Away - kapitola 24,25

Překlad: Clarissa

Holky, děkuju vám za komentáře :)
Sakra, co se to s tím Jasonem jenom děje?
Užijte si čtení, dnes posílám dvojitou dávku kapitol.....
Clariss

KAPITOLA 24

NEVĚDĚLA JSEM CO to bylo, ale když jsem viděla jeho náklaďák přijíždet na štěrkovou cestu, můj žaludek najednou udělal víc salt než gymnastka při tréninku. Byla jsem hrozně natěšená, až ho dneska večer uvidím a motýlci byli v plné síle. Nevystoupil z náklaďáku hned; chvíli v něm seděl než konečně vystoupil. Jeho obvyklý 'jako-dítě-v cukrárně' úsměv byl nahrazen tím, který jsem na něm ještě neviděla, byl lhostejný, bezvýrazný. Naklonila jsem hlavu, abych se na něj podívala, snažíc se přijít na to, co na něm dnes večer bylo jiné. Pomalu došel k houpačce a sedl si na volné místo vedle mě, jen to bylo jako kilometr daleko, když si sedl tak blízko k druhému konci, jak jen bylo možné. 

„Ahoj Jasei,“ řekla jsem mu. 

„Ahoj,“ zamumlal, posuvajíc se na jeho místě. Něco bylo pryč, něco bylo špatně. Pocítila jsem, jak ta salta v mém žaludku byla nahrazena uzly. Věděla jsem, že to byla jen otázka času, než si ve svých myšlenkách konečně uvědomí, že jsem byla holka, která měla více problémů, než on chtěl. 

„Jak bylo v práci?“ zeptala jsem se, snažíc se z něj něco dostat. 

Prohrábl si jeho rozcuchané vlasy. „Bylo to fajn,“ řekl tiše, dívajíc se stále před sebe. 

V tu chvíli, kdy jeho ústa vyslovila slovo 'fajn', mé srdce pokleslo. On a já jsme oba věděli, jak moc je tohle slovo opakem toho, co znamenalo. On rozhodně nebyl v pohodě.

Čím déle jsme seděli v tichu, tím více začal můj pulz zrychlovat. Vystrašila jsem ho; dneska měl čas o tom přemýšlet a já věděla, že jsem to byla já, kdo mu dával zabrat. Myslím, že jsem já byla to jedno procento, v jejíž hlavě ten předem připravený rozhovor skutečně končil tak, jak jsem si myslela, že měl končit. 

„Jak ses měla ty?“ zeptal se, konečně se dívajíc mým směrem, ale dávajíc mi tu nejhorší záminku pro úsměv, kterou mohl. 

„Fajn,“ odpověděla jsem. Vypadalo to, jako bychom nebyli vůbec přátelé, natož dva lidé, kteří se políbili. 

Byli jsme jako cizinci. 

Dlouze vydechl, když se dotkl zadní části jeho krku a začal ho škrábat. 

„Cassandro,“ začal s mluvením, než ho Trish přerušila. 

„Mládeži, je čas k jídlu,“ řekla jejím obvyklým veselým hlasem. 

Ucítila jsem úlevu, že přišla ven zrovna teď. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se dokázala srovnat s tím, co se Jason chystal říct. Vstala jsem z houpačky s Jasonem za mnou a vešela jsem do kuchyně. Až příliš jsem začínala milovat tu vůni doma vařeného jídla. 

„Voní to úžasně, lidi.“ Snažila jsem si nasadit šťastný obličej před Trish a Bartem. Udělali mi takovou velkou laskavost, když mi tady dovolili zůstat. Nemuseli být zapletení do problému, který byl čistě mezi Jasonem a mnou, ten který jsem po včerejší noci upřímně neviděla přicházet. 

„Děkujeme, je to jedno z našich nejoblíbenějších,“ řekla Trish. 

