Winter - 16. kapitola

Překlad: CimFam

Ahojte, tahle kapitolka vám bude na pár dnů vydržet, ale o víkendu nás tu máte stoprocentně zpátky.

Půlnoční běh

NEJDŘÍV SI myslím, že to bušení je hlasitá basová hudba, která vychází z auta na ulici, ale rytmus je nepravidelný. Je to spíš zvuk bušení. Překulím se na stranu, abych si zakryla uši, ale je to zbytečné; pořád to pokračuje. Po dalších deseti vteřinách si uvědomím, že někdo skutečně křičí moje jméno. Rychle otevřu oči – Do háje! Do háje! Do háje! Do háje! Vylezu z postele, takže vyběhnu ke dveřím a skoro spadnu obličejem na zem, když se mi zachytí kotník do přikrývek. V obýváku mrzne a je tam černočerná tma.

„Avery! Avery, otevři. Tady Luke.“

Zaváhám s rukou na kouli dveří. Co se do pekla děje? Říkal, že zavolá, až mu skončí směna, ne, že se bude snažit mi vyrazit dveře v 3:45 ráno. Otevřu dveře v obřím, obnošeném triku, ve kterém jsem zvyklá spát, a ihned si všimnu ženy z bytu 6B se sestříhanými vlasy, jak stojí na chodbě a opírá se o stěnu. Luke vypadá zasmušilý, když se setkáme pohledy. Má na sobě uniformu a jeho parťák, ten stejný podsaditý, malý chlapík s Brooklynským přízvukem, kterého jsem s ním viděla na té irské párty, stojí vedle něj. Proč by měl přivést svého parťáka, aby si se mnou promluvil? Svraštím obočí a snažím se si z hlavy vyhnat zbytky spánku. Luke si odkašle.

„Promiň, že tě budím, Ave. Musíme s tebou mluvit.“

„Nemohlo to počkat do rána?“ zasyčím a obejmu si tělo pažemi. „Říkal jsi, že zavoláš. A neřekl jsi mi, jestli máš nebo ne tu-„

„Tohle není přátelské setkání.“ Tón Lukeova hlasu je jasný: nemá to nic společného s tvým tátou. Jeho tmavě hnědé oči jsou rozšířené, nemrká, jako by se hodně soustředil. Na chvíli jsem se na něj zadívala, abych pochopila způsob, jakým se nese, a to, jak na mě zírá. Přesně takto vypadal, když se objevil na našem prahu před pěti lety. Náhlé bodnutí paniky se mi zasekne v krku a chce mne udusit.

„Bože, co se děje?“ Ruce mi vyletí k ústům. „Jde o strýčka Brandona? Jde o mámu?“

Luke zavrtí hlavou a ukáže za mne. „Můžeme na chvíli dovnitř?“

„Prostě mi to řekni!“ Zeď klidu, kterou se snažila udržet na svém místě, se začíná bortit. „Hned mi to řekni!“

Jemně mi položí ruku na rameno, postrčí mě do bytu a jde za mnou. Jeho parťák ho následuje a zavře za sebou dveře.

„Lukeu, co se děje? Prosím, prostě mi to řekni. Jestli jde o Brandona, můžeš mi to říct. Ať už jde o cokoli, jsem v pořádku, zvládnu to. Prosím, Lukeu-„

„Přestaň, dobře. Nadechni se, Krásko.“ Vede mne bytem a nahlíží do každých dveří, než dojde k mému pokoji. Posadí mne na postel a pak se přesune k oknu. „Nejde o tvoji mámu ani o Brandonu. Jde o tu holku, o tu, kterou jsem viděl s tebou, jak jste vycházely z té párty-Morgan.“

„Morgan?“ Přestanu se hýbat. Mám závrať z nedostatku kyslíku, než se znova nadechnu. „Je mrtvá?“ zašeptám.

„Ne, převezli ji do nemocnice. Vypadá to, že se něčím předávkovala. Ptala se po tobě, než omdlela. Doktoři i uvedli do umělého spánku, než se pokusí jí vytáhnout drogy z těla. Je na tom hodně špatně, Ave.“

Tlumený vzlyk naplní místnost – divný, neznámý zvuk, které bych nemohla vydat. Zakryju si ústa rukama a najednou nevidím. Můj pokoj, Lukea, všechno – všechno je pohlcené slzami, které mi zaplavují oči.

