Lucian - 7. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Antony už ví o Jordyn naprosto všechno. Včetně toho, že padla Lucianovi do oka. Jeho mafiánštví zvědové zafungovali lépe, než detektivní kancelář. A celou její minulost mu vpálí přímo do obličeje, a k tomu před celou rodinou. Sebere Lucian odvahu a když teď ví, kde bydlí, půjde ji navštívit? Sinnel 

„Jordyn Dawn Reese. Tři kila, dvacet šest. Narozena v Caribou, Maine, druhého září 1992 v časných ranních hodinách. Matka šestnáctiletá Sandra Reese, rozená Green, otec osmnáctiletý Roland Reese. Sandra si vzala Rolanda, samozřejmě se souhlasem rodičů, jen měsíc předtím, než se jejich dcera narodila.“

Antony se probral několika dalšími papíry. Ani se neobtěžoval s tím, že by se podíval na svého rozzuřeného nejstaršího syna a pokračoval. „Podle záznamů Sandra odešla ze školy a nikdy ji nedokončila. Ani se později nesnažila pokračovat ve svém vzdělání. Roland však absolvoval krátce předtím, než se mu narodila dcera. Pracoval jako mechanik. První dva roky života dítěte s ním pravidelně chodili na lékařské prohlídky. V té době začala brát drogy. Dítě bylo podle zpráv zdravé, šťastné a přesto, že se narodilo teenagerům z nižší dělnické třídy, ve svém rozvoji a motorice vepředu.

Lucian zvedl oči od svých zaťatých pěstí, které měl položené na rodinném stolu. „Kam míříš?“

„Ještě jsem neskončil, synu,“ řekl Antony jemně.

„Prosím, nenech se vyrušovat,“ zamumlal Lucian výsměšně.

Byli tam i jeho bratři. Seděli ve svých židlích tiše a stoicky. Stejně tak i jeho matka. Když Antony předtím zavolal, Lucian se právě snažil vyřídit papírování v jedné ze svých restaurací, proto nabídl otci, že by se tam sešli na oběd. Bylo to zamítnuto. Antony požádal Luciana, aby zajel domů. Dal jasně najevo, že to nebyla prosba, ale požadavek.

No, teď už věděl proč.

„Je to Irka, ale je tam i trochu německé a italské krve.“

Lucian obrátil oči v sloup. „To je to, co je důležité? Kolik má ve své minulosti italské krve?“

„Pro tebe nijak zvlášť, ale sì, je důležité vědět to,“ odpověděl Antony klidně. „Podle záznamů se Sandra neustále dostávala do problémů. Podle většiny školních zpráv to bylo její povahou. Neúčastnila se žádných mimoškolních aktivit, pokud nepočítám její problémy. Divoký teenager není nic, co by vedlo k přehnaným obavám, ale nedostatek rodičovské pozornosti ano. Selhávala na všech frontách, byla nešťastná, údajně zapletená do distribuce drog. Byla přichycena při tom, kdy se ve školních lavicích scházela s muži. Pozor na to množné číslo, Luciane. Ne jeden, ale mnoho.“

Antony si povzdechl. Zavřel složku, kterou měl před sebou a posunul ji ke svému synovi, aby, pokud bude chtít, si ji vzal. „Je tam všechno,“ řekl Lucianovi. „Cokoli jsem se o ní mohl dozvědět. Krátce poté, co jí byly dva roky, její matka opustila stát a bez manžela se přestěhovala do New Yorku. Rozvod proběhl teprve poté, co o něj Roland požádal o rok později. Poté, co se jí celé roky nedařilo doručit dokumenty, byl proveden.“

„A tady?“ odvážil se zeptat Lucian.

Jistě, mohl si tu složku snadno otevřít sám, ale věděl, že jeho otec to už udělal. Antony si pravděpodobně už dávno vryl každičkou informaci hluboko do paměti.

„Možná, že sem Sandra zamířila v úmyslu začít zde znovu, daleko od starých zvyků. Zřejmě to nefungovalo, protože to netrvalo dlouho a začala pracovat v klubu. Tancovat.“

„Striptýz?“ zeptala se tiše Cecelia.

