Elicit - 50. kapitola

Překlad: Mili

Žena, která nenávidí, je žena, se kterou si nechce žádný chlap - mafie, nemafie - zahrávat.

Phoenix

Usrknul jsem whiskey a oklepal se. Víte, že je něco hodně špatně, když už ani nejste schopní dostat ze sebe bolest pomocí alkoholu - když jste tak otupělí, že alkohol může být stejně tak klidně voda, která vám stéká do krku. Položil jsem sklenku na stůl a vstal, abych se protáhl.

Muži byli zabraní do hlubokého rozhovoru o Komisi - to je něco, o čem bych nejradši vůbec nic neslyšet, když uvážíme všechny věci kolem.

„Jdu zkontrolovat Bee“ zašeptal jsem Lucovi a poplácal ho po zádech.

Jednou kývnul a ponořil se znovu do rozhovoru. Vtipné, Luca býval poslední chlap na planetě, o kterém bych si myslel, že bude můj spojenec. Když jsme se poprvé viděli, snažil se mě zabít, zvláštní, jak se vrah změnil v zachránce - je mi otcem víc, než býval můj vlastní.

Poškrábal jsem se vzadu na hlavě a vešel do obývacího pokoje, kde dívky upíjely víno.

Bee seděla v rožku a zdvořile poslouchala. Každých pár sekund sklopila hlavu a povzdechla si, ten výraz znám. Totální nejistota, není si jistá, jak se chovat a co dělat. Zkřížila nohy přes sebe, potom je zase vrátila do původní polohy, usrkla trochu vody a pozorovala své ruce.

„Bee,“ zavolal jsem. „Pojď sem.“

Vyskočila z místa, kde seděla a zamířila ke mně. Ignoroval jsem způsob, jakým se houpe v bocích a stejně tak vůni vanilky, která mi vířila před nosem. „Jsi v pořádku?“

„Proč?“ Založila si paže na prsou. „Chystáš se mě vzít odsud?“

„Ne.“

„Nudím se.“

Rozmrzele jsem stiskl rty k sobě. „Já tady nejsem pro tvé pobavení.“

Bee pokrčila jedním ramenem a podívala se přimhouřeným pohledem skrz řasy. „Ale chtěl bys být.“

„Přestaň.“ Polkl jsem křečovitě.

Semkla obočí v předstírané nevinnosti a natáhla ruku, aby se dotkla mé paže. Ucukl jsem pryč. „Přestaň co?“

„Víš dobře, o čem mluvím.“ Tuhle konverzaci už jsme vedli nesčetněkrát. Nevalím do žádné holky, nepropadnu jejím našpuleným rtům nebo houpajícím se bokům, a nezáleží na tom, kolikrát to zkusí. Nejsem hračka, se kterou může pohazovat jen proto, že není po jejím.

S našpulením zkřížila paže. „No tak, musíš být zvědavý. Všechny ty dlouhé noci, kdy jsi mě pozoroval, jak spím...“ Natáhla ruku a na čele mě zalechtaly její prsty, když mě pohladila. „Víš vůbec, který obličej vídávám ve svých snech?“

Zatnul jsem zuby a odvrátil pohled. „Ne. A přestaň. Zatím tě nevezmu pryč, ještě s tebou chce mluvit Tex.“

„Jsi mizera,“ zasyčela.

„Děkuji.“ Ustoupil jsem o krok.

Se zatnutými pěstmi zavrčela, dupla mi svým obrovským podpatkem na nohu a potom kolem mě prošla pryč.

Od konečků prstů na nohou až po kotník mi projela agonická bolest. I přes to pulzující mučení jsem se donutil k úsměvu. Pravděpodobně mám zlomený palec; Bee se nějak povedlo zaklínit svůj jehlový podpatek přímo do palce a ne mezi prsty. Skvělé. Prostě přidejte kulhavost k ostatnímu dramatu v mém životě.

„Jsi v pohodě?“ Vedle mě se objevila Trace a položila mi ruku na paži.

Celý jsem ztuhl, dokonale si vědom každého jednotlivého prstu, který se dotýká mé kůže. Všechno na Trace mi připomíná, čím jsem byl, co jsem udělal. V krku se mi hromadila žluč, když jsem ze sebe vydal podrážděné zasténání nad vlastní slabostí. Nedokážu ovládat svou mysl a v hlavě se mi prohání obrázky jejího zmučeného těla. Byl jsem horší než ďábel - byl jsem démon.

Nechala ruku klesnout a shlédla dolů. „To vypadá bolestivě.“

„To není bolest,“ zašeptal jsem s pohledem do chodby, kde zmizela Bee. „Opravdovou bolest člověk nezažije při postřelení, ani když na tebe někdo šlápne nebo když tě někdo kopne či ti dá ránu. Opravdová bolest není hmatatelná, nemůžeš ji vidět, můžeš jenom cítit, jak ti svýma rukama svírá krk a dusí tě k smrti, pronásleduje tě všude a mučí tě na každém kroku, nedá ti klid. Bolest ti dovolí pocítit vinu, stud, smutek, ale i lásku. Trace, to je to, co bolí člověka. A moje noha? To není nic v porovnání s tím, když každou noc, když jdu spát, slyším dívčí nářky.“ Podíval jsem se jí do očí. „Nebo když každý zpropadený den vidím tvůj obličej. To je skutečná bolest.“

Traciny hnědé oči se zalily slzami, mrkáním dlouhých řas se je snažila zadržet, když ze mě nespouštěla pohled.

Nemůže to spravit - ani nechci, aby to udělala, ale aspoň ví, že je mi to líto, mnohem víc líto, než dávám najevo, tak líto, že stát vedle ní znamená tu nejhorší bolest ze všech, protože je to neustálá připomínka té nemoci, která znečistila moji duši a přebrala kontrolu nad mými činy.

„Promiň.“ Nešikovně jsem strčil ruce do kapes. „To bylo nemístné.“

„Ne.“ Pomalu zakroutila hlavou. „Myslím, že jsi to řekl správně.“

Olízl jsem si rty, zakýval hlavou a cítil, jak mi tváře pohlcuje červeň nad tím, o co jsem se právě podělil.

„Hej.“ Chase se zjevil a plácl mě do ramene. „Neviděl někdo z vás Texe? Někteří chlapi už odchází a chtějí se rozloučit.“

Trace natočila hlavu. „Když jsem ho viděla naposledy, mlátil na chodbě Sergia.“

„Oh, no dobře.“ Pokýval Chase. „Další tělo k pohřbení.“

Trace sebou cukla.

„Dělá si srandu.“ Obrátil jsem oči v sloup. „Zrovna jsem Sergia viděl, vypadá hrozně, ale Texe jsem nezahlídl.“

„Možná je ve svém pokoji...“ Podíval se Chase za sebe.

„Nebo u Mo.“ Skousl jsem čelist nad tou možností. Radši, ať se nikde poblíž ní nevyskytuje, pokud nemá v plánu ji přesvědčovat o tom, jaký to je lhostejný parchant se srdcem z kamene.

Chase se zaksichtil. „Nadržený malý zmrd. Tak jo, jdu to zkontrolovat.“

Odběhl a zanechal mě s Trace znovu o samotě.

„Víno?“ Natáhla ruku.

Chtěl jsem ji přijmout; místo toho jsem na ni zíral kvůli tomu, co znamenala, nabídka k míru, takovou, kterou si nezasloužím.

„Je to jenom ruka, Phoenixi.“

„Ne.“ Uchopil jsem ji za prsty. „Oba víme, že to není jen ruka.“