Podle pohledu na to, co se vařilo a z té vůně pohybující se pod mým nosem, budeme mít dnes k večeři lasagne. Všichni jsme popadli mísy s jídlem a položili je na stůl, kde byly prostřené příbory a talíře. Jason si sedl vedle mě, ale ani jednou mě nenazval zlatíčkem, natož aby se choval tak, jako že jsme spolu právě strávili noc. Večeře byla rozpačitá. Jen jsem doufala, že to tak nepociťovali Bart nebo Trish. Mé srdce bolelo, hrozně. Byla jsem v rozpacích a moje mysl byla protkaná zmatkem. K rodičům se choval stejně jako obvykle, ale ke mně se dnes večer choval úplně jinak. Ze všech sil jsem se snažila jíst jídlo, které bylo uvařeno, bylo lahodné, ale zasáhla mě nevolnost, jenže tentokrát to nebylo kvůli tomu, že jsem byla těhotná.

Během večeře probíhal celkem živý rozhovor a zdál se být normální. Snažila jsem se zapojit, ale moje myšlenky byly někde jinde. Musela jsem si promluvit s Jasonem. Nechtěla jsem, ale muselo to být. Jen jsem musela počkat až po večeři, až dokud nebudeme sami.

Když všichni dojedli a nádobí bylo uklizeno, se svolením Barta a Jasona, věděla jsem, že příležitost si s ním promluvit se blížila. Ty uzlíky v mém žaludku rostly.

Bart a Trish se omluvili, že půjdou na houpačku na verandu, říkali něco o tom, že to tak rádi dělají. 

Jason a já jsme byli konečně sami. Cítila jsem rostoucí napětí, když stál v kuchyni, s rukama   opírajícíma se o pult, jak pořád držel hlavu skloněnou. 

Postavila jsem se z druhé strany pultu, čekajíc na to, až něco řekne....cokoliv. I když se to nestalo. Musela jsem to být já, kdo prolomil tenhle chladný led, který se mezi námi z nějakého důvodu vytvořil.

„Jasone?“ zeptala jsem se tiše, umisťujíc svou ruku na jeho. Nepohnul se. „Dnes večer se zdáš být mimo. Co se děje?“ Byla to ta nejtěžší věc, na kterou jsem se ho musela zeptat, částečně proto, že jsem nevěděla, jestli jsem byla připravená na jeho odpověď. 

Pomalu zvedl hlavu, jeho oči vyhledaly mé. Nic. Nebylo v nich nic. 

„Cassie,“ vydechl. „Já jsem....No, myslím my....Sakra.“ Zvedl svou ruku a přejel si s ní přes obličej. „Prostě na to zapomeň. Nevím, co se snažím říct.“ Podíval se na mě s dalším falešným úsměvem. 

Brala jsem to jako náznak. Sklouzla jsem svou rukou pryč z jeho a přes pult, až dokud znovu nebyla vedle mě. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tu bolest v mém žaludku. Nemusela jsem si předem připravovat nic z tohohle rozhovoru v mé hlavě, abych věděla, co se doopravdy dělo; nazývalo se to ženská intuice. 

„Poslouchej,“ zamumlal, rušíc to ticho mezi námi. „Jsem jenom opravdu unavený. Musím se trochu prospat, dobře?“

Stiskla jsem své rty k sobě. Spánek byl dobrý nápad, až na to, že já spát nebudu, přemýšlejíc o tom, co se právě stalo. 

„Dobrý nápad,“ odpověděla jsem a věnovala mu falešný, strašlivý úsměv, který mi ukázal, než jsem vzdychla a odešla do mého pokoje. 

Seděla jsem na posteli, sledujíc kliku, čekajíc na to, až se pohne, nejmíň hodinu, než jsem si konečně uvědomila, že se to nestane. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si nepřála, aby přišel a prošel těmi dveřmi. Chtěla jsem, aby mi řekl, co bylo špatně, nebo dokonce lépe, aby se omluvil, že byl odtažitý, ale to se nestalo. Konečně jsem vstala z postele a šla se připravit ke spánku. Nevěděla jsem proč, ale vzala jsem si na sebe Jasonovo tričko, které mi dal dneska ráno, abych si ho oblékla. Buď jsem se záměrně trestala nebo jsem jen byla smutná a přála jsem si, aby to bylo jeho tělo, které by se kolem mě obalilo a ne jeho tričko. Zalezla jsem pod deku a pevně se obejmula, až dokud jsem neusnula.  

