SF - 14. kapitola

Překlad: Tanulka

Beck

Kostel je přeplněný lidmi, což mě nepřekvapuje, vzhledem k velkému okruhu lidí, které JT znal. Co mě překvapí je, že jeho rodiče zařídili pohřeb v kostele. Museli kostelu svatého Lukáše, který patří pod metodistickou církev v Sausalito dát velký dar, aby tu mohli mít pohřeb, protože JT ani jeho rodiče nebyli Metodisti. Nechodili do kostela vůbec. Myslím si, že se rozhodli mít pohřeb v domě Božím, protože se to očekávalo od vyšší společnosti a po tom všem, co o JTho smrti bylo ve zprávách. Neexistoval způsob, že by Candace a Colin chtěli být vyfotografování v pohřebním ústavu.

Sela i já jsme byli překvapeni, když se ráno Caroline objevila v našem bytě, oblečená v černých šatech s dlouhým rukávem a s černými botami na vysokém podpatku. Stačil mi jediný pohled na ni, když jsem otevřel dveře a řekl jsem jí: „Nemusela jsi chodit.“

Podívala se na mě tak, že mě to udeřilo až v žaludku a pustil ji do bytu. „Nepřišla jsem pro tebe. Přišla jsem se podívat na Selu.“

Zasmál jsem se, protože jsem znal svou sestru. Přijela pro nás oba. Udělali jsme jednomyslné rozhodnutí odejít na pohřeb trochu pozdě, aby nám nezůstal žádný čas na společenské tlachání, když tam dorazíme.

Prostor před kostelem byl přeplněný auty a museli jsme zaparkovat na veřejném pozemku několik bloků dál. Carline trvala na tom, že pojede za námi svým autem, protože po pohřbu chystala hned vrátit do Healdsburgu. V době, kdy jsme vstoupili do kaple, jen pár minut před zahájením jsem byl překvapen, že tam setkávám se svým otcem, který vypadal velmi rozrušeně.

Vzhledem k tomu, že jsem vešel dovnitř držíc Selu za ruku a Carolin nás následovala, oči mého otce se nejdříve upřely na mě, pak na Selu a pak zpátky na mě, aniž by si všiml Caroline.

„Jdeš pozdě,“ řekl mi otec místo pozdravu. „Bál jsem se, že nepřijdeš.“

„Proč bych sakra neměl přijít?“ Ptám se ho, když se na mě dívá jako bych mu něco dlužil.

„Promluvíme si o tom později,“ říká odmítavě. „Po obřadu. Ale tvoje matka ti drží místo ve předu.“

Pak se milostivě podívá na Selu a divím se, že si pamatuje její jméno.

„Dobrý den, Selo. Rád Vás znovu vidím.“

„Dobrý den, pane Northe,“ říká zdvořile. Stejně jako já, i ona má někde uvnitř vepsáno, že mým rodičům neposkytne nic víc, než trochu slušnosti.

„Dobře, jdeme, vy dva,“ říká můj otec netrpělivě a jsem překvapen, že jeho vyzvání zahrnuje i Selu. Moje matka by jistě zírala, kdyby věděla, že se její manžel bratříčkuje s lůzou.

„Ve skutečnosti budeme sedět tady s Caroline,“ řekl jsem otci a on překvapeně zamrkal. Pak se otočil a podíval se mi přes rameno, aby viděl tam stát jeho dceru. Neviděl ji téměř pět let…od znásilnění.

Chvíli vypadá zmateně a myslím si, že by se dokonce mohl přinutit jí něco říct, ale pak začnou varhany hrát smutnou melodii. Bohoslužba začíná a jeho ústa zůstanou zavřená. Jen ke mně pokývne a říká: „Promluvíme si po pohřbu.“

Pokývnu mu zpátky a doufám, že tento den brzy skončí. Proč sakra musíme mít bohoslužbu a pak společné setkání nad hrobem zvlášť jde mimo mě.

Proč to všechno nemůže být najednou?

Říci, ale něco nahlas je na hraně, po včerejším setkání s detektivy by to byl eufemismus. Po návratu z policejní stanice s Dougem v patách jsem se relativně cítil v pohodě. Jistě, ptali se na nepříjemné otázky, ale nemají nic, co by bylo nad rámec nepřímých důkazů, že jsem zabil JTho.

