TB - 23. kapitola

Překlad: Verča

Proč musí být tak hodná a milá? Kdyby byla mrcha, bylo by to o dost jednodušší…

Willow

„Tahle pěkná tvářička by nikdy neměla mít úsměv vzhůru nohama.“ Moje babička ztratila paměť, žila v domě, kde o ní pečovali, a byla závislá na jejím chodítku, a přesto byla tady a snažila se mě rozveselit.

Přinutila jsem se k úsměvu. „Promiň.“

„Ty a Brody bojujete?“

Brody samozřejmě neuhnul v posledních několika letech. Nebyla jsem si jistá proč, nebo co to znamenalo, ale šla jsem s ním. „Ne. Jsme dobří.“ Vzala jsem babiččinu ruku a stiskla ji.

„Dobře. Ten kluk mi připomíná mého Carla v některých ohledech.“

„Opravdu?“ Bylo to poprvé, co babča promluvila o dědečkovi (v originále je to Pop Pop). Neměla jsem tušení, jestli ví, že je pryč nebo ne. Její paměť byla tak náhodná a selektivní.

„Ano. Ten chlapec je loajální. Těžce ti propadl a nikdy se nevstal. Stejně tak jako můj Carl mně.“

Měla pravdu o jedné věci – Brody byl loajální. Pravděpodobně nejvíce loajální člověk, na jakého jsem kdy narazila ve svém životě. Ale i nejvíce loajální osoba má bod zlomu. Vidět ho na ulici mi to připomnělo. Nečekala jsem, že na mě bude celé ty roky čekat. Vypadal šťastně. Držíc ženskou ruku na veřejnosti. Měla jsem za něj být šťastná. Ale co jsem měla dělat a co jsem aktuálně dělala, nikdy nebylo to stejné.

Strávila jsem další dvě hodiny s babčou. Ona si užívala společnost a, upřímně, milovala jsem být kolem ní. Byla můj kořen, způsobovala, že jsem se cítila uzemněná, jinak bych se opět vymykala kontrole.

Po shlédnutí The Price Is Right, jsem se zastavila na toaletě a osvěžila se, vědíc, že budu muset rovnou zamířit do práce. Stáhla jsem si vlasy do ohonu, přejela si řasenkou řasy a namalovala si rty leskem. Když jsem se vrátila do babčina pokoje říct ahoj, vedle ní na židli seděl muž. Připadal mi povědomý, ale nemohla jsem určit proč. „Ahoj.“

Muž vstal a přikývl. „Jen jsem dělal mou denní návštěvu u Marlene. Neuvědomil jsem si, že má společnost.“

Můj kabát byl přehozený přes další židli, takže jsem ho zvedla a oblékla si ho. „Zůstaňte. Prosím. Zrovna jsem se chystala odejít. Musím tak jako tak do práce.“ Usmála jsem se. „Jsem Willow. Marlenina vnučka.“

„Neuvědomil jsem si, že má Marlene vnučku. Je hezké, že vás poznávám, Willow. Jsem Grouper. Vaše babička má ráda, když mě může zbičovat v dámě několikrát týdně.“

„Aha. Ano, hra žraloků. Vypadá nevinně, ale je to švindlířka.“

Grouper se podíval na Marlene a zavrtěl hlavou. „Mluvíte přesně jako Brody.“

„Znáte Brodyho?“

„Samozřejmě. Přichází sem každý týden. Dobrý muž. Jen mu to nikdy nepřiznám.“ Zamrkal.

„Vodí sem někdy jeho přítelkyni?“

„Přítelkyni? Oh, myslíte tu reportérku. Ne. Chodí sám. V úterý. Obvykle asi tak kolem desáté.“

Šla jsem k babičce a dala jí pusu. Její ramena byla mnohem hubenější než jsem si pamatovala. Byla cítit tak křehce. „Musím jít do práce, nebo přijdu pozdě.“

„Dobře, zlatíčko. Přijdeš s Brodym?“

„Víš co? Ano. Přijdu v úterý. Bylo hezké poznat vás, pane Groupere.“

„Ne, žádný pán. Jen Grouper. Jako ta ryba. (velká mořská ryba)“

„Ach. Dobře. No, bylo hezké poznat vás Groupere. A děkuji za to, že navštěvujete babču.“

„Mé potěšení. Doufejme, že Steelové tuto neděli vyhrají, abysme v úterý dostali šťastného Brodyho.“

 Usmála jsem se, zdržujíc se říct to, co jsem si myslela. Nepočítala jsem s tím, že Brody bude v úterý šťastný, i když by Steelové vyhráli.

