Unchangeable - 4. kapitola

Překlad: Markéta

Děvčátka, moc vám děkuju za přání a komentáře a jelikož se nám pomalu ale jistě blíží konec roku, raději přeju už teď, ať na to nezapomenu :-)

Do nového roku Vám přeji 12 měsíců bez nemocí, 53 týdnů pohody a štěstí, 365 dnů bez starostí, 87760 hodin lásky, 525600 minut jedinečných okamžiků a 31536000 vteřin sexu. !!!!!!!

Markéta

Samantha

Nechám Slada telefonovat a vrátím se zpátky do pekárny, a to především proto, že jsem zmrzlá. Únor může být v St. Louis brutální.

Najdu Parkera stále sedět u kulatého stolu, jak hledí do dálky. „Unavený?“ ptám se. Zaslechla jsem je mluvit o tom, jak včera v noci usnul v kanceláři. V tom tohle máme společné. Mám pocit, že jsem unavená většinu času. Mám chvíle, kdy chci prostě jen spadnout na podlahu, stočit se do klubíčka a prospat několik dní. Slade a já máme se Sadey štěstí. Ona je ještě pořád miminko, které si vychutnává svůj spánek. Ale práce mě prostě dává na zadek. Mysleli byste si, že bych si mohla udělat svůj vlastní plán, ale není to tak.

„Jo,“ říká se zívnutím. „Práce na nočních směnách v oddělení mě zabíjí.“

„A proč neopustíš jednotku?“ ptám se opírajíc se o pult. Nevím toho tolik o Parkerovi, když dojde na jeho kariéru coby policejního důstojníka. Vím, že je dobrý ve své práci, a zachránil životy svým přátelům. Prostě nevím, proč tam pořád je. Hádám, že by mohl potřebovat peníze.

Podívá se na mě při mé otázce. Jeho tmavé oči vypadají intenzivní pro někoho, kdo je tak unavený. Vypadá, že přemýšlí o tom, co správného říct, ale je těžké najít ta správná slova. „Tak dlouho, jak si vzpomínám, jsem vždycky chtěl být policistou. Bylo by hloupé to odhodit jen proto, že jsem unavený.“ A s těmito slovy vstane od stolu a odchází.

Mám pocit, že je tu toho víc, než co chce, abych věděla. Parker to vždycky utne a je to osel, ale mám pocit, jakoby něco skrýval. Nechce, aby ostatní věděla, jak zranitelný doopravdy je.

„Hej zlato, musím jít,“ říká Slade, když se vrátí zadními dveřmi.

„Do kanceláře?“ ptám se a on mi jen kývne. „Miluju tě,“ zamumlám proti jeho rtům, když se skloní dolů, aby mě políbil. Jeho rty se jen lehce dotknou mých a on se odtáhne. Zabalím paže okolo jeho krku a přitáhnu si ho k sobě. Pochopí tu narážku a otevře ústa, aby mohl prohloubit polibek. Tenhle muž,  ten stejný muž, který se mě zeptal, jestli s ním nepůjdu do trojky u dámské koupelny, má stále tu moc mě dostat na kolena jen svým polibkem.

Jeho ruce mi kloužou nahoru po zádech; otevře svá ústa více a prohloubí polibek. Dovolujíc mi ho ochutnat. Zasténám, když se mi stáhnou vnitřnosti a nohy se mi začnou měknout. Tak strašně ho potřebuju. Moje tělo ho potřebuje. Potřebuju připomenout, jaký je to pocit ho milovat. Až příliš brzy se odtáhne. „Je mi to líto, Anděli, ale musím jít,“ zašeptá, těžce dýchajíc.

Opírám se zády o pult a sleduju ho odcházet. Svaly na jeho zádech se pohybují, když si přehodí kabát přes ramena. Ruce mě svědí při pomyšlení, že bych se ho dotkla. Že bych mu strhla jeho bílou košili z jeho těla a položila na něj ruce. Potřebuju ho na sobě tak strašně moc, abych si to mohla vychutnat. Během několika vteřin je pryč a já si povzdechnu.

Zahlédnu Missy vycházet z kanceláře, teď už bez telefonu, a zastavím jí. „Mluvila jsi s Tatem?“ ptám se.

„Mluvila.“ Usměje se. „A děkuju. Všechno je teď lepší.“

Přikývnu k ní hlavou, aniž bych se obtěžovala klást další otázky.

*****************

Jakmile vejdu do domu, hodím kabelku spolu s bundou na opěradlo gauče, když procházím obývákem. Pak shodím boty, když procházím tmavou chodbou. Teď je něco málo po desáté. Slade mi volal už dřív a omlouval se, říkal, že dnes nemůže skončit dřív. Zmiňoval něco o svém tátovi a pak mi řekl, že mi zavolá zpátky. Ale neudělal to. Napsal mi zprávu, že vyzvedne Sadey u jeho rodičů a že se uvidíme doma později, ale to není nic neobvyklého.

Vejdu do naší ložnice. Zastavím se, když vidím otevřený kufr ležet na konci naší postele. Srdce mi buší v hrudi a miliony myšlenek se mi právě teď honí myslí. „Slade?“ vykřiknu.

On vyjde z naší šatny. „Pššš,“ utišuje mě, když dojde k posteli a hodí do kufru kalhoty od obleku. „Sadey už spí.“

„Co to k čertu děláš?“ ptám se s očima dokořán, zírajíc na kufr.