Samozřejmě, že moje bublina trochu splaskla, když jsme šli do kavárny a Doug mě uzemnil. Řekl mi: „Pane Northe, většina vražd je usvědčena pouze na nepřímých důkazech. Přímý důkaz je k dispozici jen výjimečně, pokud je k dispozici např. svědek, který viděl vše, co se stalo.“

To mi ubralo na náladě, ale když jsme přišli do kavárny a uviděl jsem Selu, moje nálada se zhoršila, aniž bych věděl, co bylo příčinou.

Byl jsem zběsilý, když mě a Douga informovala o jejím překvapujícím rozhovoru s detektivem DeLatemerem. Dougovi se, ale podařilo nás uklidnit a řekl nám, abychom si nedělali starosti. Zdálo se, že je přesvědčen, že ani jeden z nás neřekl nic, co by bylo v náš neprospěch a že můžeme být v klidu.

Říkalo se mu to lehko, zvláště poté, co jsme se vrátili do bytu a srovnávali si otázky, na které se nás ptali. Nejhorší průser byl, že jsem lhal a řekl, že Sela byla v domě JTho na večeři a Sela se o tom nezmínila DeLatemerovi, když mu líčila všechny možnosti, kdy byla s JTým.

Sela začala plakat, když si uvědomila, že se nebojí o sebe, ale že jsem v hledáčku policie teď já. Trvalo mi věčnost ji uklidnit. Žádné mluvení, sladká slova, nebo pohlazení po zádech nefungovalo.  Nakonec jsem ji svlékl a udělal ji pusou. I když přestala brečet, nezastavilo to její starosti. Házela sebou celou noc a ani jeden z nás pořádně nespal.

Druhý den to nebylo o nic lepší. Oba jsme měli spoustu volného času a nedalo se dělat nic, než čekat, co se stane. Naštěstí se zatím nic nestalo a cítím se trochu lépe, že jakmile skončí tenhle pohřeb, můžeme trochu z těch starostí opustit.

Caroline, Sela a já sedíme pár řad za přední řadou a JTho rakví, která je uzavřená a vedle ní stojí jeho velký portrét s usmívající se tváří. Nemám tušení, proč je zavřená. Nejsem si jistý, jestli to preferoval on, jeho rodiče nebo se nedala skrýt díra v jeho krku.

Bez ohledu na to, jsem za to vděčný, protože si nejsem jistý, zda ho chci vidět.  Ne, že by mě neuspokojovalo vidět díru v jeho krku, ale chci už konečně na toho parchanta zapomenout. Naposledy jsem ho viděl zbitého na kaši a to není špatný způsob, jak si ho pamatovat.

Candace Townsend po celou dobu obřadu pláče. Její manžel sedí stoicky po její levé straně. Můj otec sedí po pravé straně Candace a všiml jsem si, že se jejich ramena po celou dobu dotýkají. Moje matka sedí po pravé straně mého otce a tiše si otírá oči kapesníkem.

Moje řeč byla taková, jaká se očekávala. Byl jsem stručný a sladký. Tak zatraceně sladký. Mluvím o svém příteli z dětství s upřímnými emocemi. Říkám pár vtipných příběhů o JTým. Chválým jeho úžasný smysl pro obchod a jeho důvěru ve mně, díky které jsem měl příležitost pomoci mu vytvořit Cukřenku. Mluvím o jeho životě, který skončil velice brzy a že svět je o něco tmavší, když v něm není. Snažím se svou řečí projít bez jediného zádrhelu, tak jak to mám nacvičené, protože chci, aby lidé uvěřili, že jsem ze ztráty svého přítele zdrcen.

„Vím, že všichni truchlíme,“ říkám davu, když se dívám do jejich smutných tváří. Nemám připravený celý slavnostní projev, jen malé kartičky s poznámkami, které jsem si udělal. „Ale všechny nás určitou měrou může utěšit víra, že víme, že JT je na lepším místě. Odpočívej dobře, kámo.“

A tím opravdu myslím „hoř v pekle,“ ale to pozůstalí nepotřebují vědět, že.

* * *

Obřad u hrobu je krátký. Jen pár slov od pastora před JTho rakví, která sjíždo do země, doprovázena pláčem Candace. Očekávám, že Colin ji později bude léčit Xanaxem a whisky.

