ABK - 21. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Arey

"Pohřby nejsou pro mrtvé. Jsou pro živé. "

~ GavinExtence

LIAM

Pršelo, jako by se Bůh znovu rozhodl zaplavit zemi.Každá kapka bušila do našich deštníků, když jsme stáli na místě a později se vydali z pohřebního ústavu k našim vozům. Pět černých ChevyTahoes byly zaparkované před ním, všechna mělaztmavenáokna, že jsem v nich viděl svůj odraz. Nic jsem neřekl. Dva noví muži, kteří byli povýšení po Fedelovy smrti -Rowan, Ir s tmavými blond vlasy a hnědýma očima a Lucian, štíhlý muž s kudrnatými hnědými vlasy a s mateřským znaménkem na tváři - nyní stáli na jeho místě. Pracovali pod Fedelem od samého začátku; bylo to jako dívat se na psy bez jejich vodítku.

Doufejme, že vydrží dlouho.

"Pane, madam." Lucian nám pokývl a otevřel dveře auta, ale Melody přistoupila k dětem s

Rowanem, který nad ní držel deštník. Černý závoj, který měla na sobě, zakrýval horní část jejího obličeje. Všechny objala, než se dostaly do auta před námi, které je mělo odvést na letiště.

Declannastoupil na zadní sedadlo s nimi.

"Budou v pořádku," řekl jsem jí, když se k ní vrátila poté, co auto odjelo. Nic neřekla; Neřekla nic od té noci předtím. Jaký byl její velký plán? Neměl jsem tušení. Pokud mi ho neřekla, znamenalo to, že kdybych to věděl, nefungovalo by to. To mě štvalo.

"Sledujte je," nařídil jsem, když jsem si uvolnil kravatu.

Tohle mlčení mě zasranězabíjí.

Jeli jsme vedlejší silnicí směrem k letišti, cesta byla lemovaná lesy. "Jak dlouho myslíš, že mu bude trvat -? "

"DO PRDELE!" Zařval Rowan, když se auto dětí srazilo s jinýmTahoem. Trhl autem doleva, pneumatiky zasmýkaly a z pneumatik se kouřilo.

"DOLŮ!" Vykřikl jsem, když z auta vystoupili muži s puškami v rukoua začali střílet nejen na nás, ale i děti. Kulky střílely do kovu, odrážely se proti neprůstřelným sklům.

Melody dosáhla pod sedadlo a vytáhla zbraň, stejně jako já. Podívala se na mě a já jen mohl

mrknout. Poprvé za dvacet čtyři hodin, se na mě skutečně usmála a zavrtěla hlavou.

"Až po tobě, manželko."

"S radostí." Sáhla za sebe a otevřela dveře auta, stejně jako já.Když jsme vyšli, déšť nás ihned promočil. Cítil jsem každou kapkuna tváři, jak prosakovala můj oblek a dokonce i ponožky. Jediné, co stálo mezi nimi a námi, byly naše dveře. Nebyli jsme to jen Mel a já; všichni naši muži v autech za námi vystoupili, seřadili se do dlouhé řady a vystřelili.

"Ústup!" Zařval jeden z nich a snažil se dostat zpátky do auta, ale Melodyprostřelila pneumatiky.

"DO HAJZLU! ZABIJTE TU DĚVKU!"Vykřikl jiný, ale místo toho, aby zamířili na ni, stříleli na auto s dětmi, které nyní bylo převrácené na straně v příkopu vedle stromu.

"Zabijte je všechny!" Zařval jsem, sledoval jsem, jak jeden po druhém padali jako mouchy.

"PŘESTAŇTE!" Melody zařvala, jakmile poslední padl na kolena a zalezl za svéTahoe. Krev

Mu tekla z nohy na ulici a déšť ho smýval.

"Jsme v přesile!" Melodyna něj zakřičela.

"CHCÍPNI! JSI DO HAJZLU!" vystrčil pistoli, aby vystřelil, ale ona ho střelila do palce. Jeho křik měla u prdele, když k němušla.Sundala si klobouk, déšť jí stékal po bradě.

"Zálohuj ji," řekl jsem Lucianovi,než jsem se vyřítil směrem k dětem.Z motoru auta vycházel kouř. "Declane?"