„Musím ji vidět. Můžeš mě vzít do nemocnice? Musím ji ihned vidět. Její rodiče žijí v Charlestownu. Musíš jim to říct. Bude jim to trvat, než sem dojedou. Potřebuje někoho, aby s ní byl, Lukeu. Potřebuje…“ Není mi rozumět, než si to uvědomím, snažím se zformovat slova, ale jen dál vzlykám. Luke mne zvedne z postele a přitáhne si mne do náručí a pak vzlykám do jeho policejní vesty, zatímco mne hladí po zátylku a šeptá mi do ucha. Jsem příliš otupělá, abych slyšela, co říká; jen se ho držím, dokud se necítím na to, abych sama stála.

„Jaká droga si myslí, že to je?“ zamumlám, zatímco se snažím vymyslet, co si vzít s sebou do nemocnice.

„Vypadá to na extázi, ale je příliš brzo, abychom dělali předčasné závěry. Víš, od koho si mohla vzít ty prášky?“

„Ne, ani omylem! Nikoho takového neznám. Morgan by si nic dobrovolně nevzala. Museli jí to dát do pití.“

Přetahávám si zrovna svetr přes hlavu, když se zeptá, „Kdy se ti naposledy ozvala?“

„Ehm… hádám kolem, šesté, půl sedmé. Už byla… už byla opilá. Chtěla, abych přišla k ní k Tateovi na párty. Tam ji našli?“

Lukeova vysílačka začne klábosit, ale ignoruje ji a z nějakého bizarního důvodu zjistím, že žasnu nad tím, jak zatraceně vysoký vypadá v uniformě. „Ne. Záchranka ji vyzvedla na adrese ve Williamsburgu. Byla se skupinkou kluků z Královské Vysoké.“

„Ale ta je v Manhattanu.“

„Já vím. Byli tam na párty. Nikdo nevěděl, kdo ji uspořádal. Nikdo z nich předtím Morgan nepotkal.“

To dává ještě menší smysl. Cítím se strašně. Morgan dali drogy do pití na párty, kde nikoho neznala? Co do pekla dělala ve Williamsburgu se skupinkou úplných cizinců? A kde do pekla byli Tate a Noah? Luke odvrátí oči, když si oblékám rifle na své nahé nohy. Naštvaně si obuju boty a vezmu kabát.

„Zabiju toho, kdo jí to udělal.“

„Nejdříve se ujistíme, že je v pořádku, ano?“

Luke a jeho parťák, strážník Tamlinski, mě zavezou do Woodhullské nemocnice v severním Brooklynu, kam Morgan vzala záchranka. Snažím se ze všech sil se nezhroutit; Morgan na mě bude naštvaná, pokud ze mne zbyde jen nepoužitelná troska a stejně nezvládnu, aby mě tak Luke viděl. Už tak je špatné, že mne lituje kvůli všemu ostatnímu. Tohle na ten seznam nepřidám.

Ve čtyři ráno je provoz ve městě o hodně menší, ale pořád to není ideální. To, že jsem v policejním autě, stoprocentně pomáhá urychlit, hlavně když Tamlinski zapne světla a sirénu, abychom se dostali přes nejvíce ucpané části. Řidiči taxíků se pořad chovají jako pitomci a pořád je v ulicích spousta lidí. Neupozorňuju na sebe vzadu hlídkového vozu, vytáhnu si kabát až k uším a lámu si hlavu a snažím se přijít na to, jak se Morgan dostala do umělého spánku. Kurva, já té holce zakroutím krkem, až se vzbudí.

„Jsi tam vzadu v pořádku?“ zeptá se Tamlinski, když přijíždíme na nemocniční parkoviště.

„Jo, jsem zatraceně v pohodě, díky. Moje nejlepší kamarádka asi umírá a polovina Kolumbijské mne viděla, jak jste mne odtáhli do policejního vozu.“

Luke nic neříká, prostě dál zírá z čelního skla se zatnutou čelistí. Tamlinski zavrzá zuby a něco si pod vousy zamumlá. Když zaparkuje, odepnu si pás a snažím se otevřít dveře, když si uvědomím, že tam není klika. Luke vystoupí, otevře mi dveře a nabídne mi napjatý úsměv.

