Dirty - 9. kapitola

Překlad: Lucie

Dnes jsem měla chvíli čas a překládalo se mi dobře a rychle, takže tady máte druhou kapitolu ve dvou dnech. Moc si na to však nezvykejte… :D

JULIUS

Nevěřím téhle sračce.

Nikdy v mém životě jsem nebyl víc naštvaný nebo rozpačitý. Takhle nedělám svoji práci. Jsem profesionál. Nevořu věci. Nikdy nedělám nic špatně.

Nemůžu to takhle nechat. Kdybych to udělal, všechno, na čem jsem pracoval, by bylo u konce. Moje kariéra by byla u konce.

Pojďme se na to podívat.

Hodinu po předčasné smrti Dina Gambina, přišel expresní kurýr a doručil Eduardu Castillovi balíček. Nařídil svým mužům, aby uklidili ten nepořádek, kterým byl Dino, a s omluvou se odebral do svých soukromých pokojů.

Uklízení nikdy nebyla moje věc. Nemám rád myšlenky na krev na svých rukou.

Rozhodl jsem se jít nahoru a zkontrolovat Alejandru. Miguel řekl, že potřebuje čas o samotě, a za normálních okolností by na tom nebylo nic špatného, ale byla to těhotná žena, nahoře, sama, přemýšlející o příliš těžkých věcech. O smrti muže, kterého milovala.

Nemohl jsem vystát vidět ženu trpět.

Cítil jsem potřebu jí nabídnout svou upřímnou soustrast. Také jsem cítil potřebu si pro ni ušetřit několik slov, abych jí dal vědět, že udělala správné rozhodnutí. Ochrana jejího dítěte byla na prvním místě, teď a navždy. Nikdo to nepoužije proti ní. S opatrností přistoupím ke dveřím, ale když položím ruku na kliku u dveří, s mírným zavrzáním se otevřou. Zamračení protne mou tvář.

Zatlačím na dveře, aby se otevřely dokořán, dívám se na pomačkané pokrývky na posteli a prohledávám místnost s nakrčeným obočím.

Kde je?

Nebyl čas o tom přemýšlet. Vteřinu poté, co vstoupím zpět do chodby, stojí bledý Eduardo v otevřených dveřích svého pokoje. Otevřel jsem pusu, abych se ho zeptal, co se děje, ale on mě předběhne, „Potřebuji, abyste našel Miguela. Najděte ho a vraťte se ke mně.“ Zamrkal, jak se pot tvořil na jeho čele. Tiše promluvil. „Najděte ho. Hned.“

Chtěl jsem si udržet respekt tohoto muže, a tak jsem udělal, jak řekl. Našel jsem Miguela a Ling v kuchyni, a ani ne o minutu později, jsme byli uvedeni do bezpečného útočiště Eduarda Castilla, a zamkli za námi dveře.

Miguel se zeptal jako první, „Papa? Co se děje?“

Bez odpovědi nám Eduardo naznačil, abychom se posadili a pak si vzal dálkový ovladač od televize.

Němá černobílá nahrávka běžela na masivní obrazovce. Sledovali jsme to v naprostém tichu. Sledovali jsme to s vytřeštěnýma očima. Sledoval jsem to zdánlivě zpomaleně, každý úder mého srdce se stával slabým, tupým úderem do hrudi.

Byli jsme v průšvihu.

Když ruský mafián a známý psychopat, Maxim Nikulin, propíchl naposledy srdce Raula Mendozy, klekl si nad jeho tělo na parkovišti před barem, a usmál se.

Dino Gambino nezabil Raula.

Maxim Nikulin zabil Raula.

Tohle nebylo žárlivostí poháněné nenávistné zabití.

Byla to méně spletitá ztráta vojáka ve válečném bojišti.

Životy byly promarněny pro méně. Což znamenalo pouze jednu věc.

