Away - 30. kapitola

Překlad: Clarissa

DÍVALA JSEM SE NA NĚJ. Jeho oči byly opuchlé a červené, a jeho obličej byl flekatý jako můj. Byli jsme pár. Pár vzlykajících, vystrašených lidí, kteří už si nebyli cizí. Svedla nás dohromady moje nehoda a teď už jsem rozuměla proč. Bylo mezi námi mnohem větší spojení, než byla vzájemná přitažlivost; byli jsme svedeni dohromady z hlubších důvodů. Utíkala jsem ze své minulosti, protože ohrožovala mou budoucnost a on se skrýval před svou budoucností kvůli jeho minulosti a hrozbě, kterou měla na jeho neznámou budoucnost.  Mohli jsme být cizí lidé nebo nejlepší přátelé, ale nic by nás nesblížilo víc než tenhle okamžik, který jsme se chystali sdílet. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem se blížila k jeho posteli.

„Potřebuju vědět všechno,“ řekla jsem mu skrz silné vzlyky, které otřásaly mým tělem.

„Pojď sem, zlatíčko.“ Tady byl, jeho jemný hlas. Ten, který mi dával vědět, že se mi to chystal říct, že jsem s ním vůbec nemusela o tu pravdu bojovat.

„Chci tě mít přímo tady.“ Zvedl jeho deku, abych si tam zalezla. „V mé posteli se mnou. Pokud ti mám říct, co se děje, potřebuju tě mít tady vedle sebe, abych tě mohl držet.“

Pokud by tohle nedokázalo z mých, už tak mokrých, očí uvolnit více slz, tak jsem nevěděla, co by mohlo. Byla jsem vzlykajícím uzlíčkem nervů a za hranicí utěšitelnosti. Vyhoupla jsem se na postel, a přitiskla jsem své tělo k jeho tak blízko, že mezi nimi bylo místo sotva pro stéblo trávy. Položila jsem si hlavu dolů na polštář a podívala se na něj.

Jeho ruka byla ohnutá a podpíral si s ní hlavu, ležel na boku, jeho tělo otevřené tam, kde jsem ležela vedle něj. Díval se mi hluboko do očí, a přitáhl si mě ještě blíž.

„Nechtěla jsem na tebe křičet,“ řekla jsem mu tiše, když nechal svou ruku na mém pasu.

„To je v pořádku. Bylas vystrašená. Věř mi; já to chápu.“

„To je to, co jsi myslel, když jsi mi říkal, že znáš vyděšené oči, když jsi je viděl?“

Zavřel oči, když mu pár slz stékalo dolů po tvářích. „Když jsme poprvé zjistili, že mi selhávají ledviny, všechno, co jsem u každého viděl v očích, včetně mých vlastních dívajících se do zrcadla, byl strach. Bylo to hrůzostrašný, a pak, když jsem viděl ten samý zatracený pohled v tvých očích, věděl jsem, že to nebyla jen ta nehoda, co tě vystrašilo. Věděl jsem, že to bylo něco jiného a já nechtěl, abys na to musela být sama, protože to vždycky pomáhalo mně a mojí rodině, že jsme měli jeden druhého. Potřebovala jsi někoho, aby byl s tebou a chtěl jsem, abych to byl já.“

„Vůbec nevím, co mám říct, ale ani nemáš tušení, jak vděčná jsem byla, že jsem tě tam měla.“

„Já vím.“ Jeho ruka se přesunula od mého pasu a uchopila mou tvář, jeho palec hladil mou kůži. „Jsi připravená na ten příběh?“

„Tak připravená, jak vůbec kdy budu,“ řekla jsem mu. Bála jsem se. Ne, zasraně jsem se bála toho, co uslyším. Nechtěla jsem to slyšet. Chtěla jsem jenom zavřít oči a usnout znovu v jeho náruči, cítit jeho známou vůni po celou noc, jak jsem o tom snila, že bych s ním takhle chtěla zůstat napořád. Ačkoliv to nebyla realita; tohle byla. Musela jsem slyšet jeho příběh.

Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. „Pamatuješ si, když jsem ti říkal o mém bráchovi?“

„Jo,“ řekla jsem zmatená tím, kam tím mířil.

