Away - 33. kapitola

Překlad: Clarissa

Začne se nám to trošku komplikovat.

Do konce nám zbývají 2 kapitoly a epilog + dvě krátké bonusové kapitoly, tak uvidíme...... :)

Clariss

BÝT S JASONEM BYLO BEZSTAROSTNÉ. Bylo to, jako kdyby na nás pořád svítilo slunce, zahřívalo naši pokožku, ať už pršelo nebo svítilo sluníčko. Všechno s ním bylo ryzí blaho a možná proto se o tom lidé zmiňovali jako o fázi líbánek, ale upřímně mi to bylo jedno. Fáze líbanek nebo ne, ta láska a pocity, které jsme měli jeden pro druhého se vůbec nedaly zařadit do nějaké fáze. Bylo to, jak by to bylo samostatnou kategorií.

Tři dny utekly tak rychle, že se zdálo, jako bychom byli přetočeni dopředu. Chtěla jsem to zpomalit, ale nešlo to. Tahle vichřice nikdy neskončí. Mezi tím, co jsem mu znovu párkrát nakopala zadek ve Scrabblu (což ho jen donutilo věřit, že jsem určitě podváděla), dalšími výlety na dialýzy, které byly plné bezvýznamných, ale silných rozhovorů, a spaním každou noc v jeho náruči, se můj svět začal sestavovat znovu dohromady. Obzvláště jsem milovala ten okamžik, když Jase souhlasil, že spolu začneme chodit na jaře na vysokou. Chvíli mi trvalo, než jsem ho přesvědčila, ale nakonec ustoupil. Plánoval si, že si vezme jenom pár přednášek, dokud by se necítil, že už by stačil na plný rozvrh. Byla jsem pyšná, že se znovu chytil té možnosti. Řekla jsem mu, že mu najdu dialyzační centrum, a že tam budu pro něj jakýmkoliv možným způsobem, kterým budu moct. Mohl se na mě spolehnout, tak jako jsem se mohla spolehnout já na něj. Ujistil se, že jsem bezpochybně ve své mysli věděla, že tady byl pro mě a mé dítě. Hřálo mě vědomí, že jsem měla jeho podporu. Cítil, že to byl určitě kluk a já byla pozitivní, a budu ve všech možných problémech, kdyby měl pravdu.

Moje auto bylo konečně opravené, a přesně jak Jason řekl, že bude vypadat, jakmile ho Moose dokončí, vypadalo naprosto dokonale. Vypadalo tak dobře jako nové, a parkovalo před domem Bradleyových. Nikam neodjíždělo a stejně tak ani já. Po té, co jsem si promluvila s Trish, Bartem a Jasonem, jsme se dohodli, že zůstanu tady až dokud já a Jason nepůjdeme na vysokou. Byl to neskutečně emocionální rozhovor, ale jedno z nejlehčích rozhodnutí, které jsem udělala. Jak jsem předtím zmínila, tyhle tři dny byly vichřicí emocí, lásky a šťastných chvilek, na kterou nikdy nezapomenu.

Ale byl to čtvrtý den, kdy se stala ta nejkouzelnější věc. Přišel hovor, kterým se změní život muže, který změnil mě.

„Je čas.“ Řekl Jason, když zaklapl svůj telefon.

„Neděláš si srandu, že ne?“ zeptala jsem se ho v šoku a s nedůvěrou, že se to opravdu stalo.

„Ne,“ řekl, vrtíc hlavou. „Je to tu, zlatíčko. Je to skutečný. Mám ledvinu, která na mě čeká.“

„Oh můj Bože,“ vykřikla jsem, dávajíc si ruce na tváře, jak jsem se je snažila otírat, ale bylo to nemožné. Slzy mi po nich proudily jako zuřící řeka, která se vymkla kontrole.

Viděla jsem jeho šťastnou tvář skrz ty potoky slz v mých očích. Přišel ke mně a dával ruku kolem mě, přitahujíc si mě do objetí.

„Ty mě rozbrečíš,“ zašeptal mi do ucha, posílajíc mrazení dolů po mé páteři.

