ABK - 19. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Arey

"Lev se nemůže ochránit před pastí a liška se nemůže bránit před vlky. Jeden musí být liškou, aby rozpoznal pasti, a lev, aby vystrašil vlky. "

~ Niccolò Machiavelli

LIAM

Nemám rád obchodní centra nebo butiky nebo obchody s potravinami; upřímně, restaurace, kostel a naše charita byli jediná místa, kde byste mě opravdu mohli někdy najít trávit čas s ostatními "občany." Pokud jsem někdy potřebovalz jakéhokoli důvodu jít něco nakoupit, zavolal jsem dopředu a ujistil se, že mělo zavřenoprovšechny ostatní zákazníky. Mé oblekybyly šité na míru a krejčí chodil do mého domu. Zbytek mého oblečení mi obstarávala Melody a já věděl, že také nesnášela obchodní centra. Předpokládal jsem, že to bylo tím, že jsme vyrůstali bohatí, nebo možná jen našimi vlastními egy. Ať tak či onak, takoví jsme byli… proč na tom záleží? Protože jsem byl na lovu, a stejně jako všichni lovci, jsem potřeboval chápat svou kořist, abych ji mohl nalákat do pasti.

"A to je náhrdelník, který si objednal?" Zeptala se a zvedla žlutozelený diamantový přívěšek ve tvaru srdce ke svému obličeji.

"Ano, je to na zakázku vyrobený náhrdelník, který si objednal pan Callahan. On sám si vybral tento diamant,"odpověděl prodavač a natáhl se k ní, aby si ho vzal od ní zpátky. Nicméně, ona se odtáhla a na jejích rtech se objevil šibalský úsměv. Měla na sobě neformální bílé šaty a její černé vlasy, které byly vždy na všech fotkách stažené dozadu, měla nyní rozpuštěné ve volných vlnách.

"Bez ohledu na cenu, zdvojnásobím ji." Už se pohnula, aby si ho dala kolem krku.

"A já prostě jen zdvojnásobím svou nabídku." Nakonec jsem vstoupil do The Ocean Mile klenotnictví, přičemž jsem siházel želé do pusy. Její černé oči se rozšířily, když se na mě podívala a pak se obrátila zpět ke svým bodyguardům. "Pánové, dáma už vaši pomocnepotřebuje. Můžete odejít."

Nejenže odešli její bodyguardi, ale i klenotník poté, cozamknul přední vitrínu.

"Jen abys věděla, moje žena preferuje čisté brilianty; nikdy by nepřežila mít srdíčka kolem krku." Opřel jsem se o vitrínu ahodil si další želé bonbón do úst. "Ale tobě je to vlastně jedno, jen ji chceš zastínit, jakýmkoli způsobem, a protože ti Emilio znovu nedovolí na ní střelit,si myslíš, že diamantový náhrdelník ji dostatečně otráví, Liling? Škoda, moje žena předpokládá, že jsichytřejší. Já, na druhé straně, si myslím, že jsi jen rádoby mafiánská princezna."

Nosní dírky se jí rozšíří a během sekundy na mě zamíří pistolí. "Upřímně si myslíš, že nebudu mít zbraň? Škoda, myslela jsem, že jsi chytřejší. Emilio si na druhé straně myslí, že jsi k ničemu."

Podívám se dolů na pistoli, kterou mi míří na obličej. "Budeš tu věc mít u mého obličeje celý den nebo vystřelíš?"

"Nemyslíš, že bych to neudělala?" Stiskla spoušť a samozřejmě, nic se nestalo.

"Opravdu jsi velká idiotka, no ne?" Zíral jsem na ni v čistém úžasu, než jsem serozesmál. "Ježíši, nemůžu se divit, žeJu-long nechtěl odstoupit. Obě jeho děti jsou imbecil- "

"Ty hajzle!" Vyřítila se na mě, ale než mohla udělat něco jiného, ​​nežjen řvát jako nějaké zvíře, odstrčil jsemjejí ruku a popadl hrst jejích vlasů, než jsem praštil její hlavou přímo o skleněnou vitrínu. Ani nevím, jestli jsem slyšel její křik, když jsem jí táhl obličej podél skleněných hran, které se jí zařezávaly do porcelánové pleti, než jsem jí hodil na podlahu a přitlačil ji svou nohu na hruď.

