W-HH - 18. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Ian byl ve sprše, když mu zazvonil telefon, který používal jen na pracovní skupinu.

Kate s ním vešla do koupelny. „Zvoní supertajný Batmobil. Chceš, abych to zvedla? Na obrazovce je napsáno C.“

Vystrčil hlavu a otřel si šampon z očí. „To je Charlie. Můžeš to vzít, krásko? Řekni mu, že budu za chvíli hotový.“

Kate přijala hovor. „Ahoj, Charlie. Tady Kate.“

„No, no, no. Zdá se, že mám štěstí. Mnohem radši si popovídám s tebou, než s tím tvým manželem.“

„Ian je ve sprše. Ale už je skoro hotový.“

„Jak se máš?“ zeptal se Charlie.

„Dobře. Jak ty?“

„Nemůžu si stěžovat. Co máš v plánu?“

„Jdu s kamarádkou na večeři.“

Po kávě s holkama z pilates Kate zavolala Jade. Už se jednou Ianovi zmínila, jak dobře si s bytovou designérkou sedla. „Líbí se mi. A zdála se milá. Navíc pracuje, takže s ní budu mít něco společného. Asi jí zavolám, jestli by nezašla na jídlo nebo skleničku.“ A Jade nadšeně nabídku večeře přijala.

„Kam jdete?“ zeptal se Charlie.

„Do French Hound.“

„Jednou jsem tam byl. Ale už je to nějaká doba. Pokud budou mít humrové rizoto, ochutnej. Bylo úžasné.“

„Tak to si dám. Děkuji za doporučení.“

„Kdy se s ní sejdeš? Chodí tam dost lidí.“

„V sedm. Máme rezervaci.“

„Tak to nebudete mít žádný problém.“

Ian se objevil ve dveřích nahý. Kate mu pokynula, aby se otočil kolem dokola a on ji šťastně poslechl. Ukázala mu palec nahoru. „Už ti dám Iana. Ráda jsem tě slyšela, Charlie.“

„A já tebe, Kate. Užij si večer.“

Jade seděla u baru, když Kate dorazila do restaurace.

„Líbí se mi tvoje šaty,“ řekla Jade, když se objaly na uvítanou. „Kde jsi je sehnala?“

„V Anthropologii. Koupil mi je Will. Rád pro mě nakupuje.“

„Najít takového chlapa je opravdu vzácnost.“

„Věř mi. Uvědomuju si, jaké mám štěstí.“

„Náš stůl by měl být připraven za chvíli.“

Kate se posadila vedle Jade a objednala si sklenici vína. „Jsem tak ráda, že jsi měla dneska čas. Od té doby, co jsme se přestěhovali tady, jsem se s nikým moc neviděla.“

„Jsem ráda, že jsi zavolala. Když nejsem v práci, mám tendenci se držet v ústraní. Lidi to dělají neúmyslně, ale někdy se chovají, jako by byl můj rodinný stav nakažlivý nebo jako bych se měla pokusit ukrást jim manžela.“

„Nejsem si jistá, jestli chápu, kam tím míříš.“ I když Jade manžela nikdy nezmínila, Kate předpokládala, že je vdaná, protože měla na levém prsteníčku diamantový a zlatý prsten.

„Můj manžel zemřel při autonehodě před pár lety. Myslela jsem, že už jsi to slyšela.“

„Ne,“ řekla Kate. Přikryla si ústa rukou, když se jí oči zalily slzami. Měla pocit, jako by jí někdo vzal vítr z plachet a vrátila se zpátky do minulosti. Ten šok. Ta nevěřícnost. A slzy. Jade se neprobudila z noční můry tak, jako Kate. Vzala Jade za ruku a stiskla. „Tak strašně mě to mrzí.“

„Díky, Diane. Měla jsem své dny, ale už jsem v pořádku. Opravdu.“

„Jak dlouho jste byli spolu?“

„Dvanáct let. Poznali jsme se, když mi bylo dvaadvacet a vzali jsme se o dva roky později.“

„Děti?“

„Ani jeden z nás po nich v té době netoužil. Užívali jsme si toho druhého. Založili jsme společně designovou firmu a ukázalo se, že to bylo nakonec nejtěžší. Už nemám obchodního partnera. Rozhodnutí jsou jen na mě.“

Skutečnost, že Jade pracovala s manželem, jako Kate pracuje s Ianem, ji zase rozesmutnila a hrozilo, že se vrátí slzy. Kate přišlo, že si svoje štěstí nezasloužila a uvažovala, jestli vesmír někdy bude očekávat splátku.

Jade položila ruku na paži Kate. „Jsi v pořádku?“

„Omlouvám se. Na to bych se měla ptát já tebe.“ V obavě, že bude vypadat její reakce extrémně, přišla s věrohodným příběhem, který vysvětlí, proč ji to tak zasáhlo. „Moje dobrá kamarádka nedávno taky přišla o manžela a měla to těžké. Myslela si, že se z toho nikdy nedostane.“

„Ve skutečnosti se z toho nikdy nedostaneš. Ale časem to vybledne natolik, abys byla schopná dát jednu nohu před druhou. Nejvíc mi chyběly maličkosti, jako třeba společná snídaně nebo sezení na gauči a držení za ruce. Možná najdu někoho, s kým budu zase moct dělat tyhle věci.“

„Jsem si jistá, že najdeš,“ řekla Kate a myslela to upřímně.

Přišla k nim servírka. „Prosím, pojďte za mnou. Váš stůl je připraven.“

Posadily se ke stolu pro dva v zadním rohu. Kate otevřela menu, a když přišla servírka pro objednávku, vybrala si Kate humrové rizoto.

