TD - 23. kapitola

Překlad: Marťa

Uspořená částka na Paříž: 1382 dolarů (mínus 5,32 dolarů, které jsem utratila za bublinkovou fólii, abych ochránila své těžítko Eiffelovy věže při cestě do Paříže).

Co už mám: Obnovený pas s novou fotkou. Sbohem třináct let stará tvářičko s rovnátky.

Věci, které ještě potřebuji: mapu Paříže a všech jejích částí, abych se mohla začít učit, kde co leží.

Francouzské fráze, které znám: Pas de l´enfer. Je ne veux pas un colocataire… což by se dalo přeložit, jako: „Sakra, ne. Nechci spolubydlící!“ Zdálo se to, jako potřebná znalost, vzhledem k tomu, že jsme s Hannah, jako voda a olej.

Druhý den jsem se probudila brzy a ještě, než jsem vyrazila do práce, jsem pracovala na svém soutěžním projektu. Blížila jsem se do závěrečné fáze, ale termín odevzdání byl příští pondělí. Věděla jsem, že Brooklyn a Grayson mě pravděpodobně zaměstnají na celý víkend, což znamenalo, že jsem měla už jen tři dny na dokončení.

Naštěstí, Hanah ještěnebyla vzhůru, když jsem přišla do naší kuchyně, abych si vypila svůj první šálek kávy. Stála jsem v tichém prostoru, čekala, až se kávovar nahřeje a vzpomínala na včerejší noc. Určitě to byly jedny z nejlepších narozenin, jaké jsem zažila a to vše, díky Graysonovi.

Poté, co jsem měla v ruce hrnek s kávou, znovu jsem se zamknula ve svém pokoji a prohlížela si svůj pokrok. Návrhy pro park se válely v hromadách po mém stole a já doufala, že se ve svém organizovaném pořádku náležitě vyznám. Udělala jsem si na stole trochu místa, abych si tam mohla postavit kávu, zapnula počítač a posadila se.Křišťálové těžítko Eiffelovy věže upoutalo mou pozornost na okenním parapetu. V časném ranním světle bylo nádherné a znovu mi připomnělo včerejší noc. Usmála jsem se, usrkla kávu, a pak jsem se zarazila, když se mi v hlavě rozezněly poplašné zvonky. Graysonův lístek, s jeho adresou,zmizel. Přilepila jsem ho vedle těžítka a měla jsem v úmyslu si jeho adresu uložit do mobilu, ale protože byl teď můj stůl ve válečné zóně, neměla jsem na to včera čas.

Okamžitě jsem vstala a začala se prohrabovat papíry na svém stole, abych tu adresu našla. Podívala jsem se pod každý papír, abych se ujistila, že není přilepená na zadní straně některého z nich. Ověřila jsem si, že nezapadla za stůl, nebo pod koberec. Nic. Nebyla nikde k nalezení.

Na konci jsem měla velmi uklizený stůl, ale žádný papírek s adresou. Prohledala jsem svou kabelku a zbytek pokoje, ale nikde jsem ho nenašla. Proklínala jsem se za to, že jsem si Graysonovu adresu hned neuložila do telefonu. Ztratit něco do čtyřiadvaceti hodin byl nový rekord i pro mě.

Povzdechla jsem si a v duchu si udělala poznámku, abych se Graysona na jeho adresu znovu zeptala. Bylo trapné ptát se ho dvakrát? No, neměla jsem na výběr.

Zbytek dopoledne jsem strávila prací na mých návrzích a snažila se přijít na nenucený způsob, jak se Graysona znovu zeptat na jeho adresu.

Vypadalo to zoufale, že chci tak moc jeho adresu?

Nakonec mě do svého bytu vezme, a pak bych věděla, kde bydlí. Ale, co když ne a já odjedu do Paříže, aniž bych znala jeho adresu? Jak bych mu mohla posílat pohlednice nebo dopisy? Svým způsobem to je stejný pocit, jako kdybych ho pomalu ztrácela v době, kdy jsem ho konečně našla.

***

Ta děvka mé starší sestry, Jason, musel odjet do Montany už v sobotu ráno (předtím, než jsme měli šanci náležitě si užít společnou rozlučkovou večeři) a já jsem na letišti plakala, jako protrhnutý deštník v lijáku. Věděla jsem, že spolu museli pracovat na jejím albu. Věděla jsem, že se v Montaně zhoršuje počasí a je nutné, aby vyrazili dřív, přesto jsem se s tím odmítala smířit.

„Vrátím se za pár týdnů! Co se děje? Jsi smutná, že neuvidíš kovboje Dereka?“

Popotáhla jsem a otřela si rukávem nudli u nosu.

„Ne! Prohůh! Nepláču kvůli kovboji Derekovi!“

Derek byl pracovní síla na Jasonově ranci.

„Takže jsi smutná, že na pár týdnů odjíždím?“ Zeptala se zmateně.

Můj vodopád slz spustil další dávku.

Dokázala bych zvládnout, když byla Brooklyn několik týdnů pryč, ale ona si neuvědomila, že to je vlastně na dlouhou dobu naposledy, kdy se uvidíme. Až se vrátí do Los Angeles, budu už v nějakou dobu v Paříži.

„Já… já…“ Nemohla jsem ze sebe dostat jediné slovo, aniž bych se znovu nerozbrečela.

Jason si s Brooklyn vyměnil ostražitý pohled, což nahrávalo faktu, že si oba mysleli, že jsem trochu šílená. Musela jsem se dostat z těch sraček. Byla jsem třiadvacetiletá žena. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela oči a přikývla.

„Dobře. Můžete jít. Budu v pořádku,“ řekla jsem a cítila se velmi jistá a moudrá.