„Říkej tomu, jak chceš,“ odpověděl Antony. „Odsud to jsou už spíš jen spekulace. I když si nemyslím, že je těžké zaplnit bílá místa. Sandra byla zapletena se Syny Pekla víc než dekádu. Údajně byla spojována s Willem Vetou jako jedna z jeho blízkých společnic.“

Cecelia se zamračila. Silně se ozval její mateřský pud. „Kde je matka té chudinky teď?“

Antony jí odpověděl, aniž by odvrátil zrak od Luciana. „Mrtvá. Když bylo Jordyn třináct, zemřela zjevně na předávkování heroinem. Měl bych podotknout, že to Jordyn našla svou matku a zavolala 911. Když její matka opustila svůj předchozí život, odvedla zatraceně dobrou práci, protože úřady měly příšernou práci s tím, aby zjistili, odkud dítě pochází. Pro všechny zůstala sirotkem. Takže Ron Daney a jeho družka si tu dívku vzali k sobě a do doby, než jí bylo osmnáct, se stali jejími zákonnými zástupci.

Jordyn,“ pokračoval Antony a pomalu převaloval její jméno, „… na rozdíl od své matky, školu absolvovala jen s minimem problémů. Její prospěch byl vysoce nadprůměrný. Ve svém vzdělání zřejmě viděla nadějnou vyhlídku, takže pravděpodobně se snažila získat příležitost. Dlouho pracovala. Stále chodí na pravidelné roční prohlídky k lékaři.“

Lucian cítil, jak v něm narůstá rozrušení. Nebylo to fér. Nebylo v pořádku, že jeho otec sesbíral informace, všechno umístil do té stupidní složky a teď tu analyzuje život té dívky. Rozhodně ani není v pořádku to, že tu sedí jeho rodina a poslouchá to.

Tohle mělo být učiněno v soukromí, i když Lucian naprosto přesně věděl, proč to tak jeho otec neudělal. Vztahy ovlivňují rodinu jako celek. Jejich image a tak dále. Mohlo by to vypadat malicherně, ale pro rodinu jako byla ta jejich, bylo nesmírně důležité vědět, s kým se zapletou.

Problémem bylo to, žádný z nich Jordyn nechtěl.

Přesně to bylo tím důvodem, proč Lucianovi vadila tahle show, kterou tu jeho otec předváděl.

Myslel si, že když diskrétně požádal jednoho ze svých kontaktů, aby se podíval na Legs and Leather a konkrétně na jednu pracovnici, která se jmenovala Jordyn, byl opatrný. Vzhledem k tomu, že Lucian neznal ani její věk, ani celé jméno, cokoli, co by mu pomohl pohnout se dál ve vyšetřování na vlastní pěst, nešlo to jinak.

Lucian měl však předvídat, že před jeho otcem nebylo možné nic utajit. Nikdo se na nic nezeptal, aniž by o tom Antony před tím nevěděl, zvlášť když to mělo co dělat s jeho syny.

Ale Lucianovi to bylo skutečně jedno. Prostě zvědavost. Něco, čím potřeboval uspokojit svůj hlad, než by odešel. Aspoň o tom se snažil přesvědčit sám sebe.

Antony poklepal prsty na stůl, aby na sebe znovu přitáhl pozornost všech přítomných. „Co se týče Jordyn Reese, tam to není tak zahalené mlhou jako to bylo v případě její matky. Když byla v Ronově domu, romanticky se dala dohromady s jeho synem Gabem. Mladík, stejně starý jako Jordyn, byl s motorkáři zapleten už jako hodně mladý teenager. Očekávalo se, že stejně rychle jako jeho otec dosáhne v klubu na vysokou pozici. Podle toho, co jsem pochopil od jejich zasvěcenců, si Gabe v šestnácti Jordyn nárokoval pro sebe pomocí klubového rituálu, kdy jí bylo vytetováno jeho jméno a pod něj název klubu. A ona, ať už z jakéhokoli důvodu, to přijala. Tím se v podstatě stala nedotknutelnou,“ vysvětloval Antony. „V jejich světě to je v podstatě to samé, jako by se za něj vdala. Ostatní na ní nemohli. Díky tomu získala hodně prostoru a respektu. Což bylo něco, co jasně ztratila, když Gabe před rokem zemřel. Po mladíkově smrti se jí jen stěží dařilo držet mimo radar Vetty.“

