl do kuchyně.

„Kde hoří?“ Zabručel a zvedl mým směrem obočí, než otevřel ledničku a vytáhl láhev s vodou.

Nevěřím svému hlasu, že se nebude třást, nevěřím sám sobě, že v sobě neudržím křik. Nezvládnu to s ní, opravdu ne. Její vůně, způsob, jakým se usmívá, teplo jejího těla. Sakra, nedokážu dýchat ani stejný vzduch, aniž by mě nespaloval chtíč.

„Muž mnoha slov.“ Ušklíbl se Sergio a hodil mi láhev vody. „Tex je na cestě.“

„Na cestě?“ Pronesl jsem chraptivě. „Kam?“

„Sem.“

„Proč?“

Sergio obrátil oči v sloup. „Vypadám snad jako drbna? Neptal jsem se a upřímně je mi to ukradené.“

Sergio je očividně pořád zahořklý, protože byl až jako druhý v pořadí tohoto milostného trojúhelníku. Mo Abandonato si vybrala Texe - a Sergio s tím nemůže nic dělat; k čertu, ten chlap ani nehraje na stejném hřišti. Ne, že bych touhle veselou historkou žil. Já sám mám co říkat. Nemůžu se na žádnou holku ani podívat, aniž by se mi neudělalo špatně - a nechtělo se mi zvracet. Nemůžu si u toho nevzpomenout, jak jsem se k nim v minulosti choval.

Nemůžu si nevzpomenout, jak jsem se choval k Trace, Nixonově ženě.

Sevřel jsem v ruce láhev s vodou pevněji.

Ozval se zvonek u vchodových dveří.

Sergio se ani nehnul.

Já zíral do zdi.

Jsme oba zdegenerovaní.

„Jdu tam.“ Domem se ozval hlas Bee.

Ignoroval jsem to, jak na mě působil, ignoroval jsem husí kůži a touhu, která ve mně vzplanula. Tohle ne, tak daleko nezajdu. Nikdy.

„Zlato, jsem doma!“ Texův hlas ze Sergia vyloudil zabručení a ze mě poloviční úsměv. Věc, se kterou můžu počítat? Texova schopnost vytáčet Sergia jenom tím, že dýchá stejný vzduch. Tak nějak mi moje vlastní temnota připadne méně temná, když někdo jiný trpí víc.

„Tady.“ Dal jsem si lok vody a čekal.

Po dřevěné podlaze dupaly těžké kroky, které se hnaly ze vstupní haly. Potom se oba dva ukázali ve dveřích, Tex držel paži kolem Bee. Něco jí zašeptal do ucha a ta potom zmizela, poskakovala - samozřejmě, že poskakovala! - z dohledu. Její radost je pro člověka jako já, hladového a zoufalého po světle,  něco jako cílový maják, udělal bych cokoliv pro to, abych ho získal, abych získal ji.

„Tak...“ Tex si křupnul klouby na prstech a sedl na barovou stoličku naproti mně. „Jak jde život, Phoenixi?“

„Proč...“ V klidu jsem položil láhev s vodou. „... mám ten pocit, že mě chceš požádat o něco, co se mi vůbec nebude líbit?“

Sergio přešel ke druhému konci stolu a sledoval. To uměl nejlíp, sledovat a čekat na to, až se bude moct zapojit.

Tex se ušklíbl. Zatnul jsem zuby. Tohle nebude dobrý. Osobní návštěva?

„Mohl jsi poslat smsku.“ Nadechl jsem se a podíval se dolů na své ruce.

„Pošlu ti smsku, ty si ji přečteš, flákneš telefonem o zeď, vezmeš si pas a vyvezeš svůj zadek pryč ze Států.“

„To je to tak zlý, hm?“ Snažil jsem se udržet lehký tón hlasu - snažil jsem se a selhal, pokud je Texovo náhlé zamračení nějaký ukazatel.

„Vím, že řešíš svý vlastní sračky s Nicolasi rodinou.“

Skvělý, prostě skvělý. Připomínej mi, že člověk, který mě učil, je mrtvý a že jsem v čele multimiliondolarové zločinecké rodiny, která se mnou nechce mít nic společného. A hromada uhlí roste. Hele, peklo.