Brooklyn se usmála, a když se naše oči setkaly, zajiskřilo jí v očích. „Dobře, tak to bys mi mohla dát můj kufr.“

Podívala jsem se dolů. V ruce jsem pořád svírala její kufr, jako by na tom závisel něčí život. Hups.

„Ach. Jo, jasně.“ Neochotně jsem uvolnila sevření držadla a ona si ho přitáhla k boku.

„A potřebuji svou peněženku,“ řekla a natáhla ke mně otevřenou ruku.

„Tvou co?“ Zapírala jsem a setkala se s Jasonovýma očima. Měl jeden z těch svých pohledů „přestaň už tu dívku obtěžovat“.

„Cammie…“

„Dobře!“

Sáhla jsem do kapsy a vytáhla značkovou peněženku ze své zadní kapsy, než jsem ji podala své sestře.

Jason zavrtěl hlavou a pohlédl na hodinky. Věděla jsem, že mají zpoždění, ale letěli soukromým letadlem a kromě toho, bylo mi to jedno. Budou mi tolik chybět, že i když tohle loučení bylo nepříjemné, bylo lepší, než je nechat jít.

„Máš ještě něco?“ Zeptala se Brooklyn.

Přemýšlela jsem o tom, že bych jí zalhala a řekla, že ne, ale stane se to tak, jako tak.

Jason a Brooklyn odjížděli a to, že jsem měla kapsy plné jejich věcí, nic nezmění. Ve filmech to vždycky fungovalo, tak nevím, co dělám špatně.

S povzdechem jsem vytáhla Jasonův mobil z druhé zadní kapsy, z podprsenky sestřinu nabíječku na počítač, a pak jsem ukázala na Jasonův kufr.

„V přední kapse je atrapa zbraně,“ přiznala jsem se rozpačitě.

„Cammie!“ Zvolali oba, jako kárající rodiče. Jo, jasně. Raději bych nechala Jasona zadržet, než je nechat odletět přes celou zemi až do Montany.

„Omlouvám se!“

Jason rozepnul přední kapsu a našel tam malou modrou vodní pistoli.

Zasmál se. „Dokonce ji naplnila vodou.“

Pokrčila jsem rameny. „Nechtěla jsem, aby bulvár vykládal, že střílíš prázdnými.“

Přišel ke mně a vtáhl mě do svého medvědího objetí. Sevřela jsem mu košili a zavřela oči. V posledních několika týdnech se pro mě Jason stal starším bratrem. Smířil se s mými vylomeninami a jednal s mou sestrou, jako s princeznou. Lepšího chlapa jsem si pro ni nemohla přát.

„Postarám se o tvou sestru a za pár týdnů nás můžeš přijet navštívit,“ zašeptal mi, než se odtáhl a dal mi do ruky vodní pistoli.

„Pozdějc, J-money,“ řekla jsem se smutným úsměvem.

„Adios, C-monster.“

Zůstala už jen má sestra. Věděla jsem, že poznala, že se něco děje. Stála několik kroků ode mě a zamračeně se snažila číst mezi řádky. Když jsme se přede dvěma měsíci loučily, neuronila jsem jedinou slzu. Jsem si jistá, že jsem svým vodopádem slz přiživila její pocit viny z toho, že odjíždí. Musela pracovat na své hudbě a já se potřebovala postavit na vlastní nohy. To nebyl tak velký problém. Usmála jsem se a rozevřela ruce stejně, jako když nás mamka vyzvedávala ze školy.

„Pojď sem, ty příšerko,“ řekla jsem tak mile, jak jen jsem dokázala.

Usmála se a sklonila, aby mě mohla obejmout.

„Moc tě miluju, ty moje malá hvězdná popováprincezničko,“ řekla jsem.

„Taky tě miluju.“

Objímaly jsme se, dokud jsem nedošla k přesvědčení, že už to stačilo. Pak jsem od ní ustoupila a podržela si jí na délku paže. Řekla mi, že mi zavolá, jakmile přistanou, a pak jsem sledovala, jak s Jasonem prochází do části letiště, určené pro soukromé lety. Zůstala jsem tam, dokud jejich letadlo o třicet minut později nevzlétlo. Potom, místo, abych si zavolala taxík, rozhodla jsem se do bytu vrátit po svých.

Neměla jsem tušení, jak dlouho bude ta procházka trvat. Možná jsem si měla stopnout taxík, když mě začaly bolet nohy, ale projít přes celé město mi přišlo očistné. Dalo mi to smysl života, který bych ztratila v okamžiku, kdy bych se vrátila do bytu a zjistila, že je Brooklyn opravdu pryč a já jsem o krok blíž svému vlastnímu odjezdu.

Několik hodin trvalo, než jsem se dostala domů – poté, co jsem v kavárně popíjela latté a pozorovala lidi v kavárně – a přitom jsem si uvědomila, že mám v kapse sestřino trsátko na kytaru. Vklouzlo do mé zadní kapsy dřív, než jsem měla v úmyslu Brooklyn vrátit všechny věci, ale teď jsem ráda, že jsem na to sobecky zapomněla. Hannah v bytě nebyla, tak jsem šla do svého pokoje, lehla si a dívala se na trsátko, jakoby mělo ožít a říct mi, že jsem se s odjezdem do Paříže rozhodla správně.

O něco později mi vedle postele zazvonil telefon a já po něm sáhla, předpokládajíc, že mi volá Brooklyn, aby mi řekla, že bezpečně dorazila i s Jasonem do Montany.

„Haló,“ ozvala jsem se a nenáviděla se za to, jak mi, uprostřed slova,přeskočil hlas.

Brooklyn bude vědět, že pořád pláču.

„Heartová?“ Promluvil Grayson do telefonu hlubokým hlasem. „Co se děje?“