Winter - 14. kapitola

Překlad: CimFam

Ikaros

Když dojdu na byt, na kuchyňské lince je vzkaz od Leslie a zářivě oranžová obálka. Nejdřív si přečtu vzkaz od Leslie a ani se nehnu, když si papír prohlížím.

Spolubydlo,

Ten kluk, co tu byl minulý měsíc, sem za tebou přišel. Vypadal šíleně unaveně. Ale pořád bych s ním chodila. Možná bys mu mohla říct, že, až ho znova uvidíš, potřebuju do života staršího kluka! Každopádně mne v podstatě prosil, abych ti tohle dala. Donutil mne slíbit, že si to nepřečtu, říkal něco o tom, že porušení listovního tajemství je federální trestní čin (Co je to za kluka???)

Každopádně, dnes budu ve městě u sestry, ale zítra budu zpátky. Pokud za mnou někdo přijde, řekni jim, že mne dostihnou na mobilu. Brzy se uvidíme,

Leslie, xoxo

Vím, co je v tom dopisu od Lukea. Je to omluva za Casey a za to, že jí prozradil moji novou identitu. Nemyslím, si že to teď dokážu číst. Hodím obálku do šuplíku nočního stolku, udělám si večeři a snažím se nezabřednout do špatné nálady. Jsem moc zbabělá, abych se podívala na mobil, když později zavibruje a bojím se, že by to mohl být Luke. Ale není. Je to Morgan.

Morgan: Kde jsi? Pojď se mnou na párty!

Chci si jít dát sprchu, než půjdu do postele. Je hodně pozdě, abych šla na párty s Morgan. Ta žena nemá smysl pro načasování.

Já: Jsi sjetá?

Morgan: Pod obraz boží.

Zasměju se, ale pak mobil vypnu. Jinak mi bude psát celou noc. Když si čistím zuby, si uvědomím, že se chovám uboze a měla bych si ten zpropadený vzkaz od Luke prostě přečíst. Vlezu do postele o půl dvanácté a vytáhnu dopis z nočního stolku. Když ho otevřu, jsem trochu zaražená. Není to omluva. Ani zdánlivě. Je to prostý bílý kus papíru se čtyřmi symboly, které jsou na něm namalovány.

Jsou ti některé z těchto symbolů povědomé?

Ihned rozeznám jeden z nich. Ten, který vypadá jako číslo 8 na straně, je dost známý. Je to symbol věčnosti. Prohlížím si ostatní značky a snažím se si vzpomenout. Jsou mi některé povědomé? Nejsem si jistá. Nemyslím si. Otočím ten kus papíru, jestli Luke napsal něco na druhou stranu, ale je prázdná. Sednu si na postel a zírám na ty symboly dalších dobrých pět minut. Proč se na ně Luke ptá? A proč se neomluvil? Ta moje nekonečně zvědavá část to chce, ne, potřebujevědět.

Tak proto to udělal? Aby mne donutil mu zavolat? Tu myšlenku zavrhnu a dám obálku zpátky do šuplíku. Po několika minutách, které strávím hádáním se sama se sebou, vytáhnu mobil a najdu Lukeovo číslo. Odmítám mu volat. Ne po tom ránu u jeho bytu, ten ohavný výraz ve tváři Casey, to zděšení v jeho. Nedokážu snést pomyšlení, že bych slyšela jeho hlas. Místo toho mu napíšu zprávu.

Já: Proč?

Zmáčknu Odeslat, než zvládnu vycouvat, hodím mobil pod polštář a snažím se to všechno vytěsnit z hlavy. Za pár minut zavibruje.

Luke: Je to důležité.

Já: To není odpověď.

Luke: Má to něco společného s Wyomingským Rozparovačem. Pořád mám kontakt u policie v Breaku. Požádali mne, abych jim vypomohl. Něco prošetřuju.

Nemám ponětí, co Luke dělá, že se hrabe v případu Wyomingského Rozparovače, ale může to znamenat jen jedno: potíže.

Já: Máš složku? Můžeš mi ji donést?

Zůstanu vzhůru aspoň ještě půl hodiny, než mi odpoví.

Luke: Teď jsem v práci. Končím v 8 ráno. Pak ti zavolám.

Neobtěžuju se odpovědí. Jaký to má smysl? Stejně zavolá a vážně chci vědět, jestli má tu složku. Musí tam být důkaz, že je můj táta nevinný. Určitě tam nebude důkaz, že je vinný, tím jsem si celkem jistá. Pokud ji Luke má… pokud má tu složku, uvidím ji. Roztrhám ji, dokud nenajdu způsob, jak dokázat, že můj otec ty dívky nezabil.

******

„Co máš za lubem, příšerko?“ Mám osm, potápím se v našem krytém bazéně a hledám mušle, které mi táta hodil do plytké části bazénu.

„Jsem mořská panna, tati!“

„Samozřejmě, že jsi, příšerko.“

Zavrčím na něj, odkryju své zuby, z nichž mi půlka chybí.

„Každým dnem jsi čím dál víc dravější a dravější, moje malá mořská panno příšerko.“ Zasměje se a hodí jednu z mušlí, kterou jsem už vylovila, zpátky na dno bazénu. Zavrčím ještě hlasitěji, a k tomu přidám zamračený pohled a pokles koutků mých rtů.

„Slečna Wilmott říká, že dravější není slovo, tati.“

Táta svraští obočí a sehne se, aby si sundal italské kožené boty, které mu máma koupila. „Říkala, jo?“

„Jo-jo.“

„Tak jí prostě řekni, že existuje ve slovníku Doktora Evila(evil – ďábelský), ano? To nebude moci popřít.“

„Dobře, tati. Dneska nám povídala o řeckých můrách.“

Táta se nahlas zasměje – srdečným smíchem z břicha, i když nemá břicho, aby ten smích podpořil. „Myslíš mýtech?“

Vážně přikývnu. „Bylo to o chlapci, jehož táta mu vyrobil křídla z per a vosku, takže mohl uletět z vězení. Ale vyletěl moc vysoko a rozpustily se.“

„Ten příběh znám. Je to jeden z mých oblíbených. Pamatuješ si jeho jméno?“

„Ikaros, tati! Jmenoval se Ikaros!“