Unfor - 16. kapitola

Překlad: Markéta

TATE

Jak poznáte, že jste zamilovaní? To je otázka, ze které jsem byl po čertech zmatený. Říkají, že musíte milovat sám sebe dřív, než můžete milovat někoho jiného. Zjišťuju, že je tomu těžké uvěřit. Což mě přivádí k další otázce. Jak může muž, jako já, přejít od nenávidění celého světa a sám sebe k tomu, aby někoho miloval?

To nevíte. To je jediná odpověď, na kterou můžu přijít. Nemůžu vám říct ten přesný okamžik, kdy jsem se zamiloval do Missy. Nebo na ten moment, kdy jsem si uvědomil, že bych pro ni zemřel. Zní to šíleně – že bych jí mohl milovat tak moc, že bych jí mohl zlomit její srdce tím, že bych zabil sám sebe. Strávila by zbytek života tím, že by mě nenáviděla, ale doufám, že moje činy jí dokázaly pravdu. Že jsem byl muž, který si jí zasloužil.

Všechno, co vím je, že miluju tuhle ženu víc, než svůj život. Život je plný ničeho jiného, než zklamání. A to je všechno, co jsem jí kdy udělal – zklamal jsem jí. Ale z nějakého důvodu mi dala šanci.

Všechno, co jsem dělal se svým životem, bylo bojování.

Bojování s démony.

Bojování s temnotou.

Bojování sám se sebou až do bodu, dokud jsem se z toho neunavil. Dovolil jsem to převzít a zjistil, že bylo mnohem jednodušší žít s nenávistí víc, než se sebou samým. Ale Missy byla schopna mě z toho vytáhnout. Slyšel jsem její křik a její slova, jak mě prosila, abych kvůli ní žil. To mi připomnělo, jak jsem prosil svou matku, aby kvůli mně bojovala a ona to nikdy neudělala. Já to pro Missy udělám – budu bojovat. Ona si zaslouží něco lepšího a já vím, že můžu být lepším člověkem, ve kterou ona věří, že budu. Takže, od nynějška budu bojovat se vším, abych jí dokázal, že jsem tady pro ni. Že nikam nepůjdu! Ona je tu pro mě a bez ní nemůžu přežít.

Otevřu oči a několikrát zamrkám, abych si pročistil rozmazané vidění. Podívám se na pravdou stranu a vidím nádhernou blondýnku stočenou do malého klubíčka. Missy! Žádný polštář, žádná přikrývka. Vypadá tak studená. Chci se posadit, abych kolem ní zabalil přikrývku, když ucítím, jako by mi na hrudi ležel balvan. Srdce mi začne bušit a na čele se mi začínají tvořit perličky potu.

Snažím se zhluboka nadechnout, když se snažím znovu posadit. Přiškrcený výkřik mi uhání skrz krk, zatímco se mi oheň rozlívá po hrudníku.

„Tate,“ vyskočí Missy s výkřikem z pohovky. Běží k mé straně. „Jen seď.“ Natáhne ruku a zmáčkne tlačítko u mé postele. Ženský hlas naplní sterilní místnost.

„Co pro vás mohu udělat?“

„Probudil se,“ říká Missy vzrušeně.

Zasténám, když mi ostrá bolest znovu přejede hrudníkem. „Má velké bolesti,“ dodává.

„Dobře madam. Pošlu za vámi sestru,“ odpoví někdo.

Missy se na mě dívá. Jemně přejíždí svou rukou po mé hlavě. „Vítej zpátky,“ říká tiše, zatímco jí na tváři roste úsměv.

„Co se stalo?“ ptám se, hlas mám hluboký a v ústech sucho.

Její ruka se zastaví na mé hlavě a ona se usměje. „Zachránil jsi mě.“

„Nenech se, aby tě zmátla.“ Podívám se ke dveřím toho, co jsem si teď uvědomil, že je nemocniční pokoj a vidím Parkera vcházet dovnitř. „Ona zachránila Tebe,“ říká s úsměvem.