"Ugh…" Zasténal a kopnul do dveří. Svěsil nohy ven, když si strhnul košili, jako by byl Superman a odhalil neprůstřelnou vestu, ve které byly tři kulky. "Příště, až si vymyslíte zasranou návnadu, už ji hrát nechci.“

"Přestaň nadávat a uhni." Vytáhl jsem ho stranou a viděl děti za ním. Nebyly naše, ale sirotci, kteří se pevně drželi toho druhého a snažili se nekřičet, ačkoli dívka plakala.

"Vedli jsme si dobře?" Nejstarší, který měl být Ethan, se zeptal. Polknul knedlík v krku.

"Ano, vedli… takže dodržím svůj slib. Teď pojďte ven, než auto vybuchne,"řekl jsem jim, když mi je Declan pomáhat dostat ven.

Řekl jim, aby zamířilido druhého auta, než se podíval k Mel, která stála nad mužem opřeným o pneumatiky auta. "Je v pořádku?"

"Bude," odpověděl jsem a přešel k ní. Věděli jsme, že Emilio nebude čekat. Ve chvíli, kdy poslal Fedelovo tělo, zahájil boj. Nejlepší šance, jak po nás jít, by bylo jít po našich dětech. Poslal jsem je pryč, zatímco ještě spaly. Nikdo nevěděl, kde jsou kromě mé matky a Neala. Cora a Mina vzaly zbytek dětí a odešly jinam. Jediní, kdo zůstal v Chicagu, bylaMelody, Declana já. Muselo to už skončit. Pokud si Emilio myslel, žebýt starostou a mít při soběněkolik rodin, znamenalo, že vyhrál, tak sezkurveně mýlil.

"Znovu se tě ptát nebudu. Kde je?" Stoupla mu na ránu na noze a zabořila do něj podpatek.

Usmál se. "Měl pravdu… vždycky má pravdu… o krok napřed. On… věděl, že to je příliš snadné. "

"NA NĚCO SE TĚ PTALA!" Vyštěkl jsem.

"A já se taky na něco zeptám." Předtím, než se zakousl do rtu, se zasmál. "Jaké je počasí v

Bostonu?"

"Liame." Melodynyoči se rozšířily, srdce nám spadly do žaludku… už jsem vytáčel číslo.

PÍP.

PÍP.

PÍP.

NO TAK!

"Liame -?"

"NEALE, OKAMŽITĚ ODTAMTUD VEZMI MOJE DĚTI!"

"Co-"

BOOM!

A s tím linka oněměla a já ztuhl, když mi Melodyvzala telefon z ruky. "Neale? Neale?"

Popadl jsem Luciana za krk a přitáhla ho k sobě. "Připrav tryskáč, hned!"

NEAL

Posunul jsem si potraviny v náručí, když jsem hledal klíč k městskému domu.

"Strýčku Neale, můžeme mít hamburgery?" Zeptal se Wyatt vedle mě, když si upravoval čepici a paruku na hlavě.

"Ne, za chvíli budeme jíst," zamumlal jsem. Kde je ten zatracený klíč?

"StrýčkuNeale-"

"Wyatte." Povzdechl jsem si. "Běž pomoct babičce dostat věci z auta, dobře? A přestaň si hrát

s čepicí. "

"Ale svědí."

"Jdi," nařídil jsem. Zavrčel, zkřížil si ruce na prsou, a když šel, blikaly mu jeho svítící boty. Potřásl jsem hlavou, soustředil jsem na klíče, zrovna když mi zazvonil telefon. Jediný člověk, který měl číslo, by nezavolal, dokud by nebylo po všem…

Odpověděla jsem. "Liame -?"

"NEALE, OKAMŽITĚ ODTAMTUD VEZMI MOJE DĚTI!"

"Co-" Slyšel jsem cvaknutí dveří a než jsem mohl udělat víc než krok -

BOOM!

Cítil jsem,jak padám zpět do jednoho ze zaparkovaných aut na straně ulice. Celé mé tělo jako by hořelo… vlastně asi hořelo.

"STRÝČKU NEALE!" Křičel Ethan.

"NEALE!" Zařvala moje matka a já se přetočil právě včas, abych viděl černé boty mužů, kteří popadli Ethana, Wyatta a Donu. Všichni s nimi bojovali v jejich rukou.

"PUSŤTE JE!" Natahovala se pro ně, ale jeden z nich ji udeřil tak silně, že spadla na chodník.

Pohni se! No tak se pohni! KURVA! POHNI SE NEALE! DO HAJZLU!Křičel jsem na sebe v duchu, když jsem viděl, jak je nacpali do kufru auta. To nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo přivést mé zápěstí k ústům. S mým jazykem jsem stlačil korunku hodinek, abych vydal signál pro naše zálohy.

