TGGS - 28. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Remy Curranová

„Eliso!“

Hlas Tía Alonsa mě vytrhne ze snění. Otočím se i s rukama zabořenýma v míse s těstem.

„Lo siento(Lo siento – omlouvám se),“ řeknu ihned, než se na mě zamračí za cokoli, za co mě chtěl zpražit tentokrát.

„Za pět minut to bude v troubě.“

Nedokážu se soustředit od toho rozhovoru s Asherem. Připadal mi osamělý. Nevím, jak jsem to mohla poznat z tak krátké zprávy, ale cítila jsem se provinile, že jsem ho odmítla. Cítila jsem se provinile, že jsem odmítla jeho nabídku i včera a cítím se provinile, že mu lžu, že jsem se do něj zamilovala a – bože, prostě se cítím hodně provinile, dobře?

A zhoršilo se to tím, když jsem jej včera v noci doprovázela z večeře. Potřebuju prostor. Cítím toho tolik a je to pro mě stále těžší.

„To jsem nechtěl,“ řekne strýc a mávne, abych šla k němu.

„Teda ano, potřebujeme je, ale vyžádali si tě vepředu.“

Zmateně se zamračím a povzdychne si: „Juan a Diego to nezvládají.“

Kývnu a poškrábu se na obočí, protože si pořád nejsem jistá, jak to se mnou souvisí. Diego a Juan jsou mladšími bratry mé matky a chodí jednou za týden ve středu, aby hráli s Big T a Luisem – Diegovým synem – živou hudbu. Rádi chodí mezi stoly a hrají lidem serenády. Když Tío Diego a Big T hrají na kytary, Tío Juan brnká na harfu a Luis třese rumbakoulemi.

Nedočkavě tleskne a mávne, abych šla za ním. „Tak pojď. Potřebujeme živé vystoupení. Je středa. Lidi čekají hudbu.“

Zalapám po dechu, protože to jsem od něj nečekala.

„A chceš, abych hrála na další kytaru? Nebo harfu?“ protože to bych taky zvládla.

Ale strýc se zamračí. „Ne, ne. Budeš zpívat. Máš krásný hlas. Tomás tě bude doprovázet na kytaru.“

Svěsím ramena. Samozřejmě, že chce, abych zpívala…a asi něco takového jako „Ave Maria^[1]“ nebo „Don’t Cry for Me, Argentina^[2],“ prostě něco oduševnělého a depresivního. Nikdy mě nenechal hrát na nějaký nástroj. Je tak usedlý a nevěří, že by i ženy mohly být v mariachi kapele a hrát na nástroje. Mohou jen zpívat.

Bla.

Ne, že bych zpívání nesnášela. Jen někdy nesnáším jeho pohled na život.

„Pojď.“ Tleskne, jako kdybych byla pes.

Povzdychnu si a otočím se k těstu. „Ale co moje sopapillas?“ (Mexický skořicový chleba)

Zamračí se na mě, než znova mávne rukou. „Vezmi ho sebou. Můžeš ho dodělat vepředu. Při zpěvu uděláš kuchařskou show.“

Znova si povzdychnu, vezmu mísu, pečicí papír a pár dalších věcí, které potřebuju a jdu za ním v zaprášené zástěře a se síťkou na vlasy.

Jídelna je plná a nikdo nám nevěnuje pozornost, když za ním jdu k velkému dřevěnému stolu, kde vezme vázu s květinami a začne jej uklízet, abych jej mohla použít. Prostě stojím za ním, držím si věci a čekám jako hodná holka, než mi někdo zašeptá do ucha.

„Věděl jsem, že tě přemluví ke zpívání.“

Zamračím se přes rameno na Velkého T: „Cállate,“ šťouchnu ho loktem do břicha. Trochu se zasměju, když tiše zabručí. (Cállate – mlč)

„Prima, jsi hrozná.“ (Prima – sestřenice)

Usměju se ještě víc.

„Co budeme hrát?“ zeptá se. „Cielito Lindo?“

Kousnu se do rtu a přemýšlím o tom. „Ne…něco jiného.“

V kapse mi zavibruje telefon, takže mi přišla zpráva. Vytáhnu jej a vidím, že je od Ashera.

Sakra. Našel jsem ji.

Zamračím se, protože nemám ponětí, o čem to mluví, a chci se zeptat, co našel. Ale hned mi odepíše.

Jak se jmenovala ta holka, která –

„Eliso!“ zavolá na mě Tío Alonso, skoro vyskočím z kůže a vzhlédnu, než dočtu jeho odpověď. Roztáhne ruce, takže můžu začít. Odložím telefon a přijde mi další zpráva.

Nadechnu se, soustředím se na rozložení věcí a Bit T se postaví dozadu nalevo ode mě. Když pracuju, pár zákazníků mě sleduje, když jí, mluví a asi si uvědomují, že budu dělat něco pro jejich zábavu.

Uložím vše na místo a znova mi zavibruje telefon. Bit T se nakloní ke mně a zamumlá: „Prima?“ chce vědět, co budu zpívat, aby mě mohl doprovodit.