"Jsi zklamáním." Promluvil jsem k ní. "Ale taky jsi toho hodně vysvětlila. To všechno, všechno plánování, opravdu nemáš ponětí, co se děje. Jsi jen bezduchá loutka, která žárlí na mou manželku. Vše, co jsem musel udělat, bylo přimět pár lidí vykecat, že jsem pro svou ženu nechal zhotovit náhrdelník a tady seš, připlazíš se jako krysa do klece. Snažíš se oblékat jako ona, změnit účes, svou chůzi, svůj makeup- to vše jen abys byla ženou, kterounikdy nemůžeš být. Jak smutný je tvůj zkurvený život? Copak tě tvůj otec dost nemiloval, tak je to? "

"On-"

Vytáhl jsem pistoli a střelil ji do zápěstí. "AHH!"

"Na druhou stranu, zasraně mě nezajímaj tvoje problémy s tatínkem. Sakra, mě vůbec nezajímaj žádný tvoje zasraný problémy."Když jsem zatlačil silněji, zalapala po dechu. "Promiň, bolelo to?" Zeptal jsem se a znovu vystřelil, tentokrát do její druhé ruky. "Budeš mi muset odpustit, bylo to tvrdých pár týdnů."

"Melody nemůže bojovata tak poslala tebe -AH UGH!" Zaječela, když jsem pohnul svou rukoudozadu a střelil ji do nohy. Když jsem z ní sundal nohu, překulila se na bok a schoulila se do klubíčka. Přidřepl jsem si vedle ní.

"Postřelila jsi mou ženu." Ušklíbl jsem se, hněv, který jsem se pokoušel zadržet, vycházel na povrch. "To je právě ten rozdíl mezi vámi dvěma. Moje žena by tě zabila vlastními holýma rukama.Věřím však, že je to ztráta času pro guvernéra, viď? "

"Emilio-"

BANG.

"Ach-"

"Byla to ano nebo ne otázka, Liling. Kdo si kurva myslíš, že jsi, abys střílela po mé ženě? Matce mých dětí, hlavě italského maf- "

"Zatím!“ Vyplivla na mě.

"Jak určitě víš, moje zbraň je nabytá," řekl jsem a přitiskl zbraň k její hlavě. "Pokud mi nezodpovíš na otázky, vystřelím. "

"Jsi do prdele! JDI DO PRDELE! Stejně mě zabiješ- "

"Liling, zjistíš, že jsou horší věci než umírání, stejně jako to zjistil tvůj bratr … to ti slibuju."

MELODY

Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do dveří, všechno, co jsem slyšela, byl potlesk; přicházel od bezpečnostního týmu, zaměstnanců u recepcea dokonce i několik hostů na prohlídce státní budovy.

"Vítejte zpátky, guvernérko!"

"Chyběla jste nám, guvernérko!"

Mina přistoupila hned vedle mě, když jsme šly a já zdvořile mávala, když jsme šly do mé kanceláře –kanceláře, ve které jsem nebyla skoro měsíc. Můj lékař a Liam mi pořád říkali, abych to brala lehce, ale nemohla jsem čekat déle. Měla jsem moc práce, většinou přijít na to, kdo sakra hlasoval pro starostuCortése a proč.

"Vítejte zpátky, madam." Bruce, můj sekretářvstal od stolu s kávou vruce.