„Promiň.“ Štěkala jsem do jeho hrudi. „Jen jsem si nemyslela, že bys ji dostal tak brzy.“

„Myslím, že ty jsi můj talisman pro štěstí.“ Sundal ze mě paže a uchopil můj obličej do dlaní. „Musíme jít, zlatíčko.“

Jeho rty se zvlnily do úsměvu, kterého jsem se nikdy nemohla nabažit. Ačkoliv, tohle bylo jako dívat se na dítě, které právě dostalo ten nejlepší narozeninový dárek. Bylo to jako třešnička na zmrzlinovém poháru, a on se konečně do něj mohl pustit.

„Dobře,“ odpověděla jsem.  

Palci mi setřel slzy z koutku očí, a pak mě něžně políbil na čelo. Zhluboka jsem se nadechla, než jsme oba dali dohromady pár věcí z jeho pokoje. Měl připravenou tašku s věcmi, zatímco já jsem popadla pár svých věcí. Podívala jsem se na Jasona; vypadal naprosto šťastně. Nemohla jsem si pomoct a přestala jsem se vším, co jsem dělala, abych se na něj dívala. Byl klidný a uvolněný, když si opatrně ukládal věci do tašky, jeho rty zvlněné nahoru tak vysoko, jak dokázaly být. Vzhlédl a přistihl mě, jak se na něj upřeně dívám.

„Omlouvám se. Jsem jen ohromená, že nejsi nervózní a nevyšiluješ. Já jsem tak rozrušená, že si asi počůrám kalhoty nebo se budu muset štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá.“

Zapnul zip na své tašce, odložil ji na postel, a přešel ke mně, umisťujíc jednu dlaň na mou tvář. „Vyšiluju uvnitř, zlatíčko,“ řekl, když se jeho oči soustředily na mé. „Ale protože tě mám tady u sebe, vím, že všechno dopadne dobře. Tím je tohle všechno snadnější. Ty, moje krásko, jsi ta jediná, která mě drží od toho, abych měl ten srdce - zastavující záchvat paniky plný toho 'nemůžu dýchat, nemůžu se hýbat', protože jsem tak nervózní. To všechno je kvůli tobě, zlatíčko.“

Neměla jsem tušení, jak jsem mu se vším tím pomáhala. Jeho ledvina byla ten dar, ne já. Na druhou stranu, nemohla jsem si pomoct a cítila jsem, jak mě jeho slova zaplavila, obklopila a zahřála mou duši.

„Máš všechno, co potřebuješ?“ zeptal se, jeho oči upřené do mých.

„Ano.“

„Jen si potřebuju vzít ještě pár věcí. Sejdeme se nahoře?“

„Dobře,“ odpověděla jsem, stále se cítící příjemně z jeho slov, když jsem popadla svých pár věcí a šla jsem čekat nahoru.

Vzala jsem svůj mobil a napsala jsem Melanii zprávu, že měl Jase ledvinu a byli jsme na cestě do nemocnice. Ona odepsala přesně tak, jak jsem si myslela, že odepíše, chtějíc vědět, ve které nemocnici se s námi sejde. Naťukala jsem Praire Medical Hospital. Během vteřiny mi odepsala, že vyráží na cestu a bude tam co nejdřív to půjde. Dala jsem si mobil do kabelky a čekala jsem na Jase. Moje tělo bylo ztěžklé úzkostí, jak se rozporuplnost toho všeho ve mně usadila. Konečně dostal ledvinu, ale to nezabránilo tomu, co se dneska bude dít. Přijmutí orgánu byla závažná, život-měnící operace. Čím déle jsem seděla a přemýšlela o tom, tím více jsem z toho začínala být nervózní. Nebyla jsem ponechána s potulující se myslí dlouho, protože Jase přišel nahoru po schodech, s jeho taškou v závěsu a kovbojským kloboukem, který doplňoval tu extatickou auru, která ho obklopovala.

„Máma vyzvedne tátu a sejdou se námi až tam,“ řekl, když jsme se vydali ven ze dveří.

„Bezva. Pak myslím, že bysme tedy měli raději jet pro tu tvojí ledvinu, co?“

Nepromluvil, ale tím jak se jeho oči rozzářily, řekl všechno. Nastoupili jsme do náklaďáku a vydali se na hodinu a půl trvající cestu do nemocnice.

