TB - 30. kapitola

Překlad: Verča

Ahoj, děvčata J

Strašně moc děkuji za komentáře. Z následujících událostí vůbec nemám radost…

Pro čtenářky série Redemption: Koukněte na fb profil Sarah Castille. Zveřejnila obálku ke čtvrtému dílu a je tam i anotace J

Willow

Chtíč.

Doslova jsem seděla na smrtelné posteli mé milované babičky a přesto můj tep zrychlil v minutě, co se Brody vrátil do pokoje. Oblečený v džínách a termo tričku, otočil jeho identitu-zakrývající čepici dozadu a já se musela přinutit držet ústa zavřená. S jeho otočenou kšiltovkou a vlasy trčícími z ní, vypadal stejně jako sportovec, kterému jsem propadla.

„Nic?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Přivezli jí zpět před několika minutami.“

Vytáhl něco z jeho kapsy a natáhl ke mně ruku, byla to karta. „Teď je řada na tobě.“

Moje čelo se pokrčí.

„Mé místo je pouze čtyři bloky odsud. Říkala jsi, že žiješ na okraji města. Obstaral jsem tričko a ty jóga kalhoty, které vy ženy nosíte, v hotelu v dárkovém obchodě a nechal je pro tebe v koupelně, v případě, že by ses chtěla převléct.“

„V hotelu v dárkovém obchodě?“

„Bydlím v Regency Hotel.“

„Opravdu?“

„Jop. Během sezóny. Po zbytek roku jsem na chatě.“

„Na chatě? Stále máš chatu? Je hotová?“

Zasmál se. „Stále na ní pracuju. Ale dostávám se k tomu.“

Chatu na severu si koupil jako první, co se Brody stal profesionálem. Zem byla krásná, ale místo katastrofa. Chtěl všechno sám přestavět. Navštívila jsem to pouze jednou, ale vzpomínky se mnou zůstaly. Byl to jeden z posledních dobrých týdnů, co jsem měla, než jsem se vymkla kontrole. Pokřtili jsme každou místnost, co jsme tam byli. Jedna vzpomínka, konkrétní, se mi přehrávala v mysli často. Milovali jsme se před krbem, dívali se na jezero a mluvili jsme o trávení společného času po sezóně. Řekl mi, že se chystá postavit další krb v ložnici, protože miloval to, jak moje oči vypadaly v záři ohně. Brody a já jsme měli spoustu vzpomínek, ale jedna, čas před krbem, na tu jsem si jasně vzpomínala a kompletně milovala.

„Jdi.“ Řekl mi, vracejíc mě do přítomnosti. „Pravděpodobně tu budeme zase celý večer. Přístřešek dva.“

„Určitě ti to nevadí?“

„Nenabízel bych ti to, pokud by mi to vadilo. Jdi. Budu tady.“

***

Nikdy dřív jsem nebyla v přístřešku. Ale vypadalo to podobně, jak jsem si myslela. Velké, otevřené, čisté a fantastické. Což nevypadalo jako u Brodyho doma. Nějaké desky s logem Steelů spočívaly na stolku v obývacím pokoji. Na stole v jídelně byly nějaké noviny a složený dres. Ale nic na tomhle místě nekřičelo, že by tu někdo žil celé čtyři měsíce v roce.

Putovala jsem do ložnice. Prostorná šatna byla plná oblečení a bot. Jedna celá strana byla zabraná dresy, fotbalovými kalhotami a mikinami Under Armor. Bylo tam nejméně dvacet párů tenisek. Otevřela jsem několik zásuvek, kde bylo vše složené a čisté. Brody byl vždycky spíš hodit do šuplíku druh chlapa. Někdo určitě srovnával jeho prádlo. Absence jakéhokoli dámského oblečení v šatníku mi vnukla možnost, že to za něj uklízí spíš služka, než přítelkyně.

Za dělící stěnou byla velká koupelna s dvojitým umyvadlem a obrovským kachlovým sprchovým koutem. Žádné luxusní šampóny a kondicionéry, žádné parfémy nebo make-up. Žádné známky ženy, která by tu trávila noci. S tolika vodními tryskami a prostorem by se v této sprše dala udělat malá párty.  Díky tomu mě napadlo, zda se takto Brody baví často.

