AWNC - 20. kapitola

Překlad: Tanulka

Byla jsem ještě stále v šoku z toho, jak snadné bylo přesvědčit Mandy jít na odvykačku. Cestou tam nic neřekla. Sedla si, celá se zhroutila a většinu cesty brečela. Když jsme vyplnili papírování a seděli v hale, stále nic neříkala. Přišel si ji vyzvednout poradce a ona ho následovala do kanceláře bez jediného ohlédnutí za mnou. Poté, byla přijata. Když ji odváděli do zadní části chodby, mohla jsem ještě vidět, že prohledávali její tašky. V tu chvíli vzhlédla a já jsem viděla, že se na mě dívá vyděšená holčička.

Poradce ji oslovil jménem, ale Mandy vypadala vyděšená. Zúžila jsem oči a uvažovala, jestli se bojí více sama sebe nebo jít na odvykání. Pak se dotkl její paže a ona odvrátila pohled. Malým okénkem jsem mohla vidět, že za ní zamkli. Vzala si tašku a následovala ho. Víc jsem už nemohla vidět.

Když jsem odešla, nesla jsem si v ruce potvrzení od doktora pro úřední účely na střední škole a v žaludku mě tížila koule emocí. Ani se nepohnula. Jak jsem jela domů, nevěděla jsem, co dělat. Jela jsem na autopilota a zůstala jsem tak po zbytek dne. Tray mi napsal esemesku, aby zjistil, jestli jsem v pořádku. Řekl jsem mu, aby mě a Austina očekával na noc. Čekala jsem na svého bratra, až se vrátí ze svého turnaje. Když skončil, vyzvedla jsem ho. Když v okénku uviděl můj obličej, zastavil se uprostřed chůze. Byl oblečený v atletických teplákách, dresu a v uších měl špunty. Někdo za ním křičel sbohem a on zvedl ruku, aby se roztržitě rozloučil.

Když se přiblížit a nastoupil, hned nic neříkal. Stáhl si špunty z uší a pak se zeptal. „Kde je Mandy?“

Než jsem odpověděla, prohlížela jsem si ho. Bylo mu čtrnáct. Mohla jsem říci, že byl populární. Byl atlet. Jeho kamarádi vypadali dobře a byli bohatí. Byl vyčerpaný. Neměl tu nevinnost jako ostatní v jeho věku. Když jsem si všechny tyhle faktory pospojovala, věděla jsem, že Austin nebyl hloupý.

„Vzala jsem Mandy do uzavřeného odvykacího zařízení.“

Jeho oči se zúžily. „Co to znamená?“

S mou odpovědí jsem se nedržela zpátky. „Tvoje sestra má problém s drogami.“

„Jak to víš?“

Přestala jsem se usmívat. Neútočil na mě. Slyšela jsem i to, co neřekl: „Můj bývalý kluk byl drogově závislý. Prostě to vím.“

Trhl hlavou a pokývl. „Je tedy někde, kde jí pomůžou?“

„Tak dlouho, jak dlouho bude chtít zůstat.“

„Co tím myslíš?“

„Šla dovnitř sama od sebe. Podepsala si to sama.“

„Může to udělat, že?“ Odfrkl si a opřel se v sedačce, zaklopil hlavu dozadu na opěrku. „Dneska v noci bude venku.“

„Možná.“ Doufala jsem, že ne. „Jestli to udělá, zavolají. Můžeš s ní mluvit.“

Obrátil oči v sloup. „To bude jedno. Tyhle sračky budou navždy.“

„Co tím myslíš?“

„Máma a táta ji tam vzali loni v létě. Nebylo to nic platné. Vyšla ven a vzala si prášky na cestě zpátky domů. To byl vtip.“

Zamračila jsem se. Jeho slova mnou otřásla. Oni to věděli? „Lahvičky, které jsem viděla, byli na předpis od tvého otce. Proč by ji v tom dále podporoval?“

„To nedělá. Přestal už dávno. Vsadím se, že teď používá nějaké zásoby.“

Dostala prášky někde jinde…takhle informace mnou proudila. Měla jiného dealera a její rodina byla nucená mě přijmout. Nemyslela jsem si, že by tyhle dvě položky byly náhoda. V mém životě se neděly náhody. Jak jsem jela domů, věděla jsem, že budu muset vidět Jace. Nechtěl mě tam, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem zjistit odpovědi. Když jsme vešli dovnitř, řekla jsem Austinovi, aby si sbalil tašku.