"Děkuji, Bruci, ale žádná káva-"

"Je to bylinný čaj, je nejlepší na srdce." Kývl na mne. Vzala jsem si ho, ale nenapila se. "Máte asi třicet hovorů od různých jiných starostů a úředníků. Ovocné koše a dary jsem poslal do auta, protože vím, že nesnášítemítpřeplněnou kancelář. Nikdo kromě uklízecí čety tam nechodil, od doby, co jste… ehm, odešla. Pokud něco nebude na svém místě, dejte mi vědět a…"Povzdechl si. "Jsem rád, že jste zpátky; toto místo bylo jako hřbitov."Naklonil se blíž. "Mám dokonce seznam lidí, kteří se snažilipřejít na jinou loď a kamarádit se s jinými lidmi. Zvýraznil jsem jejich jména.“ Podal mi kus papíru. Vypadal hrdě, že sledoval jejich zadky.

"Jako vždy dobrá práce, Bruci." Kývla jsem na něj, vzala si seznam a šla zpátky do své kanceláře.

Stejně jako říkal,vše bylo na svém místě, když jsem šla po modrém koberci ke svému dubovému stolu a sedla di do křesla.

"Chybělo ti to?" Zeptala se Mina a posadila se naproti mně.

"Je to jen křeslo."

Naklonila hlavu, úsměv se objevil na jejích rtech. "Tohle je jen křeslo." Ukázala na své křeslo, než ukázala na to mé. "Tohle je trůn. Sedíš tam a ovládáš tento stát."

"Kdy přijedou?" Změnila jsem téma, i když měla pravdu a játo zasraný křeslo milovala.

Píp.

"Madam," řekl Bruce po telefonu. "Máme tu členy městského zastupitelstva. Říkají, s vámi mají schůzku, ale já v diáři nic nemám."

"Jen je pusť," odpověděla jsem. Mina vstala ze židle, obešla stůl a postavila se vedle mě.

Jeden po druhém, dvanáct členů městské rady vstoupili dovnitř mé kanceláře, nikdo z nich nevypadalrád, že tam byl. Jako by to byly děti, které musely přijít do ředitelny poté, co je přistihli podvádět.

"Prosím sedněte si-"

"Mohou stát." Přerušila jsem Minu. "Alespoň, dokud mi někdo nevysvětlí, jak se přes nocstane nikdo odnikud starostou největšího města v Illinois. Zdá se to nemožné. Ve skutečnosti nevidím žádný způsob, jak by se to mohlo stát, pokud byste něco náhoduneskrývali. Znám tě, Stevene, sám jsi prahnul po té práci. A ty Diane, dokonce jsi plánovala, že ho podpoříš. Zbytek vás mi odpřisáhlo, že byste nikdy nevolili, ledaže bych to schválila. Takže je to váš způsob, jak mi říct, že za mnou již nestojíte? Pokud ano, jsem raněná, ale vás to bude bolet mnohem, mnohem víc. "

"Ten hajzl nás vydírá." Povzdechl si Steven.

"Nekecej, s čím?" Vyštěkla jsem.

"Duncanův případ." Jeden z nich promluvil a já musela zavřít oči a hluboce se nadechnout, nehty jsem zatnula do opěradla křesla.

"A jak může nikdo věděto případu, který by již neměl existovat. Protože vaše životy závisely na tom, že bude pryč!"Idioti! Zkurvení IDIOTI!

"My ne-"

"Má jednání!" Zakřičel Bruce, když se otevřely dveře a samotný ďábel, Emilio osina v mém zasraném zadku Cortés, vešel dovnitř s velkým úsměvem na tváři.

"Jdu pozdě? Napadlo mě to, protože s největší pravděpodobností budu hlavním tématem diskuse, guvernérko, tak proč nepřijít osobně?" Došel až k mému stolu a posadil se do jednoho z křesel naproti mně a zvedl nohy na stůl. Sáhl do kapsy a vytáhl žvýkačku. "Tak, kde jsme byli?"

"Bruci, to je v pořádku." Kývla jsem ke dveřím, oči jsem měla přilepené na botách z hadí kůže, které měl na mém stole. "Byli jsme u případu Duncan. "

Dlouze vypískl, než promluvil.