„Jonathan,“ zašeptám, dívajíc se znovu na ni. „Vystřelil na tebe,“ říkám, když si jí prohlížím nahoru a dolů. Vzpomínám si, že zvedl svou zbraň a namířil na ní.

Ona se trochu zasměje. „Srazil jsi mě k zemi,“ říká s úšklebkem. „Mimochodem, díky za ten otřes.“

„Zranil jsem tě?“ ptám se s očima dokořán. „Jsi v pořádku?“ ptám se natahujíc se po ní.

Přikývne. „To bylo před několika týdny, Tate.“

„Před několika týdny?“ ptám se zmateně.

„Udržovali tě v umělém spánku. Přestávali ti dávat léky včera. Říkali, že by mohlo trvat několik dní, než se ti všechno vyjasní,“ říká Parker, přicházejíc si sednou vedle mě. „Jsem rád, že ses rozhodl vrátit se zpátky k nám,“ říká s úšklebkem.

Podívám se na Missy. „Co jsi tam dělala?“ Podívám se na ní ještě jednou a je to ta samá nádherná blondýnka, jak si jí pamatuju. Její vlasy jsou chaotickém drdolu. Tvář má bez make-upu a má na sobě velké tričko s džínami. Vypadá, jako by pár dní nespala, ale její úsměv je zářivý. Jen pohled na ni mi bere dech.

„Nechám Parkera, aby ti to vysvětlil,“ řekne.

Pomalu se k němu otočím, snažíc se ignorovat tu bolest v krku. „Poslal jsem všechny na stanici hledat to auto. Jeden důstojník volal a říkal, že to auto viděl projet na červenou. Nechtěl jsem riskovat, že bude mít šanci uniknout, takže jsem nastavil silniční zátarasy. Ten bastard se ani nesnažil dostat se kolem nich. Věděl, že byl chycen.“ Usmívá se. „A hádej, kdo to byl?“

„Kdo?“ ptám se, když nemám ani ponětí.

„Důstojník Howard.“ Podívá se na Missy.

„Ublížil ti?“ ptám se a snažím se nenaštvat. Mohl bych se snažit být lepším mužem, ale každý, kdo se pokusí ublížit Missy vždycky uvidí záblesk mého starého já.

Ona jen zavrtí hlavou. „On se jen snažil pomoct Jonathanovi dostat se k tobě.“

„Je mrtvý?“ ptám se Parkera.

On zavrtí hlavou. „Ve vězení.“

„A Jonathan?“

„Jo.“ Přikývne. „Napumpoval jsem tři kulky do toho zoufalého bastarda,“ říká s pyšným úsměvem.

Zachechtám se a okamžitě toho zalituju. „Díky,“ říkám zvedajíc svou ruku a on si se mnou jemně dá pěstí.

„Nemusíš mi děkovat.“ Podívá se na Missy. „Jak jsem řekl, ona byla tou jedinou, kdo tě zachránil. My všichni jsme si mysleli, že už jsi nadobro pryč. Ona to nevzala.“ Pak vstane. „Dám všem vědět, že ses probudil. Připrav se na návštěvy,“ říká s mrknutím a já zavrčím. Chci být jen sám s Missy.

„Tohle už mi nikdy nedělej,“ řekne ona, získávajíc si mou pozornost. „Byla jsem vyděšená, žes mě opustil,“ říká a já vidím, jak se jí v jejích modrých očích začínají tvořit slzy.

Natáhnu se a popadnu jí za ruku. Přejíždím svým palcem přes její měkké klouby a přemýšlím na d tím, čím si asi musela projít a jak Parker řekl, že se mě nechtěla vzdát. Hádám, že po tom všem skončila tím, že mě zachránila.

Zatáhnu jemně za její ruku a ona se sehne, pokládajíc svou tvář před mou. Dávám jí jemný polibek, takový, že se naše rty sotva dotknou. Odtáhnu se a položím svou druhou ruku na její nádhernou tvář. „Miluju tě.“ Říkám ta slova, která nenávidím – ta slova, u kterých jsem řekl, že pro mě nikdy nic nebudou znamenat. Ale teď vlastně pro mě znamenají víc, než bych vůbec dokázal vysvětlit. Tahle žena ze mě udělala lepšího muže a naučila mě, že je v pořádku milovat někoho dalšího. „Vždycky jsem tě miloval.“

Dívá se na mě s očima dokořán několik vteřin a pak se jí po tváři rozlije úsměv. „Jen nezapomínej na to, kdo to řekl jako první,“ říká předtím, než se skloní a položí další polibek na moje rty.