„Ale jsem znepokojený a Nixon taky... Chase se nepočítá, protože Chase se poslední dny cítí znepokojený vším, co se týká tebe... bez urážky.“

„V pohodě.“ Je docela těžké neurazit se za to, že mě Chase pořád nenávidí, ale to je jedno. Nemůžu to napravit. V prvé řadě je to moje vina. Jsem překvapený, že Nixon se mnou pořád mluví a Trace se mi dívá do očí a má nervy mě každou neděli zvát na večeři. Odmítám všechna její pozvání, protože jsem přesvědčený, že by mě bůh zabil, kdybych byl býval chodil po posvátné půdě. A nebudu to testovat. Aspoň ne zatím.

„Zase začíná jarní semestr. Prostě potřebuju, abys nějak srovnal balanc mezi povinnostmi vůči Bee i vůči rodině Nicolasi.“

V celém těle se mi nahromadila žluč, málem jsem se svalil z židle a propadl záchvatu na podlaze. „Mluv přímo.“

„Zapsal jsem tě. Teda Nixon tě zapsal. Sergio vypomohl s detaily.“

Prudce jsem hodil láhev na zeď a podíval se na Sergia. Zvedl ruce nahoru. Uříznu mu sakra každičký prst a nakrmím s ním kuřata.

Máme kuřata?

Mentální poznámka: Koupit kuřata. Nakrmit je kousky Sergiova těla.

„Nepotřebuju dokončit školu,“ ozval jsem mnohem klidněji, než jsem se cítil. „Nemůžeš na osobní ochranu nasadit některého ze společníků?“

„Je to moje sestra. Kápova sestra.“ Tex zakroutil hlavou. „Svěřil bys ji někomu z nich? Upřímně, Phoenixi. Řekni mi pravdu.“

„Ne.“ Polkl jsem. „Ale svěříš ji mně?“

„Samozřejmě.“ Mávnul nad tím rukou, jako by nebyl vůbec žádný problém, že moje minulost zahrnuje napadání žen a skoro znásilnění ženy mého nejlepšího přítele. „Nedotkl by ses jí, protože moc dobře víš, že kdyby jo, najdeš části svého těla rozeseté po celé staré dobré Americe. Ale neboj. Umím řezat fakt krásně. Ani bys necítil první zářez, druhý taky ne... ovšem třetí? Třetí řázez bývá vždycky nejhlubší a bolí jak děvka.“ Natáhl ruce nad hlavou. „Tak teda zítra. Nějaké otázky? Obavy? Ne?“ Prudce vstal ze židle, ale potom se otočil a ťukal prsty o pult.

Ovládl jsem svůj výraz a předstíral nezájem, když se zakřenil. Co je? Další výhružky? Konec konců, říct Texovi, aby jenom předal zprávu a odešel, je nesmysl; ten kluk se potřebuje ujišťovat, že každý chápe, odkud pochází, i když by to znamenalo udělat z jeho strany názorný příklad.

„Jo a kdyby přece jenom náhodou něčemu nerozuměls... Budeš ji hlídat. Nedotkneš se jí. Nikdy se jí nedotkneš. Je mi jedno, že bys ji musel vzít za ruku, kdybys měl zachránit planetu. Budeš od ní svý zatracený pracky držet dál nebo ti uříznu od těla každou část, která s ní přijde do kontaktu. Capiche?“

Sjel jsem ho pohledem a očima nedával nic najevo, i když mi v každé cévě v těle vřela krev a ve spánku mi pulzovalo jak podrážděním, tak hrůzou. Na výhružky nereaguju moc dobře - protože můj otec býval nemocný bastard, který nedělal nic jiného - každý zatracený den, když žil, mi vyhrožoval. Vím, že s Texem je to jiné, ale to můj vztek nijak nezmenšovalo; ten naopak vřel víc, vířil pod povrchem a prosil o vypuštění. Sevřel jsem čelist, abych neřekl něco, co by tuhle situaci jenom zhoršilo a krátce jsem kývnul.

Svýma chladnýma bouřlivýma očima mě žadonil o to, ať to zkusím a řeknu něco na svou obranu. Ale svým tvrzením bych se neměl o co opřít.

