Dirty - 14. kapitola

Překlad: Lucie

ALEJANDRA

Je legrační, jak některé okamžiky mohou změnit váš život, utvářet ho, formovat ho do něčeho neznámého, stát se něčím cizím, a vše, co můžete udělat, je přijmout tu skutečnost, nebo ten boj prohrát.

No, já ten fakt nepřijímám. Ani nepředvídám prohraný boj.

Na co právě teď myslím?

Že jsem zasraně připravená.

Jsem unavená být slabochem, nechat si říkat, kam mám jít, co mám dělat, jak se mám oblékat. Pro jednou přebírám kontrolu nad svým životem, a jestli to znamená, dostat se s úsměvem až k sebevraždě, tak to tak bude.

Julius se mýlil.

Nikdy se domů nevrátím. Ne dobrovolně.

Kdyby opravdu věřil, že mě vezme zpět, jediný způsob, jak bych ho nechala, by byl, kdyby položil mé studené, bezvládné tělo na práh otcova domu.

Napůl jsem ležela na kožené čokoládově hnědé pohovce s Juliusem sedícím poblíž na konferenčním stolku čelem ke mně. Pozoroval mě těma chladnýma modrýma očima, lokty byl opřený o kolena, konečky prstů si zakrýval ústa a si tiše připomněla, že tento člověk je mnohem nebezpečnější, než jak vypadá.

Díky jeho klidnému chování moje mysl pracovala kilometr za minutu a alarm mi našeptával, „Kdo sakra jsi, Juliusi Cartere?“

Světle modré oči se na mě zúží, ale nedostanu odpověď.

Z otevřených dveří zakňourá sebevědomí hlas, „Je chlap, kterému zavoláš, když se to všechno posere.“ Ling vstoupila dovnitř, široce se usmívala, a na jediný okamžik by mě zajímalo, jak ženská se zlomeným nosem může pořád vypadat krásně. Sedne si na stejně vypadající pohovku naproti té mé, jen trochu doleva tak, aby mě mohla zastrašovat svým jízlivým, krutým pohledem. Překříží si nohy v kolenou a uhladí si své černé šaty jemnými, červeně namalovanými prsty. „JC je soudce, porota a kat.“ Když můj obličej zbledne, ten její perleťově bíle zabliká. Líbí se jí, co mi dělá. „Julius v našem světě nevytváří zákony, Alejandro. On je zákon.“

Bolestivě se mi zvedne žaludek.

Dobře. Díky tomu se určitě cítím lépe.

Děkuji, Ling.

V nevědomosti mi ruka chytí tenký materiál na břiše a já zabojuji s úšklebkem. Nervy mě vždycky zabíjely.

Juliusův pohled putuje dolů po mém těle a zastaví se v oblasti, kde odpočívá moje ruka. Pomalu se posadí zpříma, sáhne si do kapsy a vytáhne oranžovou tubu s prášky. Rychlým pohybem mi ji hodí a já ji snadno chytím. Zmatkem se mi svraští obočí, jak se podívám dolů na bílý štítek, když nahlas přečtu, „Doxylamin.“ Otevřu pusu, abych se zeptala, co jsou zač, ale nemůžu najít slova. Jsem tak unavená.

Julius promluví poprvé od našeho ostrého boje na dvoře. „Pomůžou ti v sobě udržet jídlo.“

„Jídlo?“ Cože?

Muž zůstává v klidu, obraz trpělivosti. „Přítelova holka měla stejný problém. Vezmi si prášky. Musíš jíst.“ A dodává, „Kvůli dítěti.“

Kvůli dítěti?

Ach, Bože.

Žaludek se mi stáhne do uzlu, a to bolí tak moc, že se už neobtěžuji tentokrát kontrolovat svůj obličej.

„Dítě,“ zamumlám, když v jedné ruce tisknu materiál, zatímco v druhé svírám oranžovou tubu s prášky. Zírám na zeď nad Linginou hlavou.

Můj krátký seznam možností mě zatíží.