„Máme raději, když lidé, které zatýkáme, neutíkají.“

„Aha.“ Vystoupím a zamířím dovnitř, ale chytne mne za loket.

„Tohle nepodléhá pod náš okrsek. Teoreticky bych s tebou zůstat neměl, ale zůstanu. Ukážu ti, kde je Morgan a-„

„Ne! Lukeu, to je v pořádku. Nemusíš si dělat potíže kvůli mně.“

Zatne čelist, když za mnou zavře dveře hlídkového vozu. „Nenechám tě samotnou, Avery.“

„Lukeu! Já ne… já nepotřebuju, abys se mnou zůstával, ano!“

„Nenechám tě samotnou.“

Podívám se na nemocnici, světlo se řine z každého okna a personál postává za rohem, aby si mohli zakouřit mimo dohled pacientů s rakovinou plic, a cítím, jak trochu zchřadnu. Pomyšlení na to, že budu sama sedět v čekárně kdovíjak dlouho, se mi vůbec nezamlouvá. Mám ale jinou možnost? „Dobře, fajn, někomu zavolám.“

„Někomu?“

„Jo, někomu. Příteli Morgan, Tateovi, nebo zavolám mému příteli.“

Lukeovy oči zamrznou. Jeho hlas je naprosto ledový, když se zeptá. „Tomu klukovi z baru?“

„Jo, tomu klukovi z baru.“ A pak, „Ne!“ Schovám si obličej do dlaní a snažím se vzpamatovat. Tohle je směšné. Teď mu lžu? „Ne tomu klukovi z baru. Vlastně se s ním nevídám, ale-„

„To je v pořádku. Prostě se teď soustřeď na svou kamarádku.“ Lukeovy oči roztály, i když vypadá hodně naštvaně, když spustím ruce. „Budeš v pořádku?“

Kousnu se do vnitřní strany tváře a cítím, jak se mi derou slzy do očí. „Myslím, že to zvládnu.“

„Dobře. No, zavolej mi, kdybys mě potřebovala.“

Luke zůstane vzadu, jeho oči mi propalují díry do zad, když jdu po parkovišti.Neohlédnu se, když dojdu ke vchodu; jen zastavím a počkám, až se automatické dveře otevřou a pak vtrhnu dovnitř. Sesterna je prázdná, když tam dojdu, což je typické. Počkám deset minut, než se konečně někdo objeví, a když dojde zavalitá sestra, je nepřátelská, by se dalo říct. Zeptám se jí, kde najdu Morgan Kepler, a bodne prstem do země.

„Sleduj modrou čáru až na JIP. Tam bude další sesterna. Nebudeš moct vidět svoji kamarádku, dokud nebude stabilizovaná. Pokud bych byla tebou, zůstala bych doma a trochu se vyspala.“

Málem na ni vyštěknu, že kdyby byla mnou a zůstala doma, byla by královsky na hovno kamarádka, ale zvládnu napjatý úsměv a začnu sledovat tlustou modrou čáru na podlaze. Vystopuju ji až k výtahu, kde mizí. Znamená to, že mám jet výtahem? Vedle tlačítka pátého patra je modrá nálepka. Nastoupím a vyjedu až do pětky. Když se otevřou dveře, čára na podlaze opět pokračuje. Přitáhnu si k tělu kabát a snažím se vyhýbat prázdným pohledům lidí, kteří sedí po stranách chodby, dokud nenajdu sesternu. Starší sestra s rozmazanou řasenkou a unaveným výrazem mi řekne, že ta protivná sestra dole měla pravdu – nemám šanci vidět Morgan, dokud nebude mimo nebezpečí. Nasměruje mne, abych si sedla mezi ostatní lidi na chodbě a slíbí mi, že si mne najde, pokud budou nové zprávy.

Zhroutím se na plastovou skládací židli, zírám na svoje tenisky a hned cítím potřebu, aby tady se mnou ještě někdo byl. Strach, který z ostatních valí ven, a oni jen v tichu sedí, je hmatatelný. Jsou na stejné lodi jako já a čekají na zjištění, jestli někdo, koho milují, brzo umře. Autonehoda. Útok. Požár domu. Je tu tisíc a jedna možnost, jak může člověk skončit na takovémto místě. Nechci myslet ani na jeden z nich.