Postaví se, když uslyší, že se dveře do mého pokoje otevřou. Očekávám, že to bude moje sestra. K mému překvapení je to moje matka. A pro jednou ve svém životě jí nechci nenávidět. Nechci jí obviňovat ze života, který pro nás vybrala.

Missy si odkašle a poplácá mě po ruce. „Půjdu se podívat, co trvá té sestře tak dlouho.“

Máma udělá krok blíž, když se Missy otočí a odchází, ale pořád zůstává u dveří. „Je mi to tak líto, Tate,“ říká tiše. „Omlouvám se za to všechno.“

Zavrtím hlavou a dívám se na strop. „Jsem unavený z bojování, mami,“ říkám upřímně. Podívám se na ni a po tvářích jí stékají slzy. „Přežili jsme. A je po všem.“ Vytvořím úsměv a ona se trochu zasměje.

„Stěží,“ dodává a já musím souhlasit.

Několik vteřin je potichu a já zavřu oči doufajíc, že Missy najde brzy tu sestru.

„Musím ti říct pravdu.“

Otevřu oči a podívám se na svou matku. „Pravdu o čem?“ ptám se. „O Jackovi?“ Není tady nic, co by mi mohla říct o Jackovi, o čem bych ještě nevěděl. Ten muž miloval svou dceru, Sam. A proto se Marie vždycky starala o mě. Sam vždycky visela na něm. On se ke mně choval, jako by to byl můj táta. A jsem docela rád, že to nevěděl. Byl by velmi zklamaný mužem, kterým jsem se stal.

Ona se zhluboka nadechne předtím, než ukáže na křeslo vedle mé postele, ve kterém seděl Parker. „Smím?“

Přikývnu. Jakmile si sedne, dívá se dolů na své ruce spojené v klíně. „Přivezli tě sem do nemocnice a spěchali, aby tě operovali. Říkali, že vysoká možnost poškození mozku vzhledem k tomu, jak dlouho jsi byl bez kyslíku,“ vysvětluje tiše. „Missy byla zničená, když jsme všichni seděli v čekárně čekajíc, až uslyšíme, jestli budeš v pořádku. Vzlykala zkrvavená a vyčerpaná. Prostě začala nesouvisle mluvit o tom, jak moc tě miluje. Její táta byl přinejmenším zmatený.“ Zachechtá se.

„Její táta byl tady?“ Skvělé. Teď ví, čím jsem protáhl její dceru. Právě jsem přežil střelnou ránu na to, aby mě mohl zabít on sám.

Přikývne. „Řekla nám o Vegas, a že byla těhotná.“

Do hajzlu! „Nikdo jí nemohl uklidnit.“ Zavrtí hlavou. „Vylila nám své srdce a duši, jako by to mohlo něco změnit.“ Povzdechne si. „Cítila jsem, že pro ni musím udělat to samé.“ Odmlčí se. „A pro tebe.“

