TD - 13. kapitola

Překlad: Marťa

Uspořená částka na Paříž: 723 dolarů (mínus 12,5 dolaru za objednávku panenky woodoo. Teď bych jen potřebovala najít online návod, jak jí dodělat).

Co už mám: Tenisky na procházky po muzeích a parcích.

Věci, které ještě potřebuji: Červenou rtěnku a modré pruhované tričko… abych zapadla mezi Pařížanky.

Francouzské fráze, které znám:GraysonColeestunesalle de baingéante… což by se dalo hrubě přeložit, jako: „GraysonCole je obří koupelna“. (uvědomuji si, že to není moc dobrá urážka, ale myslela jsem přitom na spoustu dalších věcí a měla bych se začít učit slova, která mi v Paříži skutečně pomůžou).

Ve středu ráno, poté co jsem se strávila osm hodin házením a převalováním se na posteli, jsem přišla do práce brzy. Grayson mi dal svolení odejít dřív, abych nemusela pracovat do noci (dokonce si myslím, že zašel tak daleko, že vylil mou kávu), ale já nenáviděla to, že mi Alanova práce visí nad hlavou. Zajímala jsem se o tuhle práci. Chtěla jsem to Alanovi dokázat, aby mě přestal zaměstnávat mizernými úkoly. Byla jsem dobrý designér, jen jsem potřebovala dostat šanci to ukázat.

Když jsem si pokládala své věci na pracovní stůl, poznala jsem, že Grayson už je ve své kanceláři podle tenkého paprsku světla, který procházel zpod jeho dveří a slyšela jsem slabý zvuk jeho psaní na počítači. Chtěla jsem, aby vyšel ven a postavil se mi, ale to by nikdy neudělal.

Věděla jsem, že během našeho polibku něco cítil. Proč by potom byl tak naštvaný? Nikdo se tak nevzteká kvůli průměrnému polibku.

Nakonec jsem se přinutila soustředit se na hromadu práce, která mi zbyla ze včerejší noci. Velký hrnek kávy a naostřené tužky mě téměř přesvědčily, abych se plně soustředila na své skicy místo toho, abych si včerejší večer, neustále a do detailů, přehrávala v hlavě. Téměř.

Později toho rána jsem se plácala ve své práci, když jsem zaslechla Beatrice, jak někomu v telefonu zmínila mé jméno.

„Jasně, hned vás spojím s Cammie. Vydržte chvíli na lince,“ řekla Beatrice.

Otočila jsem se ke svému telefonu se zvednutým čelem. Proč by mi někdo volal na pracovní linku? Brooklyn je jediná, kdo by mě, během pracovní doby, mohl kontaktovat a i tak by nejspíš použila mobil.

Beatrice mi spojila hovor a já váhavě promluvila: „Haló?“

„Cammie! Tady je Emma. Emma Coleová.“

Vteřinu mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Proč mi pro všechno na světě volá Graysonova matka?

„Oh, samozřejmě. Zdravím, paní Coleová. Jak se máte?“

Otázkou bylo víc automatických odpovědí, než čehokoliv jiného. Můj mozek nebyl dost vzhůru, abych s Graysonovou mámou mohla vést skutečnou konverzaci.

„Oh, jsem v pohodě, zlato. Je mi fajn. Poslyšte, jsem ráda, že jsem vás takhle po ránu zastihla. Měla byste čas na malé popovídání?“

I kdybych měla deset termínů ke splnění, mohla bych si ušetřit několik minut na hovor s matkou svého vysněného muže.

„Jasně, můžu mluvit,“ odpověděla jsem.

„Dobře. Víte, volám, abych zjistila, jestli dáváte na Graysona pozor, jak jsem vás prosila.“

Málem jsem se udusila vlastním jazykem.

„Ehm, jo, no, trochu. Tak nějak se drží ve svém světě.“ Řekla jsem a vzpomněla si na naše setkání v kuchyňce ze včerejší noci.

„Samozřejmě, jistě. Tušila jsem to. Změníme téma. Jak se vám líbí v práci? Minule, když jsme spolu mluvily, jste tím vším byla trochu zahlcená.“

Vzhlédla jsem a zkontrolovala své okolí. Mark přišel před několika minutami, tichý jako myš, ale Peterova a Alanova židle byly stále prázdné. Nemohla jsem mluvit narovinu, i kdybych chtěla. Jak se mi líbí moje práce?

