CAWM - 31. kapitola

Překlad: Clarissa

Děkuju za komentáře, holky :)

A pokračujeme dál....

Clariss

Celou noc jsem nespala. Kručelo mi v břiše a bylo mi trochu na zvracení. Vím, že to je kvůli tomu, že Luke dneska ráno odjíždí a jsem z toho nervózní. Budu se o něj bát, až dokud se nevrátí bezpečně domů. Nesnáším, že letí letadlem. Není to stejné, jako když může jet do L.A. autem.

Zelené světlo z budíku říká, že je pět ráno. Luke bude chtít vstávat a připravit se na jeho let v osm ráno, takže ho začnu budit. Miluju, když ho můžu probouzet.

Políbím ho na tvář a vjedu mu prsty do vlasů. „Probuď se, má lásko.“

„Hmmm.“

„No tak,“ odpovím, smějíc se na něj. „Probuď se. Musíš se připravit na cestu.“

Otočí se ke mně a vezme mě do náruče, schovávajíc jeho obličej do mého krku.

„Pojď ještě spát,“ mumlá.

Oh, tak moc miluju, když jsem v jeho pevné náruči.

„Pokud budeme ještě spát, zmeškáš svůj let.“ Políbím ho na rty a pokračuji v hlazení jeho vlasů.

„Kéž bys jela se mnou.“

„Zítra budeš doma.“

„Nelíbí se mi, když od tebe odjíždím.“

Usměju se a mé srdce sebou trochu škubne. „Budu v pořádku.“

„Odvezeš mě na letiště?“

„Samozřejmě.“

On vzdychne, jeho oči jsou tak vážné, když se dívá do mého obličeje.

„Jsi v pořádku?“ Hladím jeho drsnou tvář mou dlaní.

„Už teď mi chybíš.“

„Oh, tak to máte špatné, pane Williamsi.“

Luke se směje a přetočí mě na záda. Hladí mě hřbetem ruky po tváří a líbá mě tím jeho jemným stylem, po kterém jsem celá přecitlivělá. „Ano, obávám se, že ano.“

„Já taky,“ šeptám.

„Jsem rád, že to slyším.“

Otírá svůj nos o můj, když zvednu své nohy nahoru a omotám je kolem jeho pasu. Jsme ještě pořád nazí z našeho včerejšího milování. Posune se, takže jeho tvrdý penis leží proti mým záhybům a pohybuje se jemně tam a zpátky.

Vím, že tohle bude hodně jiné od způsobu, jakým mě včera večer šukal na gauči. Tohle bude pomalé a sladké.

Líbá mě něžně, jeho oči jsou otevřené a dívající se do mých. Odtáhne jeho boky dozadu a pak do mě vklouzne tak pomalu.

„Lukeu,“ zasténám proti jeho ústům.

„Miluju tě,“ šeptá.

Nezrychluje tempo, prostě pokračuje v pravidelném, pomalém tempu, dovnitř a ven, uchopujíc můj obličej do jeho dlaní a je to tak nádherné, že nemůžu zastavit slzy padající z koutků mých očí.

„Neplakej, bejby.“ Otře mi slzy pryč jeho konečky prstů a znovu se otře nosem o ten můj.

„Tak moc tě miluju,“ zašeptám mu. „Prosím, buď opatrný.“

Jeho pohled se rozšíří, a já vím, že si všiml zranitelnosti v mých očích, a konečně rozumí mému strachu z jeho cesty.

„Oh, bejby.“ Zavře pevně oči a schoulí hlavu do mého krku. Obejmu ho rukama, držíc ho u sebe, když postupně zvyšuje tepmo a tlačí se do mě a já se udělám, pulsujíc kolem něj, když uvnitř mě vybuchne.

*****

„Za chvíli budou hlásit tvůj let. Radši bys měl jít k bezpečnostní prohlídce.“

Luke si vzal kšiltovku a sluneční brýle v naději, že ho tak na letišti nepoznají. Vypadá sexy. Vždycky vypadá sexy.

„Užijte si s Jules dnešní večer.“ Přitiskne mě k sobě a líbá mě dlouho a pomalu.

„Buď hodnej.“ Zvednu na něj obočí a on se zasměje.

„Uvidíme se zítra. Zavolám ti, jakmile se dostanu do hotelu.“ Znovu mě políbí, pak se dotkne rty mého čela a zhluboka se nadechne, jako kdyby mě doopravdy nechtěl pustit.

„Tak jo. Šťastnou cestu, má lásko.“ Přejedu rukama po jeho hrudi, odstoupím krok dozadu a sleduji jeho cestu k bezpečnostní kontrole a jeho terminalu.

*****

„Natalie?“ Jules zvolá, když otevřu dveře mého domu. Nebyla jsem tady skoro celý týden.