„Tak, jaký je tvůj příběh?“ zeptala se Jade. „Linda mi řekla, že jste se přestěhovali z Minnesoty a taky vím, že má Will vlastní firmu. Jaká je tvoje minulost?“

„Bývala jsem advokátka.“

„Páni, to je působivé.“

„Nakonec jsem u profese nezůstala. Svojí právnickou kariéru jsem vyměnila za neziskovou potravinovou organizaci, což mě uspokojovalo mnohem víc. Teď jsem tady a pomáhám Willovi.“

„Proč tahle oblast?“

„Je tady pár jeho klientů a dávalo smysl být u nich blízko.“

„Už sis tady zvykla?“

„Šlo to pomalu. Abych byla upřímná, Will je trochu samotář, takže jsem moc nových lidí nepotkala.“

„Jsem si jistá, že se to časem změní. Chce to čas.“

Jejich konverzace se udržovala snadno a témata nedocházely. Humrové rizoto bylo přesně tak výborné, jak Charlie říkal a když si s Jade rozdělily citrónový koláč na dezert, daly si ještě jednu skleničku vína. Když konečně opouštěly restauraci, byla skoro zavírací doba.

„Parkuju na ulici,“ řekla Kate.

„Já taky,“ řekla Jade, když vyšly ven za svými vozy.

Zatímco byly v restauraci, sestoupila hustá mlha. Děsivá záře pouličních lamp a dlážděná zem pod nohama připomínala Kate Jacka Rozparovače.

„Jsem ráda, že nemusím chodit k autu sama,“ řekla.

„Já taky. Je to docela strašidelné.“

„Ráda bych tohle udělala znovu,“ řekla Kate, než se rozešly.

„Kdykoliv,“ řekla Jade a natáhla se, aby Kate rychle objala. „Jeď bezpečně.“

Kate zamířila domů. Bylo skoro deset hodin a silnice byla pustá až na auto, které jelo posledních pět minut za ní. Zdálo se, že jede trochu blíž, než bylo obvyklé a jeho reflektory osvětlovaly interiér jejího auta. Anebo se světla zdála jasnější kvůli mlze a mrakům, které zakrývaly měsíc a dělaly tak tmu výraznější. Řidič druhého vozu se nepřiblížil tak, aby se na ní přímo lepil, ale taky nejel dost daleko na to, aby mohla jeho přítomnost ignorovat. Všiml si jich někdo, když s Jade klábosily na parkovišti? Pokud ji někdo sledoval, když nastupovala do auta, moc dobře věděl, že je sama.

Zůstala na cestě, dokud se nedostala k odbočce, která by ji zavezla až domů. Ačkoliv to byla veřejná ulička, byla to spíš soukromá příjezdová cesta, která sloužila jen pro ty, kteří věděli, kam se na ní dostanou.

Auto za ní odbočilo taky.

Pod kůži ucítila záchvěv neklidu, a i když si říkala, že přehání, zavolala Ianovi.

Seděl na pohovce s notebookem, když mu zazvonil telefon. „Ahoj, krásko. Jaká byla večeře?“

„Myslím, že mě někdo sleduje.“

Sundal nohy z otomanu a naklonil se dopředu. Telefon přitiskl pevněji k uchu. „Cože?“

„Jede za mnou už nějakou dobu auto. Hrozně blízko. Asi je to jen náhoda. Neměla bych se schválně vyhnout naší příjezdové cestě?“

„Kate. Chci, abys okamžitě jela domů.“ Jeho tón nepřipouštěl prostor pro diskuzi.

„Ale pokud mě někdo sleduje, zjistí, kde bydlíme.“

Byl to dobrý argument, ale pokud ji opravdu někdo záměrně sleduje, mohl myslet jen na to, aby se okamžitě dostala na bezpečnou stranu brány. Nebylo třeba dělat žádné závěry, alespoň prozatím. Možná si někdo všiml Kate a Jade, když odcházely z restaurace. Možná se rozhodl ji pronásledovat. Zjistit, jestli se po cestě domů někde nezastaví. Na nějakém opuštěném a špatně osvětleném místě.

„Jdu k bráně.“

„Ještě jsem několik minut od domu.“

„Budu čekat.“

Neuvědomil si, že je taková mlha a když otevřel bránu, zůstal ve stínech, ze kterých sledoval, jak auto, které se drželo těsně v závěsu Kate, pokračovalo v cestě dál. Byl to sedan, ale na to, aby mohl určit výrobce nebo zahlédnout SPZ byla moc velká tma. Když Kate vjela dovnitř, zastavila u Iana, aby mohl nastoupit a pak stiskla tlačítko na svém dálkovém ovládání a zavřela bránu.

Naklonil se k ní a políbil ji. „Jsi v pořádku?“

„Teď, když jsem doma, už je mi líp. Asi jsem byla jen paranoidní. Je tma a mlha, tak jsem se trošku bála.“ Jela po příjezdové cestě dál a zaparkovala v garáži.

„Pokud budeš chtít jet večer ven, budu tě od teď vozit.“ Tmavý odstín na oknech znemožňoval šanci vidět, kdo je v autě.

„Pravděpodobně to nic nebylo,“ řekla.

„Bude to jen preventivní opatření.“

Když Kate tu noc usnula v jeho náručí, dovolil si uvažovat nad různými scénáři, ale žádný z nich nebyl dobrý. Vždycky měl strach, že pokud ho někdo bude chtít najít, nezáleží na tom, jak dobře se schová. Protože pokud se někdo bude hodně snažit, nakonec uspěje.

Sevřel Kate pevněji a poslouchal její dech. Ale tu noc nemohl usnout ještě dlouhou dobu.