V mém současném stavu, hněv bublal až z místa, které bylo uložení hluboko uvnitř mě, z místa, o kterém jsem si řekl, že neexistuje. Pravdou bylo, že jsem na sebe hrdý, že jsem v pohodě a v klidu, ale když mě něco rozhodí, dokážu nadělat škodu. A právě teď jsem rozhozený.

Postavím se, obalím ruce v pěst, otočím se čelem na Miguela a zasyčím. „Kde je?“

Je čas na kontrolu škody.

Nikdy předtím jsem to nepotřeboval dělat. Dá se říct, že jsem z toho podrážděný.

Miguel se otočí na Eduarda a pronese, „Co teď?“

Eduardo si mne ruce po obličeji a dívá se na svého syna. „Zavoláme Vitovi a ukážeme mu video.“ S povzdechem se postaví a přejde ke svému stolu. „Ukaž mu, že jeho syn byl ospravedlněn. Hodinu po jeho smrti. Jsem si jistý, že to Vito pochopí.“ Nepřítomně přikývne. „Jsem si jistý, že pochopí, že jeho syn, jeho prvorozený, byl zabit“ – jeho hlas se zvedne – „kvůli falešnému obvinění-“ tvář mu zrudne, když zaburácí- „které podal můj syn a dcera, Dinova vlastní žena!“ Praští pěstí do stolu, jedním rychlým pohybem papíry, ozdoby a kancelářské potřeby jsou poslány s rachotem a řinčením k zemi. Otočí se k nám čelem a sarkasticky prohlásí, „Ano. Jsem si jistý, že s tak jednoduchým vysvětlením, bude všechno v pořádku.“

Ling ucukne, ale nic neříká.

Miguel zbledne. „Papa, měl jsem všechny důvody se domnívat, že to Dino udělal. Pokud Alejandra neměla-“

Eduardo ho přeruší uprostřed věty a chytne ho za bradu. „Tohle je konec spojenectví. Dobrého spojenectví. Skvělého spojenectví. A já chci vědět proč.“ Zavře oči a chraplavě pronese, „Přiveď mi Alejandru,“ S povzdechem si zatlačí na kořen nosu. „Přiveď mou dceru.“

Po hodině hledání jsme došli k závěru, že Alejandra uprchla. Miguel volal na její telefon asi dvacetkrát, zanechal jí bezpočet zpráv v hlasové schránce, kde jí říkal, že na ni není naštvaný, že jenom chce vědět, proč to udělala, a že chce vědět, jestli je v pořádku.

Seru na to.

Byl jsem naštvaný. Chtěl jsem vědět, proč lhala. A ani trochu jsem se zasraně nestaral o její blaho. Ne teď.

Vito dorazil krátce poté se svými syny. Miguelova tvář byla pokleslá hanbou a dovedl je nahoru. Eduardo pokynul mužům, aby se posadili, a než se začali dívat, byl jsem zaklíněný mezi Castillovými a Gambýnovými. I když to bylo žádoucí, násilí právě teď nevyřeší naše problémy.

Video hrálo a já pozorně sledoval, jak se Vito Gambino zhroutil a brečel. Nemladší syn, Luc, položil ruku kolem svého otce a utěšoval ho. Reakce prostředního syna, Gia, nyní nejstaršího, mě zmátla.

Díval se, jak byl Raul Mendoza chladnokrevně zavražděn, s úšklebkem na tváři.