Potřebuji Leslie. Možná Tatea a Noaha, to záleží na tom, co řeknou na svoji obranu. Ruka mi sklouzne ke kapse, hledá mobil a málem se zadusím, když zjistím, že jsem odešla v takové panice, že jsem si ho zapomněla vzít s sebou. Taky kabelku a hotovost. Jsem uvězněná na druhé straně New York City bez hotovosti, mobil a bez naděje, že něco z toho brzy budu mít. Nic moc s tím nenadělám, takže si poposednu a zírám na stěnu, zatímco se snažím se nezabývat tím, co se stane, pokud Morgan umře. Nechci, aby poprvé, když potkám její rodiče, bylo zrovna tehdy, když zjistí, že je mrtvá. Spánek mne po chvíli přemůže, ale je to divný, neklidný spánek díky nepohodlné židli. Sestra za mnou dojde v šest ráno, aby mi řekla, že se nic nezměnilo. Když se proberu podruhé, zjistím, že Luke sedí vedle mne. Je v civilu; tmavá mikina s kapucí přes hlavu, ošuntělé rifle a dobité tenisky DC. Chvíli si ani nevšimne, že jsem vzhůru. Sleduju ho, jak něco ťuká na mobilu a trochu se mračí. Vypadá unaveně, ale stejně přišel. Zaplaví mne vděčnost. Chovala jsem se k němu strašně a stejně se ukázal.

Hlas se mi zlomí, když promluvím. „Ahoj.“

Málem upustí mobil a napůl se na mne usměje. „Ahoj, ty.“

„Promiň mi za ten dřívějšek.“ Pročísnu si prsty vlasy – bože, jak musím vypadat? – rovně si sednu a protáhnu si ztuhlé klouby.  Luke se sehne dolů a vezme šálek kávy s sebou, který mi poté podá.

„To je v pořádku. Byla jsi slušná v porovnání s tím, s čím se potýkám normálně, věř mi. Vypij to. Mělo by to být ještě teplé.“

Pořádně si hltnu a usměju se, když ochutnám, jak je sladké; Luke mne sledoval, jak sypu sáček cukru za sáčkemdo mého pití, během našich nesčetných setkání na kávu v Breaku. Je milé, že si vzpomněl. „Díky, Lukeu. Dík, že tu jsi.“

Přikývne a pak se poškrábe na zátylku. V jeho očích je ten cituplný výraz, díky kterému si vždy myslím, že potřebuje ochránit před světem. Nemám ponětí proč, když on je ten, který ochraňuje ostatní jako živobytí, ale vždy jsem si to myslela.

„Právě jsi skončil?“ zašeptám.

„Ne, je skoro deset.“

„Cože?“ Nemůžu uvěřit, že se mi povedlo spát tak dlouho. „Byla tu znova sestra?“

Luke přikývne a opře se do své židle tak, že se jeho rameno dotýká mého. „Jo. Žádná změna. Ale brzy se ji pokusí vzbudit.“

Roztřeseně se nadechnu a zatnu pěsti. „Vídáváš, že se to stává mnoha lidem?“

„Několika,“ povzdechne a napije se vlastní kávy.

„A co se většinou děje? Zvládne to většina?“

Luke si schová hlavu do kapuce a zírá si na ruce. „Někteří ano.“

Někteří ano. Přidušeně vydechnu a zabořím si obličej do dlaní. „Tohle se nemůže dít. Tohle se vážně nemůže dít.“ Luke nelže a neříká mi, že všechno bude v pořádku, protože je šance, že to v pořádku nebude. Lži to nezmění. Položí mi ruku na záda a ten fyzický kontakt mi dodá dostatek síly, abych se sebrala. Když si odkryju obličej, nechá svou ruku na místě a neříkám nic, protože ho právě potřebuju. „Takže, řekneš mi o těch symbolech?“ zamumlám a koušu si nehet na palci.