***

Pondělí byl můj jediný volný den. Restaurační hodiny byly tvrdé na to abych udržela krok se všemi televizními programy, takže jsem přestala většinu z nich nahrávat. Ve vzácných příležitostech jsem si něco nahrála, a ještě vzácnější bylo, když jsem se na ně dívala. Až do dnes. Posadila jsem se na okraj pohovky. Sledovala jsem hru mezi Steeli a Eagles. Brody a útočná linie se přesunula na hřišti.

Klepala jsem nohou, když Brody hodil míč a ten plul vzduchem. No tak, Brody. Pojď. Zatajovala jsem dech, dokud míč nespadl do širokých rukou receivera. Připomnělo mi to časy, kdy jsem seděla na kovové tribuně na střední škole, před tolika lety. Moje nejlepší přítelkyně, Anna, se snažila uklidnit mou nohu. Přestala jsem si s ní klepat. Bože, ty dny byly už hodně dávno.

Po hře, jsem se rozhodla, že udělám cupcakes. Milovala jsem pečení, i když to byla opravdu dlouhá doba, co jsem je pro někoho pekla. Můj byt byl malý, s kuchyní, která byla menší než většina skříní s mizernou troubou, protože pečení nebyla věc, na kterou jsem při stěhování myslela. Ale dnes udělám babčiny a Brodyho oblíbené. Ty stejné červené sametové dortíky s krémovo-sýrovou polevou, které jsem udělala poté, co Brody vyhrál hru na střední škole.

Než jsem odešla na odpolední schůzku s doktorkou Kaplanovou, zaklepala jsem na dveře mé sousedky, držíc dva cupcakes v rukou. Čekajíc jsem poslouchala trojnásobnou sadu zámků, a dívala se po třetím patře mého domu. Toto místo bylo opravdu pochybné, a to už něco znamená, když jsem strávila na hrozných místech několik let. Ale New York City bylo drahé, a bylo to jediné místo, které jsem si v tuto chvíli mohla dovolit.

Nakonec se dveře trošku pootevřely, stále zamknuté na řetízek. Poklekla jsem až k úrovni očí malé holčičky. „Ahoj, Abby. Udělala jsem cupcakes. Myslela jsem si, že by sis ty a tvoje maminka daly.“

Rychle přikývla s vykulenýma očima. Dveře se zavřely a pak se znovu otevřely. Abby sáhla po talíři. Hovno. Znám tenhle pohled.

„Je tvoje maminka doma?“ Chudáček malá byla hladová. Ani se neobtěžovala olíznout polevu z vrchu, nebo ochutnat polovinu košíčku, strčila si celý dortík do pusy najednou a žvýkala.

Abby přikývla a dál žvýkala. Bylo jí pět nebo šest, byla malá. Znala jsem jí a její matku jen pár měsíců. Její matka byla v zotavování, stejně jako já. Ale měla jsem špatný pocit, že se přes víkend mohlo něco změnit. Dva chlapi totiž přišli do jejich bytu a křičeli.

Nechtěla jsem Abby vystrašit příliš tvrdým páčením. „Jak se má mamka? Můžu jí dát cupcake?“

„Ona spí.“

Spí? Byly skoro čtyři odpoledne. „Je ještě někdo doma?“

Abby zavrtěla hlavou.

„Můžu jít na chvíli dovnitř, Abby?“

Přikývla.

Kdo jiný by dostal tuto malou sladkost dovnitř?

Procházela jsem jejich bytem a našla Lenu natáhnutou přes postel. Zkontrolovala jsem jestli dýchala. Několik plechovek od piva bylo rozházených kolem místnosti, ale nebyly tam žádné známky z užívání drog.

„Leno?“

Zasténala a převrátila se.

V době, kdy jsem se vrátila do kuchyně, Abby byla v půlce košíčku číslo dva. Otevřela jsem lednici. Sakra. Byla prázdnější než moje. Karton prošlého mléka, nějaký kečup, sklenice nakládané zeleniny – jen šťáva z ní a nějaká krabička s něčím plesnivým uvnitř. Kuchyňské skříňky na tom nebyly o moc lépe.