Na vteřinu zavře oči a polkne, než je znovu otevře a dívá se do mých. „Jonathan nebyl vždycky tím monstrem, jak jsi ho vždycky viděl, Tate. Byl tím nejvíc milujícím a starostlivým člověkem, jakého jsem kdy potkala. Poznala jsem ho na Aljašce, když tam byl na jednom ze svých rybářských výletů. Rychle jsme se od sebe zamilovali a já se s ním přestěhovala do států. Rozhodli jsme se postavit si náš dům snů. A to bylo tehdy, když tam přišel Jack. Najali jsme si konkrétně jeho firmu a já o něm nikdy dvakrát nepřemýšlela. Byla jsem zamilovaná do Jonathana. Netrvalo dlouho, než jsme zjistili, že čekáme dítě. Byli jsme tak nadšení.“ Klesne hlavou. „Odjela jsem do porodnice ve dvacátém šestém týdnu. Rodila jsem přes dvanáct hodin, jen abych ztratila naši malou holčičku.“ Zavrtí hlavou. „Byli jsme zničení. Naše manželství se rozpadlo. Upadla jsem do hluboké deprese. Každý se zabývá ztrátou svým vlastním způsobem. On začal pít a zůstávat venku. Jednoho dne přišel Jack do našeho domu, dělal nějakou práci pro jednoho z Jonathanových kamarádů, a utěšoval mě. Nezačalo to jako aférka. Byl to dobrý chlap. Ale věci se pomalu stupňovaly a než jsem se nadála, hledali jsme si čas jeden pro druhého. On mi vzal všechnu bolest pryč. Přiměl mě zapomenout na to, co jsem ztratila. Dítě. Manželství. Všechno, na čem jsem si myslela, že záleží -  nezáleželo na tom, když jsem byla s ním. Byla jsem znovu šťastná. Když jsem s tebou otěhotněla, přestala jsem se s ním stýkat. Aniž bych mu to řekla. Věci se mezi mnou a Jonathanem vrátily do normálu. On byl nadšený, že dostal další šanci být otcem. Měli jsme nádherného, zdravého chlapečka.“

Polknu, snažíc se zadržet svoje emoce. Nenávidím tu skutečnost, že tohle všechno přede mnou skrývala, a nenávidím to, že jsem se nikdy nepokusil zjistit pravdu.

„V momentě, kdy jsem tě držela jsem věděla, že jsi Jackův.“ Popotáhne. „A nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem sebe. Chtěla jsem, abys patřil Jonathanovi. Chtěla jsem muže, který měl slzy v očích, když se díval dolů na svou ženu a dítě, kterému měl být otcem.“ Natáhne ruku a setře si slzu z oka. „Myslela jsem si, že když si budu říkat, že jsi jeho, pak bys byl nějakým zázrakem jeho.“ Zavrtí svou hlavou. „Byla jsem hloupá. Měl jsi dva, když si uvědomil, že patříš Jackovi. Zjistil, že jsem byla s Jackem a konfrontoval mě. Lhala jsem. Řekla jsem mu, že jsi jeho, ale bylo už moc pozdě. Už to věděl. Došel až na hluboké dno.“ Popadne mě za ruku a podívá se mi do očí. „Myslela jsem jen na tebe. Musíš mi věřit. Byly noci, kdy jsem vůbec nespala, bála jsem se, že se probudím a zjistím, že ti ublížil, nebo že tě zabil.“

„Proč jsi zůstávala?“ Bez ohledu na to, jak moc vysvětluje tuhle část, nikdy to nepochopím.

Polkne. „Celou tu dobu mi vyhrožoval. Řekl mi, že pokud Jack zjistí, že jsi jeho, tak mi tě vezme. A že bych mohla ztratit Marii. Byla to moje nejlepší kamarádka. Starala se o tebe. Neměla bych nikoho.“

„To je stupidní důvod,“ říkám upřímně a ona přikývne hlavou v souhlasu s vědomím, že byla jen sobecká.

„Musíš to pochopit. Byl jsi všechno, co jsem měla. Nemohla jsem tě ztratit,“ říká, když si zvedne svou volnou ruku a utírá si slzy z tváře.

Povzdechnu si a přemýšlím, kde je k sakru Missy s tou sestrou a práškama. Hrudník mě bolí a jsem kurevsky unavený.

„Pravdou je…..“ Odmlčí se. „Že nevíš, jaké to je, dokud nejsi v téhle situaci. Byla jsem slaboch, Tate, ale milovala jsem tě.“

„Milovala jsi jeho,“ dodávám. Sama to říkala, přála si, abych patřil Jonathanovi. Přála si, aby ten hrozný chlap byl můj táta.

„Tebe jsem milovala víc,“ pláče. „Poté, co jsem si Missy vylila svoje srdce, řekla mi, že pohřbila vaše dítě.“

Oči se mi rozšíří. „Nebyla moc daleko,“ říkám.

