Winter - 18. kapitola

Překlad: CimFam

Háček je v detailech

NA PŘEDNÍ straně složky jsou vypsány čtyři kategorie, každá z nich s podnadpisy: Obětování, Useknutí hlavy, Otrava a Utopení. Pod každým z nich jsou jména. Pod některými z nich je více jmen než pod ostatními. Například Obětování má sedm jmen, zatímco Otrava jen dvě. Prohlédnu si jména, všechny ženské a pokouším se zjistit, jestli mi něco říkají. Možná byly ve zprávách. Možná jsem dokonce některá z nich znala. Tahle jména jsou ale jen jména. Žádné obličeje se mi nevybaví, když je omílám v hlavě. Jen dívky, které byly pohřešovány a skončily mrtvé. Polknu, instinktivně vím, že mne Luke pozoruje. Obrátím stránku a podívám se na něj.

„Co znamená obětování?“ Snažím se, aby můj hlas zněl nonšalantně. Luke se nakloní blíž přes pracovní stůl.

„Znamená to, že byly upáleny zaživa.“

„Ohněm?“ Luke pomalu přikývne a myslím, že budu zvracet. Polknu. Ztěžka. „Takže všechny tyto dívky umřely čtyřmi různými způsoby?“

„Jo. Což je součástí důvodu, proč je pro policii tak těžké toho muže chytit. Nebyl stejný jako normální sériový vrah. Obvykle mají systém, jak jsem říkal už dřív. Mají důvod, proč zabíjí ty lidi, které zabíjí. Je užitečné přijít na ten systém a pak z toho postavit profil. Můžeš předpovídat na základě toho profile – jak se budou v budoucnosti chovat. Fungovalo to už stokrát, když jsme se pokoušeli chytit vraha. Ale tentokrát to bylo jiné. Nikdo z psychologů nedokázal přijít na toho chlapa. Nemohl přijít na to, jak souvisí ty symboly s obětmi. Jediná očividná stopa byl způsob, kterým zemřely, ale to nám vůbec nepomohlo.“

Můj puls se zdá být zvláštně všude, cítím ho v rtech, nohou, konečcích prstů. Je těžké se soustředit, když mne svědí tělo, abych se odtáhla od pultu a dostala se od té složky, co nejdál to jde. „Co tím myslíš? Jak to, že způsob, kterým zemřely, byl očividný?“

„Promiň, nevyjadřuji se dostatečně přesně. Čtyři způsoby smrti a čtyři symboly dohromady. Podívej se.“ Otočí pár stránek a vytáhne list papíru, ze kterého se vyklube překvapivě barevná kopie fotky. Detail ruky, dlaní vzhůru, ležící na něčem, co vypadá jako mokrá tráva. Bledá kůže na zápěstí je poskvrněna krví. Prsty jsou stočeny dovnitř a za nehty je hlína a krev. Uprostřed dlaně má vypálený první symbol, který jsem poznala, osmička na straně. Maso je svraštěné a zanícené. Ostře se nadechnu ústy. Ne nosem. Přísahám, že ucítím příběh, který mi tento obrázek vypráví, pokud se nadechnu nosem – spálený, měděný a pronikavý. Luke otočí fotokopii a ukáže na naškrábaný text na zadní straně.

JaniePeterson, 15. března.

Useknutí hlavy. Nalezena 3 míle od Rock Springsod I80

„Na souvislost mezi tímto symbolem a useknutím hlavy přišli celkem rychle. Vypadá to, že tohle byl jeho nejoblíbenější způsob zabití. Skoro polovina obětí byla takto zavražděna. Vždy se našly stopy zápasu. Většina strážníků, kteří na případu pracovali, co na případu pořád pracují, si myslela, že vrah nechal ty dívky jít, než je vystopoval.“

„Proč? Proč by to dělal?“

Luke dopije své pivo a položí lahev do dřezu. Vytáhne další dvě z ledničky a položí je přede mne. „Někdy mají rádi to pronásledování,“ řekne neobratně. „Ty dívky neměly reálnou šanci uniknout. Vzal je na opuštěná místa pár mil od cesty. Pravděpodobně to bylo dost, aby jim dodal pomíjivou naději na útěk. Popravdě neměly šanci.“