KAPITOLA 25

„Ty si nezasloužíš tohle dítě. Já si ho nechám. Vypadni odtud a už se nevracej.“

VYSTŘELILA JSEM NAHORU A DÍVALA SE zmateně kolem, až dokud jsem si konečně neuvědomila, že to byl jen sen. Dala jsem si ruku na hruď a snažila se uklidnit moje nepravidelné dýchání. 

„Byl to jen sen, Cassandro, jenom sen.“ Snažila jsem se říkat sama sobě, ale nemohla jsem si pomoct a cítila jsem tu reálnost toho snu.

Byl tak živý. Začalo to, že jsem se probudila, přesně jako se stalo dneska ráno, až na to, že Jason byl v mém pokoji a vytahoval moje oblečení ze skříně a strkal ho do mého kufru. Když skončil, neřekl ani slovo, ale pak mě uviděl, jak mám na sobě jeho tričko. Řekl mi, abych si ho sundala a vrátila mu ho zpátky. Takže jsem tak udělala, zatímco jsem brečela, namáčejít slzami to tričko, než jsem mu ho podala. Ani mi nedovolil, abych si oblékla něco jiného, když mě vystrčil ven, kde všichni, které jsem v tomhle městě potkala, stáli před domem a čekali. Netrvalo dlouho vidět na co čekal, když to mířilo přímo k nám. Moose jel po silnici v mém nabouraném autě, které bylo stále v troskách. Zaparkoval ho před domem, když mi Jason řekl, abych nastoupila dovnitř, křičíc na mě, abych odjela a vypadla z jeho života. Nastoupila jsem do auta, kterému chybělo přední sklo a vypadalo stejně jako minule v garáži a začala jsem odjíždět. Ještě naposledy jsem se podívala z okýnka jen abych ho viděla držet dítě, mé dítě, a on ho vzal a schoval ho. Zastavila jsem a zeptala se ho, co dělal s mým dítětem, říkajíc mu, že nebylo jeho, že ho musím dát rodině, která ho adoptuje. On mi řekl, že si ho nezasloužím, takže si ho nechá on. Pak jsem se probudila. Když mluvím o žalu. Pořád jsem si nebyla jistá, co si o tom mám myslet, když jsem si přehrávala ten sen v mé hlavě. Bylo to znepokojující a byla jsem z toho rozrušená. Musela jsem vypadnout z tohohle domu; Vážně jsem potřebovala čerstvý vzduch. Neochotně jsem se podívala na noční stolek, kde byl můj mobil. Nic. Žádná zatracená zpráva ani nic takového.

Po tom, co jsem se dala dohromady, jsem věděla, že jsem musela vypadnout z domu. Udělala jsem si sandwich, vzala si zázvorovou limonádu, popadla jsem mobil a zamknula jsem dům. Venku bylo nádherně. Vítr stále mírně vanul skrz ty horké paprsky, které zářily, ohřívajíc mou pokožku. Vzpomněla jsem si na to místo, kam mě Jason minule vzal na oběd v trávě, můj senzační piknikový oběd, ach. Nevím proč, ale rozhodla jsem se, že tam zajdu. Bylo ve stínu a přesně tak daleko od domu, abych si mohla sednout a přemýšlet. 

Jakmile jsem se tam dostala, sedla jsem si do chladné trávy a sundala jsem si boty. Podívala jsem se na ně, když jsem je postavila vedle sebe. Milovala jsem je, ale co jsem milovala víc byl ten, kdo mi je dal, Jason. Vzdychla jsem, když jsem jedla svůj sandwich s nataženými nohami, mými patami dotýkajícími se trávy pod nimi. 

Cítila jsem, jak vedle mě zavibroval můj mobil. Dívajíc se dolů, mé srdce udělalo malé salto, až dokud jsem neuviděla, že to byla Mel, ne Jason. 

„Ahoj,“ odpověděla jsem tiše. 

„Nooo, ty nezníš jako někdo, kdo právě líbal sexy chlapa. Co je?“ zeptala se, znějíc soustředěně. 

„To je tak slyšet?“ zeptala jsem se jí, když jsem dala prázdný obal od sandwiche na stranu.