Lucian spolkl knedlík, který se mu v krku vytvořil. „Já -“

„Co jsi o té dívce chtěl vědět, synu?“ přerušil ho chladně Antony. „Její krev? Pozitivní. Její víra? Byla pokřtěna v římsko-katolické víře, ale obřad nikdy nebyl dokončen. Dokonce ani nebyla u svého prvního přijímání.“

Antony se náhle postavil. Všichni, kromě Luciana díky tomu vstali. „V té složce je všechno. Její minulost, její přítomnost a pravděpodobná budoucnost. Na prvním místě tě budu ochraňovat, Luciane, protože jsi můj syn. To, co jsem udělal, bych udělal s jakoukoli jinou ženou, o kterou bys projevil zájem. Dokonce, i kdybys díky tomu zjistil něco, co nechceš.“

„Nevím, co na ní je,“ připustil Lucian mumlavě. „Dostala se mi pod kůži.“

„No, tak ji dostaň ven. Nemůžeš sejít z cesty jen proto, že máš pocit, že má s tebou nějak spojenou minulost,“ odpověděl jeho otec. Znělo to téměř krutě.

Lucian sebou trhl. „To je to, co jsem? Nějaký zasraný zbloudilec?“

„Ne,“ vydechla Cecelia. „Bože, Luciane. Rozhodně ne. Antony, řekni mu, že to není.“

„On to ví,“ řekl Antony své ženě. „Nemusím mu to říkat.“

„Ano, musíš. Právě teď, Antony.“

„Tesoro...“

Lucianovi rodiče si mezi sebou vyměnili pohled, jeden z těch, který viděl jen párkrát. Obvykle to znamenalo to, že jeho otec překročil nějakou tenkou hranici, které si byli vědomi jen Cecelia a Antony. Lucian věděl, že pro Antonyho bylo těžké udržovat křehkou rovnováhu mezi tím, že byl otec chlapců a zároveň i jejich boss. Když se do toho zapojila Cecelia, bylo to ještě delikátnější. Neměla žádné zábrany v tom, aby připomněla svému muži, kdo je tu vůdce, když se dveře jejich domova před okolním světem zavřou.

Jako teď.

Pro bratry to zároveň sloužilo i jako připomínka toho, že muž může mít zdání moci, ale žena, která byla schopná projevit emoce, ho může ovlivnit jakkoli se jí zachce.

„Antony,“ řekla pomalu Cecelia a opřela se dlaněmi o stůl. „Nenuť mě, abych tě o to požádala znovu.“

„To je v pořádku, Mamma,“ řekl tiše Lucian.

„Ne, není,“ odpověděl stejně tiše Antony. „Má pravdu. V téhle situaci jsem použil špatné slovo – upřímně, příšerné slovo. Ani ve snu bych ti nedal ten samý štítek, protože pro mě a Cecelii jsi nesmírně důležitý. Nikdy jsi ničím takovým nebyl, Topino.“

Antony by se nikdy úplně neomluvil. To neměl v povaze, pokud se nejednalo o výčitky přímo od jeho ženy, které by na něj směřovaly v soukromí. Lucian to věděl. Ale podle toho roztomilého oslovení, které používal v době, kdy byl Lucian malým chlapcem, to bylo stejně dobré. Znamenalo to, Malá myško. Protože prvních pár měsíců, Lucian v tomto domě strávil spoustu času plížením a skrýváním a byl u toho tichý jako myš. Nakonec z toho roztomilého jména vyrostl – už před hodně dávnou dobou.