Žluč mi stoupá do hrdla a začnou se mi potit ústa. Myšlenky mě zavedou k traileru Pryč z Wyomingu. To nepravidelné, vyděšené dýchání dívky, která utíkala o život. Nepotřebuju vidět film, abych věděla, že to ta chudina nezvládne. Ruka se mi třepe, když odšroubovávám moje druhé pivo a zavřu oči, když si studená tekutina najde cestu do mého hrdla.

„Opatrně. Nechceme zopakovat to, co se stalo minule,“ řekne jemně Luke. „Pokud je to na tebe příliš drsné, můžu pokračovat v hledání sám a dám ti vědět, jestli něco najdu.“ Zase má v očích ten starostlivý pohled. Zavrtím hlavou. Není lepší motivace, než pomyšlení na očištění jména mého otce, abych v tom pokračovala.

„Nemůžu,“ zamumlám a rychle vypiju polovinu mého piva. „Je to důležité. Pravděpodobně kvůli tomu budu mít noční můry po zbytek života, ale nemůžu se vzdát. Můj táta by se mne nikde nevzdal.“ Lukeův smích mne vyleká. Je krátký a ostrý a možná trochu posměšný. Naježím se a houpu se na židli. „Kvůli čemu to bylo?“

Lukeovy oči zbystří, když se na mne podívá. „Co bylo kvůli čemu?“

„Ten tvůj smích. Nedokážu to s tebou dělat, pokud si myslíš, že jsem šílená. Můj táta byl dobrák, Lukeu. Strávila jsem posledních pět let tím, že jsem ho před všemi bránila, kromě tebe. Nemám na to energii. Nemyslela jsem si, že je to potřeba.“ Za pět sekund vyletím ze židle a uprchnu z bytu. Luke to musí v mých očích vidět.

„Nemyslel jsem to špatně, Avery. Smál jsem se kvůli tomu, jak k smíchu je celá tahle záležitost. Hádám, že jsem zatrpklý. Nemusíš přede mnou obhajovat Maxe. Vím, že to byl dobrý muž. Nebyl jen můj chemikář ze střední, víš. Byl to můj kamarád. Byl jediný, kdo mi pomohl, když jsem to potřeboval.“

„Cože?“ Nedokážu si to představit – můj táta jak pomáhá Lukeovi. Je mrtvý už tak dlouho, že jsem zapomněla, jaký byl k okolnímu světu. Každá vzpomínka, po které toužím, se vztahuje k tomu, co znamenal pro mne. Ten Max Breslin, který byl učitelem na mé škole, dobrovolným hasičem, který o víkendech dělal mentora mladým klkům v společenství v Breakwateru, byl dočista zapomenut. Svěsím hlavu, obejmu si pažemi tělo a cítím se malá. Pokud Luke říká, že mu táta pomohl, znamená to jediné. „Můj táta ti dělal mentora?“ zeptám se tiše.

„Jo.“

Nemůžu se dívat na Lukea. Zní naštvaně. Chci vědět proč, ale nemůžu se zeptat. Jediní kluci, kterým dělal táta mentora, byli z rozvráceních rodin, mladí muži, kteří trpěli v systému pěstounské péče a oběti různých typů týrání a zanedbávání. Luke pochází z dobrého domova. Jeho máma a sestra jsou milé; znám je po celý můj život. Jeho táta a můj byli členové stejné střelnice, pro boha. Pořád si pamatuju, jak chodili společně o víkendech na lovy, než byl zabit CliveReid – střelen selhanou puškou, když mi bylo teprve osm. Luke měl tenkrát jedenáct nebo dvanáct. Pokud můj táta dělal Lukeovi mentora, pak to bylo kvůli tomu – kvůli žalu, kterým trpěl od smrti jeho vlastního otce. A to je pravděpodobně rána, kterou Luke znova nechce otevírat. Chápu to, vím, jaké to je. Vypiju zbytek mého piva, vyhýbám se mu pohledem, nejsem si jistá, jak se mám chovat. Soustředit se na tu složku bude asi nejlepší, co můžu udělat, i když se mi z ní chce zvracet.

