Dirty - 8. kapitola

Překlad: Lucie

Ahoj děvčata,

Vím, že překlad nepokračuje tam rychle, jak byste si představovaly, ani tak rychle, jak bych sama chtěla. Ale potřebovala bych se rozdvojit, nebo by musel mít den 48 hodin. Je toho teď nějak moc.

Omlouvám se, že teď ani nepřibývají kapitoly k #Haterovi, ale teď mě překlad této knihy, jak bych to řekla, nebaví, ale snad se to brzy změní. Tak se mnou mějte, prosím, trpělivost.

Každopádně, užijte si dnešní kapitolu z Twitchova pohledu.

TWITCH

Žít na ulicích by mohlo být horší.

Když jsem řekl, že by to mohlo být horší, myslím tím, že bych mohl dělat horší věci, než sdílet jointa s bezdomovcem, Josephem, v jeho postranní uličce. A když říkám v jeho uličce, myslím to, kurva, vážně. Od vyřazené, roztrhané hnědé pohovky po malý prádelník s několika kusy oblečení v něm, tahle ulička je jeho domov.

S Josephem jsem se setkal, když mi starší bezdomovec, Wilbur, laskavě nabídl plechový klobouk, přičemž chrlil všechny druhy sraček o vládních spiknutích a mikročipech vložených do mozků nevědomých občanů. Podle Wilbura, pokud si chcete škrábat čip, musíte nosit klobouk. Joseph vyšel z jeho uličky, měl na sobě jeden z těch hloupých zasraných klobouků, podíval se na mě a ušklíbl se. „Omlouvám se. Wilbure,“ zavolal na toho bláznivýho chlápka, „pojď sem a řekni mi jeden ze svých příběhů.“

Ale Wilbur měl jiné plány. „Ne. Dělám si nového přítele, Joe.“

Joseph se na mě podíval s lítostí a pobavením. „Teď se odsud nedostanete. Učinil si na vás nárok.“

Bylo to už dávno, co jsem s někým mluvil. Společnost – pro jednou – byla vítaná. Udržovalo mě to od myšlenek, nad kterými jsem stejně neměl přemýšlet. „Žádný problém.“

Neptejte se mě, jak se to stalo, ale ani ne o pět minut později, jsme byli v Josephově uličce, a zatímco jsme na sobě měli alobalové klobouky, Wilbur nám vyprávěl, jak s rukou plnou karet vyhrál proti Elvisovi.

Poté, co nám Wilbur řekl o době, kdy randil s Marilyn Monroe, usnul, jsem odešel s Josephem. Okamžitě jsem mohl říct, že tenhle chlap byl dobrej chlap. Vycházely z něho výrazné vibrace, které křičely bezpečí. Představil jsem se a on mi potřásl rukou, příjemně a pevně. A pro můj život, jsem nemohl pochopit, proč je sakra tenhle frajer bezdomovcem. Snažil jsem se to z něj vypáčit, ale jediné, co mi řekl, bylo, „Je mi lip tady, než kdybych pracoval.“

Kecali jsme spolu o ničem asi hodinu, a pak jsem se vypařil. Joe mi nabídl svůj gauč na noc, kdybych neměl kde zůstat, a i když jsem neměl kam jít, odmítl jsem.

Teď, o týden později, sedím tady na plesnivě páchnoucím gauči a hraji Pokouřeníčko se svým novým přítelem.

V pohodlném tichu, sledujeme lidi, jak spěchají. Vždycky spěchají. Před pěti lety, jsem spěchal. Před pěti lety, jsem byl jedním z těch lidí. Teď mám všechen čas na světě.