Poplácá mě po ruce. „Jak jsem řekla, Tate, lidé se zabývají ztrátou svým vlastím způsobem. Missy ztratila část sama sebe. Chtěla uctít tu ztrátu.“

Takže nejen, že ztratila naše dítě. Ona ho pohřbila – prošla si tím vším úplně sama a ještě mě pořád miluje.

„Když jsme zjistili, čím vším jste si prošli, zeptala se mě, jestli bych s ní šla navštívit miminko. Říkala, že tam nebyla od té doby, co se to stalo.“

Hrdlo se mi stáhne. „Byla….v pořádku?“ Zhroutila se? Nenáviděla mě za to, že jsme tam s ní nebyl?

Přikývne. „Je velmi silná, Tate. A to je to, proč je pro tebe ideální.“

Oči mě začnou bodat. Svádím to na skutečnost, že mi sestra ještě nepřinesla prášky proti bolesti. „Miluju jí,“ řeknu a moje matka se usměje.

„Já vím, synu. A zasloužíš si být šťastný.“

„Milovala jsi ho? Mého tátu?“ oči se jí rozšíří nad mou otázkou. Tohle je poprvé, co jsem kdy ukázal na Jacka, jako na mého tátu.

Přikývne. „Tak moc. Není dne, který by uplynul, aniž bych si na něj nevzpomněla. Ale poté, co jsem to skončila, on se potkal s Marií.“ Široce se usměje. „Stala jsem se její přítelkyní.“ Zachechtá se. „Kdo mohl vědět, že to bude moje nejlepší kamarádka?“ přemítá. „Taky mi moc chybí,“ zašeptá a já s ní souhlasím. Příliš mnoho lidí zemřelo kvůli této rodině, aby našli mír se svou minulostí.

„Našla jsem jí,“ oznamuje Missy, když vstoupí se sestrou v závěsu.

Usměju se na ni a cítím se klidný. A musím říct, že jediná věc, která je lepší, než tenhle pocit, je láska, kterou k ní cítím.

*********************

„Takže, jak Jonathan věděl, kde jsme byli?“ ptám se Slada a Parkera, zatímco sedíme v mém obýváku. Byl jsem z nemocnice pryč už týden a tohle je skoro všechno, co jsem dělal. Seděl na gauči nebo ležel v posteli. Je to znervózňující. Prosil jsem Slada, aby mi dal práci, ale kvůli Missy a Sam se tak nestalo.

„Pokud je mi známo, důstojník White vystopoval Jonathana, jakmile zjistil, kdo jsi. Hádám, že si myslel, že může využít ke svému prospěchu dostat se k Sam, ale překazilo mu to plány, když zjistil, že je ve vězení,“ vysvětluje Slade.

„Takže zatahal za pár nitek a hodil do hry míč ohledně jeho propuštění. Ten zmrd zemřel dřív, než to mohlo být dokončeno,“ dodává Parker, zatímco textuje na svém telefonu. Dokončí zprávu a pak se na mě podívá. „Důstojník Howard se pak pokusil dokončit proces, jen mu to trvalo déle, protože neměl tolik známostí.“ Pokrčí rameny. „To je důvod, proč jsme ho nemohli najít. Byl v Oklahomě a pracoval na tom.“

Povzdechnu si, když se snažím získat pohodlí. „No….“ Říkám, tahám polštář zpoza mých zad a hodím ho na zem. Missy je má všude. Říká, že mi pomáhají být opřený, ale já ty bastardy nenávidím. Stojí mi v cestě! „Alespoň že už je teď po všem,“ říkám opírajíc se do svého křesla. Mnohem lepší.