„Má se fajn, no tedy, ne fajn. On a moji rodiče spolu zrovna teď nemluví. To je důvod, proč jsi ho neviděla. Ale to je příběh na někdy jindy. Ale co se snažím říct, je, že...“

Znovu se nadechl, bojujíc s tím, aby vyslovil ta slova. „Promiň, jen už to bylo dávno, co jsem o tomhle mluvil.“

Přitulila jsem se k němu blíž, uchopila jsem ruku, kterou držel mou tvář a pevně jsem mu ji sevřela. „Jsem tady a nikam neodcházím.“

Nechal jeho úsměv roztáhnout přes jeho slzami smáčený obličej, když stiskl mou ruku. „Můj brácha byl blázen do sportu. A byl v něm taky opravdu dobrej. Vždycky jsme chodili na jeho středoškolské zápasy, abychom mu fandili. Moji rodiče byli zaneprázdněni prací, farmou a mým bráchou. Snažili se pro něj zajistit stipendium na vysokou. Neměli peníze, aby ho tam bez něj mohli poslat. Bylo mi jenom čtrnáct, když začal jeho poslední ročník na střední. Máma a táta měli moc práce, a mně to nevadilo, protože jsem měl práci s pomáháním na farmě a v železářství. Byl jsem pořád víc a víc unavenější, ale nepřestal jsem pracovat, protože jsem věděl, že naši potřebovali mou pomoc, pokud jsme chtěli dostat mýho bráchu na vysokou. Chtěl jsem, aby tam šel, možná víc než chtěl on sám.“ Začal se trochu uculovat. „Byl jsem velmi pyšný mladší brácha a nemohl jsem se dočkat, až ho pojedu navštívit na vysokou. Mezitím jsme měli dost práce se starostí o babičku Maggie, protože rok předtím jsme přišli o dědu Arta.“

Koukl na mě dolů. Kývla jsem, dávajíc mu najevo, že jsem si vzpomínala, o kom mluvil. Nikdy jsem nemohla na Maggie zapomenout.

„Umřel kvůli mrtvici. Zřidka kdy bral jeho léky, a oni mysleli, že jeho vysoký tlak byl příčinou mrtvice.“ Odmlčel se a nadechl se. „Jsem si jistý, že je ti jasné, že jsme byli zaneprázdněná rodina, takže když jsem začal pociťovat bolest v zádech a v bocích, nic jsem neřekl. A dál se plahočil. Nechtěl jsem, aby k tomu všemu měla rodina starosti ještě o mě.“

Dala jsem si ruku přes oči. Nechtěla jsem tohle slyšet. Nechtěla jsem slyšet, jak cítil, že byl pro ostatní přítěží, takže zadržoval bolest uvnitř.

„Tohle nedokážu poslouchat, Jasei,“ řekla jsem mu s pláčem.

Jeho ruka mi sundala mojí z očí a uchopil ji pevně do jeho, umisťujíc je mezi nás. „To je v pořádku, nikam neodcházím. Jsem přímo tady,“ zašeptal. „Nebyl jsem ani v polovině střední školy, když se to zhoršilo. Měl jsem krev v moči, a ta bolest byla už nesnesitelná, takže jsem měl problém ji skrývat. Konečně jsem šel za mámou, která mě vzala na pohotovost. Myslela si, že to byl zánět močových cest nebo možná ledvinové kameny. Po tom, co mi udělali testy a na nic nepřišli, udělali mi ultrazvuk a zjistili na mých ledvinách dvě cysty. Z mnoha návštěv doktorů, utrazvuků a punkcí, včetně mnoha testů jsme se dozvěděli, že ty cysty jsou způsobené dědičným onemocněním ledvin ze strany mého otce. I když děda Art zemřel kvůli mrtvici, tak ty problémy byly způsobeny touhle nemocí, o které nevěděl, že ji měl, protože byl příliš tvrdohlavý, aby šel k doktorovi. Můj otec mi ji potom předal. On měl ten gen, ale neobjevily se u něj příznaky, což je důvod, proč jsme o tom nikdy nevěděli. Můj případ je vzácný, protože se příznaky objevily tak brzy. Zbytek střední školy jsem strávil po nemocnicích.“ Odmlčel se, aby znovu otřel slzy, které mi tekly z očí.