Julius mě starostlivě pozoruje, ale Ling… do mě vidí. Vidí to, co Julius ne.

Že jsem podvodnice. Nečestná.

Pokud mám nějakou šanci na nápravu škod, už dělám to, aby mě Julius viděl jako člověka, ne jako ležící pytel sraček. Musím začít být upřímná. Potřebuji, aby mi věřil natolik, aby snížil svou ostražitost. Potřebuji, aby nebyl tak ostražitý, abych se dostala k jeho pistoli, a skončila to za mých podmínek.

Než mě imobilizuje strach, hodím oranžovou tubu zpět Juliusovi. Zavrtí hlavou a začne, „Není ostuda potře-“

Najdu svůj hlas, ale je slabý. „Neexistuje žádné dítě.“ Trochu klidněji, „Lhala jsem.“

Zamrká na mě, v jeho bdělém pohledu je vidět těžká nedůvěra.

Ve chvíli, kdy se jeho tělo pevně otočí a už se nehne, mé srdce se rozbuší. Když se Julius postaví, natáhne se a chytne hranu stolku. Bolí mě na hrudi, když mé tělo je studené jako led. Vyškrábu se zpátky, přitáhnu si kolena k tělu tak rychle, abych si mohla rukama sbalenýma do pěstí zakrýt uši.

Vím, co přijde. Viděla jsem tento výraz už dřív ve tváři svého manžela.

Je to klid před bouří.

Konferenční stolek vyletí, s ozvěnou narazí do zdi takovou sílou, že v místě nárazu zanechá po sobě zející díru.

Julius zahřmí, „Sakra, Alejandro!“ Žíly na jeho krku s každým hrubým slovem vystoupnou. Začne přecházet do prostoru, kde dřív spočíval konferenční stolek. Otevře ústa a vysype ze sebe proud nadávek. „Svině. Zasraný peklo! Nevěřím těmhle sračkám.“ Pokračuje v nadávkách, když přechází, ale něco mě tahá z reality. „Všechno byla lež?“

Otočí se čelem ke mně s rukama v bok, v jeho nebesky modrých očích jsou plameny. „Odpověz mi.“ Do mysli mi vtrhne podvědomí, natahuje prstíček a šeptá, „Pojď se mnou,“ a hranice mezi realitou a halucinací se rozmaže. Už neslyším jeho hlas, ale vidím, jak se mu pohybují rty. „Odpověz mi.“

Skrytá vzpomínka zabrousí ze tmy, prosvětluje místo, které jsem dávno pohřbila.

Výlet do New Yorku na mé dvaadvacáté narozeniny zněl jako sen. Jistě, znělo to, jako zábavný způsob, jak je oslavit. Teoreticky.

Když mi Dino týden předtím řekl, že má v New Yorku práci a že by pravděpodobně zmeškal moje narozeniny, mohla jsem zapomenout na svou hranou tvář, být s tím uspořádáním až příliš šťastná.

S Dinem pryč jsem měla možnost strávit čas se svou rodinou, s bratrem a sestrami, protože se mi s nimi už nedostávalo moc času. Dinovi se nelíbilo, když jsem trávila až příliš mnoho času v otcově domě.

Byla jsem jeho žena. Mé místo bylo s mým manželem, jak bylo mou povinností.

Paranoia mého manžela dosáhla bodu, kdy ani jeho nejbližším přátelům a rodině nebylo dovoleno, aby se mnou byli o samotě. Samozřejmě, že nikdy nevyšel ven a neřekl ta slova, ale jeho důvěra v ostatní byla značně snížena.

Příští noc se Dino vrátil z rodinného setkání v rodinné restauraci, našel mě v kuchyni, připlížil se zezadu a zkroutil se kolem mě.

Vyskočila jsem, protože jsem byla ztracená ve svém světě, když se jeho paže kolem mě obtočily.