„Jo, to jsem já.“ Opravdu se necítím dobře a nemyslím si, že to má co dělat s Lukeovo cestou.

„Odjel Luke ráno?“

Vejdu do kuchyně. Jules si maže housku máslem a jak ucítím tu vůni, obrátí se mi žaludek.

„Oh, do hajzlu.“ Běžím chodbou do koupelny a zvracím, sotva to stíhajíc včas.

„Hej, jsi v pohodě?“ Jules stojí ve dveřích a kouká na mě. Jules je jedna z mála lidí na světě, které bych tu nechala stát a dívat se na mě, jak zvracím.

„Myslím, že jsem musela chytit chřipku. Bylo mi na zvracení celý ráno. Myslela jsem si, že to bylo od nervů, ale očividně ne.“

Můj žaludek se mi znovu obrátí a já popadnu okraj záchoda, když prudce zvracím. Jules zmizí a vrací se zpátky se sklenicí vody, abych si vypláchla pusu a mokrou utěrkou. Postaví sklenici na umyvadlo a přitiskne mi utěrku na krk a já zasténám.

„Díky.“

„Běž nahoru a do postele. Na chvilku si lehni a uvidíme, jestli se tvůj žaludek uklidní.“

„Dobře.“

Jules jde se mnou nahoru. Necítím se tak špatně, jenom se mi hrozně zvedá žaludek. Nesnáším zvracení.

Cinkne mi v kapse mobil, když se svalím do postele. Je to zpráva od Lukea:

Chystáme se vzlétnout. Nikdo mě nepoznal. Už teď mi chybíš, krásko.

Usměju se a zmáčknu odpovědět:

Také mi chybíš. Dej na sebe pozor. Chci, aby ses vrátil domů celý, prosím.

A, musím znovu zvracet. Utíkám do své koupelny a zůstanu tam dalších třicet minut. Jules nade mnou poletuje s mokrými utěrkami a donutí mě strčit si ručník pod kolena.

„Myslím, že bysme měli jet na pohotovost.“

„Ne, je mi fajn.“ Jsem ještě víc nešťastnější.

„Jo, to vidím, v jaký jsi výborný kondici,“ odpoví Jules suše.

„Nebuď mrcha.“

„Nat, bojím se o tebe. Nepřestáváš zvracet.“

„Už nemám nic, co bych zvracela.“

„Přesto pořád zvracíš. Tohle není normální, dokonce ani při chřipce. Nemáš horečku.“

Moje břišní svaly začínají bolet, když pořád zvracím do záchoda.

„Nat, nenuť mě, abych zavolala mojí mámě.“

„Ona bude na mojí straně,“ odpovídám.

„Fajn, tak zavolám Lukeovi.“

„Ne, stejně by s tím z L.A. nemohl nic udělat.“

Další zvracení. Bože, vždyť už nemám co! Co to se mnou je?

„Tak jo, Nat.....mazej do toho blbýho auta. Tady máš kýblík.“ Strká Jules velký plastový kýbl pod můj obličej a pomáhá mi na nohy. „Hodina nekontrolovatelného zvracení je až dost. Jsi pravděpodobně dehydrovaná.“

Pomůže mi do auta a vezme mě na nejbližší pohotovost. Překvapivě je tam poměrně klid, jsem na řadě docela rychle. Jsem vděčná za to, že je Jules se mnou, aby jim poskytla mé osobní údaje; nemůžu přestat zvracet na dostatečně dlouhou dobu, abych zformulovala větu. Zvládnu jim dát vzorek moči a převléknout se do nemocniční košile.

„Natalie. Já jsem Mo. Pro dnešek budu vaše sestra. Dejte si tuhle pilulku pod jazyk. Je to Zofran a pomůže vám to od nevolnosti.“ Vděčně přijmu lék od té laskavé, drobné sestřičky a zhluboka se nadechnu.

„Teď vám zkontroluju životně důležité funkce.“ Usměje se Mo a změří mi teplotu, krevní tlak a pulz.

„Všechno je v normálu. To je dobré znamení. Doktorka Andersonová tu bude za pár okamžiků.“

„Děkuji vám.“ Jules si přitáhne židli vedle mě a můj telefon začně zvonit. Je to Luke.

„Haló?“

„Ahoj, bejby. Jsem na hotelu. Je všechno v pořádku?“

„Ano, všechno je fajn. Jen se poflakuju s Jules.“ Julesin pohled se vykulí a naznačí mi rty „Co to kurva děláš?“ Odbydu ji.

„Tak jo, dobře. Mířím zpátky na mojí první schůzku. Napíšu ti zprávu, když budu moct.“

„Dobře, ať ti schůzka dobře dopadne. Miluju tě.“

„Taky tě miluju.“ Slyším ten úsměv v jeho hlase, když zavěšuje.

