Dirty - 12. kapitola

Překlad: Lucie

Ahoj všechny věrné čtenářky,

vím, že to bude možná znít ohraně, ale opravdu teď nemám vůbec čas na překlad. Moc se omlouvám a prosím, ještě chvíli vydržte :)

ALEJANDRA

Julius přinesl kbelík s vodou a nádobu se solí. Jak kráčel, jeho oči našli mé, a neopustily je. Jeho oči mluví v celých větách, ale žádnou z nich jsem nerozeznala. Ráda bych věděla, co říkají. Dojde až k Aidě a položí kbelík vedle ní. Aniž by se na něj podívala, nastaví ruku a on jí do ní vloží nádobu se solí.

Aida se natáhne po mých rukou a odstraní z nich pásku, než přeřízne kabelovou svorku. Protřu si bolavá zápěstí, když zamumlá, „Za chvíli ty ruce budeš potřebovat.“

Důvěrnost mezi nimi neuklidnila moje závodící srdce. Ve skutečnosti to má opačný účinek. Moje srdce bije silněji, rychleji.

Tohle už někdy dělali.

Aida si nasype hrst soli do dlaně a hodí ji do vody. Vytáhne dřevěnou špachtli, promíchá to, než vezme mou zraněnou nohu a vloží ji do teplé vody. Ale na to nejsem připravená. Sůl ve vodě štípe v otevřené ráně skoro stejně, jako to dělá teplá voda. Hlasitě zalapám po dechu, uchopím po stranách sedadlo a koušu se do spodního rtu, jak se celé moje tělo třese.

Aida na mě zírá. „Možná, že pro vás bude ta bolest poučením.“

Kousnu se do rtu tak silně, že se bojím, že si ho prokousnu. A Julius… mě pozoruje. Jeho tvrdý pohled do mě vypaluje díru, zavřu oči, abych se uchránila od těch drsných modrých očí.

Ling se krutě ušklíbá. „Odplata je děvka, děvko.“

Tělo se mi chvěje a já se začnu potit. Cítím, jak mi stéká ze spánku dolů po čelisti, a padá z brady. Vlhkost mi stéká po nose a přes rty. Slanost potu je tak ostrá, že mě pálí v očích. Snažím se ho odmrknout pryč, ale bezvýsledně.

Pak Aida položí ruku v rukavici do slané vody a začne mě mučit v podobě hlubokého očištění. Běhá rukou přes mou patu, a to bolí tak moc, že se mi otevřou ústa v tichém výkřiku. Vytáhne velký vatový tampón, zvedne mi nohu z vody a zírá mi do díry na patě. Očekávám, že mi vatovým tamponem lehce očistí patu okolo rány, nesmí být však umístěna přímo do rány, ani jemně.

To je okamžik, kdy začnu křičet.

Aida poznamená, „Možná bychom to měli dát dovnitř.“

Julius zavrtí hlavou. „Nechci, aby mi krvácela v domě.“

Chytnu se dveřního rámu auta, roztřeseně se nadechnu a vypustím třesoucí kvílení. Aida pokračuje a točí vatový tampon hluboko do rány. Jsem schopná se pevně nadechnout. Hlava se mi svěsí bokem, když se mi zpocené vlasy přilepí k tváři. Chraplavě zafňukám, sliny se mi hrnou koutkem úst dolů na bradu.

Stručně řečeno, je ze mě rozpálený nepořádek.

Tampón je odstraněn z rány a pozvednutý přede mě. Aida ukáže na skvrny. „Bez ohledu na to, co si možná myslíte, nedělám to pro zábavu. Vidíte ty skvrny? To je rez. Musím to udělat ještě jednou, tak se připravte.“

Tělo se mi násilně třese, když zaprosím, „Ne, prosím, nedělejte to. Už ne. Prosím, nedělejte to.“

Zdravotní sestra Aida ignoruje mé prosby. Bere další vatový tampón a opakuje proces. Jakkoliv jsem teď vypadala, třesoucí se a sténající, vypadám jako, že si neužívám moc srandy, protože i Ling se na mě podívá s papírovým kapesníčkem na nose, sympatie má vyryté na tváři.

