Dirty - 10. kapitola

Překlad: Lucie

Děkuji moc za vaše komentáře. Jsme úžasné! Baví mě číst vaše teorie ohledně toho, co se bude dít dál, kam se bude příběh ubírat. Já jsem zatím z dosavadního vývoje překvapená, tak doufám, že nás kniha bude překvapovat i nadále.

ALEJANDRA

Mechanik Jimmy mi doporučil nedaleký motel na noc. Řekl mi, abych zmínila jeho jméno, takže když jsem přijela a šla směrem k recepci, nebyla jsem překvapená, že jsem našla muže, který pozoruhodně vypadal jako Jimmy, jenom starší, který na mě čekal u pultu.

Ignorovala jsem odlupující se bílé stěny a špinavou laminátovou podlahu. Také jsem ignorovala nahnědle vyhlížející skvrny od vody na stropě a usmála se. „Dobrý den.“

Než jsem se dostala k dalšímu slovu, starší muž vyštěkl. „Ana?“

V rychle se rozvíjejícím zvuku jeho hlasu jsem sebou cukla a tiskla si ruku k hrudi. Zasípal skřehotavým smíchem. „Promiňte, zlatíčko. Přišel jsem o většinu sluchu ve Vietnamu. Vy jste ta dívka, o které mluvil Jimmy?“

Jednoduše jsem přikývla, zatímco jsem se snažila uklidnit své závodící srdce. Těžce jsem polkla a spustila. „Ano. Potřebuji pokoj na jednu noc-“ ale jsem přerušena štěkavým příkazem, „Zůstanete tady na dvě, slečno Ano. Bez debaty. Vypadáte unaveně jako peklo, a naštěstí pro vás, každý přítel mého syna dostane dva-v-jednom specialitu, takže dnešní noc je na účet podniku.“

Ach. Tohle musí být Jimmyho otec.

Ještě jednou to zkusím. „Děkuji mnohokrát, ale opravdu potřebuji jen jednu-“

Moje tělo znovu ucukne, když muž zahřmí, „Ne!“

No, dobře tedy. S vědomím, že tuhle debatu nevyhraji, ze sebe dostanu tenký úsměv. „Tak tedy dvě noci.“

Muž se zašklebí a změní svůj obličej. Jeho ostré rysy se zjemní a mrkne na mě. „Věděl jsem, že budete rozumná. Kromě toho, můj Jimmy říkal, že potřebujete zůstat nenápadná, takže vás zapíšu do knihy jako Jane Smith. Nikdo nikdy nebude vědět, že jste tady byla.“ Zamrkám v překvapení nad laskavostí tohoto muže a jeho syna, a tak skloním bradu a přikývnu, zatímco si otírám zbloudilé slzy.

Muž zacukruje, byť nahlas, „Ale no tak.“ Přejde dopředu, vezme mou ruku a jemně ji poplácá. „Nic se neděje. Tady jste v bezpečí.“ Když vzhlédnu, zabodává se do mě pohledem. „Nikdo už vám nikdy znovu neublíží.“

A to zní téměř jako slib, kterému jsem se rozhodla věřit.

Brzy zjistím, že mužovo jméno je Duane. Poté, co mi ukáže můj pokoj, si nemůžu pomoct, ale zajímá mě, jestli mi dal jeden z hezčích, nebo jsou všechny stejně hezké, jako je ten můj. Jistě, recepce vypadala trochu hůř, ale pokoje jsou pěkné. Písečně žluté vzorované tapety pokrývají stěny, poskytují efekt světla, které tam není. Královská postel má na sobě přehoz se žlutými a bílými květy. Koupelna je bíle vykachličková a čistá, se silným nádechem dezinfekčního prostředku ve vzduchu. A to je v pořádku. Je to čerstvé. Miluji tu vůni. Světle hnědé koberce nemají žádné skvrny a cítím plyš pod svýma holýma nohama. Celkově vzato, motel je víc, než v co jsem mohla doufat.

Očekávala jsem šváby velikosti malých psů. Místo toho jsem dostala vázu plnou žlutých a bílých hedvábných květů.

Slunce začíná zapadat a já zívnu. Než se postavím před postel, abych se posadila, zatáhnu čisté žluté závěsy. Nahlédnu ven a vidím svět, jak si nadále pokračuje ve svém žití kolem mě. Zatáhnu závěsy, a pak jdu směrem k mé tašce. Vyndám všechny láhve s vodou a žvýkám Twizzler, zatímco pracuji na zbytku.

