Elicit - 40. kapitola

Překlad: Mili

Co je protiklad dvou? Opuštěný já, opuštěná ty. 

- Richard Wilbur.

Mo

„Kdo to byl?“ Se zívnutím jsem si protáhla ruce nad hlavou. To poslední, co chci, je hýbat se nebo se začít oblíkat. To by znamenalo, že je hotovo.

Znamenal by to konec nás dvou.

A na to nejsem připravená, ani teď, ani nikdy jindy. Jenom nevím, jak ho mám přesvědčit, aby zůstal, když vím, že logicky je pro něho chytřejší, aby odešel.

Texův pohled potemněl, když pomalu vydechl a podíval se na mě. „Přítel.“

„Oh.“ Pohlédla jsem na svůj nahý hrudník a přitáhla si deku k sobě.

„Mo.“ Toužím znovu se dotknout Texových plných rtů a jeho rozcuchaných vlasů, dostat dalších pět minut jeho polibků a jeho doteků. „Musím brzo odejít.“

Zaváhala jsem. V momentě, kdy bych si měla vyplakat oči a držet ho pažemi kolem krku, jsem zaváhala. Protože Tex není typický kluk, kterému by můj pláč zlomil srdce, u něho je to tak, že se víc odhodlá udělat správnou věc, jako by jeho jediný úděl na téhle planetě byl uchránit každou slzu, která spadne, i kdyby to znamenalo, že ty slzy budou smíchané s krví.

S povzdechem se natáhl pro tričko a v měsíčním světle se mu mihly svaly na zádech, když si ho přetahoval přes hlavu, než vklouzl do kraťasů.

Proběhlo mnou zachvění.

„Měla by ses vrátit do školy.“ Vydechl Tex a promnul si ruce. „Myslím, že by to bylo... dobrý.“

„Do školy?“ Zopakovala jsem. „Zrovna si říkáme svoje sbohem a tvá slova na rozloučenou jsou, že bych měla jít do školy? Vážně?“

Tex si mě k sobě s pousmáním přitáhl do objetí. „Máme posledních deset minut.“

„Nevím.“ Přimhouřila jsem oči. „Nemám na sobě hodinky.“

„Nezodpovědný.“ Se zasyčením mě líbal na pravé straně krku. „Jak budeš chodit včas, když nevíš, kolik je hodin?“

„Vždycky jsem měla tebe,“ odpověděla jsem se zvednutým obočím a naklonila k němu hlavu.

Naše rty se setkaly.

„To je pravda.“ Tex mě vdechoval, choulil se nosem v mých vlasech. „Osm minut, Mo.“

„Osm minut, kdy bych byla raději, aby čas neexistoval.“ Zašeptala jsem a sledovala, jak se mu ve tváři mihla bolest. „Polib mě ještě jednou.“

S jemným výdechem se svými rty otřel o moje a malé něžné tahy mě vábily v příslibu něčeho většího. Jazykem objížděl kontury mých rtů, než ho vsunul dovnitř skrze mé zuby, ochutnával každou moji část a dával mi úplně každou z té své. Žili jsme tím okamžikem a oba dva jsme věděli, že už brzy bude všemu konec.

„Sedm.“ Zašeptala jsem mu do pusy.

„Jdi do školy,“ naléhal podruhé. „Dělej různý špatný věci, Mo. Dostaň se do problémů a nechej Nixona, ať tě přistihne, jak si do batohu tajně schováváš víno. Nechej se poslat do děkanovy kanceláře, dělej problémy,“ řekl znovu a olízl si rty. „Dovol někomu, ať posbírá kousíčky tvého zlomeného srdce, dovol někomu, ať spraví, co jsem já zničil.“

„Co když chci jen zmizet a zahrabat se ve svém pokoji?“ Odmítala jsem se na něho podívat.