"Člověče, tohle jste všichni podělali. Pohřbít toxický odpad v blízkosti domovů určitě lidi podráždí. A vy, guvernérko, jste o tom věděla a mlčela? Nemuselo se to stát za vašeho vedení, ale přesto. No tak, neměla byste být lepší, než tohle? Není to důvod, proč lidé tohoto města vás zvolili do tohoto pěkného křesla –omlouvám se, trůnu?" Mrkl na Minu… takže zřejmě moje kancelář byla taky zasraně odposlouchávána. "Pokud budete kandidovat na prezidenta, jsem si jistý, že to vyjde najevo a dostanete špatnou reputaci."

"Všichni odejděte," řeklajsem městské radě. Nemusela jsem to říkat dvakrát. Všichni co nejrychleji odešli. "Mino, ty taky."

"Mel-"

"Jdi."

"Budu hned venku," řekla a popadla soubor z mého stolu,než vyšla ven. Pouze tehdy, když se dveře tiše zavřely, jsem vstala a shodila jeho nohy z mého stolu. "Je to Bubinga dřevo."

"Co to sakra je?" Udělal obličej a já mu vůbec nerozuměla.

"Kdo jsi, Emilio, a co ode měsakra chceš? Nic o případu Duncan neřekneš, protože jsi to využil jako páku pro privilegium, abys za něco stál."

"Tak v tom se mýlíš. Je mi úplně u prdele, jestli jsem starostou." Pokrčil rameny a vyfouknul bublinu, než se zvedl a přešel k mému oknu. "Kdo vůbec chce být starostou tohoto zatraceného města? Po celá desetiletí se snaží samo zničit, pak sem přijde jeden hnědooký idealistaa myslí si, že on nebo ona můžou vyčistit ulice, které vlastně oni svou vlastní rukou znečistili-"

"Máš svůj projev z učebnice? Možná tě to může šokovat, ale mám práci,"odpověděla jsem.

Otočil se, usmíval se, jako by byl opravdu šťastný; Možná, že byl duševně nemocný. "To je důvod, proč tě má každý rád, že jo? Tvojevtípky, tvoje holčičí drsňácký hraní. Jaké to bylo slyšet, že někdo střílel po tvých dětech? Myslím tím, všichni jste vyrůstali se stříbrnými lžičkami u pusy; muselo být šokující si uvědomit, že nejste neporazitelní. "

"Za prvé, jsem žena, a ne dívka. Za druhé, není to hraní, a třetí, nekrmím své děti stříbrnými lžičkami. Stříbro je na druhém místě; oni používají zlato."Přivřela jsem oči.

Kývl a poprvé od chvíle, kdy vešel dovnitř,byl jeho postoj a držení těla vzpřímené a vážné, jeho oči ostré a jeho hlas hlubší, když řekl. "Doufám, že si ty lžičky schovávají, protože až s tebou skoncuju, budou potřebovat z něčeho žít."

" To mi právě teď vyhrožuješ v mé kanceláři?" Zeptala jsem se, když přišel blíž ke mně. Nezastavil se,dokud nebyl těsně u mého obličeje. Ještě kousek a zabila bych ho.

"Říkám, že doufám, že budeme mít dobrý, neslušný a krvavý boj, Melody. Nedrž se zpátky, protože já nebudu, a hraju špinavě jako peklo. Teď máš toho tolik co ztratit: manžela, tři děti, neteře a synovce, svou pověst… seznam pokračuje dál a dál. Budu se bavit. Bůh a já jsme jediní, kteří vědí, co mám pro tebe v plánu."

"Takže je to pro tebe hra? Nebo je to pomsta za to, že tvého otce Marcose jsme se zbavili jako svině a ty ses musel plazit a prosit, aby si tě někdo všimnul? Prožil jsi těžký život? Můžu někoho sehnat, aby hrál na housle, zatímco mi budeš vyprávět svůj žalostný příběh,"odpověděla jsem, když se zamračil, ale nic neřekl, jen couval ke dveřím.

"Vyřiď svému manželovi, že děkuju; Liling začínala být příliš přilnavá na můj vkus a nyní nemá triáda nikoho jiného, ke komu byvzhlížela, než mě." Zavřel za sebou dveře a Mině trvalo jen chvilku, než vešla zpět dovnitř.