Aida vytáhne tampón a zkontroluje ho. Vypadá spokojeně s čistotou rány, jemně ji přetře antiseptickým krémem, než ranku obalí gázou. „Sundejte to, až se zítra ráno probudíte a dejte na to zase trochu tohoto antiseptického krému. Až to dáte pryč, už to znovu nezakrývejte. Nechte to otevřené a udržujte ránu v čistotě. Dvakrát denně ji umyjte ve slané vodě. Chvíli to bude bolet, ale během týdne by to mělo být v pořádku.“ Otočí se na Juliuse a přikáže, „Nebude v pořádku ještě několik nadcházejících dní. Budeš ji muset pomáhat čistit ránu.“

Nakrčí se mu obočí. „Co to říkáš, týden? Je to jen zasrané píchnutí, ne střelná rána. Tvrdíš mi tady, že potřebuje týden, aby se jí tahle kravina zahojila?“

Aida se podívá zpět na mě, a když se mi zahledí přímo do očí, vidím omluvu. To je tehdy, kdy si uvědomím, že mi sestra Aida chce pomoc tím, že mi dává více času na uzdravení, než je nutné. Starší žena se podívá zpátky na Juliuse a tiše odpoví, „Přinejmenším čtyři dny.“

Bez dalšího slova mi Aida začne rozepínat halenku. Praštím ji přes ruku. „Hej!“

Ignoruje můj smutný pokus udržet si alespoň nějakou formu důstojnosti a tvrdě pronese, „Potřebujete injekci. Vlastně potřebujete dvě.“ Její oči se setkají s mými. „Pokud, samozřejmě, nedáváte přednost dostat ji do zadku.“ Zvedne se jí obočí. „Protože vám můžu sundat kalhoty stejně rychle, jako vám dokážu vyhrnout rukávy.“

Boj mě opustí. Nechci dostat infekci. Nechci být nemocná. Dovolím jí, aby se mnou zacházela hrubě.

Aida mi vyhrne rukáv, aby mi odhalila ruku. Vytáhne dvě naplněné injekce. Vezme tampón namočený v alkoholu, očistí mi nadloktí, než mi dá první injekci. Štípe to jako svině, ale kousnu se do jazyka. Ta druhá pálí dvakrát víc, než ta první, a ona zamumlá, „Očkování se bude uvolňovat pomalu, takže to bude, jako kdybyste deset dní brala prášky.“

Aida mi na rameno umístí vatový tampon, ustřihne kousek náplasti a přelepí ho. Vysvětluje, „Je možné, že se vám tam zítra udělá boule. Nesahejte si na ni, pokud nechcete mít modřinu.“

Poté přistoupí Ling. „Můžeš mi srovnat nos, Aido? Nechci ho mít nakřivo.“

Aida si povzdechne a postaví se. „Dobře, ale vezmeme si to do koupelny. Je tu šance, že když to uděláme, bude to krvácet jako kohoutek.“

Lingin pohled se zachytí na mě, evidentně je naštvaná. Zkřiví rty, zvedne ruku a ukáže prostředníček mým směrem. Když odchází, odpoví, „Naser si.“

Aida se kolébá za Ling, zmizí v domě a nechají mě tu s Juliusem.

„Potřebuješ pomoc při chůzi?“

Podívám se na něj. Moje mysl je nastavena na důležitější věci. „Vezmeš mě domů?“

Vezme. Vidím mu to v očích. Vezme mě domů, kde zemřu, a on pak odejde, jako kdybych pro něj nikdy neexistovala.

„Nemůžu jít domů.“ Vyjde to ze mě jako šepot, mnohem víc patetický, než jsem chtěla.

Julius nakloní hlavu a studuje mě. „Tvůj bratr.“

„Cože?“

Julius se narovná. „Tvůj bratr ti pomůže.“

Vytěsním ze sebe chladný smích. „Můj bratr je voják. I kdyby mi chtěl pomoc, nemůže. A můj otec…“ Zavřu oči. Polknu knedlík v krku. „Můj otec udělá to, co musí, aby zachoval mír.“

Laicky řečeno, už jsem pro něj mrtvá.

Odmrknu pálení za víčky a prohlásím, „Nevrátím se tam.“ Bůh je mi svědkem, že to myslím kurevsky vážně.

Julius zahřmí, „ Půjdeš tam, kam tě vezmu.“

Zavrtím hlavou a prohlásím, „Ne, nepůjdu.“

Pak se usměje. Je malý, ale stejně úsměv. „Opravdu si to myslíš, vrabčáčku?“

Zlostně na něj pohlédnu. „Já to vím.“

Jeho úsměv se zintenzivní, a kdybych nebyla v téhle posrané situaci, dala bych si na čas, abych ten úsměv ocenila. Úsměv, jako je ten jeho, si zaslouží uznání. Je škoda, že je to kretén, který byl poslán, aby mě zabil. Nevypadá jako typ, který nesplní svou práci.