***

V nemocnici bylo rušno, a na to jak to tu bylo chaotické, mi to připadalo opuštěné, když jsem čekala na to, až Jason bude mít za sebou přípravu na operaci. Čekárna měla obvyklé židle, stoly, časopisy a televizi, ale nic z toho nemohlo zastavit moji uhánějící mysl, když jsem tam čekala sama.

Ta doba čekání byla brzy přerušena, když jsem uviděla Trish a Barta vystoupit z výtahu s Moosem za nimi. Obklopila mě úleva, když jsem je viděla přicházet.

„Kde je?“ zeptala se Trish, když mi poskytla objetí, které jsem vždycky chtěla, ale nedostala od své matky. Obejmula jsem ji zpátky a řekla jí, že Jasona připravovali na operaci, a pak že ho budeme moci na chvíli vidět.

„Dobře, půjdu se podívat, jaké musím vyplnit papíry. Budu hned zpátky,“ řekla ve spěchu, aby se dostala k lékařskému pultu. Všichni jsme byli na pokraji nervů. Tenhle okamžik, i když vzrušující, byl stále extrémně děsivý. Operace byly běžné, ale vždycky s sebou nesly svá rizika, a zatímco jsem se snažila udržet statečný výraz na tváři, uvnitř jsem byla vyděšená.

„Jak na tom je?“ zeptal se mě Moose, když si stoupl vedle mě.

„Vlastně, opravdu dobře,“ odpověděla jsem mu. „Kéž bych mohla říct to samé o sobě.“

Obejmul mě a ujistil mě, že všechno bude dobré. Neměl důvod lhát, takže jsem se rozhodla, že se budu jeho slov držet a ponechám si je pro dnešek se mnou. Budu je potřebovat.

Jakmile byl Jason připraven, bylo nám dovoleno, abychom ho jeden po druhém viděli. Trish byla první, následována Bartem, a i když jsem naléhala na Moose, aby šel dovnitř, přinutil mě jít před ním. Poděkovala jsem mu obejmutím, a téměř jsem běžela, abych viděla Jase. Nemohla jsem si pomoct a na okamžik jsem se zastavila, než jsem vstoupila do dveří. Vidět ho na lůžu, v košili, s kapačkou a monitory všude kolem něj bylo trochu moc na to, abych to zvládla.

„Pojď sem, krásko. Čekal jsem na to, až tě uvidím.“ Natáhl jeho ruku ke mně.

Přišla jsem k němu a obejmula ho, odtahujíc se jen na pouhou vteřinu, abych se na něj ještě jednou podívala.

„Víš, že ti tahle kapačka a ta nemocniční košile strašně sluší?“ mrkla jsem na něj a zachichotala se.

„Teď, kde jsem tohle předtím slyšel?“ Věděl přesně, co jsem říkala a to mě hřálo u srdce. On si pamatoval doslova všechno.

„Někdo, o kom jsem neměla ani ponětí, že se časem stane tak velkou součástí mého života, mi tohle řekl,“ odpověděla jsem.

Pokračovali jsme s naším lehkým rozhovorem dalších deset minut, než jsem zaslechli lehké klepnutí na dveře a uviděli Moose stát mezi dveřmi. „Pardon, že vás vyrušuju, hrdličky, ale Mel právě dorazila, Cassie.“

„Melanie je tady?“ zeptal se Jase překvapeně, ale nemohl skrýt ten úsměv, který se mu roztáhl po tváři.

„Ano, donutila mě přísahat, že jí to řeknu. Chtěla být tady, aby tě podpořila. Půjdu se za ní podívat, a ty a Moose si můžete promluvit.“ Vtiskla jsem mu lehký polibek na tvář a odešla jsem, abych se setkala s Mel.

Po tom, co ho několikrát každý navštívil, jsme byli znovu v čekárně jen pár minut, když jsem ucítila svůj mobil vibrovat. Podívala jsem se na displej a viděla jsem, že to byla moje matka. Po všech těch věcech, které se v přechozích pár týdnech staly se ona rozhodla zavolat zrovna teď? Odfrkla jsem si a stiskla jsem tlačítko pro odmítnutí hovoru. To ji nezastavilo. Volala znovu, tak jsem stiskla odmítnutí hovoru ještě jednou. Byla vytrvalá. Teď jsem si uvědomila, kde jsem k tomu přišla. Uchechtla jsem se, když jsem se podívala na Mel, která zírala na její mobil. Pohlédla na mě šokovaným pohledem.