Jak jsem mířila ven, nemohla jsem si pomoc. Překročila jsem hranice čenichání. Sklouzla jsem k nočnímu stolku a otevřela ho. Uvnitř byla Beats sluchátka, iPod, nějaké vizitky a stoh papírů. Odsunula jsem některé papíry na stranu a odhalila poloprázdnou krabičku kondomů a téměř prázdnou láhev lubrikantu. No, odpověď na otázku. Bavil se často.

Cítila jsem se ještě více špinavá, než co jsem tam přišla. Dala jsem si rychlou sprchu a nadávala si za porušení Brodyho důvěry. Byl ke mně tak laskavý. Znovu.

Za hodinu jsem se vrátila do nemocnice. Když doktor konečně vešel dovnitř, jeho tvář mi zlomila srdce dřív než promluvil. Brody seděl na druhé straně babčiny postele, tak jsem udělala to samé. Najednou jsem cítila závrať, ale nemohla jsem se ani pohnout. Moje ruka sáhla po mém náhrdelníku. Měla jsem zlozvyk hrát si s ním, když jsem měla strach. Jenže chyběl. Tak jsem zabalila moji ruku kolem mého krku a čekala.

„Výsledky za CT jsou tady.“ Lékař se odmlčel a zhluboka se nadechl. „A přál bych si mít lepší zprávy.“ Podíval se na Brodyho a pak na mě. „Vaše babička utrpěla masivní mrtvici, která ovlivnila průtok krve do hlavní střední mozkové tepny. Krev se sdružovala v jedné oblasti, což způsobilo, že druhá strana jejího mozku byla zcela zbavena krve.“

„Byla? Znamená to, že jste to spravili?“ Držela jsem se naděje.

„Škoda je rozsáhlá. Oblasti, které byly zbaveny krve, jsou oteklé. Otok způsobuje nitrolební tlak. Tento tlak zabraňuje plynulému pohybu krve, což způsobuje otékání. Je to začarovaný kruh.“

„Co se dá dělat?“ Zeptal se Brody.

„No, nejvíce efektivní způsob, jak zacházet s masivním otokem mozku je chirurgický zákrok nazývající se kraniektomie (operace, při níž se sníží nitrolební tlak). Ale v případě vaší babičky, je velmi nepravděpodobné, že to přežije. Jak víte, intubovali jsme ji, když přišla. Bohužel, její tělo se nepokouší dýchat samo. Reagování jejích zorniček se zpomaluje. Budeme i nadále pečlivě sledovat její mozkové funkce, ale je třeba připravit se na nejhorší. Je mi to líto.“

Myslím, že jsme oba ztuhli. Tolik otázek běželo mou myslí, ale když se doktor zeptal jestli nějaké mám, jen jsem na něj zírala, jako bych nemluvila tímto jazykem. Nakonec se obrátil k Brodymu. Mluvili spolu několik minut. Slyšela jsem zvuky hlasů, ale slova neregistrovala. Byl to pocit, se kterým jsem byla zcela jista obeznámena, dokonalý mlhový opar z dávky drog. Touha, která začala ustupovat v posledních několika měsících, se opět vracela. Rukama jsem sevřela opěradla.

Lékař zavřel dveře, když odcházel, zanechávajíc nám soukromí. „Jsi v pořádku?“ Brody ke mně přistoupil a poklekl vedle místa, kde jsem seděla.

„Ne.“

Zakryl mou ruku jeho. „Je toho strašně moc. Vím to.“

Vyšel ze mě smích, chutnajíc velmi hořce. „Víš, co mě napadlo, zatímco tu sedím? Po tom všem co doktor právě řekl?“ Podívala jsem se do Brodyho očí, držel můj pohled, zatímco jsem pokračovala. „Že se odsud chci dostat a sjet se. Moje babička, která mě přijala a nikdy nevzdala naděje na mě, umírá. A co chci udělat? Utéct. Jako obvykle.“

Brody se podíval dolů. Na dlouhou dobu. Napadlo mě, že se snažil spolknout nenávist, kterou pro mě měl. Ale když promluvil, překvapil mě. „To je normální. Bojíš se, tak chceš utéct.“

