Enamor - 1. kapitola

Překlad: Mili

Děvčata, takže začínáme takovou odpočinkovou novelku Enamor, má sedm kapitol a bude střídavě z pohledu Nixona a Trace. Další hlavní postavou v ději bude Phoenix, vtipnou vsuvku obstarají jako vždy Tex a Chase, takže si na své určitě přijde fanynka každého z našich hrdinů

Nixon

Zírám do stropu, vrývám si do paměti každé Tracino nadechnutí a pořád uvažuju nad tím, jak všechno vrátit do normálu. Stalo se to tak pomalu, ta vířící se spirála šílenství, a vím víc než cokoliv jiného, že jí nemůžu dát to, co potřebuje, ne sám od sebe. Můžu ji milovat, ale nakonec, pokud nebude žít život podle svého, mi to bude zazlívat, a na to ji mám rád moc na to, aby kvůli mně nesla na ramenou takovou tíhu.

S povzdechem jsem si přejel rukama po obličeji a otočil se na bok. Tmavé vlasy pokroucené po jejím polštáři jsou jako koruna obklopující její hlavu. Zatraceně, je tak nádherná. Každý den, který s ní trávím, je jako další úder do mého srdce, cítím toho k ní tolik, až mě to děsí. Děsí mě, že nějaký z mých nepřátel zjistí mou slabinu - mou manželku - a vezme mi ji.

„Nixone.“ Zasténala a zvedla ruku, aby mě s ní pohladila po tváři. Se zamrkáním otevřela oči a usmála se. „Zase máš noční můry?“

„Ne.“ Sklonil jsem se a políbil ji na nos, potřebuju se jí dotknout, potřebuju být blíž. Posedlost, kterou k ní cítím, je směšná, ale říkat si to samo o sobě moc nefunguje, prostě to tak je. Bojovat proti tomu by mě jenom unavilo; odstrčit ji od sebe pryč by v konečném důsledku ublížilo nám oběma, a proto právě teď prožívám ten vnitřní boj.

„Potřebuješ vodu nebo něco?“ Krátce zavřela oči a potom je otevřela, asi se bránila spánku. „Co můžu udělat?“

Olízl jsem si rty a ochutnal kovovou chuť kroužku v mém rtu, načež jsem si rozpačitě olízl vysušené rty ještě jednou, proč jsem tak nervózní? Je to moje žena!

Obočí jí vystřelilo nahoru a zvedla se do sedu. „Tak jo, teď mě dost děsíš, co se děje?“

„Všechno.“ Prudce jsem ji objal a položil si její hlavu na svůj hrudník. „Chci, abys byla normální.“

„Jako protiklad toho, že jsem šílená?“

„Jako protiklad toho, aby tě nezastřelili.“ Zanadával jsem nad tím, že jsem to nedokázal říct klidnějším hlasem, nemohl jsem nad tím ani přemýšlet, aniž bych se nechvěl vztekem a naprostou zlostí. Rád bych si myslel, že jsem se svou zuřivostí ušel dlouhou cestu, ale pomyšlení na to, že by někdo ublížil Trace, je moje konečná stanice a vždycky bude.

„Škola.“ Odkašlal jsem si. „To pro tebe vždycky chtěla babička.“

„Tohle...“ Odtáhla se, aby se na mě podívala. „Je důvod, proč vypadáš, jako by někdo zemřel, protože chceš, abych se vrátila do školy?“

„Mluvili jsme o tom před pár týdny, ale potom se stalo tam to všechno a já jenom... chci se ujistit, že to vy holky prostě uděláte. Potřebuju, abyste to udělaly.“

„Abys mohl v mé nepřítomnosti střílet do všeho možného?“ Provokovala Trace.

„To není vtipné a zbraň vytahuju jen z vážných důvodů, násilí není vždycky odpověď.“

„Fíha, kazateli, nestřelil jsi náhodou pár týdnů dozadu Texe do ramene? A navíc ještě v kuchyni?“

„To bylo za úplně oprávněných podmínek,“ argumentoval jsem. „A ty to víš.“

„Oprávněné by bylo mu dát pěstí.“

„Mám problémy se vztekem,“ bránil jsem se. „Takže zpátky k tématu...“

Trace se s úšklebkem vrátila na můj hrudník a párkrát mě po něm poplácala. „Do školy půjdu... ale.“

„Och, wow, smlouvání se šéfem... to mi řekni, jak to probíhá.“ Rozohnil jsem se.

„Och, wow, rozkazování své manželce, dej mi vědět, až budeš chtít zase mít sex.“

„Poslouchám.“ Zamračil jsem se, podrážděný, že znovu získala převahu.