„Natalie....“

„Přestaň. Nemůže z L.A. nic udělat. Takže není potřeba ho děsit. Stejně zítra přijede domů.“

„Měl by ale vědět, že jsi na pohotovosti.“ Bože, ona je tak tvrdohlavá.

„Ten prášek, co mi dali, mi pomáhá proti zvracení. Zřejmě mě pošlou domů.“

„Ťuk, ťuk.“ Malá blond žena strčí hlavu do dveří.

„Jsem doktorka Andersonová. Slyšela jsem, že se necítíte moc dobře, Natalie.“

„Zvracela jsem poslední hodinu a půl.“

„Bylo to pravidelně, nebo to jen přišlo a odešlo?“

„Pravidelně. Nemohla jsem dýchat, dokud mi sestra nedala ten prášek proti nevolnosti.“

„Nějaké další příznaky jako průjem, horečka, bolesti břicha?“ Zapisuje poznámky do mého chorobopisu, když  si povídáme.

„Ne, jenom zvracení. Bylo mi trochu špatně už ráno, ale myslela jsem si, že to jsou jenom nervy. Pak ale začalo to zvracení.“

„Dobře, no, vypadá to, že jsme to zastavili.“ Stiskne kůži na mých rukou a podívá se mi do pusy a do nosu. „Jste docela hodně dehydratovaná, takže vám dáme kapačku a dostaneme do vás nějaké tekutiny, vezmeme vám trochu krve a zkontrolujeme vaši moč a uvidíme, co dál, dobře?“ Usměje se na mě laskavě.

„Dobře. Budu moct jít dneska domů?“

„S největší pravděpodobností ano. Uděláme nějaké testy a za malou chvíli se vrátím.“

„Vidíš?“ Řeknu Jules potom, co doktorka odejde. „Zřejmě mám jenom chřipku.“

Sestřička Mo se vrátí zpátky do pokoje a chystá se mi dát kapačku.

„Oh, ne, musím odtud vypadnout!“ Vyskočí Jules a utíká pryč z pokoje. Mrknu na Mo.

„Nesnáší jehly, stejně jako většina z nás nesnáší pavouky.“

Mo se zasměje, vezme mi krev a znovu odejde, nechávajíc mě s Jules.

„Jak se cítíš?“ ptá se.

„Líp. Pořád je mi trochu špatně od žaludku, ale nemyslím, že budu ještě zvracet.“

„Dobře. Začínala jsem mít o tebe strach.“

Chvilku sedíme v klidném tichu, obě kontrolujíc své mobily a sledujíc televizi. Čekáme opravdu dlouho, asi dvě hodiny, než se znovu objeví doktorka.

„Omlouvám se za čekání. Chtěla jsem udělat pár krevních testů a ty zabraly trochu víc času.“ Přitáhne si židli vedle mě a vypadá to, jako kdyby se připravovala na dlouhý rozhovor. Do háje, co mi je?

„Mám nějaké dobré zprávy a nějaké novinky, které by nemusely být dobré, ale to záleží na tom, jak se na to rozhodnete dívat.“

„Dobře, ráda bych slyšela nejdřív ty dobré zprávy.“

„Jste naprosto zdravá. Všechny vaše životně důležité funkce jsou v pořádku, a všechny výsledky z laboratoře jsou také v pořádku.“

„Dobře.“

„Kromě toho je tu jedna další novinka, jste těhotná.“

Slyším, jak Jules za mnou zalapá po dechu, ale mně do nedochází.

„Cože jste to řekla?“

„Jste těhotná.“

„Ne, to není možné.“ Vrtím hlavou odmítavě. To musí být nějaký omyl.

„Aha?“ Doktorka zvedne obočí. „Proč myslíte?“

„Beru prášky, abych zabránila otěhotnění. Nikdy jsem žádnou pilulku nevynechala. Nikdy. Jsem pilulková puntičkářka.“

„Pilulky můžou být velmi účinné v zabránění početí, ale stejně jako jakákoliv ochrana před početím, můžou selhat.“

„Ne, když se berou správně, což dělám, nemůžu být těhotná.“

Vidím, jak Jules zvedne mobil a začne dychtivě ťukat na displej, zatímco se na mě doktorka trpělivě usmívá a dotkne se mé nohy.

„Natalie, pokud se pilulky berou správně, jsou spolehlivé na 99%. Existuje tedy jednoprocentní šance, že selžou, a zdá se, že vy jste to jedno procento.“

„Cože?!“ Svět se pode mnou začíná hroutit.

„Má pravdu, Nat.“ Strká mi Jules její mobil před obličej. „Nevadí, že máš přímo tady vystudovanou doktorku, která ti to říká, ale webový doktor to potvrzuje. Účinnost 99%.“

„Chápu to tak, že je to špatná zpráva?“ Ptá se doktorka Andersonová. 