Tiskla jsem se k němu, když mluvil, neschopná to všechno plně zpracovat, ale přesto jsem plně chápala, proč byl takový, jaký byl. Mé srdce bylo zraněné, lámající se ve švech, když každé slovo vyklouzlo z jeho úst.

„A co se stane tvému tátovi?“ zeptala jsem se, obavajíc se slyšet odpověď.

„Já nevím. Může po zbytek jeho života žít, aniž by měl vůbec nějaké příznaky, ale na druhou stranu, by je mít mohl. Chodí na pravidelné kontroly k doktorům a na měření krevního tlaku, který by se mohl zvyšovat s příznaky. Takže teď je v pořádku.“

„Tohle je těžké přijmout. Nedokážu si vůbec představit, jaké to bylo, muset tohle všechno slyšet, když jsi byl tak mladý.“

„Nemáš ani ponětí. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byl v nemocnici, když se snažili přijít na to, co se mnou bylo, přemýšlejíc, že jsem o tom měl říct dřív. Ale měl jsem u sebe rodinu a to pomohlo. I když jsem to zatracený místo nenáviděl.“

„Teď to dává smysl. Kéž bys mi to řekl. Mohla jsem tě zranit. Jsem tak naštvaná, žes to přede mnou tajil, ale chápu to. Opravdu,“ řekla jsem mu.

„Já vím. Měl jsem ti to říct dřív.“

„Co bylo dál?“ zeptala jsem se ho.

„Můj brácha dostal stipendium, ale odmítl ho. Ke konci jeho posledního roku jsem potřeboval transplantaci ledvin, protože moje fungovaly na méně než deset procent. Zůstal se mnou na každém kroku té cesty, a pak udělal tu nejstatečnější věc, kterou kdy vůbec mohl udělat. Nabídl mi svou ledvinu. Nejdříve jsme si nebyli jistí, jestli to půjde, protože mohl být také nositelem toho genu, ale naštěstí nebyl. Byl jsem moc vděčný. Nechtěl jsem, abych musel vidět svého hrdinu, svého bráchu procházet tou samou nemocí. Po testech jsme zjistili, že jeho krevní skupina a moje byly stejné, takže transplantace mohla proběhnout. Můj brácha mi dal jeho ledvinu. Choval se, jako kdyby to byla pro něj ta nejjednodušší věc na světě, kterou udělat, ale pro mě to byla ta nejodvážnější věc, kterou kdy pro mě mohl udělat. Děkoval jsem mu každý den za to, že mi dal kus sebe, což zlepšilo můj život. Vždycky mi říkal, že to nic nebylo, že to bylo to poslední, co mohl udělat, a že by mi dal každý orgán, který bych kdy potřeboval, aby zachránil můj život. Zlomilo mu srdce a mně taky, když právě loni přestala ta ledvina fungovat. Bylo to rychlé na ledvinu od žijícího dárce, že to šlo tak rychle, ale já myslím, že jsem to prostě měl dané v kartách. Jsem na čekací listině a teď pod plnou dialýzou dokud nedostanu další ledvinu.“

„Ty pochůzky, na které jsi chodil? Ty byly kvůli dialýze?“ Zavřela jsem své oči, vidíc ho zpátky v té nemocnici připojeného k tomu přístroji.

„Jo, musím tam chodit třikrát v týdnu, pokaždé asi na čtyři hodiny. Mám štěstí, i když je to malá nemocnice, že jsem mohl dostat dialyzační přístroj tam. Přivážejí třikrát v týdnu speciálního technika, aby tam byl se mnou pro léčbu. Stojí to hodně peněz. Proto jsme museli prodat farmu. Nemohl jsem už dál pracovat kvůli bolestem, které jsem někdy měl, protože se cysty zvětšovaly a měl jsem kvůli tomu ledviny větší než normálně. Museli jsme za všechno zaplatit, a jediný způsob, jak to udělat, bylo začít prodávat věci, včetně železářství.“

„Jasone, opravdu nevím, kolik ještě dokážu snést. Tohle už je přespříliš.“ Zavzlykala jsem do poštáře, když mi rukou zastrkával pramínky vlasů za uši.