Tex jednou zakýval hlavou a potom se podíval na Sergia. „Pojď mě vyprovodit. Mám pro tebe práci a zrovna tak pro tvýho bratra.“

„Dívej, jak krotím své vzrušení,“ odpověděl Sergio suše.

„Ach, být se mnou o samotě ti dělá dobře? Měl jsi něco říct dřív, člověče... Teď už jsem ženatý.“

Sergio obrátil oči v sloup a prořítil se kolem mě, následovaný Texem, z místnosti.

Jakmile jsem uslyšel zabouchnutí předních dveří, vztek už nade mnou převzal vládu. Odhodil jsem stůl, praštil s ním o zeď a nakonec o něho ještě přerazil barovou stoličku. „Zkurvený parchante!“

Nepřestával jsem mlátit do každého kusu dřeva, dokud se nerozpadlo do třísek. Pořád jsem se necítil líp. V záchvatu zuřivosti jsem se natáhl po další barové stoličce, když v tom se do místnosti přiřítila Bee.

„Phoenixi!“ Zakřičela. „Přestaň!“

Zvedl jsem tu druhou stoličku nad hlavu. Bee mě objala zezadu kolem pasu a přitáhla si mě ke svému hebkému tělu. Zatřásl jsem se. Všechno se ve mně třáslo zlostí, takovou zlostí, že si nemyslím, že se dokážu ovládnout. Neví, že ji můžu zranit? „Bee, běž pryč,“ procedil jsem přes zatnuté zuby.

„Ne.“ Držela mě pevně. „Dej tu barovou stoličku dolů, Phoenixi.“

„Bee...“ Selhal mi hlas. „Prosím, prosím, odejdi. Hned.“

„Dej nejdřív dolů tu židli.“

„Je to stolička.“

„Fajn, polož nejdřív tu stoličku.“

S chvěním jsem pomalu snížil stoličku na zem a snažil se vymanit z jejího objetí.

Držela pevně, silně.

Svaly mě bolely potřebou se jí dotknout. „Bee...“

„Už jsi klidný?“

„Jdi pryč.“

„Phoenixi - “

„Prostě mě nech sakra na pokoji, Bee. Nechci tě.“ Tón mého hlasu byl super lhostejný; musel být, aby uvěřila tomu, že kolem sebe nechci její paže, že mi nepůsobí strašnou bolest dotýkat se jí, i když ne způsobem, jakým bych se jí dotýkat chtěl. Jsem jeden velký zmatek. A ona všechno ničí. „Bee, nevím, jak jinak ti to říct.“ Otočil jsem se v jejím objetí, dokud jsme nebyli hrudníkem a obličejem k sobě. „Nechej mě být.“

Těkala očima sem a tam a potom se jí naplnily slzami. „Jenom se snažím pomoct.“

„Nepotřebuju tvou pomoc.“ Odpověděl jsem jízlivě chraptivým hlasem. „Vyrůstal jsem tak, že jsem si vždycky poradil sám a bez tvé pomoci, Bee. Fakt si myslíš, že chlap jako já by někdy mohl potřebovat holku jako ty, aniž by přežil den a nezešílel? Nemyslíš si o sobě až moc?“ Zarazila se, jako by jí každé slovo dalo ránu do těla.

Ustoupila o krok, promnula si paže a zakývala. „Promiň.“

„Jdi do svého pokoje.“

Hlava jí vystřelila nahoru. „Vážně? Jít do svého pokoje? Nejsi můj otec a ani náhodou nejsi můj bratr.“

„Díky bohu za to.“

„Nenávidím tě!“

„Ani zdaleka ne tak, jako nenávidím já sám sebe.“ Usmál jsem se posměšně. „Že mě nenávidíš, pro mě nic neznamená, stejně tak to, že se o mě zajímáš. A teď jdi do své ložnice, než si tě hodím přes rameno a odnesu tě tam.“

Klopýtla dozadu, bokem narazila do barového pultu, načež se otočila a vyběhla z místnosti. Její dusání se hlasitě odráželo a já zkřivil obličej bolestí. Zvuk dveří, když se zabouchly, mi konečně přinesl úlevu. Můžu dýchat, můžu existovat bez její vůně.