Tím, že Tío Alonso chce něco španělského, ale rozhodla jsem se pro mix angličtiny a španělštiny. A kromě toho Doris Day byla jedna z matčiných nejoblíbenějších zpěvaček, než zešílela. Tak zamumlám přes rameno: „Que Sera Sera^[3]“.

Za chvíli začne hrát. Někteří zákazníci přestanou jíst a sledují nás. Když skončí úvodní melodie, začnu zpívat a sledují nás i ostatní.

Ignoruju je a chovám se, jako bych jen připravovala stůl. Když je stůl pomoučený, položím na něj těsto, vyválím jej válečkem do plochého kruhu. Mouka je všude.

I ostatní přestávají mluvit a sledují mě. Chovám se normálně a schválně si popráším tváře, když si odhrnu pramínek vlasů, který mi vypadl ze síťky.

Když se dostanu k refrénu, zpívám hlasitěji a přitlačím na váleček.

Přísahám, že všichni přestali a poslouchali mě.

Cítila jsem se úžasně. Ano, do bubnování vkládám duši, ale v tuto chvíli jsem věděla, co Ashera na zpívání tak miluje, protože když zpíváte silnou píseň, dáváte do ní vše. Protože je to tak dobrý pocit.

Soustředím se na sebe, nechávám proudit melodii kytary svýma rukama, než zpívám ještě hlasitěji a poslední tón se rozléhá místností. Dozpívám a pak…aplaus.

Všichni pískají, tleskají a usměju se na ně. Ale má pozornost padne na pár zelených očí, které mě sledují z rohového boxu.

Sakra.

Asher je tady.

Ztuhnu a hledím na něj, jak se zvedá z boxu, kde sedí sám.

Jde ke mně a srdce mám až v žaludku. Dios, jde ke mně, abychom si promluvili.

Co bych měla dělat?

„Bien hecho, Elisa,“ řekne Tío Alonso a poplácá mě po rameni, když prochází okolo. (Bien hecho – dobře jsi to zvládla)

Jeho chvála mě vytrhne z posmrtné ztuhlosti a mrknu za ním. Pak ukáže za stůl a řekne, abych je nakrájela a dala sestřenici Fridě usmažit.

Řeknu strýci, že to zvládnu a otočím se k Asherovi. Pořád jde ke mně, tak chci prchnout. Když se zarazí, jako kdyby si nebyl jistý, co má dělat, otočím se pryč a spěchám zpátky do kuchyně.

Ale když jsem za dveřmi, podívám se ven kulatým okýnkem. Pořád stojí na stejném místě a sleduje místo, odkud jsem zmizela. Když mě zahlédl, jak na něj nakukuju, usmál se a zamával.

Dios. Ten úsměv. Ten samolibý úsměv, kterým říkal „já vím, že mě sleduješ a pamatuješ si mě“ se mnou dělal divy.

Pokud mě znova přistihne jako holku, nejsem si jistá, jak mu odolám…a opravdu to potřebuju. Lhaní a předstírání, že jsem kluk, je už tak dost špatné. Ale vyspat se s ním, když mu lžu a předstírám, že jsem kluk, je podvod.

Ať se stane cokoli, nenarazím na něj jako holka. Ne, dokud nebude znát pravdu.

***

V restauraci jsem se Asherovi vyhnula. Zůstala jsem u friťáku dost dlouho, aby byl pryč, když mě strýc Alonso zavolal do jídelny na další píseň.

Ale už ví, kde pracuju a to je zlé.

Budu se muset hodně kontrolovat, aby mě neviděl jako holku.

Když skončím, zapomenu, že mi předtím psal. Tak mu chci zavolat a překvapí mě, kolik starých zpráv na mě čeká. Je to asi takto:

Sakra! Našel jsem ji.

Jak se jmenuje ta holka, která pracuje ve vaší rodinné restauraci? Ta s fialovými pramínky ve vlasech?

To je jedno. Dozvěděl jsem se to.

Zamračím se a snažím se zjistit, kdo mi říkal Remy, ale pak si vzpomenu…Tío Alonso mi řekl, Eliso. Několikrát.

Až půjdeš z práce, co nejdříve mi zavolej.

Vydechnu, vytočím jeho číslo a nejsem si jistá, co mu řeknu, ale jsem rozhodnutá jej svést z cesty…no ze mě.

Jo, taky nevěřím, že to dělám.

„Čau,“ řekne a přísahám, že se směje a to mě rozveselí.

„Čau,“ zamumlám a nejsem si jistá, co mu řeknu, protože vím, že se na ni bude ptát…myslím na mě.

Zeptá se na mě.

„Takže…“ a je to tady. „Znám někoho, s kým mě můžeš dát dohromady.“

„Hmm?“ v krku mi vyschne. Hraju hloupou. „Co?“

„S tou holkou od vás z Castanedy. Jmenuje se Elisa, že?“

Ach…sakra. Opravdu si myslí, že se jmenuju Elisa. „Elisa?“ řeknu pomalu.