„Chci se naučit bojovat.“

Zhluboka jsem se nadechl. „To je všechno? Okej, fajn, můžeš si vzít hodinu kickboxu.“

„Žádný kickbox,“ odvětila pyšně. „Techniku izraelského boje zblízka.“

Zatnul jsem zuby tak silně, až mi v nich málem křuplo. „To není moje specialita...“

„To vím.“

„Ta je Chasova a Texova...“

„A Phoenixova.“

„Do pekla, to ne.“

„Věř mu.“

„Ne.“

„Nixone...“ Trace mě vzala za bradu a otočila si mě tváří k sobě. „Přemýšlej o tom, jako o malém krůčku. Dovol mu mě trénovat, já půjdu do školy a vy dva můžete znovu pracovat na budování vašeho křehkého vztahu.“

„On tě napadl!“ Zakřičel jsem a odtáhl se od ní. „A teď po něm chceš, aby tě učil? Aby tě učil, jak se bránit proti takovým zrůdám jako on? Sadističtí šílenci, kteří si myslí, že je v pořádku přemoct ženu?“ Hruď se mi namáhavě zvedala, zatnul jsem pěsti a zvládl jsem - jen tak tak - nepraštit do čela postele, dokud by mi nekrvácely klouby.

„Vidíš?“ Trace nereagovala, aspoň ne navenek. „Jsi pořád naštvaný a já myslím, že tohle je to, co potřebuju, Nixone... dostat se přes všechno, myslím, že to potřebujeme všichni.“

„Ne, když ho zabiju.“

„On je teď šéf.“ Poukázala Trace a pomalými tahy líně kroužila po mé hrudi. „Nemůžeš.“

Cvakl jsem zuby. „Sleduj mě.“ Byl jsem připravený vytáhnout auto a zatraceně dojet k Sergiovu domu, střelit Phoenixovi kulku mezi oči a ani se neohlídnout, ten vztek byl tak hrozný, tak temný, že bylo těžké zůstat v klidu, těžké myslet byť jen na to, že by se jí dotkl, použil tu samou taktiku, kterou použil předtím. Zavřel jsem oči a stiskl si kořen nosu, abych zabránil vzpomínkám a traumatu.

„Nixone.“ Trace vzala moje ruce do svých. „Věříš mně, je čas věřit i jemu, čas odpouštět. Řekl jsi, že jsi mu odpustil, ale teď to vypadá jinak, říkáš, že chceš, abych byla šťastná, tak dovol, ať jsem šťastná. Nechej mě to udělat, nechej mě se zotavit, chci se přestat bát, dovol mu, ať se přestane mučit. Nechej nás žít.“

Zasténal jsem a přitiskl jsem se svým čelem na její. „Zrovna teď jsem nebezpečně blízko připoutat tě k posteli, abys nikomu nemohla říct o tomhle plánu.“

„Prosím tě.“ Odfrkla. „Jako bych zůstala připoutaná dlouho, vždycky to vzdáš, když už to nemůžeš vydržet.“

„Jsem neoblomný,“ vysmíval jsem se. „Jako kámen nebo socha nebo - “

Pohnula rukama po mém nahém těle, strčila palec pod boxerky a naklonila hlavu. „Oh, jo, úplně jako kámen, Nixone.“

„Stvořil jsem monstrum.“

„Jo.“

„Ten plán se mi nelíbí.“

„Tak... to zařiď, šéfe.“ Políbila mě na rty, tvrdě přitlačila své rty na mé a jazykem projela přes můj piercing, olízla ho jednou, dvakrát.

Zasténal jsem a odtáhl se. „Sakra, víš, že tohle miluju.“

„Takže?“

„Fajn.“ Srdce mi v hrudi divoce tlouklo. „Ale jestli se něco špatného stane, a myslím tím cokoliv, řekneš mi to, vyběhneš z tělocvičny a řekneš mi to.“

„Tak to máme dohodu.“ Natáhla ruku. Zíral jsem na ni a ušklíbl se. „Co je?“

„Promiň, lásko, takhle se v ložnici neuzavírá dohoda. Aspoň ne v mém domě.“

„Ach, ve tvém domě?“

„V mém domě.“ Kousl jsem se do spodního rtu a políbil ji na krk. „S mojí ženou.“ Vzal jsem ji za ramena, pomalu jsem sjížděl dolů po jejích pažích a rukama doputoval až na boky. „Moje, moje, moje, jenom pro případ, že by tě to zajímalo. Tohle.“ Trhl jsem s jejím tělem na své. „Je všechno moje, takže zlato, nemyslíš si, že toho můžeme zvládnout víc...“ Líbal jsem její krk dolů ke klíční kosti, dokud jsem se neprolíbal cestičkou až k jejím prsům. „Než si jen potřást rukou?“

„A-ano.“

„Ano, co?“ Škádlil jsem ji.

„Ano, pane.“ Plácla mě do ramene a potom jsme oba dva přestali mluvit, protože jsem jí názorně ukazoval, proč je důležité uzavírat dohody po mém - a ne po jejím.