Zhluboka se nadechne a pak přejde ke mně. „Musím odjet.“

„Odjet? Kam musíš odejít?“ Nevzpomínám si, že by zmiňoval cestování v jeho nové práci.

„Pomáhám tátovi s případem.“ Podívám se na něj a můj zmatek roste, když mluví.

„Případ? Kdy jsi začal pomáhat tátovi s případy?“ Pracoval na případech celou tu dobu? „Nerozumím tomu,“ říkám, snažíc se přijít na to, co mi uniká. V posledních dvou letech se naše životy hodně změnily. Naše rodina se rozrostla a my jsme začali s novými kariérami. Jsou dny, kdy ho nevidím, dokud si nepřijde do pekárny pro svačinku nebo sušenky. Bývaly doby, kdy jsme celou noc zůstali vzhůru, abychom měli sex; teď je sex poslední věc, na kterou myslím, když si v noci lehám do postele. Sotva moje hlava narazí na polštář, jsem mimo. Ale to neznamená, že se může zvednout a odejít, aniž by mi nedal vědět, o co sakra jde.

Získá si mou pozornost, když se na mě podívá, jeho velké modré oči jsou jemné a přejíždí mi po tváři hřbetem své ruky. Je to, jako by se snažil zmírnit zklamání, o kterém ví, že přijde. „Včera mi volal táta a chtěl, abych mu pomohl s případem. Nechtěl jsem mu říct ne.“

Odtáhnu se od něj v šoku. „Kdy jsi mi chtěl říct, že mu pomáháš?“ dožaduju se, dávajíc si ruce přes hrudník.

Vjede si rukou do svých tmavých vlasů. „Nebyl to tak velký problém.“

V poslední době je to jeho omluva pro všechno. Používá jí i k tomu, že jde do baru místo toho, aby šel domů, a upřímně řečeno, jsem už unavená z toho to poslouchat. Oddupu k posteli a ukážu na jeho otevřený kufr. „Tohle není velký problém?“ ptám se a můj hlas se chvěje zlostí.

„Já musím odjet, Anděli,“ vyštěkne na mě.

„Proč nemůže jet tvůj táta?“

Hází rukama po stranách, jako by to byl šílený nápad. „Protože mi dal na starost tenhle případ.“

„Aha,“ zvolám. „Máš na starosti případ,“ opakuju kousavě. „Proč máš na starosti v první řadě nějaký případ, Slade? Tohle není to, co děláš. Už nejsi právník.“

„Tohle je přesně to, co dělám,“ křičí zuřivě a já od něj o krok ustoupím. Posadím se na konec postele s těžkým povzdechem a on uklidňuje svoje dýchání. Nenávidím, jak rychle se v posledních dnech mění rozhovor v hádku. Ale tohle se stane, když jste pod stresem a trpíte nedostatkem spánku.

Po několika napjatých vteřinách přijde ke mně. Klekne si na kolena a promluví. „Budu pryč jen jeden den.“

Nemůžu si pomoct, ale nenávidím to. Myslela jsem, že to hodil za hlavukvůli nám. Kvůli sobě. Nikdy jsem nežádala Slada, aby skončil se svou prací obhájce. Miloval to. Bylo to jeho částí, ale když od toho odešel, bylo to, jako by z nás spadl obrovský balvan. Cítila jsem se bezpečněji. On se cítil mnohem bezpečnější. Ale je to teprve rok a on už se tady vrací zpátky. Svěsím hlavu a točím si s palci, které mi leží v klíně.

Položím mi ně svoje ruce, aby mi uklidnil nervy. „Co když tě jeden případ přiměje, aby ses vrátil zpátky?“ říkám jedinou věc, na kterou můžu myslet. Slade a já jsme nikdy nebyli nejlepší v říkání našich pocitů. Skrývám věci, protože se bojím, jak by reagoval, a on přede mnou skrývá věci, protože má pocit, že bych nemusela zvládnout pravdu. Bylo to vyčerpávající a frustrující, kolik tajemství jsme kdysi měli. A já tohle mezi námi nechci. Jak můžeme růst jako manžel a manželka, pokud budeme pokračovat ve skrývání tajemství?

Zvedne svou ruku, aby mi odstrčil vlasy z obličeje. „Ty a Sadey znamenáte pro mě víc, než cokoli jiného na světě,“ říká se zamračením, jako bych to měla už vědět. A já to vím. „Víc, než ten případ. Víc, než moje společnost. Vy dvě jste můj život, Anděli.“ Těžce polknu a čekám na to ale. Vždycky je tady nějaké ale. „Jen pomáhám svému tátovi. Je to jen na jeden den. Budu zpátky dřív, než si to uvědomíš.“

Přikývnu, přijímajíc jeho rozhodnutí, které už udělal. „Budeš mi chybět.“ Popotáhnu. Bude to divné být tady v našem domě bez něj. I když je to jen na jednu noc. Slade a já jsme nikdy nestrávili noc bez toho druhého od té doby, co jsme se vzali. Je to šílené, jak moc můžete být na někom závislý.

Dává mi uklidňující úsměv. „Mě budou chybět moje holky. Budu zpátky dřív, než si to uvědomíš.“ Vstane a dává mi měkký polibek na čelo. „Dám si rychlou sprchu,“ říká předtím, než odejde do koupelny.

Lehnu si, položím hlavu na polštář a zavřu oči, zatímco zívnu a modlím se, aby to všechno, co říká, byla pravda.