Ale vážně? Já? Chce, abych ho dala dohromady se mnou? Na chvíli si to představím. Použila bych svůj děvkařský hlas, předstírala, že jsem Elisa a dotýkala bych se Ashera Harta tak, jak po tom toužím.

Ale pak si to uvědomím.

Ne, to mu nemůžu udělat. Vůbec ne. Prostě…ne.

„Neuvěříš tomu. Je to ta holka ze sprchy. Z Chicaga.“

Nemám slov. Co to řekl? Nakonec zamumlám: „Ne, cože?“

„Jo, je s tebou příbuzná, že? Řekl jsi, že všichni, kdo u vás pracují, jsou příbuzní. Je to tvá sestřenice?“

„Jistě,“ odpovím, protože nevím, co jiného bych řekla.

Zasměje se. „Nezní to moc jistě.“

Pokrčím rameny a spustím ruku. „No, víš…mexické rodiny mají dost složitý rodokmen.“

„Ach,“ zamumlá, jako kdyby to chápal, ale je zmatenější. „Takže nevíš, co dělala v Chicagu? V našem hotelovém pokoji?“

„No, ehm, já…asi jsem věděl, že tam bude na víkend a řekl jsem jí, kde bydlíme, ale nemyslel jsem si, že se tam zastaví, abychom se viděli. Možná, ehm, možná jsem za tebou šel na snídani, nechal jsem odemčeno a zastavila se, aby…se osprchovala. Já…musím se jí na to zeptat.“

„Jo. To rozhodně. A…proč jsi nevěděl, o kom mluvím, když jsem zmínil, že má fialový melír, když jsi věděl, že tam je?“

Sakra, Ashere, téměřzavrčím. Nechtěj, abych víc lhala.

„Jsou fialové?“ zeptám se a zasměju. „Myslel jsem, že jsou našedlé.“

Big T mě vždycky škádlí, že vypadají šedě.

„Ne,“ řekne Asher. „Jsou určitě světle fialové.“

Díky, skoro mu odpovím. Jsem ráda, že někteří lidí nevidí šedou.

„Takže si myslíš, že to dokážeš domluvit?“ tlačí na mě.

Mrknu a zavrtím hlavou. „Ale co?“

Povzdychne si. „Dát mě s ní dohromady?“

Je dychtivý…aby se se mnou sešel. Se mnou! Projde mnou mocný proud energie a najednou se cítím být víc naživu, než předtím. Asher mě chce. Jako ženu. Chce se mi křičet, tančit a objímat celý svět.

Ale…všechna ta realita a tak.

Jsem zklamaná a pomalu odpovím: „Ne…to nemůžu, promiň.“

Ticho.

To nečekal. Upřímně si myslel, že mu pomůžu. Pak se pomalu zeptá: „Protože ke mně něco cítíš? Nebo protože je tvá sestřenice?“

Zní zraněně a rychle mu odpovím: „Ne, ne. To s tím nemá nic společného.“

Když jsem se snažila vymyslet odpověď, která by ho potěšila, řekl: „Má přítele?“

„Ne.“ Sakra! Ano! Měla jsem říct ano a to by ho zastavilo. Sakra, proč jsem tak blbá?

„Takže…?“

„Nebudeš s ní chtít jít,“ vyhrknu a nejsem si jistá, co mu mám říct.

Zasměje se. „Ale budu. Právě jsem ti to řekl.“

„Ne…“ zavrtím hlavou, i když mě nevidí. „Nebudeš.“

„Proč?“

„Protože…“Jo, Remy, proč? „Protože ji ani neznáš.“

Znova se zasměje, ale tentokrát to zní napjatě. „Což je důvod, proč ji chci vidět. Abychom se poznali a uviděli, jak to půjde.“

Ale dál vrtím hlavou. „Ne.“

Nakonec je naštvaný. „Co si, sakra, myslíš, že bych jí udělal? Uvědomuju si, že je to tvá rodina a chráníš ji, ale myslím, že jsme dobří kamarádi a víš, že bych nikdy –“

„Tak to není,“ přeruším jej, než budu mít závrať. „Tak to není.“

„Tak čím to je?“ řekne uraženě.

Pokrčím rameny a cítím se strašně. „Možná je to naopak,“ řeknu, než se můžu zarazit. „Možná se bojím, že ty budeš zraněný. Neona.“ Protože upřímně to tak je, nechci, aby mu ublížila.

Chvíli je zticha. Nakonec se zeptá: „Co?“

„Prosím…prostě mi věř,“ řeknu mu. „Nemůžu…nemůžu ti to říct konkrétně, ale vím, že se s ní nechceš zaplést.“

Povzdychne si. „Dobře, fajn.“

Ale vím, že to není fajn. Chce se s ní setkat. A když mi řekne, že musí jít, padnu na židli, obejmu se a zajímá mě, jak to, sakra, napravím.

---

[1]Ave Maria - https://www.youtube.com/watch?v=pwp1CH5R-w4

[2] Don´t Cry for Me, Argentina - https://www.youtube.com/watch?v=XYymFWsBxk0

[3]Que Sera Sera - https://www.youtube.com/watch?v=CcWbZUgymkw