Dino se tiše zasmál na mé tváři a hravě mě kousl do ucha. „Vystrašené koťátko.“

Měl dobrou náladu. K mé úlevě, která byla hmatatelná, jsem vypustila vděčný smích. „Neslyšela jsem tě přijít.“

S úsměvem se ke mně otočil a sklonil tvář, aby si vzal mé rty v pevném polibku. „Hádej co?“

Byl tak hezký, když se od srdce smál. Moje ruka se zvedla ve známém pohybu a uhnízdila se k odpočinku na jeho hrudi. „Co?“

„Víš, že na tvé narozeniny budu v New Yorku-“ začal.

Přerušila jsem ho, uhlazovala mu jemnýma rukama předek saka. „Zlato, to je v pořádku. Chápu to. Je to jen obchod.“

„To je právě ono.“ Jeho úsměv byl intenzivnější. „Pojedeš se mnou.“ Z jeho úsměvu se stalo zazubení. „Půjdeme na večeři, možná se podíváme na představení, půjdeme do klubu. Na tvoje narozeniny budeme pařit v New Yorku, zlato.“

No, sakra.

Ruce se mi zastavily na přední straně saka a obličej mi pohasl.

Nakonec se mi nedostane tolik potřebný čas s rodinou. Mé srdce se topí a já cítím studená žihadla slz v očích. Zamrkala jsem je zpátky.

Dino se zatvářil ledově a já poznala přesný okamžik, kdy se v něm začal míchat vztek při mé reakci. Tak jsem udělala jedinou věc, kterou jsem mohla udělat, a udělala jsem ji dobře. Koneckonců, měla jsem léta praxe.

Předstírala jsem.

Nahlas jsem popotáhla, donutila jsem slzy téct, rychle jsem zamrkala a sevřela jeho ramena. „To bys udělal?“ Nechala jsem spadnout jedinou slzu a uplakaně zašeptala. „Udělal bys to pro mě?“

Než mohl odhadnout mojí reakci, obtočila jsem kolem něj ruce a pevně ho stiskla v naději, že jsem to zažehnala. S vážným hlasem jsem mu povzdechla do hrudi. „Nechtěla jsem nic říkat, ale myšlenka na to, že budeš pryč na mé narozeniny…“ Odtáhla jsem se a rozechvěle se na něj usmála. „Děkuji, Dino. Bude to skvělé.“

Když se jeho ztuhlé paže uvolnily a začaly mě kolébat, věděla jsem, že jsem ho dostala. Podíval se na mě se zamračeným obočím. „Pro tebe bych udělal cokoliv, zlato.“ Přitáhl si mě blíž a přísahal, „Miluju tě.“

Nadešel čas v New Yorku, Dino měl neustále dobrou náladu a v sobotu večer jsem v klubu s názvem Bílý Králík udělala fatální chybu.

Usmála jsem se na barmana, když mi podával můj drink, naklonila jsem hlavu dozadu a usmála se, když na mě mrkl a řekl mi, že je Dino šťastný muž.

Dino zareagoval laskavě, nechal zbytečně velké spropitné, vzal mě za ruku a vedl mě k okraji parketu. Upila jsem si z koktejlu, usmívala se sama pro sebe, jak jsem se děsila této cesty. Ve skutečnosti jsem se bavila.

Zívla jsem a Dino zavolal řidiči limuzíny, aby se s námi sešel venku. Když jsme odešli a vklouzli dozadu, Dino si mě přitáhl na klín a okusoval mi krk. Byla jsem opilá a příliš šťastná z Dinova chování během výletu, že jsem se naklonila k jeho ústům.

Dino zavolal na řidiče „Soukromí,“ a beze slova se oddělující okno zvedlo.

Dino si prolíbával cestičku po mém krku, na mou hruď a pak jeho jazyk udeřil v údolí mezi mými prsy. „Bavila ses dnes večer, zlato?“

Chytila jsem ho za hlavu a zasténala. „Ach ano, miláčku.“

S rychlým stažením výstřihu mých jednoduchých černých šatů, zůstala moje prsa vystavená. Dino zval tuhý vrcholek do úst a s nadšením ho sál.

