Elicit - 55. kapitola

Překlad: Mili

Když se vám nedaří... buďte v patách dané osobě 

a podaří se vám zjistit pravdu.

Sergio

Když do kuchyně vešla usměvavá Mo, snažil jsem se skrýt překvapení ve své tváři. Chase měl pusu dokořán; evidentně nebyl jediný šokovaný. Nixon ho nakopl pod stolem.

Všichni jsme zírali na stůl, já na své kafe a potom znovu na Mo, jak si vzala rohlík z plechu, který zrovna Chase vytáhl z trouby, a strčila si ho do pusy.

Do kuchyně napochodoval Tex.

Nepohodlně jsem se ošil. Je to jako pozorovat televizní show. Prošel kolem Mo a dával pozor, aby se jí nedotkl, nalil si šálek kávy a potom se přišel posadit k nám ke stolu.

Bee ho brzy následovala.

A potom Phoenix.

Málem jsem se zadusil rohlíkem, zatímco všichni v tichosti pokračovali ve žvýkaní jídla, jako by minulá noc nebyla naprosté a úplné boží dopuštění.

„Příští týden jsou Vánoce,“ oznámil Nixon, aniž by vzhlédl od novin, které držel v ruce. „Chasi, uděláš lasagne?“

„To víš.“ Chase zvedl rohlík, pořádně si z něho ukousl a jak žvýkal, zasténal u toho.

„Texi, můžeš pověsit dekorace, myslím, že bys tu měl ještě být... nebo tě hned po Komisi pošlou na Sicílii?“

Nixon oficiálně vyzvídal informace tím úplně nejotevřenějším způsobem, jakým jsem kdy viděl člověka vyzvídat.

Naklonil jsem se dopředu a zaznamenal jsem, že Phoenix udělal to samé, oba dva jsme čekali na Texovu odpověď, ale každý z jiného důvodu. Bylo mi řečeno, ať se o nic nestarám a nesnáším pocit, že jsem vložil svůj osud do rukou dvou chlapů, které nemám tak úplně v lásce.

Tex neutrálně pokrčil rameny. „Jako by mi mohli diktovat, kdy nebo jak bych měl odejít.“ Ušklíbl se. „Klidně ti ten tvůj obr barák můžu vyzdobit, Nixone... se zavřenýma očima.“

Nixon se zasmál a zvedl svůj hrnek s kávou. „No, nelíbilo se mi, kdybych musel porušit tradici. Víš, jak Chase rád předstírá, že pomáhá, když mu ve skutečnosti mrznou koule.“

„Je to chlapská práce,“ ozval se Chase. „Připínat pitomosti na barák.“

Mil zakoulela očima.

„Je to tradice.“ Nixon položil kafe dolů, až to zazvonilo o stůl. „Rodina má být na Vánoce vždycky pohromadě. Bude dýchat, bude žít, slavit?“ Podíval se Texovi do očí.

Aniž by mrkl, Tex vzal kafe a usmál se. „Samozřejmě, jinak bych to ani nechtěl.“

Málem jsem zanaříkal, praštil hlavou o stůl a párkrát bych s ní o něho bouchl, jen abych prostě cítil bolest.

Co. Si. K čertu. Luca myslel? Můžeme být rádi, že jsme tak dlouho naživu.

Schází čtyři dny do Komise a vůbec to nevypadá líp. Bude tam Campisi klan, nejen Alfonso, ale všichni, Luca se o tom ujistil tou svou směšnou pozvánkou přes Phoenie, což znamená jen jediné.

Buď přežije Alfonso nebo přežije Tex.

Aspoň jeden z nich ze sebe bude muset udělat příklad za celou rodinu, jeden zůstane u moci. Cappo di Cappi nedělá nic napůl a jestli Tex bude chtít zažít další Vánoce, bude muset rozpoutat show svého života.

Luca říkal, že jim mám věřit.

Ale já nevěřím nikomu kromě sebe.

Nemám žádnou jinou možnost, než si vypít kafe a předstírat, že naprosto ignoruju každou část této situace.