Občas však jeho otec to jméno použil, když tím chtěl vyjádřit svou lásku, aniž by mu to výslovně řekl. Lucianovi to nevadilo a bral to přesně tak, jak to bylo myšleno.

„Co teď?“ zeptal se Lucian.

Antony pokrčil rameny a zastrčil svou židli ke stolu. „Buď ve svých rozhodnutích velice opatrný, synu. Je rozdíl mezi tím, co chceš a co potřebuješ. Zjisti, co je pro tebe to pravé. Není to tak jednoduché, jak to vypadá a já ani nechci pomyslet na to, že by ses dostal do situace, kterou bych nemohl ovlivnit. Ale v určitém bodě to tak jako tak skončí. Musíš to udělat na svou vlastní pěst. A já jsem tě naučil všechno, co potřebuješ, jestli zjistíš, že tohle je to, co potřebuješ. Je tam všechno,“ zopakoval Antony a mávl směrem k zapomenuté obálce. „Pochop, prosím, proč jsem to pro tebe udělal, synu. Miluji tě. Ale to, jak ona žije… Luciane, to je to jediné, co kdy poznala.“

Antony z kuchyně odešel. Cecelia ho rychle následovala.

Lucian dlouhou chvíli mlčel. Jen zhluboka dýchal a hleděl směrem, kam zmizel jeho otec.

„Nevěděl jsem, že máš o někoho zájem,“ řekl Dante z konce stolu. „Mohl jsi mi to říct. Víš, že bych se nestaral o to, kdo to je.“

„Je to složitější, navíc je mi dvacet sedm, ne šestnáct. Nic o ní nevím, ale ve skutečnosti jsem na ní nedokázal přestat myslet. Ani zdaleka to není nic podobného tomu, kdy jsme byli mladší, Dante.“

Gio si odkašlal a snažil se přerušit ten trapný rozhovor starších bratrů. „Co budeš teď dělat?“

Lucian se ušklíbl. Co sakra mohl jiného ve skutečnosti udělat?

„Jestli je to tak, jak řekl táta a všechno je v té složce, kterou mi tady nechal, abych něco udělal.“

Vypadalo to, že Dante hned pochopil Lucianovu narážku. „A podle toho, jak ho zná, to ví i on. Tohle to říká.“

„Co to je?“ zeptal se Gio.

„Její adresa.“

****

O den později seděl Lucian ve svém Luxus LFA a prsty nervózně poklepával na červenou kůži pokrývající volant. Na tomhle místě, kde stály chatrné bytové vozy, bylo jeho auto podle jeho vkusu až příliš nápadné.

Rozhodně to nebylo poprvé, kdy se na takovémto místě ocitl.

Co měl teď dělat? Zaklepat na dveře, omluvit se, a pak co? Za co přesně se omluvit?

Co tu ještě dělá?

Jordyn mu dala před týden víc než jasně najevo, že s ním nechtěla mít nic společného. Ale něco uvnitř, ta malá naděje, nezemřela.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Dante z místa spolujezdce.

„Nevím,“ odpověděl Lucian upřímně. Gio ze zadního sedadla se usmál a naklonil se, aby z okénka vyhodil nedopalek cigarety. „Jestli mi popálíš sedadla, zabiji tě.“

Jeho auto bylo jeho dítě. Nikdy se jeho řízení nenabaží. Gio měl vážný nedostatek respektu vůči té krásce, kterou bylo jeho auto.

„Poslouchej,“ řekl Dante a otočil se na svého bratra. „Není to nijak složité. Zjisti, co tu potřebuješ. Přesně to ti táta řekl, že? Tak běž a uvidíš, jestli je doma. Jestli ano, popovídejte si. Pak bude naprosto jasné, jestli tam něco je, nebo ne.“

Lucian se zamračil. „A co když nebude doma?“

„Vrátíme se jindy. Není to o tom, že bychom tu byli pravidelně od devíti do pěti.“

„Jak bys poznal, že tam něco je?“ zeptal se Lucian. „Co to sakra vůbec znamená?“

Dante pokrčil rameny. „Na to se ptáš špatného muže. Nemám čas, abych si našel lásku. Vynakládám úsilí jen na to, abych si našel dobré zašukání.“

„Jak nóbl,“ zamumlal Gio s čerstvě zapálenou cigaretou.