Podívám se na Jules a ona vypadá stejně tak šokovaně, jak se cítím já. „Já nevím.“

Doktorka se podívá na můj prsten a široce se usměje. „Možná jste jen v šoku. Zkontrolovali jsme vaši krev i moč, abychom si to potvrdili. Ráda bych udělala ještě ultrazvuk, abychom určili v kolikátém jste týdnu.“

Sestřička Mo vyjde z pokoje a vrátí se zpátky s malým ultrazvukem na kolečkách. Místo toho, aby mi sondou jezdila po mém plochém břiše, řekne mi doktorka, abych dala nohy nahoru do třmenů, aby mohla použít vaginální sondu.

„Dítě je moc malé na to, abychom ho mohli vidět skrz bříšní sondu,“ vysvětlí mi.

Dítě? Oh. Bože.

Sestra zhasne světlo a všechny se otočíme k monitoru ultrazvuku.

Najednou se tam objeví malý černý kroužek, o velikosti jedné čtvrtiny a uvnitř se chvěje.

„Tady ho máme!“ Usmívá se doktorka Andersonová. „Řekla bych, že jste tak v šestém týdnu.“

Jules mě chytí za ruku a obě zíráme na monitor v úžasu.

„Tohle je srdce?“ Ptám se, ukazujíc na to chvění na monitoru.

„Ano. Je těžké rozeznat více na tomhle přístroji, ale to černé okolí je plodová voda, a to, co se chvěje, to je srdíčko. Vaše nevolnost a zvracení je něco, čemu říkáme hyperemesis gravidarum. Je to taková stonásobná ranní nevolnost. Pravděpodobně budete mít v tomto těhotenství velké nevolnosti, takže vám předepíšu nějaké léky proti nevolnosti na doma. Nebudou mít žádný vliv na dítě. Také ihned přestaňte brát antikoncepci, začněte brát nějaké vitamíny pro těhotné s kyselinou listovou, a také si v průběhu následujících čtyř týdnů domluvte kontrolu u vašeho gynekologa.“

Zmáčkne tlačítko na přístroji a vytiskne fotku z ultrazvuku.

„Tady, něco pro vás, abyste to mohla ukázat.“ Mrkne na mě. „Ještě chvíli si vás tady necháme, dáme vám další kapačku s tekutinami a ujistíme se, že máme vaše zvracení pod kontrolou, a pak budete moci jít domů.“

„Dobře.“

Doktorka odejde a já a Jules na sebe jen zíráme.

„Jsi v pořádku?“

„Ne.“ Cítím se úplně mimo.

„Miluju tvůj prsten. Obrázek, který jsi mi poslala v sobotu večer, vůbec neodpovídá skutečnosti.“

„Díky.“

„Dobře, pojďme si o tomhle rozumně promluvit.“ Vezme Jules mou ruku do její a dívá se mi do očí.

„On tě miluje.“

„Bude si myslet, že se ho snažím uhnat.“

Ona se směje – směje – a mačká mou ruku. „Natalie, tohle ho nikdy nenapadne.“

„Jeho rodina si to bude myslet.“

„A koho to sere?“

„Sotva mě požádal o ruku.“

„Teď jenom žvaníš. Natalie, koukni se na mě.“

„Je moc brzy.“ Moje oči se zaplní slzami, když se setkají s jejími. Díkybohu, že je tady se mnou. „Zrovna jsem se seznámili, pořád se vzájemně poznáváme, Jules. Jsme zasnoubeni ani ne týden. Je to příliš brzy.“

Slzy mi tečou čím dál víc, když můj telefon znovu zazvoní. Je to Luke. Pošlu hovor rovnou do hlasové schránky.

„Nat, musíš si s ním promluvit.“

„Tohle mu neřeknu po telefonu.“

„Ne, ale bude se o tebe bát, když mu nezvedneš telefon, hlupáčku.“

Můj telefon znovu zvoní, ale já břečím příliš moc na to, abych ho teď zvedla.

„Zvedni ho ty. Řekni mu, že jsem v koupelně, nebo tak něco.“ 

„Nataliin telefon,“ odpoví Jules.

„Ne, je mi líto Lukeu, ona je v koupelně. Chceš, abych jí řekla, aby ti zavolala zpátky? Uh huh. Oh, jasně, řeknu jí to. Čau.“

„No?“ zeptám se, když zavěsí.

„Míří na další schůzku, ale zavolá ti později.“

„Dobře.“ Nechám svou hlavu spadnout na lůžko. „Oh, Bože, co jenom budu dělat?“

„O čem to mluvíš? Ty a Luke budete rodiče.“ Uchopí mě Jules znovu za ruku. „Nat, vy budete úžasní rodiče.“

„Je to moc brzy,“ zašeptám a dám si obě své dlaně přes obličej a brečím.