Elicit - 39. kapitola

Překlad: Mili

Válka je střídání králů - John Dryden, King Arthur

Phoenix

Naslepo jsem popadl nějaké klíče a zabouchl za sebou dveře od domu. Když jsem zmáčkl odemykací tlačítko, garáž prosvítilo červené Ferrari.

Aniž bych se nad tím pozastavil, přešel jsem k autu, otevřel dveře a nastartoval ho, dokonale otupělý veskrze a úplně. Nebo možná, že ne otupělý, jenom pořádně naštvaný a nejistý v tom, jak to mám pobrat. S nadávkou jsem vyrazil z garáže, jako by mi plameny pekla olizovaly boty, a prudce jsem šlápl na plyn hned, jakmile jsem se projel železnou bránou.

Kluci mého věku by neměli přemýšlet o smrti svých přátel.

Kluci mého věku by neměli lovit společníky, podsouvat úplatky do špatných rukou a žádat o laskavosti.

Kluci mého věku by měli prostě dokončit univerzitu, začít žít svůj život, potažmo se usadit s tou pravou dívkou, nebo možná třeba i s nějakou nepravou. V čem je pointa? Život, jaký vedu já, není život, je to absolutní peklo na zemi a není žádný způsob, jak se z toho kolotoče dostat, protože se točí pořád dokola a dokola a tahá mě s sebou.

Obálka v mé kapse by do mě klidně mohla vypálit díru. Na semaforu jsem ji vytáhl a položil na místo spolujezdce. Hlavou se mi prohnala vzpomínka, jedna z těch vzpomínek, které se od sebe snažím udržet dál, hlavně když uvážím, o co jsem byl zrovna požádán, abych udělal.

„Kámo, to je sporťák, ten se musí řídit rychle.“ Posmíval se mi Chase z předního sedadla, zatímco Nixon, co seděl vzadu, ho pleskl zezadu po hlavě.

„Proč jet rychle?“ Argumentoval jsem. „Když jet pomalu znamená, že tě každý uvidí?“

„Ten na to kápnul.“ Zasmál se Tex. „Zamávej ženským, Phoenixi.“

Bylo nám šestnáct a mysleli si o sobě, jak nejsme drsní. Nixonův táta si zrovna koupil další sporťák a my s ním vyrazili ven, zatímco všichni chlapi schůzovali.

„Zatraceně žhavý,“ zvolal Chase z místa spolujezdce. „Tohle auto je jako sexy baba, samá křivka, žádná stopka.“

„Přestaň z toho být hotovej,“ řekl Tex. „Je to divný a prosím tě, přestaň furt načumovat do zpětného zrcátka, odrbáváš tím vrtěním kožené polstrování.“

„Idiote.“ Chase si nasadil sluneční brýle a odfrkl si.

Se smíchem jsem se otočil na Nixona. „Myslíš, že si budeme kupovat takováhle auta, až budeme hlavami rodin?“

„K čertu, že jo.“ Odpověděl Tex místo Nixona. „Vy kluci budete ti nejdrsnější šéfové na planetě, a já s Chasem budeme usilovně makat na tom, abychom potěšili každou babu, která se na vás bude vrhat.“

Obrátil jsem oči v sloup a zasmál se.

Za mnou se ozvalo podrážděné zatroubení. „Sakra.“ Šlápl jsem na plyn, projel jsem zelenou a svíral jsem volant, jako by byl moje spása.

Já a Nixon jsme byli další. Chase a Tex nebyli pod tlakem. Chase byl bratranec a Tex byl prokletý syn Campisiho, který s ním nechtěl mít nic společného.

Kdy se to všechno podělalo?

Už nejsem ten samý člověk, jaký jsem býval před těmi výstřely. Smrt mě nevykoupila; zabila ve mně každou molekulu světla a štěstí. Je to, jako bych svou smrt prožíval znovu a znovu - a nemůžu strávit fakt, že by byl kterýkoliv z kluků v nebezpečí.

Praštil jsem rukou do volantu, když jsem zastavoval na obvyklém místě, kde obvykle jedí Campsiho společníci.

Italskou kuchyni.

Samozřejmě.

Malá italská restaurace, která zastrašovala asi tak jako pekárna s pudlem u vchodu.

Potřebuju to udělat.

Musím to udělat.

Na co k čertu Frank myslel? Nebo Luca?

Křupl jsem si klouby prstů, zavřel oči a nechal svůj mozek přemýšlet... co by se stalo, kdyby...?

Neříct klukům nic, bude znamenat jejich smrt.

Říct jím něco, bude znamenat moji, pravděpodobně.

Zasahovat do toho, by znamenalo víc krveprolití.

Neudělat nic, by znamenalo, že jsem se nezměnil.

Neudělat nic, by znamenalo, že jsem pořád ten stejný Phoenix jako předtím, ale Sergio řekl, že Tex musí zmáčknout spoušť.

A najednou jsem věděl úplně přesně, co mám udělat.

S třesoucíma rukama jsem vytočil Texovo číslo, znám ho z paměti, srdce si ho pamatuje.

„Phoenixi?“ Tex zněl strašně. „Co je?“

„Mám plán.“ Odkašlal jsem si. „Ale zůstane to jen mezi námi dvěma.“

Tex se odmlčel. „Končí ten plán mojí smrtí?“

„Možná.“

„A Mo? Bude žít, až bude konec?“

„Snad. Doufejme. To je hlavní myšlenka.“

„Poslouchám.“

„Musím nejdřív vypustit návnadu.“ Povzdechl jsem si. „Potom spolu ty a já vymyslíme všechno od základu, žádné chyby, Mo nesmí nic vědět, Nixon nesmí nic vědět a nesmíš ani kýchnout směrem k Chasovi. Musí to vypadat opravdově.“

Tex byl na moment zticha a potom se zlehka zasmál. „Phoenixi, chystáme sabotáž?“

A to je důvod, proč jsem měl Texe vždycky rád - vždycky jsem mu věřil, je tak chytrý, až je to děsivé.

„Setkáme se za hodinku ve tvém baru.“

„Budu tam.“

Zavěsil jsem a okamžitě jsem pocítil, jak ta tíha padá z mých ramen. Chystáme sabotáž? Jasně, že jo, akorát jsem si jistý, že monarchie, která bude muset padnout, nevezme moc hezky to, co se má stát.