Palčivá chuť malin a cukru mi přetrvává v puse, a tak cucám lékořici, zatímco kontroluji můj nový pas.

Maria Gambirella.

To je, kdo jsem od této chvíle. Jak znám Dina a jeho problémy s důvěrou, nikdo jiný o tomto pasu neví. O tomto jménu. Jsem oficiálně novým člověkem.

Zkontroluji zbraň, ujistím se, že zásobník je plný a zkontroluji bezpečnostní pojistku. Pak si ji přenesu do kabelky. Je trochu velká, ale opravdu to potřebuji pro faktor strachu. Nikdy bych nezastřelila člověka, jenom pokud by na tom závisel můj život. A věřte, kdybych si měla vybrat mezi mnou a vámi, prohráli byste každý den v týdnu.

Pípavý zvuk se ozve z mé kabelky. Mé obočí se svraští, jak se v ní přehrabuji. Rychle najdu zdroj toho pípání.

Můj mobil. A má vybitou baterii.

Do prdele.

Najdu kus papíru a tužku a rychle si zapíšu několik telefonních čísel, které potřebuji znát, pak vyjdu ze svého pokoje. Stoupnu si k zábradlí, rozmáchnu se a odhodím ho tak silně, jak můžu. Dívám se na svůj mobil, jak pluje několik vteřin vzduchem před tím, než dopadne na zem tak tvrdě, že se plastové a kovové kusy rozletí všude kolem.

Zamířila jsem zpět dovnitř a posadila se kraj postele vedle nočního stolku. Vezmu si ten kus papíru, držím ho a vytočím číslo z telefonu ve svém pokoji. Zazvoní to čtyřikrát, než linka přeskočí. „Dovolali jste se doktorce Mandě Rossi. V tomto okamžiku nejsem k dispozici. Pokud voláte ohledně lékařské pohotovosti a nejste si jisti, co máte dělat, navštivte svého praktického lékaře nebo nemocnici. Pamatujte si, že je lepší být v bezpečí, než později litovat. Zanechte své jméno a kontaktní informace a já vám zavolám, co nejdříve budu moct.“ Pípnutí.

Držím telefon v roztřesených rukou, srdce mi buší v mé hrudi. Otevřu ústa, abych promluvila, ale pak je zavřu. Zavrtím hlavou a zkusím to znovu. „Já-uh.“ Nic. Nenapadá mě nic, co bych řekla. „Mando, tady Ana.“ Co jí mám říct, když to ještě neví? Stejně to zkusím. „Asi už víš o Dinovi.“ Uchopím telefon pevněji. „Jenom volám, abys věděla, že jsem v pořádku. Jsem v bezpečí.“ Zamrkám, když se mé závodící srdce uklidní. „Jsem konečně volná, Mando.“ Zasměji se. „Jsem volná.“

A s tím jemně položím sluchátko na hák, a přeruším hovor.

Zajímalo by mě, jestli to je naposledy, co Manda uslyší můj hlas. Náhle jsem si přála, abych řekla něco víc, něco smysluplného, něco srdečného. Přála jsem si, abych jí řekla, jak moc pro mě její přátelství znamenalo a že bych bez ní tak dlouho nepřežila.

Sedím na kraji postele a přemýšlím o něco víc.

Něco mi říká, že cena za mou svobodu bude vysoká a pravděpodobně za ni zaplatím životem.

JULIUS

Není špatné mít přátele na vysokých místech.

Ve svém životě jsem se zabýval spoustou lidí. Také jsem mnohým z těchto lidí pomohl. Dalo by se říct, že jsem slušný člověk, nebo pokud mě znáte lépe, mohli byste říct, že vím jak válet.

Udělej laskavost a získej značku. To je to, jak lidí v mém světě válejí.

A tak jsem uskutečnil hovor se starým přítelem, policajtem. Casper Quaid nebyl překvapený, že volám. „Říkal jsem si, kdy zavoláš.“

Bojuju s ú šklebkem. „Není to tak špatné, jak si myslíš.“

Casper se mi vysměje. „Je to něco, jak bych mohl přijít o práci?“

Neodpovím. To je moje odpověď.