"Zkurvený hajzl - ahh." Zasyčela jsem a sáhla si na hruď, jak mě zabolela.

"Melodypotřebuješ se uvolnit!" Mina ke mně přispěchala, ale já ji odstrčila.

Sakra! "Ach…"

"Musíme jít do nemocnice."

"Jsem v pořádku."

"Mel.“

SAKRA!

Zabiju ho. Je mi jedno, co na mě má. Zabiju ho, ať už bude kdekoliv, zabiju ho a vyrovnám se se vším, co má přijít.

LIAM

"Znovu."

Sledoval jsem, jak se rozzářila jako vánoční stromeček. Elektřina jí proudilacelým tělem, vlasy jí vstávaly do všech stran.

"Stop," nařídil jsem. Když ji pustili, zhroutila se na židli. "Víš, že existovala studie, kde žádali náhodné lidi, aby elektrizovali další náhodné lidi s různými stupni napětí? Začali s nejslabším napětím a z osoby, která bylaelektrizována, vyšel rychlý sten nebo nářek, ale zdál se být v pořádku. Pak tedynařídili zvýšit napětí a vypadalo to, že tito lidé byli ve skutečné bolesti. Přesto ale z desítky lidí zapojených do experimentu, jen hrstka odmítla zvýšit napětí. Většina z nich jen dělala to, co jim bylo řečeno."Čekal jsem vteřinu, než jsem kývl na Fedela. "Znovu."

Třásla sebou jen na vteřinu, než jsem řekl. "Stop… znovu… stop. Víš, myslím, že je něco na lidech, kteří jsou přirozeně náchylní k příkazům. Někteří lidé jsou jen stoupenci, zatímco ostatní lidé, což jich je vzácné málo, se rodí k vedení. Ty ses nenarodila k vedení, Liling. Myslela sis, že ano, ale ty nejsi stejná jako ona.To je důvod, proč tě Emilio byl schopný dostat a omotat si tě kolem jeho prstu?"

V čínštině mě proklela, aniž by se obtěžovala zvednout hlavu. Dvě hodiny tohohle a pořád nepromluvila; buď nic nevěděla, nebo by raději zemřela, než cokoliv řekla.

"Liame." Neal přišel do místnosti, stoupnul si k ní zády a zvedl přede mě tablet. "Tohle bylo zrovna zveřejněno on-line."

"Na co se to kurva dívám?" Mohl jsem jasně vidět Melody a Emilia. Byli v její kanceláři, jejich tvářeblízko u sebe a vypadalo to, jako by se ji chystal políbit.

"Začíná," řeklaLiling se smíchem za námi.

"Tisk ji bude strašit-"

"Jestli je tohle všechno, co zmůže, pak se o něj tolik bát snad ani nemusíme," zamumlal jsem, když jsem se podíval na fotku.

MELODY

"Takže rozhovor bude v jedné z konferenčních místností v nemocnici, poté máš v jednu schůzku učitelského sdružení, pak městskou ra- "

"Myslela jsem, že to beru zlehka, přijít do práce,potřást pár rukami, předstírat, že skutečně pracuju." Posunula jsem se na zadním sedadle, jak Mina pročítávala harmonogramu před ní.

"Můžeme přesunout setkání sdružení učitelů, pokud bys chtěla, ale rozhovor udělat musíš; rozhovor jsi neměla už rok."

Třela jsem si stranu hlavy, přikývla jsem a opřela se. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Věděla jsem, že to bylo všechno jen v mé hlavě. Chápala jsem, že to bylo jen z toho, že jsem se dozvěděla, že Emilio odposlouchával mou kancelář, ale vůbec jsem se kvůli tomu necítila lépe. Co to s ním kurva bylo? Jestli mě chtěl zabít, tak by to už udělal. Kdyby chtěl pomstu, mohl by už něco udělat. Byl tam nějaký obří kousek skládačky,který mi chyběl. Bylo to jako hledět na Monu Lisu s jejím chybějícím úsměvem. Víte, že co by tam mělo být a jak by to mělo vypadat, a přesto to prostě vypadá jinak.