"Neale!" Moje matka ke mně běžela.

"Já jsem… v pořádku…" Cítil jsem se dobře, ale věděl jsem, že něco bylo špatně. "Tohle… tohle… není… Chicago… Irové řídí… Boston. Nedostanou… se…"

"Přestaň mluvit! Já vím, ty idiote! Musíme tě dostat do nemocnice!"Odvětila,ruce měla celé od krve. Je zraněná? Chtěl jsem se zeptat, ale udržet oči otevřené vyžadovalo mnohem větší sílu, než jsem měl.

Poslední věc, kterou jsem viděl, bylo, jak k ní přicházeli nějací muži; Chtěl jsem jí říct, aby utekla, ale ona ze mě nespouštěla oči, vzlykala.

Liam bude naštvanej.

WYATT

"PUSŤ MĚ!" Dona kousla jednoho z nich. Udeřil ji do obličeje aspadla vedle nás.

"NECH JI NA POKOJI!" Snažil jsem se je kopnout, aleuhodilimě. Stlačili všechny naše hlavy dolů, než nad námi zabouchli kapotu; všechno zčernalo.

"PUSŤE NÁS VEN! PUSŤE NÁS VEN!" kopal jsem a kopal.

"PŘESTAŇ!" Ethanna mě zakřičel. Nemohl jsem ho vidět, ale cítil jsem jeho vlasy.

"Ne! Musíme- "

"Jestli budeš furt křičet, nebudeme moct dýchat," řekl a přetočil se na záda.

"Au, moje vlasy." Trhla sebou Dona.

"Promiň." Zvedl je a odtáhnul. "Jsi v pohodě?"

"Nebojíš se?" Zašeptala a její dech byl přímo u mého ucha.

"Ne."

"Lháři," zamumlal jsem. Vždycky to dělal, snažil se předstírat, že byl vždycky tak silný.

"Proč se semnou musíš furt hádat?"

"Au!" Oba jsme zařvali, když nás její ruce udeřily.

"Maminka mi řekla, že můžu zasáhnout, jestli se budete hádat."

"Ne, to neřekla," odpověděl Ethan.

"Jo, řekla to." Přál jsem si, aby to tak nebylo.

Nemluvili jsme.

"Musíme se odsud dostat." Ethan zvedl ruce.

"Jak?" Dona udělala totéž.

"Myslím, že vím, jak. Maminka mě to nutila dělat."Jen jsem si na to potřeboval vzpomenout.

"Co tím myslíš?" Zeptal se Ethan.

"Psst." Zavřel jsem oči a snažil se myslet.

PŘED DVĚMA TÝDNY

"Mami?" Zívl jsem, když jsem se probudil; všude byla tma. Kde jsem? Cítil jsem, jak mě nesla.

Když jsem se posadil, moje hlava narazila do něčeho tvrdého. Co? Co je to?

"Mami!" Zabušil jsem do toho. "Maminka!"

Kde jsem? Jsem v krabici? "MAMINKO!"

Ruce se mi začaly třást a oči jako by se zamlžovaly. "MAMINKO! POMOC! NĚKDO MI POMOZTE!"

"Wyatte." Slyšel jsem její hlas.

"Mami, pomoz mi, nic nevidím.“ Natáhl jsem senad sebe, znovu jsem ucítilněco tvrdého. Bylo to přímo nade mnou.

"Wyatte, jsi v kufru auta."

"PROČ!" Zakřičel jsem a znělo to, jako by se mi smála.

"Protože jsi mě požádal, abych ti pomohla být silnější, pamatuješ?"

Zamračil jsem se. Ne takhle.

"Vím, že nesnášíš tmu, Wyatte, a taky vím, že nesnášíš být sám."

"Jsem v pohodě." Zkřížil jsem si ruce na prsou.

"Takže bych tě měla nechat samotného?"

"NE!"

Znovu se zasmála.

"Mami, já chci vylézt."

"Tak pojď ven."

Tlačil jsem a tlačil, ale nefungovalo to. "Mami, já nemůžu."

"Já tě naučím, jak."

"Mami, já se bojím!" Neviděl jsem.

"Já vím, ale musíme dělat věci, které nás děsí, abychom se stali silnými, dobře?" Nemohl jsem přestat se třást. "Wyatte?"

"Dobře," řekl jsem tiše.