„Rock Springs jsou sedmdesát mil od Breakwateru,“ přemítám a zírám na okopírovanou fotku. Kopírování zachytilo mnoho otisků, které zašpinily fotku. Vypadá to, že hodně lidí, si předávalo originál, pravděpodobně ji procházeli a snažili se přijít na to, co znamená. Luke zůstává ještě minutu zticha. Jeho hlas je napjatý, když promluví.

„Na tom nezáleží. Takovíto vrazi se nebojí za prací cestovat.“ Sebere mou prázdnou lahev od piva, dá ji a svoji do dřezu a prohrabává se v šuplíku a hlasitě rachotí. Vím, co hledá.

„Kdy jsi vlastně začal kouřit?“

Když se otočí, má krabičku v ruce. Jeho výraz je rozbouřený. „Normálně nekouřím. Casey před pár lety začala. Dával jsem si jednu příležitostně, když jsme byli v klubu nebo tak. Od té doby, co jsme se rozešli, jsem dohromady vykouřil asi deset cigaret. Tahle krabička je víc než rok stará.“

To zřejmě vysvětluje, proč nemá zapalovač. Zapálí jeho plynový sporák, ohne se nad něj, takže se mu vyhrne triko a odhalí jeho spodní část zad. Cigareta už hoří, když se otočí. Odvrátím pohled, ustaraná tím, jak moc jsem zírala na ten malý proužek holé kůže. Luke pořád vypadá vystresovaně.

Moje špatná nálada já jsou důvody nelehkého napětí, které z něj sálá. „Promiň, že jsem na tebe vyjela,“ řeknu mu a konečně mám tolik odvahy se mu podívat do očí. Pokrčí rameny, potáhne si z cigarety a třesou se mu svaly v čelisti.

„V pohodě. Máš všechny důvody být ho obhajovat. Hádám, že tvůj táta nikdy nezmínil, že mě znal.“

Zavrtím hlavou. „Táta nikdy neříkal nic o lidech, kterým dělal mentora. Říkal mi, když jsem byla malý, že je to důvěrné. Že slib, že udržím tajemství, je někdy jediný způsob, jak bych mohla někomu pomoci.“

„To jsem na něm miloval, Avery. Věřil jsem mu. Byl ke mně milý. Tak dlouho jsem na tebe žárlil.“

Prsty mi na lahvi od piva znehybní. „Cože? Proč?“

„Nevím. Hádám, že byly dny…“ Odkašle si a podívá se přese mne z okna na město, světla a provoz a masy. „Byly dny, kdy jsem si přál, aby byl i mým tátou.“

Luke mi nikdy nic takového neřekl. Nikdy mi nenaznačil, že by znal mého tátu, kromě toho, že ho učil ve škole a našel jeho mrtvé tělo. V krku se mi vytvoří velký knedlík. Nedokážu vyvolat mé zvířené emoce dost dlouho na to, abych přišla na to, jak se cítím: je mi ho líto; jsem zvědavá; zraněná tím bolestivým výrazem v jeho očích. Vztek, který cítím, mne trochu mate; chvíli mi zabere vůbec přijít na to, že je současnost. Luke zcela zřejmě měl s mým otcem poutu, něco dostatečně silného, aby ho to sebralo i pět let po jeho smrti. Pouto dost silné, aby obraňoval mého otce i poté, co o něm bylo řečeno. Toto odhalení to trochu ujasnilo. Luke doopravdy sdílí kousek mého příběh – ponížení a bolest z lidí, kteří pomlouvají někoho tobě důležitého – a nějaká moje zvrácená část to nechce sdílet.