"Jsme tu," uvedla Mina, když se vůz zastavil před budovou. Naštěstí tam nikde nebyl tisk. Nic jsem neřekla, kdyžse dveře otevřely a já stála na přesně stejném místě, kde jsem byla jen před měsícem postřelena. Cítila jsem spoustu věcí; Jen jsem nebyla schopna vyjádřit, co to bylo. Vzduch byl na duben příliš horký a vlna vedra se vlnila po obloze. Byla to dramatická změna od slabého počasí a deště, které jsme normálně měli v tomto ročním období.

"Mel?"

"Jsem v pořádku," uvedla jsem a vyšla kupředu. Když jsem vstoupila do nemocnice, všimla jsem si, že se od doby, co jsem ji opustila, nic nezměnilo – až na transparent se sloganem "Silné Chicago" u vchodu.

"GuvernérkoCallahanová, jsme rádi, že Vás vidíme. Jak se cítíte?" Doktor Fortmen ke mně přišel s týmem lékařů a natáhl ke mně ruku.

"Cítím se znovu jako moje staré já, díky Vám." Potřásla jsem mu rukou a kývla na zbytek lékařů. "Díky vám všem. Jak se mají děti? "

"Pojďte za mnou." Vedl mě, když jsme šli po chodbách. "Čtyři z dětí jsou stále tady a necháváme jeve stejné místnosti, takže nemají pocit izolace. Naštěstí se zotavují dobře, jak fyzicky tak i psychicky, ale stále sebou trhajípři jakýchkoli hlasitých zvucích. Jeden ze čtyř si roztrhl stehy jednu noc po noční můře."

"A jejich rodiče?" Zeptala jsem se a zastavila se s ním u dveří. Okýnkem jsem je viděla, všichni seděli u svých dětí. Vypadali vyčerpaně, ale to je nezastavilo, aby se s nimi smáli a hráli si s nimi.

"Myslela jsem, že šlo o čtyři rodiny?" Napočítala jsem jen tři.

"Valentinovi." Přešel přes chodbu k jiné místnosti a přes okýnko byl vidět hnědovlasý pár. "Přišli o syna a dceru. Jejich druhý syn Toby, přežil. Všechny děti byly spolu, když se začalo střílet. Od té doby neopustili nemocnici. Přidali jsme tak lůžka a dokonce jsme jim umožnili využíti sprchy. Zpočátku jsme se snažili držet Tobyho se zbytkem dětí, ale jeho zdravotní stav… On je ten, kdo si roztrhal ty stehy. Ze všech dětí se zotavil fyzicky nejlépe, ale má noční můry a odmítá jíst, spát nebo dokonce mluvit. Není na tom dobře. Nechce mluvit ani s dětským psychoterapeutem."

Byl jediný, kdo si nehrál nebo se smál. Jen seděl na posteli a díval se z okna. Jeho rodiče mluvili, ale vypadali, jako by mluvit museli a vlastně nic neříkali.

"Jak je starý?"

"V červenci mu bude deset."

"Chci mluvit s jeho rodinou jako první." Podívala jsem se od doktora směrem k Mině, která zaklepala na dveře.

Jeho rodiče k ní přistoupili a trvalo jen několik okamžiků, než vyšli z místnosti a podívali se na mě.

"Guvernérko, moc Vám děkujeme, žejste přišla,"řekl otec. Jeho oči byly tak zarudlé, že to vypadalo, jako kdyby se pokoušel je vyškrábat ven. Jeho stisk ruky byl slabý a jeho úsměv falešný.

"Je mi moc, moc líto vaší ztráty."

"Jo…" Snažila se jeho žena něco říct, ale nic nefungovalo. "A děkuji, že jste přišla. Jsem si jistá, že máte-"

"Nemám nic důležitějšího." Usmála jsem se, rozevřela jsem ruce a objala ji. Bože, zasraně nenávidímobjímat lidi.

Ne… prosím… ne, nebreč na mě… sakra! Musela jsem se přinutit nekrčit, když jsem se od ní pomalu odtahovala. Vysmrkala se do kapesníku.