„Proč?“

„Nezdá se mi, že má potom, co jsem odvezla Mandy bez dovolení tvých rodičů, mám právo tady ještě zůstat.“

Zamračil se. „Oh. Počkat, jestli to nevědí, jak jsi za to zaplatila?“

Neměla jsem tušení, ale nehodlala jsem to přiznat čtrnáctiletému. Pokrčila jsem rameny. „Na něco přijdu. Jdi si zabalit.“

„A co sousedka?“ Ukázal na vedlejší dům. „Myslím si, že se s ní máma domluvila, že na nás pár nocí dohlédne. Vždyť víš „kontrola“.“ Zasmál se. „Mohli bychom jí zanechat vzkaz. Tak jako tak jí to bude jedno.“

„Aha.“ Měl pravdu. „Sousedka je náš nejmenší problém. Jdi si pro tašku.“

Vydal se po schodech, ale zastavil se. „Kam pojedeme?“

„Zůstaneme u Traye.“

„U Traye Evanse?“ Široce se usmál, až mě oslepil. Dodal: „To je úžasné. Zůstaneme tam, dokud se nevrátí domů máma s tátou?“

„Nebo dokud Mandy neopustí odvykačku.“

Úsměv hned zmizel. „Ach jo.“ Šel do svého pokoje a slyšela jsem, jak si strká věci do tašky. Jak jsem čekala, vytáhla jsem telefon a vytočila Traye. Když mi to zvedl, zeptala jsem se: „Je ještě v pořádku, když u tebe já a Austin zůstaneme?“

„Už jsi mě požádala a já souhlasil.“ Odmlčel se. Slyšela jsem jeho váhání, než se zeptal: „Jsi v pohodě?“

„Budu.“ Byl naštvaný. Byla jsem spíš naštvaná, ale můj hlas byl napjatý a pod kontrolou, když jsem svírala telefon. „Musím dneska něco ještě zařídit.“

Nejdříve nic neřekl. „Měl bych se zeptat, čeho se ta pochůzka týká?“

„Ne.“

„Tary, to se mi nelíbí.“

Bylo mi to jedno. „Trayi, někdo se pletl do mého života. Mám otázky a potřebuji odpovědi.“ Za každou cenu.

„Opatruj se.“

Když jsem slyšela Austina bouchnout dveřmi a řítit se ze schodů, řekla jsem do telefonu: „Dala jsem ti druhou šanci vycouvat. Příliš pozdě. Řítíme se střemhlav.“

„To zní dobře.“

„Dobře.“ Chtěla jsem už ukončit hovor, když jsem ho slyšela říkat: „Taryn?“

Dala jsem si telefon zpátky k uchu. „Ano?“

„Buď opatrná.“

Srdce mi poskočilo. Tyto dvě slova byla vyslovena s intenzitou a něhou, ale byly to ty syrové emoce v nich, co zapříčinily ty cizí pocity v mé hrudi. Byla to další ta chvíle, kdy mluvil a jeho slova mě celou prostupovala. Mohl toho dělat víc a víc. V poslední době už jen pouhým pohledem, dotykem nebo slovem.

Samu sebe jsem v daném okamžiku nechtěla řešit. Namísto pocitů zranitelnosti a zbavení otevřenosti, jsem se chtěla věnovat boji, který bych mohla zvládnout. Jace Lanser.

Vezla jsem Austina k Trayovi, vysadila ho a pak odjela. Tray mi zamával od dveří a zdálo se, že Austinovi je jedno zda jde do domu s ním nebo ne. Byl šťastný. Pořád jsem nevěděla proč, ale nechtěla jsem se ptát. Pak jsem jela do Pedlamu.

