Ember - 7. kapitola

Překlad: Mili

Phoenix a lasagne: věci, ze kterých jsou utkány sny

Bee

Zdálo se mi, že Phoenix byl v průvodu a jel na velkém voru z lasagní... podíval se na mě, zamával, podal mi vidličku a potom jsme se políbili.

Nikde není psáno, že sny musí dávat smysl.

Ten polibek byl úžasný... horký a vášnivý. Jeho rty mě ochutnávaly, zkoumaly a dávaly si opravdu na čas, než jsem byla připravená. Kdybych měla každou noc takovéhle sny, umřu šťastná. Nejsem si vůbec jistá, jak jsem dokázala vyčarovat takhle vášnivý polibek - když o tom tak přemýšlím. V životě jsem políbila jenom jednoho kluka a to ještě nechtěně. Políbil mě na jedné z rodinných večeří. Strčila jsem ho do bazénu a můj otec prohlásil, že házím špínu na naše jméno.

O rok později se mě ten samý kluk snažil osahávat.

Když jsem to řekla svému otci - zeptal se mě, proč jsem tomu klukovi nedala to, co chtěl, když jsem si o to očividně říkala.

Jasně, říkala jsem si o to a ani jsem si nebyla jistá, co to znamená.

To je ten problém, když jdete do puberty moc brzo. Když je vám patnáct, vypadáte stará, v osmnácti jsem vypadala na pětadvacet nebo šestadvacet, světaznalá žena - zkušená, sexuálně aktivní, natěšená.

Nic z těch věcí jsem nebyla.

Nic.

Rychle jsem se připravila na dnešek a dávala jsem pozor, abych měla dokonalý make up, když už je to jediná věc, kterou můžu ovládat sama. Moje uniforma vypadá stupidně, ale na tom nic nezměním. Navenek ale vypadám jako žena a dívka; vlasy v nedbalých vlnách, světle červená rtěnka a ve tvářích barva, která vypadá zdravě.

Od krku dolů... připomínám zmatenou holku z prvního stupně. Khaki kalhoty? Svetřík? Ale zůstala jsem při outfitu, který vybral Phoenix, protože... no, protože je to Phoenix a po včerejší noci jsem mu dlužila.

Pořád nemůžu přijít na to, proč se lasagní bojí jako čert kříže nebo proč se viditelně třásl, když jsem se ho pokusila nakrmit.

Taky jsem se rozhodla, že i když se ke mně choval hnusně, budu pro něho dál vařit nebo - v mém případě - obstarávat polotovary. Očividně má jídlo rád; jenom ho nechce, protože je divnej nebo možná má něco proti neorganickému jídlu? Přijdu na to, i kdyby mě to mělo zabít.

Když jsem scházela dolů po schodech, už jsem měla zpoždění.

„Bee!“ Zaburácel Sergiův hlas po celém domě. „Pospěš si!“

„Pospíchám!“ Zavolala jsem zpátky zrovna, když jsem vcházela do kuchyně. Ax, Sergiův bratr, seděl vedle své manželky, Amy, u snídaně, zabraný do hlubokého rozhovoru s Phoenixem. Amy je úžasná, ale ve chvíli, kdy se s Axem vzali, začali bydlet ve svém a chodili na návštěvu jen párkrát za týden.

Na druhou stranu jsou báječně šťastní a jsou svoji, takže si zaslouží trochu soukromí.

Phoenix se vražedně díval na Axe i na Sergia. Potom očima konečně vyhledal mě a na kratičký okamžik jsem si pomyslela, že by se mohl usmát. Byla jsem na to připravená, připravená na jeho pochvalu, připravená na hloupoučké vycenění zubů nebo aspoň na jedno malé uznání. Hlavně po včerejší noci.

Místo toho?

Letmo mě přejel pohledem, ano, letmo, jako bych byla jenom nezajímavá tapeta na zdi a potom se věnoval svému zelenému koktejlu. Speciální chvilka oficiálně neexistovala.