„Jako bys ty byl jiný,“ odpověděl nedotčeně Dante. „Klidně to popři. Znám tě.“

Lucian se rychle rozhodl, že tenhle rozhovor nikam nevede.

„To by mohlo dopadnout špatně,“ zamumlal Lucian a střelil pohledem po bytovém domě, který možná byl nebo ani nebyl domovem ženy, kterou prostě nedokázal dostat ze své zatracené mysli. „Řekla to sama. Pravděpodobně jsem ji dostal do sraček, ve kterých byla. Je to složité. Zapletla se se špatnými lidmi.“

„My jsme špatní lidé. Jsi si vědom toho, co v životě děláme, ne? Znovu, kolik lidí jsme zničili?“

Dante ho dostal.

Lucian nadhodil: „To není to, co myslím.“

„Vím, co myslíš, idiote. Laskavě vypni motor. Slíbil jsem mámě, že jí později vezmu na večeři s Jessicou.“

Lucian se přikrčil. Jejich matka dostala bláznivý nápad, že se Dante zamiloval do Jessičiny dcery. Nebyla materiálem na svatbu, ale nikdo nechtěl matce zlomit srdce tím, že by jí řekl pravdu. „Bože, Dante. Musíš tomu učinit přítrž dřív, než to pokročí dál. Jak víš, tak už brzo začne máma vybírat barvy na svatbu a hledat chůvu pro vaše děti. Jakmile jednou s těmi nesmysly začne, tak vyhrála, a ty budeš v háji.“

Zapomeňte na materiál na vdávání. Dante nebyl ani materiál na ženění.

„Řekni mámě, že když jsem naposledy viděl Jess, sála mi péro,“ ozval se zezadu Gio. „Problém vyřešen.“

„Vážně?“ zeptal se Dante a zadíval se do zpětného zrcátka na svého nejmladšího bratra.

Gio pokrčil rameny. „Co? Nabídla mi to. Nebyla v tom moc dobrá, takže jsem na to zapomněl.“

Ježíši.

Lucian dokonce ani netušil, co na to říct.

Dante s ušklíbnutím přikývl. „To by mohlo fungovat.“

„V pořádku, jsem hotový,“ řekl s povzdechem Lucian. „Vy dva si to tu vysvětlete. Já jdu věnovat pozornost lepším záležitostem.“

„Hodně štěstí,“ vmísil se do toho ze zadního sedadla Gio.

Dante se mlčky setkal s bratrovým pohledem, který jasně mluvil za vše.

****

Když se Lucian dostal do druhého patra, kde byl Jordynin byt, okamžitě věděl, že něco není v pořádku. Budova byla rozhodně naprostá kraksna, ve které prakticky neexistovaly zámky. Někteří z nájemníků byli přinejmenším pravděpodobně podezřelí, ale jeho zaujalo něco jiného.

Jordyniny dveře byly vykopnuty. Na první pohled nedávno.

V rámu byla obrovská prasklina, která bránila jejich správnému zavření. Lucian jednoduše zatlačil na dřevo a pokusil se je otevřít. V úplném rozevření bránil kovový řetízek, který však stál za hovno.

Lucian znovu malou dírou, kterou při otvírání vytvořil, zavolal její jméno. Nedostal žádnou odpověď. Z bytu toho příliš neviděl, ale stačilo to na to, aby se mu to rozhodně nelíbilo. Byl tam nepořádek, ale z venku toho nemohl moc udělat.

Něco bylo špatně. Prostě to věděl.

Za zády se mu ozval slabý hlásek. Lucian se s prudkým trhnutím otočil a vrátil zpátky do přítomnosti.