„Je tady ještě jedna věc, o kterou musí být postaráno,“ říká Parker a já na něj zvednu obočí v otázce. „Dallas.“

Aha. Dallas je drogový dealer, ze kterého jsme se Sladem vymlátili ty sračky, abychom získali informace o Sam, když byla unesena. „Co je s ním?“

„Dostal jsem tip, že byl taky zapletený v tom, že dával tvou a Missiinu polohu Jonathanovi.“

To je překvapující. „Je ve vězení,“ konstatuju. „Jak by mohl něco vědět?“

Parker převrátí oči. „Lidé ve vězení mluví. Zvláště velcí drogoví dealeři, jako je Dallas. Kdysi jsi byl zvyklý od něj kupovat.“

Teď protočím oči já. „Takže co? Chceš, abych za ním šel a zeptal se ho, proč vynášel informace. Obávám se, že takhle ty sračky nefungují. A ty to víš.“

Usměje se. „Mám v plánu postarat se o to.“

Parker se stal přítelem, u kterého jste rádi, že ho máte poblíž. „Zdá se, že uklízíš spoustu sraček v poslední době,“ říkám.

Přikývne. „Ano. No…..“ Vstane. „Zdá se, že vy chlapci se v posledních dnech nacházíte ve spoustě problémů a já nedovolím těm bastardům dostat se od toho pryč.“ Jeho telefon cinkne a on se na něj podívá dolů a usměje se. „Teď, pokud mě kluci omluvíte. Právě jsem dostal fotku mokré kundičky, která si vyžaduje mou pozornost,“ oznamuje předtím, než vyjde z obýváku.

„Jak se máš?“ ptá se Slade, jakmile jsme sami.

„Dobře,“ říkám. „Kdybych si tak mohl zvyknout na to, že se mnou Missy jedná jako s dítětem, bylo by to lepší.“ Nedovolí mě samotnému nic udělat. Vážně, nemůžu ani vstát, abych se šel vyčůrat, aniž by se nesnažila jít se mnou do koupelny. A být na ni úsečný nefunguje. A já to miluju!

Slade se směje. „No, zvykej si na to. A počkej, až budeš mít děti. Oni to zhorší, jakmile jí vážně zasáhne režim matky.“

Cítím, jak se bolest v mé hrudi vrací. Většina z nich pořád neví o dítěti, které Missy ztratila. Není připravena jim to říct a já to chápu. Ještě pořád mi musí říct o pohřbu. A to jsem ještě nenadnesl. Chci aby mi to řekla, až bude připravená. Pravda je, že se na to taky sám snažím připravit. Jakmile se mi otevře a řekne mi to, chci být schopný jí ukázat, že jsem tady vedle ní, držíc jí za ruku. Chci být tady s ní, až se bude cítit na to, navštívit všechno, co jsme ztratili  z našeho dítěte. A nejsem si jistý, že to můžu v tuhle chvíli udělat.

„Ahoj kluci,“ říká Missy, vstupujíc do obýváku s lahví vody v ruce. Zastaví se přede mnou a podá mi láhev vody v jedné ruce a natáhne ke mně i svou druhou ruku. V ní jsou pilulky. „Je čas na tvou medicínu,“ říká s úsměvem. Je to krutý úsměv. Ona ví, že odmítám brát tyhle sračky.

Zavrtím hlavou. „Jsem v pohodě.“

Úsměv jí pomalu opadá z tváře a ona se zamračí. Vloží mi vodu do mé levé ruky a pak prášky do pravé. Pak se otočí a zvedne polštář z podlahy. Poplácá ho, oprašujíc kočičí chlupy. „Vezmi si je, nebo zavolám tvému doktorovi a dotáhnu tvůj zadek zpátky ještě dnes, aby tě viděl!“ dožaduje se předtím, než se otočí a vyřítí se z místnosti.

Slade se zachechtá a říká, když vstane, „Asi bys měl udělat to, co říká. Já už půjdu, takže si můžeš odpočinout, ale vrátím se zítra se Sam a Sadey.“

Přikývnu, zatímco si hodím prášky do pusy a zapiju to trochou vody. Polknu je a otočím se na TV s úšklebkem na tváři. Rychle ji ztlumím, když slyším Missy mluvit v kuchyni.

„Daří se mu dobře, právě jsem mu dala jeho léky,“ říká a já protočím oči. „Rozhodně. Vteřinku.“ Vejde zpátky do obýváku a podává mi telefon. „To je tvoje matka.“

Vezmu si od ní telefon a dám si ho k uchu. „Ahoj, mami.“

„Ahoj zlatíčko. Missy říkala, že už se ti daří mnohem lépe,“ říká. Vrátila se zpátky na Aljašku po našem rozhovoru v nemocnici. Ale každý den mi volá, aby mě zkontrolovala.