Držet ji od sebe dál je to nejlepší.

Protože druhá možnost by byla držet si ji blízko sebe.

A nikdo nechce, aby zvíře polapilo dívku - tak pohádky nekončí, takové šťastné konce nejsou. Zasloužím si svou temnotu a jedině nefalšovaný sobec by s sebou do pekla stáhl nevinnost.

Ona je nebe.

Ona je světlo.

A ať se propadnu, jestli neudělám všechno, co je v mých silách, aby to tak i nezůstalo.

„Whoa,“ uslyšel jsem Sergia, když vešel do kuchyně. „Stůl a barová židlička tě nějak naštvaly?“

„Něco takového.“

„Možná by ses měl přihlásit do kurzu zvládání hněvu.“

„Možná by ses měl starat o svůj zatracený byznys.“ Prošel jsem kolem něho a zamířil do posilovny. Je tady jeden vztek, se kterým se musím vypořádat.

4. kapitola

Všechno nakonec vyjde na povrch. Vždycky.

Sergio

Dřevo bylo na třísky, polámané, rozházené všude po podlaze jako spleť chaosu. Mohl bych nakázat některému ze svých zaměstnanců, ať to uklidí. Jedna zpráva a byli by v kuchyni.

Místo toho jsem si sedl na podlahu mezi polámané dřevěné kusy a povzdechl si. Zavřel jsem oči a čekal, až mi v těle přestane vařit krev; čekal jsem, až mi srdce zase začne bít. Na své srdce jsem se mohl vždycky spolehnout. Poslouchat, jak bije, mě ujišťovalo o tom, že pořád nějaké mám. Směšné, ale je to tak. Potřebuju cítit tlukot svého srdce. Někdy se budím uprostřed noci a když cítím svůj puls, vím, že jsem pořád naživu a ne, že žiju ve svém osobním pekle.

Přestal jsem se skrývat před týdny a už toho lituju.

Už nejsem duch. Teď už musím otevřeně pracovat pro rodinu. Je to divné. Jsem obklopen rodinou, ale v životě jsem se necítil tak osamělý.

Zazvonil mi mobil a vyzváněcí tón mi oznámil úplně přesně, kdo to je. Přemýšlím nad tím, právě v této chvíli, jestli za to ta dohoda stojí. Protože nakonec vím, že to bude moje smrt, které budu  čelit.

„Jo?“ Přijal jsem hovor.

„Ale, ale, ale... někdo je moc zaneprázdněný.“

Odfrkl jsem si a obrátil oči v sloup. „Něco potřebuješ nebo mi voláš jen proto, abys mi připomněl, kdo drží moje koule ve svěráku, v případě, že udělám chybný krok a někoho naseru?“

Zasmál se. „Tvoje koule z toho vynechme.“

V lince se ozvalo ticho a potom v ní zašustilo... Jo, řekni mi něco o štěnici. Díky, zmrde.

„Slyšel jsem fámy.“

„Jdeš po drbech?“

„Je jisté, že obyčejně máme na práci zajímavější věci, ale je to pravda? Byl jmenován nový šéf?“

„Nový šéf?“ Hrál jsem hloupého. „Víš, že pro rodinu neznamenám nic. Neříkají mi ani hovno.“ Lži, všechno jsou to lži, ale kdyby věděl, jak hluboce zpátky jsem v rodině - byl by to trest smrti.

„Rodina Nicolasi.“

Těžce jsem si povzdechl, olízl rty a zíral na podlahu. „Nechápu, k čemu zrovna tohle potřebuješ vědět.“

„Musíme vědět, jestli se rozhodnou zůstat a uvelebit se tu, nemyslíš?“

„Věř mi, že dělám svou práci a ty dělej zase tu svou. Pamatuj, komu se hlásíš. Pamatuj, komu se hlásím já. A nezapomeň... možná máš moje koule ve svěráku, ale je tady pět rodin, které ti drží hlaveň u spánku.“

Zavěsil jsem a hodil mobilem o zeď. Rozpadl se na kousky, které spadly na podlahu.

Vážně jsem až po krk ve sračkách.

A nemůžu vinit nikoho, jen sebe.