Neměla jsem v úmyslu Jaceovi volat. Nehodlala jsem jít ani přes ulici a pokusit se dostat se přes ochranku. Tímto rozhovorem jsem ho chtěla překvapit, a kdyby nebyl kolem, možná by to bylo lepší. Mohla bych po mých odpovědích slídit.

***

Jace byl vyhozen z domu, když se přidal k Panthers. Když jejich otec zemřel, přešla starost o Briana a mě opět na něho, protože jsem tam byla tak často, věděla jsem, že měl svůj vlastní dům.

Vzhledem k tomu, že jsem tohle věděla, přemýšlela jsem, zda zamířit nejdříve do jeho domu nebo riskovat a zkusit nejdříve štěstí s jeho kanceláří v Seven8.

Rozhodla jsem se riskovat.

Zastavila jsem v zadní uličce, blok níže od klubu a viděla jsem, že to pro podnik byla velmi rušná noc. Ochranka měla plné ruce práce. Viděla jsem, že se u dveří začali prát dva kluci. To byla moje šance. Věděla jsem, že mám jen pár vteřin. Rozběhla jsem se uličkou a přitlačila se na zeď protější budovy. Zpoza rohu jsem slyšela výkřiky. Dav houstl a z postranní uličky vyběhli další strážní. Běželi doprava kolem mě a poté, co poslední rozrazil dveře, vyrazila jsem prudce i já. Proklouzla jsem otevřenými dveřmi a okamžitě se za ně postavila. Další dva strážci spěchali ven, kolem mého úkrytu.

Když byli venku, slyšela jsem zevnitř křik – mou cestou směřovalo více strážných. Slyšela jsem přes vysílačku: „Tři rvačky! Dostaňte to pod kontrolu!“

V dálce někdo odpověděl: „Jdu na to šéfe. Poslal jsem tam dalších šest.“

„Nechceme volat policii.“

„Jasně.“ Pak ve vysílačce zašumělo a hlasitost rostla. Byli stále blíž. Chodba se rozsvítila. Světla byla jasná. Neměla jsem se kam schovat. Dveře se zavřely. Nemohla jsem je otevřít, to by bylo podezřelé a tak jsem spěchala k vypínači. Když byli už za rohem, chystajíc se zabočit směrem ke dveřím, ponořila jsem chodbu do tmy.

Znovu jsem měla malou šanci, rozeběhla jsem se za nimi, držíc si palce, abych byla zticha. Zastavili a zakleli, já jsem se mačkala co nejvíce ke zdi, míjejíc tak prvního kolem ramene, jak si sahal za opasek. Zapnul baterku a já ustoupila dozadu a držela se ve tmě.

Jaceovi se nelíbilo, když jsme byli na jeho území, ale v jeho kanceláři jsem byla několikrát. Šla jsem k zadním vchodovým dveřím a věděla jsem, že oni mají teď jiné starosti. Jeho kancelář byla v pravém horním rohu. Když jsem se tam dostala, chodba byla ve tmě. Dobře. To znamenalo, že tam Jace nebyl. Na celém patře byli jen dvoje dveře. Jedny z nich byli soubor dalších dveří a druhé vedli dolů. Ty vedly do malé zadní místnosti. Zamířila jsem do druhých. Jaceovi se líbilo mít svou kancelář vedle schodů, které vedly na střechu. Pokud by to bylo nutné, byl by to dobrý útěk.

Místnost byla zamčená, tak jsem vytáhla z mé kapsy dva špendlíky a sklonila se, abych na tom zapracovala. Netrvalo mi moc dlouho ty dveře odemknout. Klekla jsem si a foukla pod dveře. Mohl tam být bezpečnostní systém a mělo mě napadnout, že senzory mohou být na druhé straně dveří. Nic se nestalo, ale postupovala jsem stejně kolem celého rámu dveří, abych zjistila, že tam nejsou nějaká další tajemství.