„Je na tom i něco dobrého. Jako když jsem dostal ledvinu od mého bráchy, bylo to jako úplně nový svět. Pořád jsem na sebe musel dávat pozor, jíst víc salátů.“ Mrkl. Snažila jsem se mu věnovat malý úsměv, ale mé srdce příliš bolelo. „Beru více léků než osmdesátiletý chlap, a ani nezmiňuju, že musím dávat pozor na krvácení cyst. Ale zlepšovalo se to. Takže jsem se rozhodl, s podporou mojí rodiny, a zvláště mého bráchy, zapsat se a chodit na pár přednášek na veřejné vysoké v Lamaru, na jediné vysoké v okolí. Je to asi třičtvrtě hodiny odtud.“

„To jsou ty vysokoškolské přednášky, o kterých jsi mluvil,“ řekla jsem, začínajíc si dávat dohromady ty odpovědi, které mi dal, když jsme se poprvé setkali.

„Byly, ale stávaly se pro mě přiliš náročné. Bojoval jsem s ujišťováním, že jsem byl v pořádku, řešením bolestí břicha, léky, a dietními nařízeními. Začal jsem panikařit a ty vystrašené pohledy, které jsem tolikrát v sobě viděl, byly zpátky. Nemohl jsem to dělat. Takže jsem toho po prvním roce nechal a vrátil se zpátky domů. Snažil jsem se pomáhat, ale máma s tátou mě nenechali. Hádal jsem se, až mi dovolili pracovat o víkendech v železářství. Ve skutečnosti -“ odmlčel se a podíval se na mě, „- ho koupil Moose a jeho rodina, takže jsme na něm mohli nechat naše rodinné jméno. A taky tam nechali pracovat mého tátu a mě. Je to dobrá rodina.“

„To je ta nejmilejší věc, kterou jsem kdy slyšela,“ odpověděla jsem, myslejíc si, jak speciální byl Moose pro něj a jeho rodinu. V mém srdci měl také speciální místo.

„Jsou lidé s dědičnou chorobou, který jsou na tom ještě hůř než já, a pak ti, kterým se vůbec příznaky neprojevují. Všechno se to liší případ od případu. Dělám to nejlepší, co s tím dokážu. Některé dny si přeju, aby si mě to prostě už vzalo, a další dny, kdy si udělám chvilku na to, abych ocenil všechno kolem mě, jsem rád, že se tak nestalo. Já nevím, jaká je moje budoucnost, a upřímně, nechci to vědět. Co chci, je užít si každou chvilku, kterou mám, protože to je to, co mi bylo dáno.“

„Co bude dál? Já to potřebuju vědět.“ zeptala jsem se netušíc, jestli jsem byla připravená na jeho odpověď.

„Já nemám razítko s časem, zlatíčko. Lídé můžou být na dialýze dlouhou dobu. Někteří mají další komplikace. S mou nemocí, můžu se hodně zhoršit; prostě se vždycky musíme připravit na to nejhorší, ale doufat v to nejlepší. Měl jsem dostat ledvinu minulý týden. Když jsi viděla mou mámu brečet, bylo to kvůli tomu, že tu ledvinu dostal někdo jiný. Takže jsem musel tu novinu sdělit mojí mámě. Blíží se to. Vím, že ano, ale mezitím jsem strávil ten nejlepší čas svého života tím, že jsem byl tady s tebou.“

Vyprostila jsem se z jeho sevření a posadila se. Věděla jsem, co jsem musela udělat.

„Dám ti svojí ledvinu. Půjdu na testy, abych zjistila, jestli jsem vhodný dárce,“ řekla jsem, doufajíc, že jsem byla vhodný dárce.

On se přetočil na záda a dal si ruce pod hlavu. „Zlatíčko, ty jsi těhotná. A stejně bych si ji od tebe nevzal. Ty máš dítě, o které se teď musíš postarat.“

„Ale musí tu být něco, co můžu udělat, abych ti pomohla, Jasone. Prosím, co můžu udělat?“ naléhala jsem na něj. Musela jsem vědět, jak bych ho mohla zachránit.