Ušklíbla jsem se, nenávidějíc sama sebe. „Musím se bát hodně.“

„Víš co, Willow? Myslím si, že se bojíš hodně. Nejsem psychiatr, ale lidé mají dvě možnosti, když se bojí. Utíkají nebo bojují. Žila jsi drsný život před Marlene. Utíkání byl tvůj pud sebezáchovy.“

Zírala jsem na mou umírající babičku. „Nechci utíkat. To je to nejmenší co můžu udělat.“

„Tak neutíkej.“

„Říkáš to, jako by to bylo jednoduché.“

„Není. Nic na tom není jednoduché.“

Zakryla jsem jeho ruku mou druhou a vzhlédla k němu. „Děkuju.“

„Nemáš zač. Dostaneme se přes to. Jen se mnou bojuj.“

***

Brody zmeškal včerejší trénink, takže neměl jinou možnost, než dnes jít. Byl pryč asi pět hodin. Spatření jeho tváře, když se vrátil do pokoje Marlene, bylo úplné osvobození.

„Jak je jí?“ Řekl.

„To samé.“

Přikývl. „A co ty?“

„Bojuju.“

Brody se usmál a sundal si bundu. „To rád slyším.“

„Jaký byl trénink?“

„Dostal jsem nakopáno.“

„Těžce ses soustředil?“

Projel si rukou vlasy. „Jop. Moje hlava tam dnes nebyla.“

„Přemýšlela jsem, zatímco jsi byl pryč. Měli bysme jí dát její herní show. Možná bysme mohli i hrát, jak jsme byli zvyklí hrát s ní. Možná, že nás uslyší a že jí to udělá šťastnou.“

„To je dobrý nápad. Byla by ráda. A měl bych zavolat do Broadhollow Manor, a dát jim vědět, co se děje. Grouper by se mohl chtít zastavit na návštěvu.“

„Vypadá jako milý chlap.“

„To je. Jen mu neříkej, že jsem to říkal.“

Usmála jsem se. „Legrační. Říkal to samé o tobě.“

Brody se usmál. „Věděl jsem, že mě ten starý parchant má rád.“

O několik hodin později se vrátil doktor. Řekl nám, abychom se šli vyspat a vrátili se ráno. Zítra by znovu mohli zopakovat scan, a pak bysme mohli mít nějaké výsledky. Nemohla jsem myslet na zítřek. Kolem půlnoci jsme se rozhodli jít domů na několik hodin.

„Pojď. Svezu tě. Moje auto je na parkovišti přes ulici.“

Brodyho auto bylo Range Rover s pružnou kůží a dřevem uvnitř. „Tohle je mnohem lepší než Bronco,“ dobírala jsem si ho, odkazujíc na červeno-bílou pruhovanou rachotinu z roku 1981, kterou využíval celou střední a vysokou.

Usmál se. „Jen trochu.“

„Ačkoli, Bronco zanechalo spoustu dobrých vzpomínek.“ Podívala jsem se na zadní sedadlo jeho auta, na mysl mi přišly nekonečné hodiny blbnutí na širokém zadním sedadle. Brody zachytil můj pohled, naše oči se setkaly na krátkou vteřinu. Ani jeden z nás neřekl po zbytek cesty další slovo, když mě vezl na okrajovou část města, kam jsem ho navigovala.

Když jsme zastavovali u mého bytu, byla jsem trochu v rozpacích. Budova byla ve špatném stavu. Dva kluci, kteří křičeli „drogoví dealeři“ sledovali, jak jsme zastavili u chodníku.

„Tady žiješ?“

„Jo. To je to, co si můžu dovolit. Ačkoli doufám, že se brzo odstěhuju.“

Brody chtěl něco říct, ale pak se zarazil.

„Díky za svezení. Za všechno.“

„Nemáš zač.“

Už jsem skoro byla u dveří, když Brody zavolal. „Willow?“

Běžíc mě dohonil. „Zůstaň v hotelu, kde pobývám. Alespoň dnes večer. Seženu ti pokoj.“

„To je od tebe milé. Ale jsem v pohodě. Opravdu.“

„Nebojím se o tebe.“ Lhal přímo skrz zuby. „Pomůže mi to lépe spát. S vědomím, že nejsi…“ Rozhlédl se kolem sebe, jeho myšlenky byly zřejmé.

„Vezmu si věci.“