"Dobře, teď se pohni. Cítíš něco? "

Učinil jsem tak a cítil něco tvrdého a těžkého. "Jo."

"Teď se otoč na stranu."

"Dobře." Udělal jsem tak.

"Teď přejížděj rukou po straně; cítíš něco jako panely? "

"Co jsou panely?"

"Něco jako záclony nebo… něco co něco pokrývá."

Přejížděl jsem podél zdi, ale nic nenašel, jen koberec. "Ne."

"Přetoč se na druhou stranu a zkus to znovu."

Udělal jsem tak. Otřel jsem si pot z obličeje a zase hmatal kolem. "Myslím, že to mám."

"Dobře, strč do toho tak silně, jak to jen půjde."

Když jsem toudělal, objevilo se červeně jasné světlo, bylo to rozmazané, ale viděl jsem ven.

"Dokázal jsem to."

"Teď použij tu těžkou věc, abys rozbil tu červenou věc."

Když jsem to udělal, první člověk, kterého jsem viděl, byl strýčekFedel.

"Čau kluku." Usmál se.

"Dobrá práce. Teď máš světlo. Je to teď méně děsivý, viď? "

"Je mi teplo. Mami, můžu už vylézt?“ Zeptal jsem se.

"Brzy, zlatíčko. Teď se rozhlédni; vidíš další panel… myslím tím věc, která pokrývá dno?"

Podíval jsem se a viděl to. "Jo."

"Zvedni to a uvidíš kabel, jako ten, který používátatínekna videohry."

"Staré hry?"

"Ano, Wyatte, staré hry." Znovu se zasmála. Líbilo se mi, když se smála.

"Vidím to, mami. Je to žluté. "

"Dobře, vytáhniho."

Udělal jsem to a slyšel cvaknutí.

"A teď pomalu vytahuj." Když se kapota zvedla, posadil jsem se. Maminka byla přímo tam, usmívala se na mě.

"Byl jsi úžasný, Wyatte!" Objala mě. "Zítra to budeme zkoušet s jinými auty."

"Nelíbí se mi to, mami!" Začal jsem plakat a cítil se ještě hůř, protože jsem měl mokré kalhoty.

"Já vím." Objala mě. "Mně se to taky nelíbí, ale jsi v bezpečí, když jsi silný. Na všem budeme

pracovat, jeden po druhém. Budu tam celou dobu. "

"Wyatte!" Zakřičel na mě Ethan a já nadskočil.

"Říkal jsi, ať nekřičíme," připomněl jsem mu.

"Promiň," řekl znovu. "Dostal jsem strach. Nic jsi neříkal; Myslel jsem, že jsi zraněný. "

Zamračil jsem se. "Jsem v pořádku."

"Dobře, takže jaký máš nápad?" Zeptal se mě.

Přejížděl jsem rukama po stranách, abych našel panely, ale nemohl jsem. "Musím být tam, kde jsi ty,Ethane."

"Co?"

"Musíme si vyměnit místa, dělej!"

"Dobře. Dobře, dobře. Wyatte, sedni si, jak jen to půjde. Dono, přetoč se pod ním, a Wyatte, přelež nás."

"Ugh." Překulil jsem se přes Donu, která sténala a pak Ethana, dokud jsem nebyl na jeho místě. Znovu jsem ucítil zdi. Doufal jsem, že to bylo jako moje první auto; ostatní auta, které mi maminka dala, byly těžké.

"Víš, co děláš?" Zeptal se Ethan, když jsem začal za něco tahat.

Stejně jako v prvním autě, jsem uviděl červené světlo. "Potřebuju něco těžkého, jako šroubovák nebo něco takovýho," řekl jsem mu.

"Mám nůž." Položil mi ho do ruky.

"Proč máš nůž?"

"Proč ne? Pravidlo 103: vždy nos nůž. Copak neznáš všechna pravidla? "

Neřekl jsem na to nic.

"Nikdo nezná všechna pravidla, Ethane, dokonce ani ty," řekla Dona, a já se cítil lépe, když jsempomocí nože zasáhl tu červenou věc.

"Co vidíš-"

"AH!" Vykřikla Dona. Všichni jsme křičeli, když auto duplotvrdě na brzdy předtím, než do něčeho udeřilo. Moje záda udeřila doEthana a řízl jsem se do ruky. "Zastavili jsme," řekl Ethan. Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel výstřely. "Můžeš to otevřít?"