Sela, Caroline a já stojíme v davu a tiše sledujeme tuto poslední ódu na JTho život. Očekával jsem, že se budu cítit zahořkle, že můj přítel spadl tak nízko, ale kupodivu žádnou hořkost necítím. Jen sladkou úlev, že je mrtvý a pryč z mého života. Očekávám, že to ze mě udělá ledového bastarda, ale vědomí toho, co udělal mé sestře….a mé Sele….zdá se, že v mých myšlenkách nemůžu najít žádný stud.

Vzhledem k tomu, že se pozůstalí začínají rozcházet, sleduji, jak můj otec se dotkne ruky mé matky a kývne mým směrem. Ona se na mě podívá jen letmo, něco řekne zády k němu, on se ukloní a políbí ji na tvář.

Možná aby ji uklidnil?

Sleduji, jak sevře Colinovo rameno, zamumlá pár slov a pak se sehne, aby obejmul Candace. Je z toho zřejmá jejich náklonost. Je to skoro trapné, jak Candace zoufale svírá rameno mého otce a skoro se musím smát, když vidím, jak to všechno jako jestřáb sleduje moje matka. Sela mi řekla, že si na Vánočním večírku myslela, že moje matka o Candace a mém otci ví, od té doby na to často myslím.

Nestarám se o to, ale napadlo mě to.

Teď jsem si jistý, že měla Sela pravdu.

Otec se otočí a razí si cestu k nám. Obracím se na Selu a Caroline. „Dobře, dámy…to je vaše šance. Bude lepší dostat se pryč, než se k nám dostane.“

Caroline se olízne, zvedne se na špičky a dá mi pusu na tvář. Rozhodli jsme se, že po pohřbu pojede Caroline se Selou zpět do našeho bytu, abych mohl mluvit s otcem o samotě.

Skloním se a rychle Selu políbím a pak se dívám, jak odcházejí k silnici, přes hřbitov, kde jsou naše auta zaparkovaná. Když za sebou ucítím otcovu přítomnost, otočím se k němu.

„To byl hezký proslov,“ říká, ale v jeho hlasu není skutečná chvála. Je to jen výplň…ledoborec…nic víc.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o včerejší návštěvě tvé matky u tebe,“ říká nejistě můj otec. Vím, že tím „mluvit“ má na mysli, dát mi kázání.

„Šetři si dech,“ říkám mu. „Řekl jsem jí, že to co dělám myslím vážně. Skončil jsem.“

„Stejně, jako tehdy Caroline,“ podotýká můj otec hořce.

„To nebyla její vina, ale tvoje a matky,“ říkám mu. „A jestliže mám být upřímný sám k sobě, měl bych přetrhat vazby s vámi oběma, když jste bezohledně odhodili vaši dceru, která byla znásilněna.“

Nedokážu výraz na tváři mého otce odhadnout. Nemůžu říci, jestli je to hněv nebo smutek. Je to podivná směsice obojího, zamumlá: „Nyní jsou všechny moje děti pryč.“

Je to tvoje vina, tati.

Dobře, JT není jeho vina. To beru na sebe, ale ostatní ne.

Nyní, když je nejdůležitější hovno z cesty, je vhodné začít mluvit, protože mám nějaké sračky i na mysli, takže: „Na vánočním večírku jsi mi řekl, že JT nevěděl, že je tvůj syn.“

Můj otec sebou překvapeně škubne a jeho čelist klesne.

„Věděl to,“ říkám s jistotou.

„Jak to, že to věděl?“ Ptá se otec.

Poskytnu mu tu nejjednodušší lež. „Vzhledem k tomu, že mi to několik dní před jeho smrtí řekl.“

Tátův pohled zalítne do míst, kde stojí Colin s Candace, přijímající vzdušné polibky a stisky rukou od jejich přátel. „Candace cítila, že má právo to vědět a nemohl jsem nic namítat.“

„A odkázal jsi mu polovinu svého majetku,“ obviním ho způsobem, že mě to nezajímá, protože taky ne. Dělám to proto, aby si otec myslel, že jsem do toho investoval city a možná pak bude ke mně sdílnější.

„Samozřejmě, že jsem to udělal,“ říká vzrušeně a obhajujíc, tak správnost. Nedám mu vědět, jak jsem to zjistil. „Je to můj syn.“

„A Caroline jsi odřízl,“ vrčím na něj.