„Víte, ještě si nejsem úplně jistá.“

„A jéje.“ Odpověděla. „Řekněte mi o tom. Je na vás můj syn příliš tvrdý?“

„Ne. Ne. Nic takového. Jen je prostě mnohem víc práce, než jsem si myslela, že bude,“ připustila jsem.

„No, jsem si jistá, že Grayson ví, co dělá. Myslím, že prvních pár týdnů bývá nejtěžších, dokud si nezvyknete na pracovní režim, nemyslíte?“

Už jsem se chystala odpovědět, když se otevřely dveře výtahu. Ohlédla jsem se, abych zjistila, jestli je to Alan s dnešní dávkou dvojité práce, ale místo něj jsem uviděla Nicol, jak si to se svými světlými blond vlasy rázuje ke kanceláři. Co tady sakra dělá? Ještě nebylo ani devět. To už jí Grayson pozval na brunch?

„Cammie? Jste tam?“ Zeptala se Emma. Odtrhla jsem pohled od Nicole a otočila se ke svému stolu. „Ach, ano. Omlouvám se, paní Coleová. Vlastně budu muset jít. Já, uh, musím dokončit pár věcí, než dorazí můj šéf.“

„Ach, to je v pořádku, drahoušku. Díky že jste si na mě udělala čas. Pozdravujte ode mě svou sestru, už jsme se dlouho neviděly!“

Podívala jsem se přes rameno a do nosu mě praštila vůně Nicolina květinového parfému. Táhla se celou kanceláří, oznamujíc její přítomnost ještě dřív, než klapot jejích podpatků na betonu.Během několika posledních týdnů, mě otravovala každá maličkost s ní spojená, ale nejvíc ze všeho to byla její voňavka. Chtěla jsem jí v ní utopit.

„Ach, vyřídím. Na shledanou, paní Coleová.“

Ve vteřině, kdy jsem ukončila hovor, jsem sledovala Nicole, jak překračuje práh Graysonovy kanceláře a pevně za sebou zavírá dveře. Pravděpodobně si ve stejnou chvíli rozepíná blůzku. Blé. Jen při pomyšlení na to, se mi chtělo zvracet.

Měla jsem krátký okamžik na to, aby mě dospělá verze Cammie varovala, abych si držela odstup a vrátila se k práci. Naštěstí, vyhrála bezohledná Cammie. Nemohla jsem tam jen tak nečinně sedět, zatím co on tam byl s Nicole. Včera v noci mě políbil, opravdu políbil. Sevřel mi krk oběma rukama, jako by mě chtěl celý pohltit a teď tam byl s ní?

Ne. Ne to nestane. Odstrčila jsem židli od stolu a namířila si to k jeho kanceláři. Po ostrém zaklepání na dveře jsem otevřela ještě dřív, než mi dovolil vstoupit. Grayson seděl za svým stolem stále ještě ve svém černém saku a kravatě. Opíral se pažemi o stůl se svraštělým obočím a ostrým zamračením.

Když viděl, jak se dveře otevírají, mrknul pohledem od Nicole ke mně a zavřel oči, očividně nešťastný, že mě vidí, jak vtrhávám do jeho kanceláře.

Nicole seděla na židli na druhé straně stolu s rukama založenýma na klíně. Její bílé pouzdrové šaty a šňůra perel, křičela: „Mladší generace prominentních rodičů se svěřeneckým fondem“, ale když se ke mně otočila, řasenku měla rozteklou po tvářích a celé to najednou vypadalo úplně jinak.

Byla tady třicet vteřin a on už jí rozplakal? Pitomec.

Počkat. Proč se starám o Nicole?

Podívala jsem se do Graysonových přimhouřených očí, připravená ho zavolat ven, ale on na mě prakticky zavrčel.

„Proč sakra lezeš do mé kanceláře, Cammie?“ Zeptal se.

Otevřela jsem pusu, a když jsem spěchala, abych jí zase zavřela, nechala jsem si vyklouznout něco, z čeho spadla čelist jemu. „Volala mi dnes ráno tvoje máma,“ promluvila jsem nakonec a doufala, že zmínka o jeho mámě ho trochu uklidní. „Chtěla, abych tě zkontrolovala.“

Nicole na mě ukázala prstem. „Co? Proč by tvoje maminka volala jedné z tvých zaměstnankyň?“ Vyplivla to slovo, jako by si právě omylem kousla do neorganické, geneticky modifikované medové křupky.

Grayson pokrčil rameny a těkal mezi námi pohledem. „Má Cammie ráda, je rodinná přítelkyně.“

„Cammie?“ Naježila se Nicole.