Děvčata se ponořila do rozhovoru každá s každou - všechny kromě Mo.

„Takže?“ Bee směrovala svou pozornost k Mo. „Myslíš, že bys mi mohla pomoct?“

„Omlouvám se, cože?“ Mo si olízla rty a zakroutila hlavou. „Promiň, jsem unavená.“

„Ve střelbě.“ Zakřenila se Bee přešťastně. „Trace a Mil říkaly, že mě budou učit, můžeš taky?“

„Eh... jasně.“ Mo položila kafe dolů. „To může být docela sranda.“ Když se znovu natahovala po své kávě, bylo to přesně v okamžiku, kdy Tex sahal pro další rohlík.

Jejich ruce se srazily.

Pojmenování ‚trapné‘ by bylo podceněné.

Rozhodl jsem se to zhoršit. Hlavně proto, že můžu, a taky hlavně proto, že poté, co jsem uviděl, jakým způsobem se Mo dívá na Texe, je mi všechno jasné. Nikdy ji nebudu mít. Nejsem on, je to prostě tak.

Což neznamená, že nemůžu odvézt dobrou práci v tom, že budu rýpat, takže si pak třeba uvědomí, jak nebetyčný je to idiot. „Takže ta holka, se kterou se upíchneš.“ Odkašlal jsem si. „Už jsi viděl její fotku? Kolují řeči, že holky z krve Nicolasi jsou celkem... povolný.“

Mo zbledla, když Tex odstrčil židli a vstal. „Jako by mě to zajímalo.“

„No,“ pokračoval jsem. „Budeš si ji brát, už je to dohodnuté a byl bys hloupý, kdybys nechránil svou rodinu na Sicílii... že?“

Krátce zavřel oči, načež se mu na tváři zjevil krutý úsměv. Phoenix otočil hlavu Texovým směrem a potom se vrátil ke svým novinám.

„Dává to smysl.“ Tex nadmul hrudník. „Cappo di Cappi, který se ožení do rodiny Nicolasi, jen na to pomysli... budeme nezadržitelní. Sakra, I Alferovi, De Langeovi a Abandonatovi dohromady si nás nedokážou odkoupit, ani nás odzbrojit nebo snad zastavit. Myslím...“ Pokýval hlavou a na všechny kolem stolu v kuchyni se zašklebil. „Myslím, že to zní fakt dobře. Zatraceně dobře, konec konců, co bych to byl za vůdce, kdybych se neangažoval pro takovou obrovskou moc?“

Nixon zatnul zuby a Chase svíral hrnek s kafem tak silně, až se mu málem rozpadl v ruce.

Phoenix ovšem vypadal úplně netečně.

„Dobrá myšlenka,“ odpověděl jsem nakonec. „Opustit rodinu, která tě vychovala, aby ses dal dohromady s ďáblem... jak... typické pro Campisiho.“

Tex ztuhl a potom na mě pomalu zaměřil svůj vražedný pohled. Najednou jsem měl nutkání vyskočit ze židle a zdrhnout. Jako totální zbabělec. „Říká se, že boss má zasadit první ránu, Sergio. Nechtěj si ze mě udělat nepřítele, nechceš poznat bolest, kterou ti můžu způsobit. Ta muka a to potěšení, které mi bude to působit, až tě budu škrtit holýma rukama.“

A s tím odešel.

Chase dlouze vydechl a odložil noviny. „Šťastná to neděle.“

„Božský den.“ Dodal Nixon.

„Mám pár růženců, kdybys potřeboval, Sergio.“ Kývnul na mě Chase. „Však víš, pro případ.“

Obrátil jsem oči v sloup a opřel se v sedě o židli.

Co to Tex dělá?

A proč je s tím Phoenix v pohodě?

Zatraceně, kdybych měl skončit mrtvý já, budu s tím okej, hlavně pokud by to bylo v souladu se tím, že bude rodina v bezpečí. Dokonale morbidní myšlenka.