Dívám se na bezhvězdnou noční oblohu, pak přejedu pohledem svého společníka. „Chybí ti to někdy?“

Joseph nepotřebuje, abych to rozvedl. Dostane mě. „Ne.“

„Ani trochu?“ Zatlačím. „Nechybí ti mít hezké auto a střechu nad hlavou? Nechybí ti ženy?“

„Dobře, chybí mi ženy.“ Přehnaně smutně zakroutí hlavou a povzdechne. „Žádná buchta nechce šukat s bezdomovcem. Není to sexy.“

Vysoko jako zasraný papírový drak, se zasměju. Zasměju se, protože je to pravda. Směju se a směju, dokud vzpomínka na její usmívající se tvář rozvíří mé vnitřnosti. Inhaluju kouř, pak ho vydechnu, a vůbec poprvé nahlas přiznám. „Stýská se mi po mé ženě. A po mém synovi. Dal bych cokoliv, abych s nimi byl dnes večer.“

Joe si vezme joint z mých prstů a vzdechne. Když vydechne, pobídne mě, „A to není možné?“

Zatřesu hlavou a podívám se do ulice. „Ne, dokud se nepostarám o nějaké věci.“

Těžká ruka mě poplácá po zádech. „Pak se o to postarej, brácho.“

Opřu se o roztrženou hnědou pohovku, dám si ruku za hlavu, zavřu oči a povzdechnu si. „jo. Dělám na tom.“

Neuvědomil jsem si, že jsem usnul, dokud jsem se neprobudil na Joeově gauči a Joe nebyl nikde k nalezení. Připadal jsem si jako idiot, když jsem mu zabral jeho postel a donutil ho jít někam jinam na noc.

Tu noc předtím, jsem toho řekl příliš mnoho. Už bych Josepha neměl znovu vidět. Nikdy.

Jak jsem se postavil a protáhl se, sáhl jsem si do kapsy saka, vytáhl svazek bankovek a dal ho pod odpadkový koš, kde, jak jsem viděl, Joe schovával to málo peněz, co měl. Bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat, abych mu nabídl trochu komfortu a abych věděl, že se dobře nají, i když jen na chvíli.

Dám si ruce do kapes a vyjdu z uličky.

Joeovi do cesty přicházejí dobré věci.

Cítil jsem to.

***

Není mnoho věcí, které bych v životě ocenil. Divné, já vím, pochází to z mého zázemí. Hádám, že jsem vždycky cítil ocenitelné věci, které mohly kdykoliv odejít. Žádné ocenění rovná se žádné pocity ze ztráty, když ty věci odcházejí. A teď, v tomto světě jsem vytvořil sám sebe, nemám mnoho přátel, ale přátel, které mám, si vážím.

Jdu po schodech ke dveřím domu. Slyším hovor a smích, který vychází zevnitř.

Nic okázalého. Bílý plot, špinavé SUV na příjezdové cestě, malá zahrádka zaplněná bílými květinami.

Je to hezké.

Nic, co bych si pro sebe vybral, ale hezké.

Zvednu ruku a zaklepu. Ani ne o minutu později, pěkná, štíhlá rusovláska otevře dveře. Má jasné zelené oči a několik malých pih na nose. Její úsměv opadne, když spatří moji potetovanou ruku a vystavený krk. Její boky se zvednou, jak se opatrně zeptá, „Mohu vám pomoct?“

V duchu se usměju. Nemá mě ráda. „Byl jsem v sousedství. Hledám Noxe. Vy musíte být Lily.“

Zmatený výraz jí zkříží obličej. „Správně. A vy jste?“

„Já jsem Twitch.“

Její úsměv se vrátí v plné síle a než si to uvědomím, natáhne se po mně. Obtočí kolem mě své ruce a utáhne. „Tak proč jste to neřekl? Tolik jsem toho o vás slyšela. Ráda vás poznávám!“

A já tam jen stojím, celý ztuhlý, s obličejem zkrouceným do grimasy. Nevím, co mám dělat. Zvednu ruku, abych ji rozpačitě poplácal po rameni. Když uslyším ode dveří smích, uvidím Noxe, jak se opírá o rám, a široce se zubí. „Je objímací typ.“

Zlostně se podívám.

No, nekecej, Kapitáne Očividný.

Znovu ji poplácám. „Těší mě, Lily.“ Prosím, pust mě.