„To ano,“ říkám, zatímco zívám. Musím se dostat zpátky do své posilovny. Všechno, co dělám je, že spím a jím všechno, co mi Missy navaří. Už jsem přibral asi pět kilo. Potřebuju nějakou motivaci.

Na chvíli je potichu. „Přeju si, abych tam mohla být a pomoct, ale zdá se, že Missy to má pod kontrolou.“

Zjistím, že mi chybí. Chyběla mi celou tu dobu, až jsem měl zatracený pocit vzteku. Opustil jsem Aljašku, jakmile mi bylo osmnáct. Často jsem se vracel, ale to souviselo s prací; nikdy jsem se nezastavil, abych jí viděl, nebo jí zavolal, že tam jedu. „Možná, že se s Missy zastavíme, jakmile se vrátím do normálu,“ zjistím, že říkám. Je na čase, abych nechal Missy vstoupit do mého života a ukázat jí všechno, co jí můžu nabídnout.

„Vážně?“ ptá se naprosto překvapená a já se usměju. „To by bylo skvělé.“

„Jo. Vážně.“

MISSY

Tate už byl doma z nemocnice měsíc. A daří se mu docela dobře. Zrušila jsem nájemní smlouvu a přestěhovala se k němu a Parkerovi. Přinejmenším to bylo zajímavé. Musela jsem fyzicky vykopat dvě holky, které si Parker pozval. Přísahám, že některé z těch holek, které si najde, přicházejí rovnou z ulice. Ten chlap má ten nejhorší vkus na ženy.

Tate byl minulý týden už na hraně. Nehází věcmi, nebo nekřičí, ale můžu říct, že ho něco žere. A já se rozhodla ho ohledně toho neobtěžovat. On ví, že jsem tady pro něj a až bude připravený, řekne mi to.

Taky by to mohl být fakt, že jsme právě přistáli na Aljašce. On chtěl vlastně navštívit svou matku a chtěl, abych se setkala s jeho tetou. Nemohla jsem mu říct ne. Vím, že na tom není 100% se svou matkou, ale pomalu se tam dostávají. Ve skutečnosti ho slyším se smát nebo sleduju jeho úsměv, když mu volá, aby ho zkontrolovala. To zahřívá moje srdce s vědomím, že má šanci s ní dát věci do pořádku.

Nakloní se na zadním sedadle taxíku a dává mu adresu. „Kam jedeme?“ ptám se dívajíc se na něj.

Usměje se na mě zpátky. Tím nádherným úsměvem, který mi dává teď celou dobu. Tím samým úsměvem, který dovolí všem, aby ho teď často vídali. „To je překvapení,“ říká a zahýbe obočím.

Zasměju se jeho hravosti a ořu se o něj, abych si udělala pohodlí. Jedeme v tichosti chvíli a pak vidím v dálce přístav. Myslela jsem si, že jedeme k jeho matce?

Vystoupí a nabídne mi svou ruku. Vezmu jí předtím, než vystoupím. Brrrr. Těsněji okolo sebe zabalím bundu, snažíc se udržet v teple od studeného větru.

Kývne hlavou na řidiče a ten tam jen sedí, zatímco Tate mě táhne dolů po dřevěném chodníku. Dojdeme až nakonec a zahneme doprava. „Wow,“ říkám, když před námi uvidím oceán. „Tady je to nádhera.“

„Ano, to je,“ souhlasí.

„Chybělo ti to někdy?“ ptám se, zvedajíc své tempo, abych s ním udržela krok.

Krčí rameny, ale neodpoví. Jdeme celou cestu až na konec a zastavíme před lodí. Hádám, že takto byste to mohli nazvat.

„Co si myslíš?“ ptá se a ukazuje na to.

Ehm. „To je loď.“ Konstatuju očividné a on se mi směje.

„Máš pravdu. Co si o ní myslíš?“

Hádám, že kdysi byla bílá, ale teď je zrezivělá. „Je pěkná,“ řeknu.