„Hned jsem zpátky, jo? Zamkni dveře…a počkej na mé zaklepání.“

Abby promluvila s plnými ústy. „Dobře.“

Můj byt nebyl zrovna zásoben gurmánskými hody, ale mohla jsem zajistit, aby Abby měla plné bříško. Rychle jsem popadla arašídové máslo a sendvič s poloprázdnou sklenicí mléka z mé chladničky.

„Už jsi někdy zkoušela arašídové máslo?“ To poslední, co by ona a její matka potřebovaly, bylo, aby Abby byla na něco alergická.

„Někdy si to nosím do školy na oběd. Ale musím sedět u jiného stolu než Danny Mendez. Je alergický.“

To způsobilo, že jsem se cítila lépe. Nalila jsem sklenici mléka a sledovala ji jíst, než jsem odešla.

Ale když jsem dorazila do ordinace doktorky Kaplanové, bylo pět minut po čtvrté. Podívala se na její hodinky. „Jste tu dnes pozdě.“

Svalila jsem se na své obvyklé místo. „Promiňte. Musela jsem se o něco postarat.“

Vzala její blok, vstala od jejího psacího stolu a sedla si na její křeslo naproti mně. Obrátila list, napsala datum a dala mi její plnou pozornost.

„Tak, o co jste se musela postarat?“

„Neužívám, pokud je to to, na co se ptáte.“

„To jsem neřekla.“

„Ne. Ale vycítila jsem to z vašeho tónu.“

„Byla to jednoduchá otázka, Willow. Pojďme nezačínat vykročením špatné nohy.“

Možná jsem došla k závěru, že to nebyla narážka. „Musela jsem mé sousedce udělat sendvič.“

„Ach? Je nemocná?“

„Ne. Je jí pět let. Její matka spala a zastavila jsem se u nich s cupcakes a uviděla jsem, že byla hladová.“

„Její matka spala uprostřed dne?“

„Jo. Říkala jsem si to samé. Doufám, že se kvůli Abby mýlím. Její matka je čtyři měsíce čistá.“

Doktorka Kaplanová přikývla a něco napsala do jejího bloku.

„Co si píšete? Že jsem udělala dítěti sendvič s arašídovým máslem?“

„Ve skutečnosti jsem si všimla, že jste se ujmula malé holčičky, která má podobný život jako váš, ve kterém jste jako dítě vyrůstala.“

„Aha.“ Nepřemýšlela jsem o tom takhle.

„Tak…jaký byl váš týden? Navštívila jste Marlene?“

„Ano.“

„A jak to šlo?“

„Dobře. Její nemoc mě nechá pozvednout život s jejím v různých bodech. Nezdá se, že si uvědomuje, jak dlouho jsem byla pryč, nebo si pamatuje všechny hrozné věci, které jsem jí udělala.“

Přikývla. „A práce?“

„Je to dobré. Mé nohy mě zabíjí. Ale peníze jsou dobré. Doufám, že našetřím, abych se mohla přesunout do lepší čtvrti. Chtěla bych být blíž k babičce. Trvá mi to víc než pětačtyřicet minut, abych se k ní dostala.“

„Jste společenská?“

„Ne. Ale ten roztomilý kluk v obleku mě pozval ven.“

„V restauraci. Ten, který vás před pár týdny pozval ven?“

„Přišel znovu s několika přáteli.“

„Souhlasila jste s tím?“

„Ne.“

„Proč ne? Sama jste říkala, že jste ho považovala za pohledného a vypadal jako milý chlap.“

„Ještě nejsem připravená.“

„Kvůli Brodymu?“

„Jak mám začít randit, když pořád miluju jiného muže?“

„Lidé to dělají pořád. Musíte jít dál, Willow.“

„Vím. Jen nejsem připravená.“

„Kdy budete připravená?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Ačkoli, zítra ho uvidím.“

„Vážně?“ Doktorka Kaplanová zněla překvapeně.

„Nebuďte příliš nadšená. On o tom neví.“

Její čelo se pokrčilo.

„Navštěvuje Marlene každé úterý. Vyhýbala jsem se tomuto dni.“

„Ale teď jdete?“

„Ano.“

„Co se změnilo?“

„Nejsem si jistá.“ To byla lež. Doktorka Kaplanová věděla o mé minulosti všechno, ale byla jsem v rozpacích přiznat, jak jsem byla nadále sobecká. Vidět Brodyho s jeho přítelkyní změnilo věci. Potřebovala jsem na vlastní oči vidět, že pro nás není žádná naděje. Nebo bych jinak nikdy nebyla schopná jít dál.