„To není život, Mo.“ Tex vzal do dlaní můj obličej. „Zbývá mi s tebou pět minut, chceš, abych je využil k tomu, abych tě líbal nebo ti dal lekci v tom, proč mám pravdu?“

Zakřenila jsem se, když mi po tváři stekla slza. „Obojí.“

Usmál se stejně jako já. „Zapomněl jsem, jak ráda býváš poučovaná.“

„Jenom, když poučuje někdo s pevnou rukou.“

„Každý kousek mého těla je pevný, jak dobře víš.“ Tex si mě přitáhl na klín. „Škola tě rozptýlí, dá ti lepší perspektivu než zbraně a válka, přestaneš se soustředit na tragédii a začneš se soustředit na budoucnost. Prosím, pro mě, Mo, snaž se žít normální život.“

„Normální.“ Zakroutila jsem hlavou. „Nejsem si jistá, jestli vím, co to slovo znamená.“

„Normální,“ zopakoval Tex. „Milovat se s někým pod stromem, ne protože musíš říct sbohem, ale protože je to nejlepší způsob, který můžeš vymyslet, jak říct ahoj.“

Zachvěl se mi spodní ret.

„Normální.“ Pokračoval s nakřáplým hlasem. „Vzít si lásku tvého života za ženu, ne protože na tebe její bratr střílí z bezprostřední blízkosti - ale protože nevzít si ji, by byl horší osud než smrt.“

Na chvíli byl zticha a potom dodal. „Tři minuty.“

Pevně jsem sevřela rukama jeho tričko a bojovala s naléhavostí vzlykat mu do hrudníku.

„Normální.“ Texův hlas byl skoro neslyšitelný. „Potulovat se ze země do země, cestovat po celém světě, ne protože je na tvou hlavu vypsaná odměna, ale protože chceš vidět dívku, kterou miluješ, jak se usmívá v jakémkoliv kraji, který bůh stvořil.“

Vím, že čas dobíhá, vypadá to tak, že čím míň času máme, tím rychleji plyne, hádám, že takový je život.

Zatímco jsem strávila další dvě minuty, možná míň, se svým milencem, mým přítelem, jediné, co jsem mohla dělat, bylo svírat jeho tričko a žmoulat ho, nějak Texe donutit k tomu, aby zůstal na zemi a nevstával a neodcházel vstříc jisté smrti.

„Normální.“ Tex si stoupnul a pomohl mi nahoru. „Dát ženě, kterou miluju, dvě hodiny času, protože si nedokážu představit strávit své minuty a drahocenné sekundy nijak jinak.“

Tex mě tvrdě políbil na rty a jemně se o ně otřel, načež poodstoupil a políbil mě na nos.

„Čas vypršel,“ odpověděl chraplavě.

„Už nejsme přátelé.“ Řekla jsem jako oznámení, ne otázku.

„Dvě hodiny jsem byl tvůj milenec, tvůj přítel, tvoje všechno.“ Odvrátil pohled. „Pro zbytek věčnosti - jsem teď tvůj nepřítel.“

„Nenávidím život.“

„To nedělej.“ Zašklebil se Tex. „Bude mnohem jednodušší nenávidět jenom mě.“

„Ale - “

„Už jsme skončili, Mo. Jdi zpátky dovnitř.“

„Texi - “

„Řekl jsem.“ Zaskřípala mu čelist. „Že jsme skončili, teď jdi zpátky do domu a běž spát.“

Držela jsem si deku kolem sebe, popadla jsem oblečení a zahalil mě pocit ztráty, zatímco jsem kráčela po chladné trávě. Každý krok, který jsem udělala, byl, jako bych se snažila běžet po štěrku. Srdce mi bušilo, ale jediné, co cítím, je bolest. Ze rtů mi unikl vzlyk a když se moje noha dotkla zadní terasy, otočila jsem, abych mohla naposledy spatřit jeho tvář.

A dostat své sbohem.

Ale on už byl pryč.

Jako by Tex vůbec nikdy neexistoval.

Svěsila jsem hlavu a začala plakat. Pláču jsem pro kluka, kterého jsem znala, pro kluka, který se změnil v muže. Musel se rozhodnout, jestli zvolit minulost nebo budoucnost. Pláču, protože vím, že Tex, kterého jsem milovala, ten, který mě tak něžně držel ve své náruči, se už nikdy nevrátí.

Musel dát všechno v sázku.

Tex už neexistuje.

Teď je Vito Campisi Jr. a svět pocítí jeho vztek, jenom doufám, že během toho nebude na kousky rozervaná i moje rodina.