Potlačila jsem odmínutí a nasadila si na tvář úsměv, když jsem k nim přišla a sedla si.

„Ne.“ Sergio ukázal na své rolexky. „Přijdeš pozdě na svou první hodinu, jestli hned teď nevyjedete.“

„Díky, taťko,“ odvětila jsem stroze a kousla do suchého toustu, který jsem měla před sebou a natahovala se po pomerančovém džusu.

Sergio se neusmál.

Ne, že bych to od něho očekávala. Hodně si v tomto jsou podobní s Phoenixem. Fakt potřebují ve svých životech trochu víc zábavy. Štěstí, že jsem expert v zabavení sebe sama, jinak bych se ve společném bydlení s nimi zbláznila.

„Má pravdu.“ Phoenix vstal a kývnul na Axe. „A díky za informaci. Budu na to dohlížet.“

„Pořádně trénuj.“ Zakašlal si Sergio do dlaně a ušklíbl se Phoenixovým směrem.

„Jen se směj, pitomče.“ Zamumlal si Phoenix pro sebe, strčil si pistoli za záda do riflí a přetáhl přes ni tričko.

„Ehm...“ Ukázala jsem. „Co to děláš?“

„Stojím?“

Obrátila jsem oči v sloup. „No ne, fakt? Nevšimla jsem si, že máš dvě nohy, co ti vyrašily z toho tvého chutného těla.“

Wow, ani náznak červenání, ani úšklebek, jenom chladný tvrdý pohled. Dva tu hru hrát můžou.

„Jak si mám udělat kamarády, když je všechny postřílíš?“ Zkřížila jsem paže na prsou.

„Ta holka na to kápla,“ ozval se potichu Ax.

Phoenix se pohnul kolem stolu a vzal mě za paži. „Už jdeme pozdě, žádné dohadování. Beru si s sebou zbraň, budu tě držet v bezpečí, uděláš si kamarády, zastřelím je jenom v případě, že mě něčím naštvou.“

„Čím? Že budou dýchat?“

„Samozřejmě.“ Zakýval Phoenix. „Jestli se vtipně nadechnou, považuj je za mrtvé. Tak opatrně, koho si vybereš, holčičko.“

Zase ho nenávidím. Nenávidím, že je pro něho tak jednoduché přejít z příjemné chvilky s lasagnemi do módu chladnokrevného zabijáka, který má potřebu se ode mě držet, co nejdál to jde. Na druhou stranu se mě dotkl. A jako naschvál, pustil mou paži, utřel si dlaň do riflí - jako bych byla nakažlivá - a otevřel dveře vedoucí do garáže.

Vyšla jsem směrem ke svému autu, ale znovu mě zastavila Phoenixova ruka.

„Co?“ Vyštěkla jsem a otočila se k jeho hrudníku. „Co jsem už zase udělala, že máš kalhotky zařízlé v zadku?“

Zamračil se a oči měl chladné jako led. „Ani náhodou nebudeš řídit.“

„Proč ne?“

„Protože to není...“ Podíval se kolem sebe a očima těkal mezi mnou a autem. „...bezpečné.“

„Pro mě nebo pro chodce?“

„Obojí.“ Phoenix si povzdechl a stiskl si kořen nosu. „A na všechno máš nějaký argument. Kdo má s sebou zbraň, Bee?“

„Kdybych řekla, že my oba, vysvlečeš mě, abys mě prohledal?“

Phoenix zanadával. „Ne. Nechal bych to udělat Sergia. Vím, že si podobné úkoly užívá.“

„Někdo je dneska ráno nabručený.“

„Možná kvůli tomu těžkému jídlu včera v noci.“

„Obviňuj dobré jídlo, jak jen chceš... ale chutnalo ti.“

„Tohle nemá s lasagněmi nic společného. Je to o tom, že se mě snažíš vytáčet a bavíš se nad tím. Teď tě požádám hezky, prosím, vlez do auta, do mého auta a já tě odvezu do školy, kde - přísahám - se na druhém konci mé zbraně neocitne nikdo, kdo si to nezaslouží.“

Odfrkla jsem. „Tohle považuješ za hezké požádání?“

„Jo.“ Zkřížil paže na svém širokém hrudníku. „Co teda?“

„Jako bych měla na výběr,“ zamumlala sem, prošla kolem něho, snažila se do něho vrazit, aby ztratil rovnováhu, ale bylo to, jako by myška naběhla do útesu hlavou napřed. Myšku to bolí a útes se může potrhat smíchy.