„Potřebuju další pivo,“ řeknu mu. Místo toho, abych ho požádala, aby mi jedno podal, vstanu a sama si ho přinesu. Jeho pohled mne sleduje okolo snídaňového baru a do ledničky a spalují mi stranu tváře. Tlak jeho pohledu je nesnesitelný – divoce mi v hrudníku buší srdce. Pohlédnu na něj koutkem oka, abych ho našla divně klidného a absolutně přimraženého. Ani nemrkne.

„Chceš ještě jedno?“ zeptám se a snažím se, aby mi nepřeskočil hlas.

„Díky,“ zašeptá. Vezme mi lahev z ruky. Oba sebou trhneme, když se naše prsty dotknou. Nemám ráda tu elektřinu, která s tím kontaktem přechází. Nevítaným způsobem se mi z toho točí hlava. Kouř z Lukeovy cigarety mi naplní hlavu; nějak jsem se k němu dostala hodně blízko. Zamračím se, projdu kolem něj a výraz v Lukeově tváři zmizí. Zmáčknu tlačítko odsávacího ventilátoru na troubě. Větrák bzučí životem a náhlý, výrazný zvuk vysaje napětí ze vzduchu. Luke se na mne sarkasticky usměje, naposledy si potáhne z jeho napůl vykouřené cigarety, než vycouvá, aby nedopalek omyl vodou a pak ho vyhodil. Vrátím se na své místo a bojuji s hrozbou, že se mi objeví barva ve tvářích. Vím to, mohla jsem to vidět v jeho očích, když jsem se přes něj sehnula: chtěl mne políbit. A nejhorší na tom je, že kdyby se o to býval pokus, nezastavila bych ho. Sny, neustálé myšlenky na něj… Není úplně jasné, co mé tělo chce. Co chce mé srdce. Naštěstí většinou vládne moje hlava.

Luke je vážný, když se otočí. Ten rozporuplný výraz zmizel. „Tohle je asi hodně nepravděpodobné, ale vedl si tvůj táta deník?“

„Ne, žádný, o kterém bych věděla.“

„Myslíš, že by si ho máma nechala, pokud si ho vedl?“

Ostrý smích mi unikne ze rtů. „Nemám tušení. Pochybuju. Najala si stěhováky, aby přijeli a sbalili její věci, když se sem přistěhovala, aby se nemusela probírat jeho věcmi. Jsem si celkem jistá, že vše, co měl, zůstalo v domě.“

„Počkat, pořád vlastní ten dům v Breaku?“

Ostražitě se na něj podívám. „Já ho teď vlastním.“

„Cože?“

Loknu si piva. Vím, kam tím míří, a nelíbí se mi to. Ale co s tím teď do pekla můžu udělat? „Zdědila jsem ho na osmnáctiny. Máma očekávala, že ho prodám. Byla pěkně naštvaná, když jsem jí řekla, že si ho chci nechat.“ Tento důvod byl posledním hřebíkem do rakve našeho mrtvého vztahu. Pořád si pamatuju ten její znechucený výraz ve tváři, když mi řekla, že jsem zvrácená a potřebuju pomoc, jestli chci lpít na mauzoleu, kde „ten ďábel“ žil. Vím, že na mne Luke opět zírá, jako by očekával, že řeknu ještě něco. Neřeknu.

„Pak bychom měli hledat deník. Nedokážu uvěřit, že to místo tam bylo celou dobu prázdné,“ zamumlá.

„No, je to mimo trasu do města. Nevšiml by sis, že je celé ty roky prázdny. Není to tak, že bys jel kolem po cestě někam.“ Vždycky jsem milovala to, jak byl náš rodinný dům v ústraní, jak daleko od světa, jsem se cítila, když jsem tam žila jen se svou rodinou a starou bláznivou slečnou Harlow vedle. Slečna Harlow umřela rok poté, co jsem se přestěhovala k Brandonovi. Teď je můj strýc jediným člověkem, který tam chodí. Přesvědčí se, že je v bezpečí a v dobrém stavu. V zimě nechává topení na nízký stupeň, aby se vyhnul vlhkosti. Jezdívala jsem tam, když jsem se cítila _ zdrcená děcky, které mne ve škole šikanovala; přemýšlela jsem, že to tam podpálím, ale nikdy neměla tu drzost. „Nevrátím se tam, Lukeu. Nedokážu to.“