Odtáhnu se a hodím si na tvář jednoduchý úsměv. Je krásná. Ne tak krásná, jako Lexi, ale stejně. Položí si ruku do ohbí mé paže a táhne mě do domu. „Nestává se často, že bych poznala Noxovi přátele. Dalo by se říct, že jsem z toho vzrušená.“ Podívá se Noxovi do tváře a koutkem úst ke mně zašeptá, „Potřebuji munici. Pokud máš nějaké ponižující příběhy o mém manželovi, musím je vědět, a včera bylo pozdě.“

Mé rty škubnou. „Uvidíme, co s tím můžu udělat. Možná mám příběh nebo dva v zásobě.“

Nox zavrtí hlavou na ženu po mém boku. Táhne mě do kuchyně. „Samozřejmě, že ti slušně zaplatím. Co říkáš na po domácku uvařenou večeři a dezert?“

Jako na povel, můj žaludek zakručí. Obrátím se na Noxe. „Umí vařit?“

Nox se poplácá po břiše, které evidentně září ze vzpomínky na poslední uvařené jídlo. „Umí vařit.“

Podívám se dolů na Lily a přemýšlím nad tím, kolik z toho můžu vytěžit. „Uděláš mi domácí sušenky a jsme dohodnuti.“

Její oči se na mě na chvíli zúží, než přikývne. „S arašídovým máslem a čokoládovými kousky, dobře?“

Otočím se na Noxe. „Kámo.“

Zasněně si povzdechne a s láskou se podívá na svou ženu. „Já vím.“

Lily vytáhne židli u kuchyňského stolu a umístí mě na ni. „Co si dáš? Kávu, džus, vodu?“

„Voda by byla skvělá, díky.“

Nox si sedne naproti mně. „Nikdy jsem si nemyslel, že tě tu uvidím.“

Střelím po něm pohledem. „Potřebuju si promluvit.“

Jeho oči se zúží při pohledu na mou tvář. „Přišel jsi až z Austrálie, aby sis promluvil? Telefonní hovor by byl mnohem levnější, T.“

Mé oči střelí zpět na Lily. Otočím se zpět na Noxe a zašeptám. „Potřebuju pomoc.“

Nox si tře ruku přes obličej. „Jsem mimo. Teď jsem rodinný typ. Jsem táta. Vozím děti do školy. Jsem součástí rodičovsko-učitelské asociace. Kurva, dobrovolničím, Twitchi. Ať potřebuješ cokoliv, nemůžu ti pomoc.“

Sakra, to je zasraně na hovno.

Nemůžu toho chlapa vinit. Kdybych byl na jeho místě, udělal bych přesně to samé. Užíval bych si rodinu.

Lily přistoupí se sklenicí vody v ruce. „Takže, byl jsi v sousedství. Kde bydlíš?“

Poškrábu se na spánku. „No, takhle daleko jsem se ještě nedostal.“

Lily se podívá na Noxe. Mají tichou konverzaci. Podívá se na mě zpátky a usměje se. „No, tak to je vyřešeno. Zůstaneš tady s námi.“ Otevřu pusu k protestu, ale ona mě zastaví přiložením ruky. „Ne. Trvám na tom.“ Postavím se a ona projde obývacím pokojem, kde zvedá hračky a knihy. „Není to moc, ale máme volný jednolůžkový pokoj. Buď to, nebo rozkládací lehátko. A nechceš spát na lehátku.“ Otočí e na mě a udělá obličej. „Smrdí jako kyselé mléko.“

Podívám se na Noxe. „Kámo.“

Jemně zavrtí hlavou a usměje se nad směšným výrazem své ženy. „Já vím.“

I když jsem odmítl víckrát, než můžu spočítat, Nox to nepřijal. A tak jsem umístil svůj batoh do pokoje pro hosty, a slíbil jsem, že zůstanu přes noc. Zatímco Lily začala dělat večeři, Nox a já jsme šli dozadu a povídali si.