Vito Gambino se postavil a vyšlehl plameny. „Můj syn!“ Podíval se z Eduarda na Miguela a zavrčel, „Můj syn je mrtvý, díky vaší havěti!“

Očekával jsem, že mu to Eduardo vrátí, a kousavě odpoví. Schoval jsem svoje překvapení, když Eduardo přistoupil s omluvnou tváří a položil ruku na třesoucí se Vitovo rameno. „Já vím.“ Když Vito sklonil bradu k pláči, Eduardo ho objal jako bratr, a držel ho, když truchlil, nabízel mu útěchu a sílu v čase potřeby. „Já vím. A nemůžu ani vyjádřit, jak je mi to líto, Vito.“ Poplácá ho po zádech a pronese, „Napravím to.“

Byl jsem na řadě. „Ne, nenapravíte.“

V tu chvíli, se každá tvář v místnosti obrátila, aby na mě zamrkala. Znovu jsem promluvil, „Je mým úkolem to posoudit. Posoudil jsem to špatně. Já to napravím.“ Přidal jsem malou přísahu. „Najdu ji.“

Vito zavrtí hlavou a otře si slzy do rukávu. „Ne. Neznám vás. A nevěřím vám.“ Otočil se na svého nejmladšího syna. „Lucu. Najdi ji.“

Než může Luc odpovědět, vloží se do toho Gio. „Ne, otče. Nech mě to udělat. Nech mě ji najít.“

Vito se podíval na svého syna a prohledal mu tvář. „Nikdy jsi neměl rád Alejandru. Nikdy jsem nepochopil proč. Ale možná jsi v ní viděl něco, co já ne.“ Krátce se odmlčí, a pak souhlasí. „Ano. Ty ji najdeš.“

Eduardo zavrtí hlavou. „Chci, aby ji našel Julius.“

Hodím zlý pohled na Gia. „Já ji najdu.“

Gio se na mě podívá a změří si mě. Jeho rty jsou zvlněné, když se na mě dívá, jako bych byl jen hmyz. Hmyz, který je potřeba zašlápnout. „Dobře, tedy. Myslím, že záleží na tom, kdo ji najde první.“

Eduardo jasně zpanikařil a zamumlal, „Prosím. Chci ji přivést domů.“

Vito zavrtí hlavou. „Chci ji mrtvou.“

Eduardo prohlásí, „Je těhotná. Má v sobě našeho dědice.“

Vito se bouchne do hrudi zavřenou pěstí, „Pak bude trpět ze ztráty dítěte, stejně jako já!“ Nosní dírky mu vzplanou, když slíbí, „Stejně jako ty.“

Eduardo nic neřekne, ale já vidím, jak mu zacukala čelist.

Vito se uklidnil a narovnal si kravatu. „Pokud chceš naše spojenectví, chci Alejandřinu smrt.“

Miguel s hrůzou sleduje, jak Eduardo neochotně připustí, „Souhlasím.“

A když se tohle stalo, Ling za mnou zašeptala právě ty slova, která mi pobíhala myslí.

„Oko za oko dělá celý svět slepým.“

Ze vzrušeného záblesku v Giových očích, jsem věděl jednu věc.

Musím najít Alejandru první.

ALEJANDRA

Jela jsem, co se zdálo jako hodiny, možná protože to byly hodiny, a přemýšlela nad dokumentem, který jsem viděla před několika lety v televizi. Dokument byl o vědcích, kteří mohou určit psychopatický gen u lidí. Většina lidí s tímto genem jsou chladnokrevní a věcní. Nereagují na násilí jako ostatní a neucuknou při hrůzných scénách. Libují si v nich.

A v ten okamžik mě zajímalo, jestli mám ten gen.

Jistě, lidé by se neměli usmívat, zpívat si s rádiem a poskakovat si jenom pár hodin po smrti svého manžela.

Možná jsem psychopat.

Nad tou myšlenkou se zamračím. Pokud jsem psychopat, tak Dino musel taky jedním být. Moje mysl cestuje ve svých zákoutích, plahočí se vzpomínkami, které jsou dávno uzamčeny.

Poprvé, když mě Dino praštil, a rozsekl mi ret.

Poprvé, když mě Dino kopl tak tvrdě, že mi zlomil žebra.

Poprvé, když mě Dino zatahal za vlasy tak silně, že jsem šest měsíců musela zakrývat lysinu, dokud mi nenarostly nové.