„Byly zanechány na tělech obětí vraha,“ řekne tlumeným hlasem. „Dlouho tam byly jen tři symboly. Nakonec se objevil i čtvrtý. Tahle informace nebyla nikdy zveřejněna. Chtěl jsem vědět, jestli ti jsou povědomé. Vrazi většinou chtějí, aby byli rozpoznatelní, když začnou vraždit. Pokud tvůj táta-„ Nadechnu se. Luke se odmlčí, ale jen na chvíli. „Pokud tvůj táta byl zodpovědný, pravděpodobně by je někam nakreslil.“

„Proč? Proč by on… neschoval by je někam vrah, aby ho nechytili?“

Luke si natáčí tkaničky z jeho kapuce na prsty a poťukává nohou o ošoupané linoleum. „Ne, vlastně ne. Sérioví vrazi obvykle chtějí, aby je chytili. Za normálních okolností jsou pyšní na svou práci. Nakonec se chtějí přiznat.“

„Pyšní?“ Nemůžu dýchat. Můj táta by nikdy nebyl pyšný na to, že někomu záměrně ublížit, natož tak, že je zavraždil.

„Já vím, je to zvrácené. Ale tihle lidé většinou jsou. Zvrácení.“

To je dané. Na jazyku mám jízlivou poznámku, ale když se otočím, abych se podívala na Lukea, sestra z dřívějška jde chodbou. Brýle má na špičce nosu a kruhy pod očima jsou ještě víc zvýrazněné. Lidé kolem nás, jež připomínají sochy, si také ihned všimnou, že přichází a všichni se na ni otočí. Je to jako sledování časové smyčky, jak se otevírá květina ke slunci, když se k ní patnáct nebo více obličejů otočí. Projde kolem nich, každý z nich je zdrcený, když se otočí, a míří ke mně a Lukeovi.

„Morgan je vzhůru,“ řekne bez obalu a boty jí pískají, jak před námi zastaví. Tohle jsou ta dvě nejúžasnější slova, která jsem kdy slyšela. Zasáhne mne obrovská vlna úlevy. Žuchnu sebou a nepravidelně dýchám. Lukeova ruka najde mou. „Pořád ji pár hodin nebudete moci navštívit, dokud se trochu nezlepší její stav, ale bude v pořádku. Žádná stopa po zranění mozku, žádné vnitřní zranění. Má štěstí. Budeme potřebovat prodiskutovat odvykací léčbu pro slečnu Kepler, jakmile se na to bude cítit, ale-„

„Odvykací léčbu?“ Sestra je klidná, když se jí podívám do očí. Očividně to už musela říkat několika lidem. „Morgan nepotřebuje odvykací léčbu. Nasypali jí to do pití.“

„Je to standartní postup, když se ptáme na nějaké otázky, když přijmeme předávkovaného pacienta, dítě. Podle jejích reakcí a poznámek, které máme v její složce, Morgan potřebuje péči doktora.“

„Cože? Ani omylem! Jsem její kamarádka. Věděla bych to, kdyby brala drogy.“

Sestra si dá ruce v bok. Podívá se na Lukea takovým tím pohledem, který naznačuje, že by ocenila pomoc. „Nemůžu s vámi probírat obsah přijímacího pohovoru slečny Kepler, ale řeknu tohle: Ti, kdo berou drogy, dobře schovávají svou závislost. Jsou dobří v utajování a jsou dobří v lhaní. Měla byste si promluvit se svou kamarádkou, slečno Patterson.“ Odkráčí pryč a zmizí ve dvojitých dveřích na vzdáleném konci chodby a celou cestu sleduju její záda, dokud nezmizí.

„Morgan nepotřebuju odvykací léčbu,“ řeknu a zatnu pěsti.

Luke se na mě nepodívá. Napije se své kávy a povzdechne si. Těsně než to chci zopakovat, když dveře výtahu zazvoní a muž a žena se zděšenými výrazy v obličejích se vřítí do chodby. Ihned vím, že to jsou rodiče Morgan; kaštanově hnědé vlasy té ženy jsou dostačujícím důkazem. Luke si chce stoupnout, ale natáhnu před něj ruku. Rozhodně nechci být tou, která jim řekne o jejich dceři, ale zaslouží si ty zprávy slyšet od někoho, kdo ji zná. Aspoň to můžu udělat.