Záda se mi prohnula tou intenzivní rozkoší, která proudila do mého těla.

„Kdo to byl?“ Zeptal se Dino tiše, než se naklonil k druhé bradavce a laskal ji jazykem.

Lapala jsem po dechu a v oparu jsem odpověděla, „Kdo?“

Zvedl hlavu a zamumlal. „Barman. Kdo to byl?“

Pomalu jsem zamrkala a stáhla se, abych se podívala na svého manžela. „Nevím. Nikdy předtím jsem ho neviděla.“

Usmál se, než dal pusu zpátky tam, kde jsem ji potřebovala. Uznale jsem si povzdechla.

Náhlá, palčivá bolest vystřelila z mého prsu. Vyjekla jsem a snažila se odtáhnout. Ale Dinovy paže se kolem mě utáhly. Znovu jsem vyjekla, když se bolest vrátila ještě silněji. Vyděšeně jsem tlačila svého manžela do ramen. „Dino, přestaň.“

Ale on mě znovu kousl. Silněji.

Zaťala jsem zuby a spolkla zakvílení, když jsem zlomeně zašeptala. „Ale dnes mám narozeniny!“

Pevnou rukou mě shodil se svého klína na podlahu limuzíny. Dopadla jsem na břicho a s drsným zasípáním jsem si vyrazila dech. Uslyšela jsem cinkání pásku. Spodní část šatů mi byla drsně přehrnuta přes boky a moje kalhotky staženy ke kolenům.

Nebyla jsem na něj připravená, když do mě vstoupil zezadu, a zamumlal, „Ty prolhaná malá děvko.“

Ta bolest byla nesnesitelná.

S každým škubnutím, s každým přírazem, mě spalovala bolest, žaludek se mi stahoval a bílé skvrny mi tančily před očima.

Chystala jsem se omdlít.

Čím šel hlouběji a hlouběji, tím víc chrochtal a mumláním zneužíval mé ucho, dokud konečně – naštěstí – mě neobjala tma.

Poznání, že Dino netrhá mé tělo na kusy, přišlo v podobě přidušeného výkřiku, který mi unikl, když jsem se šplhala do rohu pohovky jako raněné zvíře. Mé třesoucí ruce mi zakryly otevřenou pusu a já do nich mělce dýchala s leskem potu na čele. Zamrkala jsem skrz bodající slzy.

Snažila jsem se polknout knedlík v krku. Moje vyděšené prohlášení zaznělo do tiché místnosti, „Nenávidím tě.“

Ling a Julius si vyměnili zvědavý, ale zamračený pohled. Ling diskrétně pokrčila rameny, ale já to zachytila, a najednou jsem se cítila trapně.

Zčervenaly mi tváře a mé podvědomí se mi smálo.

Ztrácíš svou mysl.

Můj pokus o vyčištění krku byl k ničemu, a tak jsem se setkala s Juliusovým pohledem. „Pokus nemáš v plánu mě dnes v noci zabít, je tu nějaké místo, kde si můžu trochu odpočinout?“

Chvíli mu to trvalo, ale pak promluvil laskavě. „Nahoru po schodech. Druhý pokoj napravo.“

Nahoru po schodech.

Noha mě bolela jako svině a on mi dal pokoj nahoře. Samozřejmě, že ano.

Trest.

Jsem trestána. Chápu, že zpráva byla odeslána a já se tomu postavím čelem.

Pomalu kolem nich projdu, stojím vzpřímeně, i když každá vteřina je pro mou nohu čisté mučení. Opatrně beru jeden schod za druhým, pata mě bolí s každým krokem, ale nenechám je, aby viděli moji bolest.

Neopovažuji se.

Jsem dobrá ve skrývání bolesti. Život s Dinem se o to postaral.

Můžou si vzít všechno, ale nedovolím jim, aby mi sebrali mou hrdost. Mohou si ji vypáčit z mých studených, mrtvých prstů.