„Uh. Jo. Vysyp to. Co se děje?“

Lokla jsem si zázvorové limonády a postavila jsem plechovku vedle sebe. „Upřímně, nevím, co se stalo. Jenom vím, že je něco rozhodně špatně. Včera ráno byl v pohodě. Mluvila jsem s tebou a pak, když přijel domů, tak to byl úplně jiný Jason. Zamlklý, nechtěl se mnou mluvit, sotva se mnou prohodil pár slov. Jeho omluvné ubohé pokusy o úsměv mě bolely nejvíc.“

„Možná měl jenom blbej den. Kde byl celý den?“

„V práci a nebyl to blblej den, pro něj to byl jasně příšerný den. Očividně se v práci posadil a přemýšlel o nás, o mně. Zřejmě si uvědomil, do jakýho mizernýho zmatku sám sebe dostal. Přemýšlela jsem, a možná bych to měla zkusit a najít způsob, jak se za tebou dostat. Možná, že zůstat tady byl špatný nápad.“ 

Nelíbila se mi ta slova, která vyšla z mých úst, a ani mým očím, ve kterých mě štípaly slzy.

„Tohle neříkej. Ty o tom moc přemýšlíš. Lidi můžou mít dny, kdy jsou mimo. S tím se musí počítat. Ty je máš. Já je mám. Můj žaludek mi říká, že o nic nejde. Zkrátka tam zůstaň a uvidíš, co se stane dneska večer. Je dneska zase v práci?“

„Jo. Doufám, že prostě strávím ten den sama, ale nemůžu si přestat myslet, že by bylo lepší, kdybych prostě odjela a přijela za tebou. Auto bych si vyzvedla později. A ani ho nemusím vidět, když odjedu. Myslím, že dneska večer má večeři u jeho babičky.“ 

„Nooo, Cass. Chci tě strašně vidět, ale neodjížděj takhle. Neutíkej. Kde jsi zrovna teď?“

Rozhlédnu se kolem; Byla jsem na perfektním místě. „Venku, v trávě. Zrovna jsem dojedla.“

„Cass, slib mi, že od něj neutečeš?“

„Není to jenom tohle. Dneska v noci jsem měla divný sen, takže jsem teď celá zděšená,“ řekla jsem.

„Bylo to tak divný.“ Řekla jsem, procházejíc s ní ty nejděsivější detaily.

„Dobře, to je jenom strašidelný.“ 

„To říkáš ty. Já jsem ta, který se z toho musela vzbudit, myslíc si, že to bylo skutečný.“

„Poslouchej, přestaň nad tím přemýšlet a jenom odpočívej. Neodjížděj. Párkrát se zhluboka nadechni a relaxuj. Užívej si ten čerstvý vzduch.“

„Dobře. Budu ti věřit. Zůstanu prozatím tady.“

„Dobře. Zavolej později. Mám tě ráda.“

„Mám tě taky ráda, Mel.“ Ukončila jsem hovor a položila jsem telefon vedle mě. Uvědomila jsem si, jak hezké bylo jenom sedět a znovu nic nedělat. Začínala jsem si na to příliš zvykat. Lehla jsem si na záda a rozhodla jsem se, že zavřu oči a budu přemýšlet. 

Přemýšlela jsem o všem, když jsem si v hlavě přehrávala celou mojí cestu sem. Rozzáříla jsem se u těch dobrých časů a pak se zděsila u těch děsivých momentů, ale nic mě nepřipravilo na to, jak jsem se cítila kvůli tomuhle klukovi. 

Tenhle kluk, který mě kolem sebe tak omotal, že jsem nevěděla, kterým směrem jsem mířila. Útěk pryč nebyl tou správnou volbou, a jsem ráda, že mi to Mel rozmluvila. Stále to nepomáhalo těm uzlům v mém žaludku, když jsem přemýšlela na tím, jak se ke mně Jase choval. Nechala jsem dál svou mysl putovat tam, kam chtěla, když kolem mě vál vánek a tráva lechtala mé ruce a nohy tak dlouho, co se zdálo být jako pár hodin čístého času o samotě.