Ne.

Nejsem psychopat.

Jsem otrlá žena, která byla unavená z toho dělat kreténovi boxovací pytel.

Jsem ráda, že je mrtvý. Jsem ráda, že zemřel s pocitem strachu. Jsem ráda, že cítil křivdu.

To všechno si zasloužil, a ještě víc.

Myslím, že jsem příliš unavená, abych truchlila.

Nevím, kde jsem, ale vím, že jsem hladová a že strach z pouhé manželovy přítomnosti je pryč. Letmý pohled na benzínovou ručičku mi říká, že je potřeba doplnit palivo, zejména v případě, že budu řídit celou noc. Zajedu k benzínce u silnice, vylezu ven a podám svoje klíče mladé obsluze. Natáhnu se k tašce, kterou mám přes rameno a podám mu dvě stovky. „Natankujte a umyjte přední sklo. Také bych ocenila, kdybyste zkontroloval a doplnil olej a chladící kapalinu. Cokoliv zbude, považujte to za spropitné.“

Benzínka Sunnyside Up vypadá jako slušné místo, kde bych se mohla naobědvat. Nemám moc času. Obrátím se k pultu, kde mě uvítá zralá obsluha s vrásčitým úsměvem. „Co vám můžu nabídnout, zlatíčko?“ Zeptá se mě ochraptělým hlasem.

„Něco rychlého, prosím.“

Servírka se nenechá rozhodit. „Vaječný sendvič se salátem, už se to nese.“

Jdu k ledničce, ze které vytáhnu čtyři láhve s vodou a sportovní nápoj. Položím je na pult a vytáhnu nějaké snacky, které jsou u pokladny. Rychle přidám dvě balení chipsů, žvýkačky bez cukru a hrst Twizzlers. Servírka ani ne o minutu později vyjde z kuchyně s hnědým, zabaleným balíčkem, a při pohledu na všechny ty věci, které kupuji, sáhne do vitríny s pečivem a přidá k tomu malý balíček sušenek. Když se chystám oponovat, řekne mi konečnou cenu a zamumlá. „Sama jsem je pekla, zlatíčko, a za chvíli nebudou stát za nic. Musíte je sníst do zítra, slyšíte? Kromě toho, vypadáte, že byste potřebovala nějaké maso kolem kostí.“

Usměji se nad její laskavostí, zaplatím a odejdu s více než štědrým spropitným pro servírku. Zabalím si vše do tašky a vyrazím. Když vidím mladého pomocníka při pohledu na mé auto, jak mluví se zamaštěným padesátníkem, moje střeva se stáhnou. Zavolám, „Všechno v pořádku?“

Starší muž se podívá mým směrem, než si mě jeho oči přejedou. „Kdy naposledy jste byla v servisu?“

Zašilhám po svém Lexusu. Moje auto je bez poskvrnky. Nedovolím lidem v něm jíst ze strachu, že by se drobky dostaly do míst, kde drobky rozhodně nemají co dělat. Jediní lidé, kterým jsem dovolila se podívat pod kapotu, byli specializovaní mechanici, a po dlouhou dobu jsem v něm nic nepila. Ani vodu.

Otevřu dveře spolujezdce, natáhnu se do přihrádky a vytáhnu deník. Předám ho mechanikovi a on se usměje. „Hodná holka.“

Poté, co jím projede se svraštělým čelem, vzdychne a škubne hlavou v rozhodujícím kývnutí. Předá mi knihu zpět a prohlásí, „Mechanik, kterého využíváte, vás okrádá. Nechává vás krvácet do sucha.“

Snažím se necivět. „Cože?“

Přikývne. „Píše sem a tam práci, kterou vůbec neudělá. Je to všude. Je to trik ze staré školy. Tři měsíce po sobě vyměnil drahé čepele u stěračů, a tím, že je vyměnil, myslím, že to napsal, aby toho bylo dost na faktuře a modlil se k Bohu, že si to nezkontrolujete.“ Moje pusa povolí a on se usměje otcovským úsměvem. „Což myslím, že nezkontrolovala.“

„To myslíte vážně?“ Řeknu dopáleně. „Chodím k němu od doby, co jsem si koupila auto.“ Podívám se na muže a tiše a poníženě dodám, „Před pěti lety.“

Mužovo obočí stoupne. „Au.“

Jo. Au.