Grayson se na mě podíval s očekáváním v očích. „Je to opravdu jediný důvod pro tvoje vyrušení?“ Zeptal se nevěřícně.

Narovnala jsem se v ramenou a založila si ruce na prsou.„Jen jsem myslela, že bys měl vědět, že se na tebe ptala tvoje maminka. Možná bys jí měl hned zavolat, Graysone.“

Záměrně jsem použila křestní jméno.

„To je důvod, proč ses se mnou rozešel? Abys mohl šukat svojí zaměstnankyni pod zákonem?“ Vyhrkla Nicole.

Promiňte, že vás zatahuju do téhle konverzace tady… počkat, neříkala něco o rozchodu?Musela jsem v tu chvíli vypadat, jako outloň, když se zvedla na nohy a naklonila se přes Graysonův stůl. Bylo to, jako dívat se na zpomalený záběr řítícího se vlaku.

„Nikdy nenajdeš ženu, která je tak dobrá, jako já. Chystáš se ztratit nejlepší věc, která tě kdy potkala.“

Páni. Vážně byla sebevědomá ve schopnosti, citovat scény z romantických filmů.

„Nicole, uklidni se,“ vybídl jí Grayson podrážděně.

Ucouvla, jako by jí uhodil. Ruce jí vyletěly do vzduchu, jako by ztrácela nervy. Měla bych zavolat ochranku? Nééé. Nechám Graysona, aby tu botoxovou bombu zneškodnil sám.

„Uklidnit se! Uklidnit?“ Křikla. „Ty mě celý rok uháníš, a pak se se mnou jen tak rozejdeš ve své zatracené kanceláři, Graysone? Nikdy jsem se s tvými rodiči nesetkala. Nikdy jsem na noc nezůstala u tebe doma. Říkal jsi, že ještě nejsi připravený se usadit?! Kecy.“ Ruce jí létaly všude možně. „Skončili jsme.“ Otočila se, prohnala se kolem mě a ujistila se, že mě svou kabelkou, při cestě ven, trochu pošťouchne. Dívala jsem se za ní, většinou s cílem zjistit, zda se nehodlá vrátit a zaútočit na mě zezadu.

Když byla na cestě k výtahu, zuřivě psala do svého telefonu a nakonec se otočila zpět ke Graysonovi.

Po dobu dvou sekund na sebe zírali. Pak, konečně, jsem vyprskla smíchy a rozesmála se. On následoval mého příkladu, ale snažil se svůj úsměv skrýt.

„Milá holka. Dávej si pozor, aby s tvou bývalou recepční nezaložila klub: Nenávidíme Graysona.“

Grayson zabručel. „Přehání to.“

Zúžila jsem oči a pomyslela na své zkušenosti s Graysonem. „Pravděpodobně jsi jí dal důvod, aby si dělala naděje.“

Vzhlédl ke mně a chvíli mě studoval pohledem, než kývl. „Pravděpodobně.

***

Kolem poledne odjel Alan s Hannah na staveniště, takže jsme s Peterem měli třicet minut svobody. Rozhodli jsme se té zasloužené doby využít, protože většina z našich obědů se skládala ze sendvičů s arašídovým máslem nebo džemem a müsli tyčinkami z automatu.

„Óóó! Zkusíme thajské? Neměla jsme thajské jídlo celou věčnost,“ řekla jsem, jak jsem procházela recenze na restauraci Yelp, která byla hned přes ulici.

„Ne. Nejsem jejich fanoušek. Co Itálii?“ Zeptal se Peter.

Pomyšlení na obří talíř těstoviny Alfredo bylo příliš lákavé, než abych si ho nechala ujít.

„Ňam. To můžu vždyc…“

„Petere, musím s vámi na pár minut mluvit. Máte práci?“

Unisono jsme se otočili ke Graysonovi, který se vznášel za mým stolem se zkříženýma rukama. Odkdy jsem byla zaměstnaná, ani jednou s Peterem o samotě nemluvil a Peterův viditelný šok ve tváři napovídal, že z toho taky není nadšený.

„Oh, ehm, jistě. Jen jsem chtěl jít na oběd s Cammie,“ řekl a ukázal na mě se soucitným zamračením.

„To je v pohodě. Řeknu Beatrice, aby vám něco objednala. Cammie může jít dolů a naobědvat se sama.“

Oh díky, debile.