Vykročí vpřed s nataženými pažemi. „Uklidni se trochu. Odvedu tě domů.“

Julius Carter může být mistrem hry, ale udělal jednu velkou chybu.

Podcenil mou vůli.

V okamžiku, kdy je na dosah ruky, natáhnu nohu a kopnu ho do koulí. Vyřítí se z něj vydechnutí, ale natáhne se, aby mě uchopil, prsty zabalí v pěst s mými dlouhými vlasy. Bolest mi vystřeluje položkou na hlavě a oči se mi plní vodou, ale on nezatáhne, jen drží. Znovu ho kopnu, tentokrát do kolene, a bojuji. Sleduji, jak v něm roste tlak. Vystoupne mu žíla na čele a uvolní sevření.

Bez času nazbyt, setřesu jeho ruce, utrhnu rukáv halenky a kulhám pryč tak rychle, jak jen můžu. Přibližně o tři vteřiny později jsem složena do štěrku, přičemž mě ten dopad donutí těžce vydechnout.

Nemůžu popadnout dech.

Bojujeme.

Trefím ho, kopnu ho, dokonce se mu pokusím dát hlavičku. Ruce mám stažené v pěsti, bojuji za svůj život. Snaží se vyhnout mým úderům, jeho ruce se omotají kolem mého pasu a hrudi. Natáhnu se a pokusím se ho štípnout. Dělám cokoliv, abych ho přiměla, aby mě pustil.

„Přestaň mě mlátit.“ Zavrčí mi do ucha.

Ale já nepřestanu. Bojuji tvrději. Kroutím se v jeho sevření, kopu ho a mlátím ho všude, kam se dostanu. Nepřestávám myslet na fakt, že přitom ubližuji sama sobě.

Ruka se mi znovu zaplete ve vlasech a drsně zatáhne. „Řekl jsem, přestaň mě mlátit!“

Hlas se mi chvěje, když zaprosím, „Prosím, neber mě zpátky.“

Julius strne. Po chvíli zamumlá, „Nemám na výběr.“

„Všichni máme možnost volby.“

Ruka ve vlasech se uvolní. „Většina z nás ano. Ty jsi o to právo přišla, když jsi obvinila svého manžela a nechala nás ho zabít. Ty jsi mi to právo vzala.“ Zasyčí, „Nemám na výběr.“

Zalapám po dechu, když jeho tělo opustí mé, a vytáhne mě nahoru. Postavím se na své třesoucí se nohy a zakřičím, „Zatraceně! Prostě mě nech jít!“

Jeho nosní dírky se rozšíří, sotva ukazuje svůj hněv, když mi umístí pistoli k hrudi. „Běž dovnitř.“

„Ne.“

„Mám na tebe namířenou zbraň, děvko. Mám navrch. Běž do toho zasraného domu.“

Moje oči se zalijí vodou mnohem více z frustrace než ze strachu. „Nebojím se tebe, ani tvojí zbraně. Prostě mě nech jít. Nemůžu ti dovolit, abys mě vzal domů. Zabijí mě.“

Zacuká mu čelist. „Nerad se opakuju, Alejandro.“

Pokud má v plánu mě vzít domů, mám pocit, že nemám na výběr. Kulhám dopředu, blížím se k nabité zbrani víc a víc, dokud nejsem jen vlásek od něj. Vezmu hlaveň do ruky a přitáhnu si ji k čelu. Drsně lapám po dechu. „Udělej to. Zmáčkni spoušť.“

Ty modré oči se na mě dívají. Do mě. Stahuje se mi žaludek. Jen stěží bojuji s vlivem, který na mě mají. „Nepřemýšlet o tom, prostě to udělej.“

Snaží se snížit pistoli a mě naplní pocit paniky. Šourám se kupředu na bolavé patě a vezmu hlaveň do rukou a znovu použiji to málo síly, co mi zbyla, abych si ji s třesoucíma se rukama zvedla k tváři. Držím ji tam. Hlas mám ochraptělý, jak tvrdě pronesu, „Stejně jsem mrtvá. Prokaž mi tuhle laskavost. Zabij mě dřív než oni.“ Oči se mi zavřou a zhluboka se nadechnu. „Prosím. Osvoboď mě.“

Zbraň je vytažena z mého sevření, a než stihnu vypustit vzlyk, ovine se kolem mě ruka a vede mě k domu. Když se to stane, vše, na co dokážu myslet, je, jak se dostat k té zbrani.

Když mě Julius nezabije a nenechá mě jít, budu se muset zabít sama.