"Pokud vám to nebude vadit, myslíte, že bych si mohla promluvit s vaším synem?" Zeptala jsem se a podívala se na něj.

"Cože? Naším synem? Proč?" Jeho otec se napjal. "Necítí se-"

"Mé děti byly také zapojený do školní střelby. Můj syn na tom také nebyl dobře, ale nakonec se nám povedlomu pomoci a daří se mu. Nedokážu sem jen přijít a nepozdravit ho."

Podívali se na sebe a jeho matka si zkřížila ruce, jako by se snažilaudržet ve vzpřímené poloze. "Pokud- pokud chcete… v pořádku."

Její manžel přikývl a Mina mi otevřela dveře. Když se pohnuli, aby mě následovali, zastavila jsem se, "Možná nebude chtít mluvit, jestli bude cítit, že stojíte vedle něj. Je možné se na nás dívat z dálky?"

Naštěstí se kvůli tomu nehádali, možná proto, že byli prostě příliš unavení. Vzala jsem židli a přesunula ji k jeho posteli. Neobtěžoval se vzhlédnout, a tak jsem so sedla mezi jeho postel a okno.

Měl oříškové oči arozcuchané hnědé vlasy; několik pramenů mu spadalo do tváře a on si je neodtáhl. Na vteřinu se na mě podíval. Byl poněkud zmatený, kdo jsem, ale nic neřekl.

"Jsem Melody, takymě postřelili." Natáhla jsem k němu svou ruku, ale nepohnul se, takže jsem si vzala jeho ruku a přesto ho přiměla si semnou potřást. Na to se odtáhl a podíval se jiným směrem. Opřela jsem do židlea řekla. "Mám syna ve tvém věku. Když je rozrušený, buď vybouchne, nebo se zavře do sebe; někdy mě to do prdele děsí."

Chlapec se ke mně otočil s očima dokořán.

"Co?"

Neodpověděl.

"Do prdele," řekla jsem znovu a on udělal obličej. "Kurva. Sakra. Do háje. Do prdele. Kurva. Kurva. KURVA!"

Jen malinko nazvedl koutek rtů.

"Co, nikdy předtím jsi neslyšel sprosté slovo? Řekni to. Tvým rodičůmnic neřeknu."

Otevřel ústa, ale pak se zarazil, takže jsem si uvědomila, že přestal mluvit, protože byl smutný, ale nemluvil, protože cítil, jak se ho všichni snaží přimět mluvit. Byl tvrdohlavý… a děti měly dovoleno být někdy tvrdohlavými, zvláště když byly rozrušení.

"No tak, vím, že chceš…" Naklonila jsem se blíž. "To by mohla být jediná šance říct to dospělému a nedostat se do potíží. "

Znovu otevřel ústa. "Do prdele."

"Plácni." Nechal mou ruku viset ve vzduchu a zatvářil se tak, aby mi dal vědět, že nejsem cool.

"Řeknete mi, abych o tom mluvil? Protože nechci mluvit. Kevin a Lizzy jsou mrtví a nevrátí se!" Zakřičel na mě.

"Vím. Mrtví lidé se nemohou vrátit. Nejsem tady, aby ses cítil lépe, protože pravdou je, že se tak cítit nebudeš. Vždy se budeš cítit špatně. Takže plakej, zlob se, ale jen tu tak neseď a nic nedělej. Není to fér ke tvému bratrovi a sestře. Neznám je, ale určitě by tvůj bratr a sestra nechtěli, aby ses vzdával. Nemůžu ti slíbit nic jiného než jen to, že ten, kdo to udělal… bude trpět víc než ty. "

"Můžeš?" Zamračil se a konečně se ke mně plně otočil. "Můžeš mu ublížit?"

Usmála jsem se. "Přesně tak, to je tak trochu moje specialita. Jenom potřebuju, abys za mě udělal nějakou práci. "

"Co je to?"

"Můj syn, Ethan, bude potřebovat kamaráda, jako jsi ty."