„Tvoje drahá matinka volá na můj mobil. Ví snad, co se děje? Něco z toho? Nebo, že jsem tady s

tebou?“

Zavrtěla jsem hlavou a řekla jí, že mi máma vůbec nevolala a já nevolala jí. Mel zmáčkla odmítnutí hovoru, a pak ty zatracený vibrace byly zpátky na mém mobilu. Frustrovaně jsem vydechla a rozhodla se, že tentokrát jí ten hovor vezmu, vůbec netušíc, co mohlo být zrovna teď tak důležité. Vztekle jsem přejela prstem přes můj mobil a dala si ho k uchu. Na druhé straně jsem slyšela hysterii.

„Matko?“ zeptala jsem se, snažíc se rozluštit, co byl ten hluk v pozadí.

„Cassandro, kde sakra jsi? Volala jsem ti snad desetkrát.“ Lhářka. Bylo to jen třikrát, ale kdo by to počítal.

Poskytla jsem jí stručnou odpověď. „Jsem mimo, matko. Co je tak naléhavého, žes mi musela třikrát volat?“

Podívala jsem se na Mel, která právě vrtěla svou hlavou, když jsem pokračovala v mluvení. Mel nikdy neměla sympatie pro mou mámu; vždycky mezi sebou měly konflikty.

„Jde o tvého otce. Právě měl srdeční záchvat, a vezou ho do Swedish Medical. Musíš se tam se mnou sejít.“

Dala jsem si ruku přes pusu a podívala se dolů. Mé srdce pokleslo. Můj otec měl právě srdeční záchvat. Ze všech těch zasraných dnů v roce se to stalo dneska.

„Cassandro? Jsi tam? Slyšelas mě?“ ptala se má matka, panikaříc.

„Oh můj Bože. Ano, jsem tady. Je v pořádku?“

„Já nevím, Cassandro. Prostě nevím. Musíš se sem hned dostat.“

Zatraceně. Tohle bylo zlý. Bylo to jako nějaká dramatická show v televizi, a teď právě se rozvíjela moje epizoda. Řekla bych, že jsem ani nechtěla vidět, jak to skončí.

„Dobře,“ řekla jsem tiše, než jsem zavěsila a rozkutálely se mi slzy po tvářích.

Vzhlédla jsem, abych viděla Moose kráčet po chodbě, Barta a Trish, kteří odcházeli, aby šli znovu za Jasonem, a Mel, která byla vedle mě. Pohled na mou tvář je zastavil, a všichni si stoupli kolem mě. Svírala jsem strany židle, jak jsem se snažila vstřebat ty novinky, které jsem právě obdržela. Musela jsem přijít na to, komu nakonec ublížím a ve které nemocnici bych měla dneska být.

„Co se děje, zlato?“ Trish byla první, kdo prolomil ticho.

Nedokázala jsem se na ni podívat. Cítila jsem, jako by se zdi a lidé ke mně přibližovali, dělajíc mé dýchání těžké, když jsem se snažila přijít na to, co říct. Trish přišla ke mně a sedla si ke mně z druhé strany, zatímco si Moose klekl přede mě. Mel uchopila mou ruku do její, když jsem seděla ve stavu čistého šoku.

„Cass, mluv s námi. Co se děje?“

Podívala jsem se na Mel, která už věděla, kdo mi volal. Mohla jsem v jejích zmatených očích vidět, že věděla, že to bylo zlý. Snažila jsem se polknout ten knedlík v krku, který mi ztěžoval mluvení.

„Můj otec měl právě srdeční záchvat.“ Ani ne o dvě vteřiny později jsem měla všechny jejich paže kolem mě, jak jsem brečela. „Má matka říkala, že musím přijet do nemocnice.“

Trish, která seděla po mé pravé straně a pevně mě držela, ke mně tiše promluvila. „Zlato, musíš za ním jet.“

Zavrtěla jsem hlavou, že ne, ale po tom, co to ona řekla, tak s ní všichni ostatní souhlasili, a aniž bych si to vůbec uvědomila, bylo rozhodnuto, že jsem tam musela jet.