„Už bylo sakra na čase.“ Phoenix odemkl dveře nablýskaného černého mercedesu.

Trpěla jsem opravdu zoufalou potřebou poškrábat kliku nebo mu aspoň poprskat čalounění, ale asi bych se od něho nedočkala žádné reakce. Naučila jsem se, že toužím už i po negativních reakcích, protože by to bylo aspoň něco. Jaká jsem to dysfunkční osoba?

Jakmile jsme se ocitli na cestě, Phoenix vybral tu správnou hudbu pro naši jízdu. Říkám správnou, protože podle něho člověk nezačíná den posloucháním hip hopu nebo něčeho vzdáleně připomínajícího srandu. Ne. Mr. Rogers mě nutí poslouchat klasickou hudbu.

Klasickou.

Mozarta, abych byla přesná.

Ne, že bych nebyla fanoušek umění, ale vážně? To je prostě zase něco úplně opačného, než co byste od něho očekávali. Jak ztělesněný je tento zlý kluk; jako když zadáte jeho jméno do slovníku a vyjelo by vám ‚A matky varují své dcery, aby se držely dál, ale srdce chce to, co srdce chce, a srdce chce to tělo... moc‘.

A on je celý štíhlý, svalnatý a s pevnými břicháči.

A můžu přísahat, že má ďolíček, ale vlastně jsem ho nikdy pořádně neviděla. Phoenixův ďolíček je jako Bigfoot (mystický lesní muž); člověk vidí jen záblesk na obrázcích a zná pověsti, ale na vlastní oči nevidí nic.

Jednou.

Jednou to dokážu a mentálně si udělám jednu fotku nebo možná pět. Možná deset. Netřeba mluvit, vím, že pokud někdy dostanu jeden jeho úsměv, bude to zázrak.

Sevřel rukama volant tak pevně, že jsem na chvilku zpanikařila, jestli tu věc nechce čirou náhodou vyrvat a způsobit havárku. A co je na tom smutné? Že jsem to napůl očekávala. Nechová se normálně... teda, vždycky je náladový, ale dneska ráno vypadá úplně na sebevraždu.

„Takže...“ Snažila jsem se vykolejit argumenty útočící na moji příčetnost. „Ty jsi chodil na Eagle Elite, že?“

Na chvilku byl zticha a potom pozvolna zakýval.

„Wow, nemluv tak rychle. Málem jsem nestíhala.“

A trapné ticho. Zase.

Odkašlala jsem si. „Absolvoval jsi ji?“

„Tak nějak.“

„Jak se tak nějak absolvuje škola?“

„Vzala sis peníze na oběd?“ Zeptal se napjatým hlasem.

Zalapala jsem po dechu. „Ty ses mě ptáš, jestli jsem si vzala peníze na oběd?“

Pokrčil rameny.

„Vezeš mě do školy, nutíš moje ubohé citlivé uši poslouchat po ránu Mozarta a právě ses mě zeptal, jestli mám peníze na to, abych si koupila mlíko?“

„Mám zájem na tvé výživě. Suď mě za to.“

„Jsem si dokonale jistá, že si Nicolasi boss může dovolit věnovat mi pár dolarů na sendvič a plechovku coly.“

„Žádná kola.“

„Kdo umřel, že ses stal mým dědou? Vážně. Chci to vědět, abych ti mohla ukrást zbraň a namířit na něho.“

„Nikdo se nedotýká mé zbraně.“

„Které?“ Ušklíbla jsem a doufala, že pochopí vtip na mou sexuální narážku, ale za koho se mám? Je to Phoenix. On jednoduše zabručel, obrátil oči v sloup a řídil dál.