Byl známý instalací sekundárních alarmů, ale když se nic nedělo, ustoupila jsem a zamračila se. Nemohlo to být, tak jednoduché. Opravdu. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Budu to muset risknout. Když jsem vešla dovnitř a nic víc se nestalo, znovu jsem si dovolila dýchat.

Zatím šlo vše dobře. Vešla jsem dál do místnosti. Žádné tajné alarmy nebo zábrany. Sedla jsem si k počítači a zadala jméno jeho dcery. Ne mnoho lidí ví, že má dceru. Jace ani neví, že o ni vím já. Fungovalo to. Začala jsem hledat něco, co bylo svázané s Jace a Kevinem Parsonem. Věděla jsem, že má prsty v mé nové adopci. Potřebovala jsem o tom důkaz, než ho budu konfrontovat.

„Jak jsi věděla to jméno?“

Jeho hlas byl tichý a smrtící, až mi stály chloupky vzadu na krku ve vzpřímené poloze. Ztuhla jsem, prsty držíc na klávesnici, srdce mi bušilo, než jsem se na něho podívala. Jace stál ve dveřích. Byl celý v černém. Černé tričko obepínalo jeho tělo, vypadajíc, že se o jeho trup roztrhne. Nebylo zastrčené v jeho černých kapsáčových kalhotách, ale obepínalo jeho pas. Viděla jsem v přední části bouli a věděla jsem, že tam má zbraň. Před šesti měsíci byl moje rodina.

„Jaci,“ začala jsem opatrně, když jsem vstala od stolu.

V jeho tváři byla znát smrtelná bouře. Měl zaťaté zuby, když se na mě díval. „Jak, Taryn?“ Olízla jsem si rty a snažila se udržet v klidu. Potřebovala jsem v jeho blízkosti myslet racionálně a to zejména, když se choval jako zvíře v kleci. Nějak jsem vstoupila do té klece k němu. Byl připravený ke skoku a neměla jsem tušení, co udělá.

„Jak to, Taryn!?“

Ucukla jsem, narazila do psacího stolu. Praštila jsem se do ruky, ale necítila jsem to. Neodvažovala jsem se od něho odtrhnout. „Vytiskl sis maily od její matky. Jeden ti v domě vypadl z kapsy.“

Jeho oči byly mdlé. „Řekni mi pravdu. Teď.“

Do prdele. „Bylo to z mailu, který sis vytiskl. Jen jsem ho našla jedné noci v tvých kalhotách.“

Udělal krok směrem ke mně. Cítila jsem se v nebezpečí, které z něho vyzařovalo. Vycházely z něho vibrace. „Proč jsi prohledávala moje kalhoty?“

„Neslídila jsem účelově…“

„Ne jako teď.“

Začervenala jsem se. „Hledala jsem kondom. Brianovi došly. Věděla jsem, že budeš jeden mít.“

Zaklel a přešel zbytek místnosti. Zavírajíc za sebou dveře, otočil zámkem a namačkal kód do krabičky vedle nich. Kousala jsem si ret. Úplně jsem to přešla. Jakmile stiskl správná tlačítka, červené světlo zezelenalo a potom bylo žluté. Byl opravdu vyzbrojen. Muselo se to rozeznít, potom, co jsem vešla a dát echo strážných do horního patra. Listovala jsem si v paměti, ale pak se podíval zpátky na mě a vytáhl zbraň.

„Jaci.“ Srdce se mi přitisklo k hrudi. Byl to pocit, jako by se snažilo ze mě vymanit.

„Přestaň.“ Zavrtěl hlavou a přesunul se ke stolu. Položil zbraň dolů, pak si svlékl tričko. Když se otočil, jeho svaly se napínaly a kůže se leskla od potu a nečistot.

Natáhl se po čisté košili, která ležela na stole, a přetáhl si ji přes hlavu. Byla také černá a plně ho obepínala, každou jeho píď. Ohlédl se po mě a jeho oči byly ještě mrtvé, ale strach ve mně ustupoval. Odstoupil od pistole. Místo toho, aby šel ke mně, šel k protější zdi a opřel se o ní. Jeho hlava klesla.