„Ale-„ Zvonek hlasitě zabzučí a přeruší ho. Povzdechne si. „Jídlo je tady.“ Ještě chvíli na mne zírá a pak pohlédne na dveře, jako by se musel nutit podívat se jinam. Donese čínu do kuchyně a potichu ji servíruje. Když posbírá fotku a další fotky, které vypadly ze složky a úhledně je schová pryč, takže můžeme jíst, jsem tajně ráda. Znovu nenadhodí, že bychom měli zajet do domu, dokud nejsme v půlce jídla.

„Víš, pokud si vedl deník nebo pracovní diář nebo něco takového, mohli bychom vyvrátit teorii ColbyhoBrighta. Mohl mít alibi na ty dny, kdy byly v Breakwateru zabity ty dívky.“

Alibi. Zní to jako provinilý výraz, ale má pravdu. Přeháním to úplně, když odmítám se tam vrátit? Určitě by to tak mohlo Lukeovi připadat, ale pravda je taková, že jsem vyděšená. Jsem nemohu-hýbat-končetinami, nemůžu-kurva-dýchat vyděšená myšlenkou, že bych překročila práh toho domu. „Možná… možná by sis mohl od Brandona vyzvednout klíče a zajít tam, až zase pojedeš domů?“

Luke vypadá nejistě. „Nevěděl bych, kde hledat, Avery.“

„Brandon by ti pomohl.“ Jsem takový zbabělec. Vím to, ale moje odvaha byla poslední dobou při bodu mrazu.

„Možná,“ najde Luke kompromis. Ale vidím v jeho očích pochyby. Dojíme naše jídlo a já umyju nádobí, zatímco Luke předstírá, že mne nepozoruje. Na oplátku předstírám, že jsem si nevšimla, opláchnu lahve od piva a hodím je do recyklace.

„Budeš si pořád volat taxi na Kolumbijskou?“ zeptá se, když skončím. Pohlédnu na hodiny na jeho zdi – skoro půlnoc.

„Jo, měla bych si ho už zavolat.“

„Neměl by tě vyzvednout tvůj přítel?“ zeptá se a nahne se dopředu na pultu. Ramena se mi napnou, když slyším ten divný tón jeho hlasu.

„Pokud by měl auto, tak možná. Jak jsem říkala, není… Nejsem si doopravdy jistá, jestli je můj přítel. Jen chodíme ven.“ Říct Lukeovi, že Noah a já „jen chodíme ven“, tak pravděpodobně zním jako coura. Super. Teď si bude myslet, že spím s kdekým. „Ne, že bychom… ne, že já… nejsme-„

Luke se usměje a pročísne si rukou vlasy a zpřehází si je do toho rozcuchaného, právě-jsem-s-někým-spal účesu. „To je v pořádku, Avery. Je správné, že s někým jsi. Měla bys být šťastná.“

Usměju se na něj bolestně malým úsměvem a žluč mi vypaluje hrdlo. „Ty taky. Vím, že mně pravděpodobně nenávidí kvůli mému tátovi, ale pořád jsem ráda, že se to s Casey snažíš vyřešit. Byli jste spolu hodně dlouho. Hádám, že je to přirozené, že tomu chceš dát ještě jednu šanci.“

Prchavé zamračení se mu objeví ve tváři. „Casey a já spolu nejsme, Avery. Byla tady, aby si vyzvedla nějaké věci. Ou…“ Uvědomění mu zasvitne ve tváři. „Ou, asi to vypadalo vážně špatně, že jsem byl…“ Neřekne to, ale já si to pomyslím: napůl nahý, vlasy všude a vypadal sexy jako peklo. Protočí oči v sloup a zvuk, který mu vyjde z úst, zní spíš jako dušení se než opravdový smích. „Ne, našel jsem ji tady, když jsem přišel z práce. Chtěl jsem jít do sprchy, když vykročila ze stínů. Myslel jsem, že tu krade nebo něco takového. Řekla mi, že přišla hledat jeden z prstýnků její matky. Obrovsky jsme se pohádali o tom, že si otevřela, a pak ses ukázala. Pravděpodobně nejhorší časování v životě.“