Směje se a já se na něj překvapeně podívám. „Jsi příšerná lhářka, zlato,“ říká předtím, než začne jít k lodi.

„Co to děláš?“ ptám se, jakmile na ni vstoupí. „Tohle je prohřešek. Můžeš jít do vězení.“ Rychle se rozhlídnu okolo, abych zjistila, jestli se někdo nedívá.

„Nikdo nepůjde do vězení,“ konstatuje, když se nakloní a natáhne se pro mě. „Pojď.“

Neochotně ho chytnu za ruku a vstoupím na loď. „Ona je moje,“ konstatuje, jakmile stojím před ním.

„Tvoje?“ opakuju a rozhlížím se okolo. „Co tím myslíš? Koupil jsi ji?“ Proč by kupoval loď, která vypadá, jako by se měla potopit?

„Koupil jsem jí před šesti lety. To je, jak Jonathan potkal mou matku. Vlastnil tady loď na krevety. Myslel jsem si, že je to dobrá investice. Když jsem měl našetřeno dost peněz, využil jsem některé z jeho kontaktů a koupil loď.“ Usmívá se na mě s pyšným úsměvem na tváři. „Mohl bych koupit větší a lepší, ale nemůžu se jí zbavit.“

Stojím tu a dívám se na něj v šoku. My všichni jsme věděli, že dělal náhodné cesty na Aljašku, ale nikdy z nás nevěděl proč. Věděli jsme, že to nebylo kvůli jeho matce. Teď už vím proč. A taky to vysvětluje všechny ty peníze, které vydělává.

„Nevím, co na to říct,“ zašeptám, rozhlížejíc se kolem.

Přijde ke mně a položí mi ruce na ramena. „Nechci před tebou nic skrývat, Missy.“ Zhluboka se nadechne. „Chci s tebou sdílet všechno, to co jsem.“

Usměju se na něj. „Mám ještě jedno překvapení,“ říká a já se od něj odtáhnu a otočím se, napůl očekávajíc, že na mě něco šíleného vyskočí. Od té nehody je Tate jiným člověkem, ale můžu říct, že ve snech stále bojuje se svými démony. Jen si myslím, že teď to jsou jiné démoni. Mluví ze spaní. Někdy ho slyším říkat Mami. Tu a tam říká mé jméno, ale ta věc, kterou říká nejčastěji, je dítě. A já vím, že má na mysli naše dítě. Vím, že cítí tu ztrátu stejně tak, jako já.

„A to je co….?“ Ptám se otáčejíc se zpátky k němu. Zastavím se a podívám se na něj dolů. „Tate?“ zašeptám, zatímco na něj hledím s očima dokořán.

Vzhlédne ke mně, zatímco klečí na jedné noze. „Missy. My všichni něčeho litujeme. A já nejvíce lituju toho, že jsem od tebe odešel, když jsem tě měl přímo před sebou. Dala jsi mi šanci, když jsem ti neměl co nabídnout. A vždycky jsi stála při mně, včetně těch špatných dnů. Tohle jsem já, Missy. Na koleně před tebou tě žádám, abys mi dala další šanci. Žádám tě, abys to se mnou nikdy nevzdala –to dobré, co ve mně vidíš – i když já sám to nevidím.“ Odmlčí se a já si položím ruce na hrudník, snažíc se uklidnit své bolestivě bušící srdce. „Tohle jsem já.“ Rozevře svou dlaň. „Ukazujíc ti všechno, co ti můžu nabídnout. Prosím, dej mi ještě jednu poslední šanci ti dokázat, že jsem pro tebe ten pravý.“ Usměje se tím arogantním úsměvem, který tak moc miluju. Nevypadá nervózně. Nevypadá šíleně. Vypadá sebejistě a šťastně.

„Ano,“ říkám skrz slzy a knedlík v krku. Miluju ho! Ne proto, že ho tak moc miluju, ale kvůli tomu, jak daleko se dostal. Jak moc je ochoten milovat sám sebe. Konečně věří, že si něco zaslouží, a já jsem šťastná, že tou dívkoujsem já.