"Jo." Kousl jsem se do rtu a snažil se neplakat, vytáhl koberec a pak stáhl žlutý kabel. "Tahej,"řekl jsem, když jsem tahal jednou rukou.

"Wyatte, ty jsi zasraně geniální!" Ethan mě objal a trochu nadzvedl kapotu, aby viděl ven.

"Musíme utéct."

"Kam?" Zeptala se Dona.

"Na tom nezáleží, prostě vyskoč a uteč."

"Dobře." Už se tam nedalo moc dýchat.

"Jedna…" Počítal, zvedl kapotu víc azvuky výstřelůzesílily. "Dva… tři!"

Zvedli jsme kapotu. Slunce svítilo přímo nad námi.

Viděli jsme, jak mužise zbraněmivycházeli z aut.

"Utíkejte!" Vyskočil Ethan ven a pomohl Doně. Přitiskl jsem si ruku k hrudi a běžel.

"Co to sakra děláš, jdi za nimi! KURVA!"Vykřikl někdo, ale Ethan pořád opakoval, ať se

neohlížíme a jen utíkali, a tak jsme udělali.Strkali jsme do lidí a utíkali přes obchody a

prodejny. Všechno se dělo tak rychle. Byl jsem tak unavený, ale nemohl jsem přestat utíkat… dokud Dona nezakopla, jakmile jsme zahnuli za roh do uličky. Bylo to tam cítit jako hovínkaa moč.

"DONO!" Málem jsem upadl, když jsem se snažil přestat otáčet. Jeden z mužů oblečený v černé přešel hned za ní a zvedl ji.

"Pusť ji!" Spěchal jsem k němu a kousl ho do paže.

"Ty malá hloupá sračko!" Položil jsem ruku nad hlavu, abych mu zabránil vrazit mi facku, ale on nepřestal.

BANG!

Byl to hlasitý výstřel. Ozýval se v uličce. Ten muž spadl na zem, na kolena. Když jsme se s Donou podívali nahoru, byl toEthan. Držel zbraň, kterou muž upustil a on na něj vystřelil. Přešel k němu.

"Nech mého bratra a sestru být," řekl a znovu vystřelil. Do tváře mu stříkla krev a bylo to, jako by všechno utichlo.

"MÁME JE!" Všichni jsme se otočili a spatřili tři chlapi na konci uličky. Ethanna ně zamířil a oni zvedli ruce do vzduchu.

"NECHTE NÁS BÝT!" Zaječel, postavil se před nás.

"Ethane," řekl první velký chlap. Byl holohlavý, měl tetování po stranách hlavy, a velký plnovous.

"Tvůj otec nás poslal. Jsme Irové. Jste tu,-"

"Nevěřím vám. Držte se zpátky, nebo vystřelím!" Řekl Ethan, znovu zvedl pistoli.

Jeden z chlapů pohnul rukou ke svému pasu.

"ŘEKL JSEM, NEHÝBAT!" Zakřičel Ethan.

"Chceme to jen dokázat, dobře?" Řekl další a zvedl košili. Viděl jsem obří C na straně jeho břicha.

"Víš, co to je, že jo? Pracuji pro Callahany, a to znamená, že pracujeme i pro tebe. "

Ethanzbraňneodložil. "Pokud pro mě pracujete, odložte své zbraně."

"Cože?"

"Vaše zbraně, položte je," řekl znovu.

"Dobře, chlapče." Pomalu je položili dolů.

"Wyatte, jdi pro ně." Než jsem mohl, Dona šla a zvedla je, podala je zpět mužům.

"DONO!" Zařval Ethan.

"Viděla jsem, jak postřelili chlapy, kteří nás unesli. Nelžou,"odpověděla, než se otočila zpět k nim.

"Že ne?"

Oni se usmáli. "Ne, madam, nelžeme. A teď pojďme. Musíme vás všechny dostat někam do bezpečí. "

Ethanse stále nepohnul, a tak jsem ho zatahal za košili. "Ethane no tak… nevíme, kde jsme nebo kam jít. Dona si je jistá."

Přikývl a odložil zbraň. Ohlédl se přes rameno na muže za námi, ale nic neřekl, když jsme šli za nimi z uličky směrem k autům.

Když se dveře zavřely, všichni jsme seděli blízko sebe. Jeden z nich mi sáhl na paži, ale Ethanho popadl.

"Co to děláš?"

Muž zvedl několik obvazů. "Ty, Wyatte, máš zatraceně ochranářského bratra. Znám ten pocit. Jsem Max. "

Nebyl jsem si jistý, co říct, a tak jsem jen zvedl ruku.