Casper se zasměje. „Co mám udělat, Juliusi?“

Znuděně odpovím, „Jenom vyhledat telefon.“

Věděl jsem, že si Casper myslel, že to bude horší. Vím to, protože jakmile jsem mu řekl, co potřebuju, rychle souhlasil a zavolal mi zpátky do půl hodiny. „Telefon se nepohybuje. Tvůj člověk je někde mezi těmito souřadnicemi.“ Nadiktuje mi souřadnice, já si je zapíšu a podám je Ling. Poděkuju mu a Casper rychle objasňuje, „To je všechno. Skončili jsme. Už mi o laskavosti nevolej, dobře?“

A pak se usměju. „Je to všechno. Skončili jsme. Přeji hezký život.“

Casper okamžitě zní, jako kdyby se mu ulevilo. „Taktéž.“

Jak jedeme, dáváme pozor zajímavá místa podél silnice. Sluneční světlo začíná slábnout a spolu s tím i náš čas. Třu se na zadní straně krku, když řídím. Pnutí způsobuje, že můj krk ztuhl. Cítím na sobě Linginy oči, když slibuje, „Hej. Napravíme to. Všechno bude v pořádku. Dobře?“

Třu si krk tvrději a připustím. „Jo.“ Odpověď ze mě vyjde ochraptěle, a ani jeden z nás nevěří, že všechno bude v pořádku. Jak by mohlo? Máme jednoho mrtvého nevinného muže a jsme na lovu ženy, kterou potká stejný osud.

Ne. Není to v pořádku.

Ani náhodou.

Než jsme odjeli, nechal jsem Miguela vytisknout dvě nedávně Alejandřiny fotografie, na jedné z nich se tváří svěže a směje se a na druhé má na sobě příliš velké sluneční brýle.

Ling se dívá na svou stranu silnice, když pronese. „Bistro.“

Zastavím a vystoupíme. Zkontroluju svou zadní kapsu, vyklouznu a jdeme dovnitř. Kyprá servírka se na nás usměje a pozdraví. „Dobrý den, vy tam. Dnes večer máme na menu burgry. Jestli máte zájem, požádám o Debinu specialitu.“

Přiblížíme se k pultu, podívám se ženě do očí a donutím se k úsměvu. „Madam, jsem detektiv Jay. Doufám, že byste nám mohla pomoct. Hledáme tuto ženu.“

Podám Alejandřiny vytištěné fotografie k ženě a uvidím poznání v jejích očích, když se usadí na Alejandřině tváři.

Zaváhá. „Má potíže?“

Zavrtím hlavou. „To záleží na vaší verzi potíží. Ale k zajištění její bezpečnosti, se k ní musím dostat co nejdříve.“

Její oči se na mě zúží. „Máte odznak, který bych mohla vidět?“

Sáhnu do své zadní kapsy a vytáhnu neposkvrněný falešný policejní odznak a identifikaci, které jí předám. Vzdychne. „Jo. Byla tady dneska.“

Ling do toho vstoupí, „Jak je to dlouho?“

Servírka pokrčí rameny. „Kolem druhé.“

Kurva. To bylo před čtyřmi hodinami. Už je dávno pryč.

Ling zašeptá, „Sakra.“

Servírka to vyjasní. „Musíte si promluvit s Jimmym. Myslím si, že měla problémy s autem, takže u něj nechala svoje auto, viděla jsem ji ve vypůjčeném.“

Modlím se s díky za problémy s autem a trpělivě se zeptám. „Tak vypůjčeném? Jaký typ auta?“

„Modrý Cadillac. Klasika.“ Při pohledu kolem poukáže. „Právě je támhle. Pokud ho chcete dohonit, měli byste si pospíšit. Vrátí se až ráno.“

Velký, statný muž s vousy a kombinézou pokrytou olejem vleze do svého náklaďáku. Zavolám na servírku, „Díky za vaši pomoc. Moc si toho vážím. Ach, a kdyby ji někdo jiný přijel hledat, nedávejte mu žádné informace. Jde o její bezpečí. Rozumíte.“

Zvednu tempo, když slyším nastartovat motor, propukám v trysk. Vyrazím k náklaďáku, a když začne vyjíždět, postavím se před něj. Brzdy zakvílí a náklaďák se zastaví. Jimmy vyleze z auta a monotónně zakřičí, „Ztratil jste zasraný rozum, synku, nebo si jen přejete zemřít?“

Zhluboka jsem oddechoval, zavrtěl jsem hlavou a zvedl svou policejní identifikaci a fotky Alejandry. „Viděl jste tuto ženu?“

Jimmy se na to ani nepodívá. Zírá na mě a rty se mu zkřiví. „Ne.“

Ach, jo. Jimmy mě opravdu nemá rád.