Neodvažovala jsem se nic říkat. Musela jsem čekat, až začne.

„Pořád ti říkám, aby ses držela stranou, ale ty se pořád vracíš.“ Zvedl hlavu, oči měl připnuté na místo za mnou. „Proč, Taryn? Žádné pitomé lži. Řekni mi, proč jsi tu právě teď, nebo udělám něco, co se ti nebude líbit.“

Rostl ve mně hněv, ale promísený se strachem. V jeho očích jsem četla hrozbu a věděla jsem, že to myslí vážně. Opravdu by něco udělal. Po zádech mi přeběhl mráz. Nechtěla jsem, aby zjistil, že tomu tak bylo.

„Zařídil jsi moji adopci?“

„Ano.“

Mé oči se rozšířily a zvedla jsem obočí. Vykuckala jsem ze sebe smích. „Nečekala jsem, že budeš upřímný.“

Naklonil hlavu na stranu a přivřel oči. „Proč? Protože ty jsi se mnou tak upřímná?“

„O čem to mluvíš?“

„Poslala jsi Briana na misi, namísto toho, abys přišla nejdříve za mnou ty.“

„To ne. O čem to mluvíš?“

„Včera dával spoustu otázek. Chtěl vědět o tvé rodině. Šel do každého, kdo s ním mluvil. Ptal se všude.“ Zarazil se. V očích se mu zablýskla čistá muka a můj alarm znovu vystřelil. Něco mi neřekl. Věděla jsem to. Bylo tam něco víc a tak jsem zatřásla hlavou.

„Nikdy jsem s ním o tom nemluvila.“

„Řekla jsi mu o své rodině. Proč jsi mu něco říkala?“ Jeho hlas byl přiškrcený a šeptal. Hněv o opouštěl a viděla jsem v nich bolest. Bolelo mě to vidět. Bylo to hluboké a bylo tam toho víc. Cítila jsem to v sobě a právě teď jsem to viděla, odvrátila jsem se. Nechtěla jsem slyšet to, co řekne.

Řekla jsem: „Ať Brian udělal cokoliv, bylo to na něm.“

„Je to na tobě.“

Zastavila jsem se a pak polkla. Co to znamená?

„Nepřišel ke mně, Taryn. Nechtěl se mnou mít nic společného. Šel za jinými a oni šli za ostatními. Bylo mi to řečeno příliš pozdě.“

„Co?“ Zavrtěla jsem hlavou. „O čem to mluvíš?“

„Říkal, že tě tvoje rodina byla nucena adoptovat. Chtěl znát jméno sociálního pracovníka, který to zařídil u soudu.“ Jeho hrudník se zvedl a v jeho hlase jsem slyšela bolest. Jeho hlas se zadrhl ve vzlyku.

„Je to vládní pracovník. Víš, co se stane, když budou kolovat zvěsti, že drogový dealer chce mluvit s vládním úředníkem?“

„Ne, ne, ne,“ začala jsem šeptat, začínala jsem si dávat kousíčky dohromady. Ne ne ne. Nemohla jsem myslet na nic dalšího. Nebyl žádný další způsob.

„Nepřišli ke mně. Nepřišel ke mně. Přišel jsem pozdě.“

„Ne, ne, ne.“ Pořád jsem vrtěla hlavou.

„Je mrtvý, Taryn.“

Ne, ne, ne, ne, ne, ne. Slyšela jsem, co řekl, ale nechtěla jsem to akceptovat. To nemůže tak být. Mluvila jsem s ním před čtyřiadvaceti hodinami. Byl v pořádku. „On je v pořádku.“

„Není.“ Jaceovi oči vypadaly mrtvé. „Věř mi, že je velmi daleko od bytí naživu.“

„Ne…“ Nemohla jsem mluvit. Naplňovala mě bolest. Procházelo to mnou a naráželo do mě ve vlnách, které se o mě rozbíjely. Nemohla jsem už víc myslet. Sotva jsem stála. „Ne…“