"Vy chcete, abych byl jeho kamarád? Ale co když ho nebudu mít rád?" Zamračil se. Jás úsměvem pokrčila rameny.

"Můžeš ho využít kvůli jeho hračkám a odejít."

"Jste divná," odpověděl. Byl v pořádku, v pořádku jako dítě v jeho situaci mohlo být. Jen chtěl někoho, s kým by mohl mluvit, ne ho tížit. To jsem mohla říct.

"Jo, já vím, ale jsou to divní lidé, kteří vládnou světu," řekla jsem a vstala ze židle.

"Jdete pryč?" Zamračil se a podíval se dolů na své ruce. "Máma a táta stále pláčou a hádají se. Lékaři se mě pořád ptají, jak se cítím… já nevím. Nechci tady být, ale nechci být ani tam."

Kývl na město za oknem.

"Musím jít, jsem jeden z divných lidí, kteří vládnou světu. Musíš si uvědomit, Toby, že tví rodiče budou vždy smutní. Lékaři tě nenechají na pokoji, dokud neopustíš nemocnici, a nikdo nechce jít tam ven, jen musí. Je to na hovno, ale to je to, co dospělí dělají pořád. "

"Udělám to," řekl, když jsem se pohnula ke dveřím. "Budu kamarád vašeho dítěte."

Usmála jsem se. "Skvělé, promluvím si s tvými rodiči. Ale měl by ses pokusit dostat z postele a umýt se, vypadáš tak trochu nemocně."

"Postřelili mě." Udělal na mě obličej.

"To já byla taky! A nevidíš mě s náplastí na nose!" Řekla jsem a jeho oči se rozšířily, když si dal ruku na nos.

Se smíchem jsem vyšla z místnosti. Ve chvíli, kdy jsem tak udělala, mě jeho matka chytla za paže.

"Co jste mu řekla?" Prosila. "S námi vůbec nemluví."

Koutkem oka jsem viděla, jak mě Mina vyzvala něco říct. "Jen potřeboval někoho, kdo netruchlí. Pozvala jsem ho k nám domů, aby si přišel hrát s mými syny. Doufám, že něco vymyslíme."

"Děkuji." Jeho otec mi tentokrát víc energicky potřásl rukou. "Děkuji."

Kývla jsem na ně a Mina ke mně přišla. Když se vrátili do místnosti, zvedla telefon, abych viděla fotografii, která nyní kolovala online.

"Za to si můžu sama." Bylo to to, čím myslel, že zničí mou pověst? Bude tvrdit, že jsme měli aférku? Jak dětinské.

"Už podává prohlášení?" Zeptala se Mina, když mi podsunula telefon aspustila video. Co kurva bylo tímhle chlapem?

"Melody…" Vytřeštila oči a otočila obrazovku zpátky ke mně.

"Co je?" Vyštěkla jsem. Ježíše Kriste. "Nemám na to čas."

"Poslouchej, co říká!" Nacpalami sluchátko do uch a přehrála video.

Stál před kamerou, celé jeho tělo bylo vážně. "Jen před pár minutami jsem spolu s vámi viděl fotografii vytrženou z kontextu médii. Mí poradci a zaměstnanci mi řekli, že by bylo lepší, kdybych se k tomu vyjádřil. Nicméně, vzhledem k dvojímu měřítku v našem mediálním zprostředkování žen u moci, jsem cítil, že by nebylo správné, aby jeden z nejsilnějších a nejlepších guvernérů tohoto státubyl nucenvyjádřit se k takovým pikantním fotografiím. Nejen že to není pravda, není to ani možné, protože Melody Nicci Giovanni Callahanová je moje nevlastní sestra. "

Nebyla jsem typ člověka, na kterého by šly mdloby.

Nic mě nešokovalo.

Ale z ničeho nic, jsem nemohla dýchat.

***

Ahoj holky,

tak jak se vám líbí tento díl? Taky vás tahle série nepřestává překvapovat? :)

Schválně, čekaly jste dalšího Giovanniho? :D

Simča & Arey