Grayson mě zcela ignoroval, i když jsem po něm pohledem vrhala dýky, tak jsem posunula svou židli tak, že mi musel ustoupit z cesty, než jsem mu mohla najet na nohu. Nebyl to zrovna elegantní pohyb, ale aspoň jsem se setkala s jeho pohledem. Málem jsem při vstávání zakolísala, když na mě zaměřil své oči plné touhy vzít si vše, co si zamane, ale ustála jsem to.

„Díky za krádež mého obědového rande,“ řekla jsem, popadla svou peněženku ze zadní části mého křesla.

„Nemáš zač,“ řekl s drzým úsměvem. „Kromě toho, je to jen spravedlivé. Ty jsi to moje přerušila dřív.“

***

Jakmile jsem se posadila po obědě ke svému stolu, Alan začal měnit práci. „Pojďme se chvíli věnovat soutěžnímu projektu. Ve středu ráno jsme nebyli schopni při našem obvyklém setkání nic udělat, takže to dokončíme teď.“

Ožila jsem. Během několika posledních dní jsem se tak trochu stala, návrhem parku, posedlá.Připravila jsem si několik návrhů, o kterých jsem věděla, že je Alan odsouhlasí. Přidaly by celému projektu nový ráz a navíc by to nezvýšilo rozpočet. Alan vytáhl papír se svými poznámkami z minulého týdne a já skočila po tom, říct mu o svých nápadech.

„Alane, vím, že jste nebyl z mých návrhů z minulého týdne zrovna nadšený, ale přišla jsem na to, jak bychom mohli do celého projektu začlenit několik věcí, aniž bychom překročili rozpočet.“

Sáhla jsem po svém sešitu, kde jsem několik poslední dní dělala náčrtky svých myšlenek. Ty, které jsem si myslela, že Alana zaujmou, obešel bez sebemenšího uznání.

„Myslím, že šatny v blízkosti bazénku by se mohly vejít do rozpočtu, kdybychom je zkombinovali s jednou koupelnou. Stavební materiál by mohl být z recyklovaného zařízení z centra města tak, že by náklady byly minimální. Nemluvě o tom, že použití recyklovaného materiálu bude vzhledem k dobrému jménu města dobře vypadat.“

Alan plácl rukou do stolu, aby mě umlčel. „Cammie, myslím, že jste ze své role na tomto projektu zmatená. Chci vás tady spíš, jako tichého účastníka. Možná byste měla své zavádějící nadšení směřovat k práci, kterou jsem vám dal, protože jste evidentně měla dost času, abyste se věnovala tomuto hospodářskému soutěžnímu projektu.“

Obličej mi zrudl rozpaky. Peter se snažil upoutat mou pozornost, aby zmírnil mou bolest z toho, že jsem byla pokárána před všemi kolegy ze své skupiny, ale držela jsem pohled upřený na svůj sešit. Měla jsem stránky a stránky nápadů, ohledně toho projektu parku. Některý z nich byly divoké a příliš nákladné, ale mnoho z nich by do parku krásně zapadlo a zvýšilo jeho úroveň, což byl požadavek, který měl výbor pro městské zástavby na prvním místě. Přesto všechno, pokud si Alan nemyslel, že by moje myšlenky stály za zmínku, tak fajn, budu mlčet.

Po zbytek jednání jsem se kousala do jazyka – pokud by se to dalo nazývat jednání. Bylo to hlavně o Alanovi a o tom, jak všechno vymýšlel jen on.

Co mu dávalo právo, takhle se mnou jednat? Předpokládala bych, že prostě jen nemá rád ženy, ale k Peterovi a Markovi se nechoval o nic lépe. Ne, myslím, že to byl jen vrtošivý starý muž, který uvízl ve starém způsobu, jak věci dělat. Myslel si, že jeho titul Staršího partnera znamenal, že jeho slovo je zákonem. Dokázala jsem uznávat autority a učit se od těch, kteří mají více zkušeností, ale Alan nebyl učitelem. Byl to diktátor bez trůnu a já už byla unavená z toho, že s ním musím jednat.

Když skončilo naše „setkání“, rozhodla jsem se udělat něco divokého. Ne, vlastně něco, co mě stavělo do pozice naprosto duševně nemocného člověka. Rozhodla jsem se ohrozit svůj vztah s Alanem, svou kariéru v ColeDesigns a potencionálně i svou budoucnost ve světě architektury.

Pokud Alan nechtěl mou pomoc s návrhem, pak jsem měla opravdu jen jednu volbu. Poruším pravidla a vstoupím do soutěže na vlastní pěst.