„Byla pro mě ztracená.“

„Tak proč tolik tajností?“ Říkám s nefiltrovaným odporem. „Proč jsi mi to všechno neřekl, když jsem tě o to o Vánoce žádal?“

„Já nevím,“ říká nahlas, když rozhodí ruce frustrovaně do stran.

Pak ztišil hlas. „Nevím. Bylo to prostě trapné a zastihl jsi mě nepřipraveného.“

„A lež má k tobě vždy blízko,“ prohodím.

Nechává to být. „Věděl jsem, že budeš naštvaný, tak jsem se tomu chtěl vyhnout. A to, že je v mé poslední vůli jsem ti neřekl, protože jsem se chtěl vyhnout chaotickému dopadu.“

„Ne, nechal jsi mě a mámu abychom se s tím vypořádali, až umřeš, viď?“

Neodpovídá mi, protože neexistuje ospravedlnění za tak zbabělý čin.

„Tak díky moc, tati,“ říkám s úsměvem. „Tím pádem ze mě právě teď děláš vraha s motivem.“

„Cože?“ Povzdechne si otec.

„Byl jsem povolán k výslechu na policii. Zdálo se, že jsou velice potěšení informací o tvém nemanželském synovi a skutečností, že má nárok na polovinu tvého majetku. Zdálo se, že si myslí, že mám dostatek motivů pro vraždu.“

„Ale ne,“ řekne pobouřeně můj otec.

„Jo, proč nezavoláš detektivům a neřekneš jim to,“ odpověděl jsem sarkasticky. „Jsem si jistý, že zmírní svůj úsudek. Jistě na vše okolo mě zapomenou a nebudou všechny ty sračky přisuzovat mě.“

„Zavolám hned státnímu návladnímu,“ říká otec. „Je členem našeho klubu a znám ho velice dobře.“

„Proboha, tati,“ říkám mu. „Nechci a ani nepotřebuji tvoji pomoc. A kromě toho…po dvaceti osmi letech je příliš pozdě na to, aby ses začal chovat jako táta.“

„Becku, prosím,“ žádá mě o porozumění.

„Proč jsi mi alespoň nezavolal a neřekl mi, že s tebou mluvila policie o JT a tvojí závěti? Mohl jsi mi dát vědět.“

Energicky vrtí hlavou. „Nemluvili se mnou. Přísahám. Jestliže věděli o závěti, tak pak jedině od Candace. Ví, že jsem polovinu odkázal JTmu.“

„Takže tvoje milenka byla zahrnuta do tvých velkolepých plánů, ale vsadím se, že moje matka nic z toho neví, že?“ Na mém jazyku byla silná blahosklonnost.

Táta si oddechne. „Řeknu jí to…v určitém okamžiku. Jen si nejsem jistý, jak na to.“

„Tady je klíč, tati,“ zesměšňuji ho. „Už to ví. Věř mi.“

Čelist mého táty na prázdno klapne a nemůžu si pomoct, ale zajímalo by mě, jak to po všech těch letech nevěděl.

„Ještě jedna otázka,“ říkám mu, ignorujíc je oči plné bolesti a potřeby získat ode mě milost. „Jak dlouho to JT věděl?“

Musím to vědět. Je to důležité, kurva vím, že je.

„Candace mu to řekla, když mu bylo osmnáct,“ říká táta a jeho hlas se vytrácí.

Je naprosto poražen.

Ve mně bobtná zuřivost.

Myslel jsem na JTho minulost a jeho ďábelské sklony. Myslel jsem si, že teď, když je mrtvý se začínám uklidňovat.

Ale s vědomím, že ten zasraný hajzl věděl, že Caroline je jeho nevlastní sestra a přesto ji tak jako tak znásilnil…chci skočit do rakve, která je spouštěna do země a vytáhnout toho zkurvysyna odtamtud a opakovaně, znovu a znovu do něho bodat. Chci ho rozcupovat na kousky.

Zmrzačit ho.

Zničit ho.

Jsem tak ohromen tou nenávistí k tomu člověku, že už se dál svému otci nedokážu věnovat. Odvrátím se a vydám se k mému autu, snažíc se najít nějakou možnou míru klidu, která tímto rozhovorem s tátou vyřízne zbývající jed z mého života.