S Trish a Mel za mnou jsem šla, abych viděla Jasona. Jeho oči se rozšířily, když jsem se přiblížila k jeho lůžku.

„Cassie? Zlatíčko, copak je?“ zeptal se, uchopujíc moje ruce do jeho. To teplo a pocit mravenčení z toho, jak je držel na mých to dělalo ještě víc těžší.

„Můj otec měl srdeční záchvat, a já za ním musím jet,“ řekla jsem. Jeho výraz ve tváři se změnil na šokovaný. „I když já tam jet nechci.“

„Pokud jsem to já, o koho se bojíš, tak nemusíš. Já budu v pohodě. Potřebuješ za ním jet.“

Na prostest jsem vrtěla svou hlavou.

„Vezmi si můj klobouk. Nech si ho zatímco budeš pryč. Tímhle způsobem budeš mít dneska s sebou kousek mě.“

„Opravdu?“

„Ano, opravdu.“ Pozoroval mě, jak jsem brala jeho klobouk do mých roztřesených rukou. „A teď přijď sem ke mně. Opravdu potřebuju pusu.“

Přišla jsem k němu a zaváhala jsem. „Na rozloučenou?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem mu dát polibek na rozloučenou, protože tohle nebylo sbohem.

„Ne, protože chci jen pusu.“ Jeho rty se zvlnily nahoru, když jsem k nim přitiskla ty své. Vyšla jsem z pokoje s jeho kloboukem pevně přitisknutým k mé hrudi. Se všemi jsem se rozloučila, než jsem zamířila k výtahu.

Cítila jsem, že něco nebylo dobře na tom, jak jsem odcházela. Chtěla jsem víc.

„Zastav. Počkej. Musím se vrátit zpátky. Potřebuju víc času!“ zakřičela jsem, když jsem Mel podávala jeho klobouk.

„Fajn,“ řekla. „Ale nebuď tam dlouho,“ pustila moji ruku a odešla zpátky k čekárně.

Hnala jsem se k jeho pokoji a proletěla jsem dveřmi, přemáhala mě úzkost, když jsem se ze všech sil snažila popadnout dech.

„Cassie?“ zeptal se Jason, zcela překvapen, že mě viděl.

„Prostě jsem chtěla víc času,“ řekla jsem, snažic se skrýt můj lámající se hlas.

„Musíš jet za svým otcem. Já budu v pořádku, zlatíčko.“ Přitáhl si mě blíž k jeho lůžku než políbil hřbet mé ruky.

Posunul se, dělajíc pro mě místo na jeho lůžku. Vyhoupla jsem se nahoru a ujistila jsem se, že jsem byla u něj tak blízko, jak jen to bylo lidsky možné.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě tiše, stále držíc mou ruku v jeho.

„Že s tebou chci hrát hru?“ usmála jsem se jako šílenec. Jase udělala to samé, když pochopil, co jsem dělala.

„Jo?“ zeptal se. „Ale my nejsme na večeři.“

„Chci hrát hru na 20 otázek.“

„Jo, tuhle hru?“ uculil se.

„Ale máme čas jenom než si pro mě přijde Melanie,“ řekla jsem, přejíc si, abych nemusela můj čas s ním zkracovat.

„Dobře, tak ty první.“ Přitáhl si mě blíž k němu. Nemyslela jsem si, že bylo možné, aby se naše těla  

ještě více přiblížila k sobě, ale on mě přesvědčil, že to šlo.

Naklonila jsem se k němu, abych si položila hlavu na jeho rameno. „Jaká je ta nejlepší vzpomínka, kterou máš?“

„Vybralas těžkou otázku,“ řekl, zhluboka se nadechujíc. „Ale musím říct, že mám konečně jednu, o které jsem si jistý, že nikdy nebude nahrazena. To, jak jsem tě potkal a uviděl tvou nádhernou tvář v autě, když jsem tě přišel zachránit.“

Zdržela jsem v sobě vzlyk. Pálilo to, ale musela jsem se soustředit na naši hru a pláč nebyl její součástí.

„Tahle odpověď se mi líbí.“ Moje zašeptání do jeho ucha mu poslalo husí kůži dolů po jeho paži, kterou mě pevně držel.

„Je to moje jediná odpověď,“ řekl.