„Ahoj. Jsem Nevaeh.“

Lucian se podíval na malou holčičku, která vystrkovala hlavu ze svých vlastních dveří, které byly přímo naproti Jordyninu bytu. Mohlo jí být tak pět, šest let. Šikovné dítě.

Po pravdě řečeno, ho děti trochu děsily. Netušil, co s nimi dělat.

„Ahoj, zlatíčko. Jsem Lucian. Znáš Jordyn?“

Holčička s tmavýma očima a vlasy s širokým úsměvem přikývla. „Když se maminka dostane domů pozdě večer, tak mě někdy hlídá. A bere mě do školy, takže nemusím chodit sama. Je to moje kamarádka.“

Ach, Jordyn.

Ježíši.

Při slovech toho děvčátka ho něco praštilo do hrudi. Lucian v posledních dnech pečlivě přečetl složku, kterou mu poskytl jeho otec. Jistě, připadalo mu to jako narušení Jordynina soukromí, ale Lucian to o ní potřeboval vědět.

Zoufale chtěl tuhle ženu poznat.

Bylo velice pravděpodobné, že v téhle holčičce našla spřízněnou duši. To se jim podobalo.

„Neměla bys být ve škole?“ zeptal se jí.

Nevaeh pokrčila rameny. „Je sobota.“

„Aha.“ Lucian s nepříjemným pocitem strčil ruce do kapes. „Včera jsi měla školu?“

„Jo, ale nešla jsem tam.“

„Škola je důležitá. Proč jsi tam nešla?“

„Máma spala, takže mě tam nemohla vzít. Myslím, že Jordyn byla nemocná. Přišli velcí muži. Slyšela jsem, jak na ni křičí. Vyrazili jí dveře. Vidíš?“ Se zamračením ukázala na Jordyniny dveře. „Když se máma probudila a já ji to řekla, řekla, že už dál nemůžu Jordyn navštěvovat. Nevím proč. Mám ji ráda.“

Lucianovo srdce se zastavilo. Byl si jistý.

Jestli bylo to, co tohle dítě říkalo, pravda, tak na to, co se skrývalo za Jordyninými dveřmi nemusí být hezký pohled. Zvlášť ne pro tuhle malou holčičku, která na tu starší ženu myslela jako na kamarádku. I když na tom nezáleželo. Lucian byl rozhodnutý, že jakmile dostane tu holčičku zpátky do jejího bytu, půjde dovnitř. Když vzal v úvahu, že byl řetěz na dveřích zamknutý, v určitém bodě se to musela Jordyn povést. Což muselo být dobré znamení. Prostě muselo.

„Běž dovnitř, jo? Díky,“ řekl jí a snažil se usmát, i když to tak necítil. „A v pondělí určitě jdi do školy, i kdybys musela najít někoho jiného, kdo by s tebou chodil.“

Holčička přikývla. Poté, co se dveře od jejího bytu zavřely, se Lucian znovu otočil ke dveřím od bytu Jordyn. Ještě jednou zakřičel její jméno, ale stále bez odpovědi. Bez přemýšlení kopl nohou do dřeva těsně vedle kliky. Jeho mocný kop efektivně zničil slabý řetízek a dveře se s hlasitou ranou rozletěly.

Jakmile Lucian vstoupil do bytu, rozhlédl se okolo.

Dveře vedly přímo do obývacího pokoje. Na podlaze byl nepořádek, přesně tak, jak viděl pootevřenými dveřmi, ale bylo to mnohem horší, než si myslel. Věci byly rozházené, jako by do nich někdo kopal, případně se snažil bojovat. Na gauči leželo roztrhané, zapomenuté, žluté tílko. Podlaha byla potřísněná něčím, o čem si myslel, že byly zvratky. 

Byla tam i krev. Skutečně příliš mnoho krve. Všiml si, že už začínala zasychat.

Na podlaze byl pohozený i silný opasek a nože s tmavou, ohořelou čepelí.

V Lucianově hrudníku narostla panika.

„Jordyn!“ vykřikl Lucian.

Rychle prošel obývacím pokojem a otevřel dveře. Za nimi našel na matraci rozházené přikrývky. Druhé dveře vedly do koupelny. A tam ji našel.