V okamžiku čiré rebelie jsem si rozepnula dva knoflíčky na své bílé košili s límečkem.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ Zeptal se klidným hlasem a očima přilepenýma na cestu.

„Wow, jsi fakt rodič. Vidíš mě dokonce, když se nedíváš.“

„Zapni si ten sranec až k bradě, jinak zastavím auto.“

„Pusť Jay-Z a můžeme si povídat.“

Víc nadávek.

Rozepnula jsem si další knoflíček.

„Do prdele, ty jsi ale otravná.“

„Je tohle naše první milenecká hádka?“

„Měla jsi v tom toustu drogy?“ Konečně se na mě podíval a jeho modré oči mi způsobily třesavku až v kostech. „Vážně. Nechci, aby mě zavolali do kanceláře děkana, protože jsi sjetá.“

„Vypadám snad jako na drogách?“

„To je chyták?“

Phoenix otočil volantem a najednou jsme stáli před velkou bránou z kovaného železa.

„To je vězení.“ Vydechla jsem.

Phoenix polkl a očima pomalu klouzal po obrovské bráně, načež nám bylo se zabzučením dovoleno vjet dovnitř. „Jo, něco takového.“

„Proč se třeseš?“

Jeho pravé koleno vypadalo přesně jak z Anonymních alkoholiků a prsty zabodával do volantu, jako by se bál projet po dlouhé příjezdové cestě lemované stromy.

„Netřesu. Jsi na drogách?“

„No tak jo, roztěkaná  noho.“ Zvedla jsem v obraně ruce. „A ne, nejsem na drogách, ale značím si tvůj zájem.“

Tohle byl evidentně konec naší konverzace. Dalších pět minut jsem strávila zíráním na Phoenixovu nezvladatelnou pravou nohu a koukáním z okna na rozlehlý kampus. Všude rostly stromy, rozmístěné po zemi jako nějaký kosmický odpad. A mezi stromy se rozvalovaly nádherné cihlové budovy, které vypadaly jako z nějakého filmu.

Když auto zastavilo před obrovskou třípatrovou budouvou s velkým nápisem Vítáme prváky, málem jsem se pozvracela. Semkla jsem ruce k sobě, stírala vlhkou lepkavost a pokoušela jsem se usmát, i když jsem ve skutečnosti chtěla žadonit Phoenixe o to, aby otočil auto a nechal mě se schovat pod palubní desku.

Nikdy jsem nebyla ve škole.

Nikdy.

K čertu, nikdy jsem ani nebyla na veřejnosti. Zapomeňte na utváření kamarádských vztahů. Jak vůbec přežiju tyhle davy?

„Nervózní?“ Zeptal se Phoenix a vypnul motor.

„Samozřejmě, že ne.“ Narovnala jsem ramena a zvedla chvějící se bradu, zatímco jsem bezostyšně pronášela tu lež. „Mám tebe... svého jediného přítele... tady se mnou.“

„Teď jsem tvoje ochranka.“ Povzdechl si. „Ne přítel, tak nepředpokládej, že ti budu lakovat nehty a nést učebnice.“

„Co když budou ty učebnice těžké?“

„Přistavím ti vozík.“

„Jsi tak okouzlující.“

„Snažím se.“ Otevřel dveřel od auta a mohla bych přísahat, že jsem ho uslyšela zahuhlat. „Do prdele, nesnáším tohle místo.“

Zrovna, když jsem vylézala z auta, další dvě auta přistavily, bylo to jako z nějaké mafiánského filmu.

Černá auta.

Okna dokořán.

A kolem nás rozrůstající se dav.

Víc nervózní než předtím jsem oběhla auto a vzala Phoenixe za ruku. Asi byl příliš v šoku na to, aby se odtáhl, jako to dělává normálně, protože mi ji pevně stiskl.

Najednou mnou projel klid. Budu v pořádku. Všechno bude v pořádku.