Zavřela jsem své oči, cítila jsem jako bych nemohla tu hru dokončit. Slzy mě pálily, jak jsem se je snažila držet zpátky. Cítila jsem jeho ruku pohybujíc se nahoru a dolů po mé paži. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj, abych ho viděla, jak se usmíval. Musela jsem se dát dohromady. Snažila jsem se ze všech sil a zvlnila jsem své rty do malého úsměvu.

„Jaká je tvoje další otázka, zlatíčko?“

Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu vydechla. „Bojíš se?“

Můj žaludek byl sevřený, a čím déle mu trvalo, než odpověděl, tím více jsem cítila, jako by ty uzly někdo utahoval pevněji a pevněji.

Odtáhl svůj obličej jenom pár centimetrů od toho mého a sklouzl dolů, takže byly naše oči na stejné úrovni. Jeho oči se leskly od slz, když vzal svou volnou ruku a dal mi ji na tvář, a slzy, které jsem se ze všech sil snažila zadržet, pomalu jedna za druhou opouštěly mé oči.

„Bojím se jen toho, že tě ztratím,“ odpověděl mi, tisknouc naše čela k sobě. Cítila jsem, jak jeho tělo proti mému uvolnilo lehké vzlyky. Mé slzy, teď nekontrolovatelné, tekly po mých tvářích; snaha je zadržet byla k ničemu. Leželi jsme tam, nechávajíc slzy vylévat a držíc se jediné věci, která konečně dávala v našich životech smysl. Jeden druhého.

„Ale já tě neztratím. Budu v pořádku. A pokud se budu bát, zlatíčko, tak si jen představím tvou krásnou tvář a to mě z toho dostane. Slibuju, že ti zavolám, jakmile to budu mít za sebou,“ řekl se zlomeným hlasem a tekoucimí slzami, když odtáhl jeho čelo od mého a přitiskl naše rty k sobě. Chtěla jsem takhle zůstat napořád, nikdy neodejít, ale byly jsme přerušeni, když Mel zaklepala na dveře.

„Je čas, Cass. Opravdu musíme jet,“ řekla.

Jase se dal dohromady jak nejlépe dokázal a věnoval mi jeho stále-nádherný úsměv, který jsem si v průběhu několika minulých týdnů tolik zamilovala.

„Zelené světlo, Jasei,“ zašeptala jsem, než jsem zavřela oči, protože mi po tvářích stékaly další slzy. Cítila jsem, jak mi je bříškem jeho palce utíral.

„Taky tě miluju, Cassie,“ zašeptal mi zpátky.

„Budeme brzy zpátky,“ řekla Mel Jasonovi.

Neochotně jsem se zvedla z pohodlí jeho náruče a postavila se vedle jeho lůžka, naše dlaně propletené.

„Uvidíme se brzy,“ řekla jsem mu, svírajíc jeho ruce, jako by na tom závisel můj život.

„Ano, uvidíme.“

Zhluboka jsem vydechla a pustila jsem jeho ruku, a přitiskla se k Melanii, která nás vedla z jeho pokoje.

„Bude v pořádku, Cass,“ snažíla se mě ujistit.

Ucítila jsem ruku na svém rameni. Zvedla jsem svou hlavu od Mel, abych viděla Trish, viděla jsem rudé oči, jako byly ty mé. „Zavolám ti v minutě, kdy to bude mít za sebou, zlato,“ řekla. „Já vím, že chce, abys jela za tvým tátou. Děláš správnou věc, Cassandro.“

„Já to tak necítím,“ řekla jsem tiše, snažíc se zabránit dalšímu výbuchu pláče.

„Ale děláš, zlato,“ řekla, objímajíc mě.

Chtěla jsem jen nastoupit do auta, abych si mohla vybrečet oči, aniž by na mě všichni zírali.

„Už jsme tohle jednou zvládli, a on z toho vyšel lépe než nový. Bude zcela v pořádku, Cassandro,“ řekl mi Bart, než jsme zamířily k výtahu.

„Proč mi to připadá, jako kdyby odejít právě teď bylo to nejhorší rozhodnutí, které jsem kdy udělala?“ zeptala jsem se Mel, když jsme jely výtahem dolů do vstupní haly.

„Budeme zpátky dřív, než se naděješ.“ Snažila se mě ze všech sil ujistit.