„Merda… Jordyn… Srdíčko.“

Lucian vstoupil do koupelny a přál si, aby se sem vydal už včera.

Jordyn byla zbitá a celá od krve. Lucian neměl čas na to, aby přemýšlel, natož aby vzal v úvahu všechna její viditelná zranění. Jeho rychlý mozek si však nedokázal pomoci a všechno zaregistroval. Na rukách, nohách a zádech měla mnoho tržných ran. Sytě červená už obarvila vanu. Některé rány už tak ošklivě natekly, že si byl jistý, že se do nich musela dostat infekce.

Ve vaně byla pootočená, takže z místa u dveří viděl i část jejího ramene a zad a ty značky, které tam zůstaly. Ten vytetovaný nádherný třešňový květ nebyl zcela zničený, ale i na něm byly velké škody. Na tváři měla na místě, kde byla zasáhnutá, další brutální ránu s děsivým otokem.

Ať už se stalo cokoli, musela se pokusit si to sama vyčistit. Vana nebyla mokrá, ale měla tu sadu první pomoci, pár léků proti bolesti a čisté ručníky. Zjevně byla nějakou dobu při vědomí, ale nakonec to vzdala.

Lucian musel potlačit nevolnost, která mu ze žaludku stoupala nahoru.

Zaregistroval slabé pohnutí hrudníku, díky čemuž si dovolil úlevné povzdechnutí.

Víc času už neztrácel.

Lucian překročil malý prostor a zároveň už vytáčel číslo na svém mobilním telefonu. Dante ho ani nestihl pozdravit, a už křičel rozkazy. „Dante, zavolej Pauliemu. Hned teď. Sežeň ho na telefonu. Řekni mu, že potřebujeme léky. Spoustu. Infuze, morfin, antibiotika. Chci ho a to rychle.“

„Luciane… co se děje?“

„Zavolej Pauliemu,“ opakoval Lucian. Hlas se mu třásl. Nejdřív si to neuvědomil, ale pak mu po tvářích sklouzla vlhkost. Slzy, došlo mu. Od doby, kdy naposledy brečel, uplynuly celé roky. „Taky musíš zavolat Antonymu a dát mu to vědět. Je zraněná. Chlape, tak ošklivě jí ublížili.“

„Možná by byla nemocnice -“

„Ne,“ divoce ho přerušil. „To by se dostalo do záznamů. Až ji tu nenajdou, budou ji hledat.“

Dante se zhluboka nadechl a Lucian zaslechl, jak se probudil k životu motor jeho auta. „Potřebuješ pomoc?“

„Ne. Může mít tak padesát kilo a je celá mokrá. Snesu ji dolů. Ty zatím připrav auto.“

Nemluvě o tom, že Jordyn byla od pasu nahoru nahá. Lucian potřeboval najít něco, čím by ji zakryl, aniž by jí zároveň ještě víc neublížil.

„Ach, bella mia,“ zašeptal, sklonil se k vaně a odhrnul jí z obličeje vlasy.

Jordyn otevřela oči, ale nedokázala zaostřit. Lucian ani netušil, jestli ho slyší. „Zlatíčko, bude to v pořádku. Tohle se nebude opakovat. Nikdy. Nikdo se tě znovu nedotkne.“

„Ježíši,“ zamumlal Dante. „Dones ji dolů. Volám Paulieho.“

Lucian zavěsil a hodil svůj telefon zpátky do kapsy. Čistými ručníky zlehka zakryl Jordyninu hruď a záda, dával přitom pozor, aby tu nadýchanou tkaninu příliš nepřitiskl na její zničenou kůži. Opatrně ji objal kolem spodní části zad, druhou rukou vklouzl pod její kolena a vytáhl ji z vany, jako by nic nevážila.

Teprve teď si všiml toho, co ji muselo nejvíc zranit.

Tetování na jejím boku, to, kterého se dotkl, to, které ji tak dlouho poskytovalo bezpečí, bylo vypáleno.