Slyšela jsem Jaceův hlas jako z dálky. „Kevin Parson mi dluží laskavost. Vybral jsem si to. Potřeboval jsem tě dostat pryč. Myslela sis to, viď? Chtěl jsem, abys odešla. Dal jsem ti něco, co jsi chtěla. Rodinu. Dal jsem ti lepší budoucnost na stříbrném podnose a ty sis to odmítla vzít. Co sis KURVA myslela? Vezmi si to. To je vše, co máš udělat. Sednout si a přijmout svou novou rodinu.“ Jeho hlas se zvýšil, když pokračoval: „Je mi fuk, jestli tě nemají rádi. Mělo by ti to být taky jedno. Máš domov. Máš sestru a jak to tak vypadá, s tou se máte rádi. Nemohla bys konečně přijmout svůj nový život a stále se nevracet. Stále kladeš zasrané otázky, otázky, na které znáš odpověď, ale stejně jsi tady. Můj Bože, Taryn.“ Jeho slova se vytratí. Vychází z něho jen mučivé vzlyky.

„Proč to prostě nemůžeš nechat být?“

Brian nebyl mrtvý. Nemůžu to akceptovat. Neexistoval způsob. „Jak to víš?“

„Protože tě znám.“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem závrať. Místnost se se mnou zatočila. „Myslela jsem Briana. Jak víš, že je…“ Nemohla jsem říct to slovo.

„Identifikoval jsem jeho tělo.“ Zavřel oči. Jeho tělo zakolísalo a chytil se stolu před ním. Jeho ramena byla pevná. Jeho hlas byl syrový. „Byla to poprava. Zastřelili ho doprostřed čela.“

Nemohla jsem stále mluvit. Cítila jsem, jak padám a natáhla jsem se po stole. Sunula jsem se k zemi. Našla jsem židli a držela se jí, snažíc se uklidnit kolena. Jace mluvil dál: „Někdo – velmi špatný člověk – přijel do města. Můj šéf.  Je tady a jsem chtěl, abys odešla dřív, než sem příde. Chtěl jsem, abys odešla a užívala si svého spokojeného života. Myslel jsem si, že bys mohla. Opravdu jsem si myslel, že zůstaneš mimo, zejména proto, že to bylo to, co jsi vždycky chtěla. Chtěla jsi pryč z tohoto života. Proč jsi to prostě nenechala být? Nechtěl jsem tě do ničeho zaplést. Nechtěl jsem, aby o tobě Galverson věděl. Brian mě nenáviděl, ale tebe – záleží mi na tobě. On by si to uvědomil. Mohl by tě použít, aby mi ublížil, ale teď…“ zarazil se. Pak jeho hlas zhrubl. Opět se narovnal a opřel se o zeď. „Je příliš pozdě. Teď už o nás všechno ví a je zvědavý, proč jsem se tě snažil skrýt.“

Jeho šéf to udělal? Jeho šéf zabil Briana? Z hrdla mi unikl chraplavý výkřik. Nic z toho jsem nechápala.

Jace ke mně přišel. V jeho očích nic nebylo. Díval se na mě, jako bych znovu byla cizinec. Popadl mě za paži. Trhla jsem sebou při jeho sevření, ale držel mě pevně a táhl mě ke dveřím. Když je otevřel, uviděla jsem tři stráže. Čekali na mě. Podal jim mě a řekl mi do ucha: „Nepleť se do mého života.“ Strážný mě vedl chodbou, ale Jace znovu zavolal mé jméno. Vzhlédla jsem a on dodal: „Jestliže se vrátíš, zabiju tvoji sestru.“

Otevřela jsem pusu, ale on mě přerušil. „Půjdu do odvykacího střediska sám a udělám to.“ Pak se mi dveře zavřeli před nosem.

Nikdy jsem mu neřekla o Mandy, ale než jsem o tom mohla přemýšlet, projela mou myslí Brianova tvář a přemohla mě oslepující bolest. Spadla jsem na zem. Nevěděla jsem, jak jsem se dostala domů.

Bylo mi jedno, jak jsem se dostala domů.