Uchechtl se a stáhl mě dolů, takže si mě držel přímo vedle něj. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď, když mě omotal jeho pažemi, držíc si mě pevně. „Už to děláš. Tady jsem si myslel, že jsem pomáhal já tobě, zachraňujíc tě od tvých problému. Ale necítil jsem se víc naživu od toho dne, když jsem dostal svou první ledvinu. Tvoje přítomnost tady mi ukázala, jak málo jsem po celé ty roky žil.“

Podívala jsem se na něj; jeho zelené oči už nebyly lesklé od slz. „To je vtipné, být tady s tebou mi ukázalo, jak málo jsem žila taky já. Jen žít pro všechny ostatní a litovat věcí z mé minulosti, ale tys změnil můj názor na všechno, o čem jsem myslela, že jsem už někdy věděla,“ řekla jsem.  

„Pak si tedy myslím, že je dobře, že jsme našli jeden druhého.“

„Ani netušíš, jak vdečná jsem za to, že moje auto nabouralo. Zavedlo mě to k tobě.“ Podepřela jsem se na loktech, zvedajíc svou hlavu tak, aby mé rty byly přímo proti jeho.

Jeho oči se leskly a jeho rty se přiblížily jen o kousíček blíž k mým. „Ty můžeš vtipkovat o bouračce, ale já tě škádlit nemůžu?“

„Přesně,“ řekla jsem, držíc své rty blízko, ale stále se nedotýkajíc jeho.

„Typická ženská.“ Zvedl svou ruku a umístil mi ji za hlavu, proplétajíc jeho prsty do mých vlasů. „Co takhle kdybych ti řekl, že chci narazit mými rty do tvých? Je takové použití slova srážka dovoleno?“

„Myslím si, že to by bylo rozhodně dovoleno,“ řekla jsem měkce.

„Dobře, protože jsem se nechystal brát NE jako odpověď,“ řekl, napodobujíc tu měkkost v mém hlase.

Zvedl svou druhou ruku, proplétajíc ji do mých vlasů, když se naše rty srazily. Tohle byla více než skvělá forma srážky. Uvolnil jednu ruku a přitáhl si mě tak, že jsem teď ležela pohodlně na jeho těle. Pokračoval v líbání, ale bylo to více něžné a méně hladové. Jeho rty se něžně tiskly k mým, a pokaždé otevřel jeho ústa jenom natolik, aby dovolil našim jazykům na pár vteřin se jemně dotknout. Připadalo mi to jako škádlení, ale ve skutečnosti to bylo až moc příjemné. Milovala jsem, když mě líbal hladově a vášnivě, ale je třeba říct, že na něžných, jemných polibcích také něco bylo. Pomalu odtáhl své rty od mých, než mě naposledy políbil, vytáhl další polštář a posunul si ho, aby si podepřel hlavu. Omotal pevně jeho paži kolem mého pasu a držel si mě. Podívala jsem se do jeho nádherných očí.

„Děláš sražení velice okouzlujícím.“

„Ty to usnadňuješ,“ řekl, umisťujíc sladký polibek na mé čelo.

„Děkuju, žes mi to řekl. Že ses mi svěřil s tím, co se děje.“

„Děkuju ti, žes mi dala šanci to vysvětlit.“

Nemohla jsem uvěřit, že jsem byla naštvaná kvůli tomu, že to přede mnou skrýval. Teď se to zdálo být tak nedůležité, když jsem si uvědomila, že jsem bych dovolila svým emocím stát v cestě tomu, s čím Jason bojoval. Nikdy by nepochopil, jak vděčná jsem byla za to, že mě zahrnul do všeho od začátku až k tomu, kde byl dneska. Nic z toho ale nezmírnilo mé pocity  z toho, jaký strach jsem o něj pořád měla. To, čím si prošel mě vyděsilo až do morku kostí. Řekl, že neměl razítko s časem, což bylo ještě horší než kdyby nějaké měl. Mohla jsem se jen modlit ke všem, kteří mi chtěli naslouchat, protože jsem moc potřebovala, aby tenhle člověk zůstal pro svou rodinu a pro mě naživu.

Sklonila jsem svou hlavu a položila jsem svou tvář na jeho hruď, když mě držel na místě. Na den, který začal dobře, dokonce šťastně, se to otočilo nesnesitelně rychle, jenom aby skončil tam, kde měl. Přemýšlela jsem o konci, na konci na ničem jiném nezáleželo. Vzpomněla jsem si, jak mi Jason říkal, „Protože na konci, všechno bude v pořádku. Musí být.“ A pro dnešní večer, bylo. Zavřela jsem oči, když jsem poslouchala jeho vždy-uklidňující tlukot srdce.