Uzel napětí v mém žaludku povolí; cítím se, jako bych se nadnášela tři stopy nad zemí. „Jo, vypadala, jako by se mne chystala napadnout.“

„Myslela si… zeptala se mne, jestli s tebou chodím,“ řekne Luke. Soustředí se na desku a pevně zírá na vlnky v chladném, grafitovém mramoru.

„Ha! Wow, musí si myslet, že jsi šílený.“

„Proč bys to říkala?“

„No, je to očividné. Co říkala? Tohle je správně: „Vidím, že jsi pořád silně zaujatý tou hrůzou.“ Pro lidi jako ona jsem chodící cirkus. A pak je tu skutečnost, že jsi starý.“

„Já nejsem starý!“

„Promiň, ne, samozřejmě, že nejsi. Čteš komiksy o Supermanovi. Chtěla jsem říct, že jsi starší než já.“

„O tři a půl roku.“ Vzhlédnu, abych uviděla, jak na mne zírá. Další bouřlivý, napjatý pohled, který jsem na něm nikdy předtím neviděla. „Tři a půl roku je nic, když odejdeš ze střední, Krásko.“ Poprvé mne ta jeho přezdívka donutí se začervenat. Je to ten tón v jeho hlase – hluboký a vážný a jemný.

„Asi jo.“ Cítím se divně, jako přimražená tím, jak se na mne dívá. Hodím na sebe bundu a začnu couvat ke dveřím. „Díky za večeři, Lukeu. A díky za…“ Nejsem si jistá, jestli bych mu měla děkovat za to, že mi ukázala ty nechutné obrázky a informace, ale riskoval, když mi je ukázal. Cítím se, jako bych mu měla poděkovat za to, že mi věří. Pronásleduje mne po místnosti, položí ruku na vchodové dveře a zabrání mi v tom, je otevřít.

„Z tohoto bytu neodejdeš, Avery. Je příliš pozdě. Nezavolala sis taxi.“

Zasměju se a snažím se oddělat jeho ruku. „Tohle je New York, Lukeu. Jsou tady tisíce taxíků. Během pár vteřin si jeden dole chytnu.“

Jeho ruka se ani nepohne. „Tohle je New York, Avery. Jsou tady ticícepsychopatů. Spíš budeš běhehem pár vteřin přepadena.“

„Máš zdeformovaný pohled na obyvatelstvo. Kvůli práci,“ řeknu mu. Vážně musí, že? Pracovat jako policajt musí určitě zničit i ty nejoptimističtější lidi. Luke se prostě na mě divoce sexy usměje a opře si hlavu o dveře a pořád mě nechce pustit ven.

„Můžeš zůstat tady. Spát v mé posteli. Zaberu si gauč, je mi to vážně jedno.“

„Lukeu.“

„Avery.“

Vím, že chce říct Iris a díky tomu mi hoří uši. Je příliš blízko. O palec ustoupím a on se otočí, takže se zády opírá o záda. Založí si ruce na hrudníku a zvýrazňuje tím, jak jsou žilnaté a svalnaté. Podívám se na nohy a snažím se vymyslet co říct, co mne odvede od nevhodných myšlenek, které mi zaplavují mozek.

„Zůstanu jen v případě, že mne ráno vezmeš do nemocnice.“

„To zvládnu,“ zašeptá.

Takže si ustele a já podruhé usínám v posteli LukeaReida. Tentokrát jsem ale natolik střízlivá, abych cítila jeho vůni v přikrývkách. Mám natolik čistou hlavu, abych si uvědomila, že leží o dvacet stop dál na druhé straně dveří a jsem natolik slabá, abych přiznala svému zrádnému tělu, že mne kvůli tomu bolí celé tělo.