Ember - 1. kapitola

Překlad: Mili

Sužovaný želvou

Phoenix

Jestli mi ta holka pošle ještě jedinou svou fotku, tak sakra ztratím hlavu.

Zpátky k Sergiovu domu jsem řídil jako šílený uprchlík z vězení, potom zapískaly gumy, když jsem zastavil u brány a netrpělivě čekal, až se otevře. Během toho jsem nelítostně ťukal bříšky prstů o kožený volant mého Mercedesu Coupé třídy C. Další dar od Lucy. Radši bych, aby byl naživu, než mít nové auto, po kterém touží každý chlap na této planetě.

Chci toho hodně.

Ale chtít už do mého slovníku dávno nepatří.

Brána se otvírala pomaleji, než by se mi líbilo, pač jsem byl vytočený. Zrychlil jsem v momentě, kdy se objevila mezera, bylo mi jedno, že bych mohl poškrábat tohle směšně drahé auto a dupl jsem na brzdu těsně předtím, než jsem narazil do Bee.

„Do háje!“ Prudce jsem otevřel dveře a praštil s nimi co nejprudčeji jsem zvládl. „Co to sakra děláš?“

„Nadáváš teď mnohem častěji.“ Její obočí se zachmuřilo. „Víš to?“

Jo, vyplouvají na povrch špatné zvyky, jestli to chce vědět; fakt hrozně špatné zvyky, zatraceně. „Co chceš, Bee? A nemluvili jsme už o těch fotkách? Nemám čas odpovídat na obrázky koz a ovcí a škaredých psů. Musím řídit byznys, starat se o rodinu...“ Hlas mi selhal, když jsem zahlédl, jak ublíženě se zatvářila.

„Já jenom...“ Pokrčila rameny. „...myslela jsem, že ti zvednou náladu.“

„Jak mi může zvednou náladu želva, která jde přes silnici v hustém provozu a způsobí hromadnou bouračku deseti aut?“ Namítnul jsem.

Široce se usmála a bouchla mě do hrudníku. „Protože to ta želva zvládla!“ Zatancovala přede mnou a zatleskala, potom se zastavila a zvedla obočí mým směrem.

„Já netleskám.“

„Zaslouží si to potlesk.“

„Želví schopnosti,“ procedil jsem skrz zuby. „A co dalšího? Neříkalas něco o stavu nouze?“

„Oh...“ Mávla rukou. „... potřebuju pomoc s výběrem oblečení na můj první školní den.“

„Zavolej si nějakou holku,“ odsekl jsem a procházel kolem ní.

Ucítil jsem na své paži teplé prsty a ještě než jsem stačil ucuknout, byl jsem dokonale paralyzován jejím něžným sevřením. Zachvěl jsem se, s hrůzou polkl a ostře jsem se na ni podíval.

Její obličej se rozesmutnil, ale ruku ze mě nesundala. „Já jenom... slyšela jsem, že se na Eagle Elite nosí uniformy a nechci vypadat hloupě. Mám pár tipů na výběf... Myslela jsem, že když to nebude velký problém, tak bych...“

No, ať se propadnu do pekel. Povzdechl jsem si a svěsil hlavu. „Fajn.“ Budu prostě ignorovat fakt, jak jí ty šaty obepínají tělo a až se přede mnou přestane nakrucovat, vypadnu do koupelny se vyzvracet a půjdu si zaběhat deset mil, abych z hlavy dostal ty obrázky. To zní jako bezvadně strávený čas mého života. Tak do toho. Konec konců si podobné mučení zasloužím, že?

„Jupí!“ Znovu zatleskala a potom zahákla svou paži do mé. „Díky, Phoenixi. Věděla jsem, že se na tebe můžu spolehnout.“

Směšné, že to říká. Vůbec nejsem ten kluk. Ten důvěryhodný, zodpovědný, vyzrálý. Spíš jsem tělo bez duše. Tak se cítím většinu dní a ona nedělá nic jiného, než mi připomíná, že kdysi jsem tamto všechno býval, ale ztratil jsem to.

„Hej...“ Bee do mě šťouchla. „... vypadáš, jako bys viděl ducha.“

„Každý den, když se podívám do zrcadla, Bee, každý den.“

„Co?“ Její úsměv se vypařil.

Já na druhou stranu jsem se k jednomu úsměvu donutil. „Ale nic. Pojďme vybrat taky boty.“

„Skvělý!“