Hádám, že můj mechanik z našeho vztahu vytěžil o trochu víc než já. A když říkám o trochu víc, myslím tím desítky tisíc.

S povzdechem se bokem opřu o kapotu auta a unaveně se zeptám, „Co je s autem špatně?“

„Prasklý chladič.“

Nepřítomně si promnu krk a zeptám se, „Dobře. Když to pro mě opravíte do hodiny, zaplatím vám dvojnásobek.“

„To není tak jednoduché, slečinko. Nemám součástky, co potřebuju. Budu je muset objednat. Mohl bych to opravit za pět dní, to bude velmi rychlé.“

Naplní mě panika a zakoktám, „Já – Já musím vypadnout, pane. Musí existovat způsob.“

Pokrčí rameny. „Můžu to dočasně opravit, ale bude to jen provizorní řešení. Nezaručím vám, že se dostanete daleko. Mám půjčovnu, jestli se někam potřebujete dostat.“

Stoupá ve mně hněv a těsně se mi svírají vnitřnosti. „Sakra. Ne, děkuji. Potřebuji pryč, jako že se nikdy nevrátím pryč.“ Najednou mě něco napadne. „Vaše půjčovna, kde je?“

Mechanik ukáže na starý modrý Cadillac s orezlými skvrnami. Nevypadá jako moc, ale vypadá jako mnohem víc. Pomalý úsměv přejde přes moji tvář. „Udělám vám nabídku. Obchodní, abych byla přesnější.“ Jeho obočí stoupne až k vlasům, když dodám, „Moje auto za vaše.“

Zasměje se, ale není v tom žádný humor. Musím se odsud rychle dostat, takže se rozhodnu použít polopravdu. Můj úsměv se ztratí, těžce polknu a zaskřehotám, „Prosím, pane. Musím se odsud dostat co nejdříve. Můj poslední vztah právě skončil, a neskončil dobře. Můj manžel byl majetnický a nebezpečný. Bude mě sledovat, a když mě najde…“ Zamrkám. „Budu mít problém.“

Chvíli nereaguje, potřebuje zpracovat to, co jsem mu řekla, Vážně přikývne a ukáže bradou k mému spánku, „Tu modřinu vám dal jako dárek na rozloučenou?“

Vypadá to, že můj make-up  nekryje tolik, jak jsem si myslela. Nereaguji, jen odvrátím pohled.

„Víte co, slečinko. Můžete si vzít moje auto. Není to moc, ale dal jsem do něj hodně práce. Přede jako kotě. Ale nemůžu si vzít vaše auto.“

Nevšimla jsem si, že zadržuji dech, dokud jsem se znovu nenadechla. Zavrtím hlavou. „Já ho nechci. Opravdu. Papíry jsou v přihrádce. Pokud to uděláme, bude to rovnocenný obchod. Pokud ho nechcete, sešrotujte ho, nebo ho použijte na náhradní díly. Je mi to jedno. Jen ho nechci zpátky.“

Nastaví mi ruku. „Jimmy.“

Umístím svou malou ruku do té jeho, a potřeseme si. „Ana.“

Široce se usměje. „Tak tedy, nechte mě, abych vám dal klíče, a můžete jet přímo do západu slunce, slečno Ano.“

Jak vejde dovnitř, ta myšlenka mě zamrazí.

Lidé jako já neodjíždějí šťastně do západu slunce.

My se řítíme rozeklanými skalními útesy.