"Jak je strýčkoviNealovi?" Zeptala se Dona.

Nikdo neodpověděl.

Bylo děsivé, když lidi neodpovídali. To znamenalo, že nemohli lhát a bylo to špatné.

LIAM

Patnáct minut.

Tak dlouho trvalo, abychom se dostali na letiště a pro ně,aby pro nás připravili tryskáč. Akorát jsme se chystali nastoupit, když mi zazvonil telefon.

"To jsou oni." Mel se ke mně otočila, tváří byla tak blízko, že jsem cítil její dech.

Přikývl jsem a odpověděl, držel jsem telefonu mezi námi a dal jej na reproduktor.

"Šéfe. Máme je. "

Vydechla, natáhla se a chytila mě za ruku, nehty mizatnula do kůže.

"Jsou v pořádku. Wyatt má řeznou ránu na paži, ale je v pořádku. Ethan…"

"Ethan, co?" Zařvala Mel.

"Zastřelil jednoho z mužů, kteří se za nimi hnali. Myslím, že je trochu otřesený. Nechce pustit

pistoli nebo se uvolnit. Pravděpodobně nebude v klidu, dokud neuvidí někoho, koho zná."

"Dej mi ho," řekl jsem, protože jsem věděl, co se děje v jeho hlavě.

"Tati?"

"Synu," ušklíbl jsem se. "Vedl sis dobře. Jsem na tebe hrdý."

"Kde jsi?"

"Jsem stále v Chicagu, ale brzy tam budu. Rodině, u které teď jsi, můžeš věřit-"

"Tati…" přerušil mě, ale pak se jeho hlas vytratil. Mel se kousla do rtu a sklonila hlavou.

"Ethane, chci, aby sis sedl ke svému bratrovi a sestře. Díval se s nimi na televizi nebo hrál hry. Je mi i jedno, jestli se všichni budete hádat. Jen si pamatuj, pokud bys neudělal to, co jsi udělal, tví sourozenci by už nebyli. Nejen že jsi udělal správnou věc, udělala jsi tu nejlepší věc: zachránil jsi svou rodinu."

"Nebyl jsem to jen já, Wyatt nás dostal ven z kufru," řekl trochu víc optimisticky. Viděl jsem, jak se Melody široce a pyšně usmívala, že bylo těžké se neusmívat zpět.

"Vaše máma a já vás milujeme, teďdej telefon zpět Maxovi," řekl jsem.

"Dobře."

Na telefonu bylo ticho, než se vrátil.

"Pane?"

"Moje matka a Neal?"

Jeho hlas byl smutný, když odpovídal. "Neala vzali na pohotovost do Boston General nemocnice. Moc toho nevím, jen to, v jakém byl stavu; zřejmě přišel o svou levou nohu. Vaše matka je nyní s ním. Jsou s ní naši muži. "

"Budu tam-"

"Pane, se vší úctou…"

"Co?"

"Právě teď vás tu nepotřebujeme."

"Dovol?"

"To, co říkám, je, zabijte ty zmrdy, co mátev Chicagu. Boston je v pořádku a je vám loajální. Neexistuje žádný způsob, jak by se někdo dostal přes armádu,kterou jsme tu vytvořili. Bylo to tu pokojný tak dlouho, že teď naše prarodiče oslavují a jsou šťastní, že konečně Chicago není jediné město, ve kterém se odehrává akce. Ukažte jim, co se stane, když se s námi vyjebává, šéfe. Zatracení Italové stojej za hovno. "

Melody jen obrátila oči v sloup.

"Chci aktuální informace o mých dětech každou zatracenou hodinu," odpověděl jsem a zavěsil dřív, než mohl říct další slovo.

Opřel jsem se o auto a Melodysi stoupla přede mne. Přestalo pršet, ale obloha byla stále neklidná.

"Myslíš, že je pořád ve městě?" Zeptal jsem se jí.

"Chce nás vyhnat, říct, že on přinutil Callahany opustit své království. Je to jen další ego výjev toho zkurvysyna." Pohnula si čelistí do strany. "S tímhle nás dostal, Liame. Pokud by se s nimi něco stalo… pokud bych o ně přišla…"

"Psst." Políbil jsem ji na hlavu. "Teď jsou v bezpečí. Děti všech ostatních ne tak moc. "

Zvedl jsem k ní plný zásobníkkulek.

"Pojďme se zbavit těch krys."