Podal mi pivo, seděli jsme na verandě a dívali se na dvorek. Popíjel jsem pivo, slyšel jsem zavrzat židli, jak se sám posadil. Třel se na stehně s bolestným výrazem. Trhl jsem bradou směrem k jeho noze. „Ještě bolí?“

Masíroval si stehno, tlačil palce hluboko do kůže a odpověděl, „Jo. I když to není zrovna bolest. Je to něco jiného. Někdy můžu stále cítit svoji nohu.“ Zvedne nohavici a já uvidím hliníkovou protézu.

Jak se časy změnily.

Jsem muž. A jako muž nemám dobrý pocit z emocí, které skrz mě proudí. A tak udělám, co by udělal každý jiný chlap. Změním téma. „Takže, jsi táta, co?“

Nox se zašklebí a zvedne hruď. „Trojnásobný. Mám malého chlapce, Rocca. Je mu šest. Pak přišla první holka, Angie. Té jsou čtyři. A nakonec druhá holka, Mia. Té jsou tři.“

Můj hrudník se smrskne. „Gratuluju, chlape.“ Dám si doušek ze svého piva a přimhouřím oči, když se dívám na oblohu a pokouším se udržet bolest mimo můj hlas. „Mám chlapce. AJe. Zítra mu budou čtyři.“

„Já vím.“

Moje hlava vystřelí k němu. „Máš na to tabulku?“

Prohledává mou tvář, ignoruje moji otázku a zeptá se, „Co tady děláš, Twitchi?“

„Udržuju svou rodinu v bezpečí.“

Okamžitě mi to vrátí, „Tím, že přitáhneš hromadu hořících sraček k mým dveřím?“

Tohle byl špatný nápad. Zvednu se. „Díky za pivo.“

„Posaď ten svůj zadek zpátky. Lily dělá večeři. Když teď odejdeš, raníš její city.“

Zlostně se na něj podívám. Tohle byla rána pod pás. Po setkání s Lily, ji mám tak nějak rád. Nechci ji naštvat. Ten pitomec se zašklebí. „Posaď se. Promluvme si. To je to, proč si sem koneckonců přišel. Vyklop to. Rovnou k věci.“

Neměl bych si sednout. Měl bych odejít. Místo toho, to vyklopím. „Mám na svém seznamu pět domů. Každý z těch domů mí svého krále.“ Na chvíli se odmlčím, než zdůrazním, „Je v mém nejlepším zájmu dostat tyto krále do důchodu. Tak to taky dělám. Nutím každého krále do předčasného důchodu.“ Zvednu bradu. „Trvalého důchodu.“

Nox ani nemrkne. „Proč?“

Posadím se. „S těmi muži jsem obchodoval. Ty obchody se pokazily. Já…“ Zakašlu. „…Nezvládl jsem to dobře. Udělal jsem několik špatných rozhodnutí. Zanechal jizvy. Happy zaslechl nějaké věci. Tyhle muži zaslali Lexi kondolence, když jsem zemřel.“ Hodím po něm ostrý pohled. „Do jejího domu.“

Přikývne. „Jasně.“

„Co myslíš, že se stane, když se rozhodnu jít domů?“

„Vědí, kde bydlí. Ona a tvůj kluk se stanou chodícími cíly.“

Bingo.

Náhle strne. „Máš v plánu jít domů?“ Neodpovím, jen se napiju piva. Pokračuje, „Pomohl jsem ti nafingovat smrt, použil jsem všechny své kontakty, všechny své zasrané páky, a teď chceš jít domů?“ V očích mu zahoří. „To ses zasraně zbláznil? Policajti budou u vás, než řekneš bú.“

„To je důvod, proč jsem tady.“

Jeho čelo mírně stoupne. „Cože? Řekl jsem ti, že jsem venku. Už tyhle sračky nedělám.“

Přikývnu. „Já vím.“

„Tak co sakra chceš, Twitchi?“ Zní vyčerpaně.

Přeběhnu prsty po orosené láhvi piva. Otočím se na svého přítele, podívám se mu do očí, když přednesu svůj požadavek. „Chci, abys mě udal.“