Držím fotky a zkusím to ještě jednou. „Jste si jistý?“

Necouvne. „Promiňte, nemůžu vám pomoct.“

Moje čelist se zatne. Chystám se tohohle muže posadit na zadek, když se měkký, ženský hlas rozezní po mém boku. „Promiňte, pane. Jakékoliv informace o Alejandře Gambino bychom ocenili. Víme, že byla tady. Víte, že měla problémy s autem. Víme, že s vámi mluvila, pane.“

Podívám se dolů na Ling, šokován a překvapen, že dokáže být tak sladká, i když její specialita je rozmrzelost. Jimmy pohlédne na Linginu měkkou tvář a zamumlá, „Měla problémy s autem. Ale je pryč.“

Ling vykročí vpřed. „Kam? Kam jela?“

JImmy vypadá rozpolceně.

Pomůžu mu s jeho rozhodnutím. „Existují lidé, kteří po ní jdou. Najdou ji. Když ji najdeme první, máme šanci, že ji udržíme v bezpečí.“

Jimmy se kouše do vnitřku tváře, jak se sebou bojuje. Ling položí ruku na jeho předloktí a poprosí, „Prosím. Pomozte nám ji pomoct.“

Položí si ruce na hlavu, když vydechne, a při výdechu odpoví. „Je v Sunflower Inn blok odsud. Patří to mému tátovi. Je v pokoji číslo tři, pod jménem Jane Smith. Neodpoví nikomu, kdo nezná tohle jméno. Taková byla dohoda.“

Úleva. Projde mnou čistá úleva. Napřáhnu k němu ruku. „Děkuji, pane.“

Jimmy zatřese s mojí rukou a propíchne mě pohledem. „Udržte ji v bezpečí.“

Ling se usměje na Jimmyho, než se otočíme, a vydáme se k autu. Ling má již adresu Sunflower Inn ve svém telefonu. „Jo. Jenom jeden blok odsud.“

Jeden blok odsud.

Nevím, jestli se cítím povznesený, nebo neutěšený.

Možná od každého trochu.

ALEJANDRA

Teplá sprcha mě omývá, když brečím. Nakláním hlavu na chladné dlaždice a tiše vzlykám.

Co teď budu dělat?

Nikdy jsem o sobě nemusela přemýšlet. Vždy to za mě dělal někdo jiný. Nejdříve moje matka, potom otec a nakonec Dino. Jediná věc, kterou jsem opravdu musela dělat, byla, že jsem se musela ujistit, že jsem dobře vychovaná, dobrá dcera, skromná manželka.

Kdo jsem?

Alejandra Castillo Gambino je mrtvá.

Ne, že by někdy opravdu žila.

Maria Gambirella. Kdo to je? Jaká je? Je legrační a sladká? Možná, že je chytrá a drzá. To je moje šance být někým jiným, někým, kým bych chtěla být.

Popotáhnu a zvednu obličej do sprchy, omývám ze sebe úzkost spolu s mýdlovou vodou. Přejedu si rukama přes obličej, vypnu vodu a vyždímám si vlasy, které si zabalím do ručníku do tvaru turbanu, abych si je vysušila. Rychle si na sebe vezmu jedinou podprsenku, bílou, jemně hedvábnou halenku a černé jóga kalhoty.

Ve spěchu dostat se pryč z domu, jsem se opravdu nekoukala, co si balím. Opravdu nemám nic, co by ladilo. Ale to je v pohodě. Napravím to zítra balíkem peněz z mé tašky.

Vlasy už jsem měla chvíli zabalené, a tak jsem je osvobodila. Dlouhé, chaotické prameny mi spadly na záda, vlhkost mě lechtala na kůži.

Ozvalo se klepání na dveře.

Moje tělo strnulo náhlým strachem. Váhavě zavolám, „A-ano?“

Ozve se ženský hlas, „Pantofle a káva pro slečnu Smith, zdvořilost podniku.“

Moje tělo ochabne. Sama pro sebe se usměji, přejedu si rukou po tváři a jdu ke dveřím. Odemknu dveře a ve chvíli, kdy otočím klikou, jsem odhozena zpátky. S krutou ranou přistanu na zádech, bolest mi prostoupí trup a zadek.

Zamrkám a vzhlédnu. A přestanu dýchat.

Stojí tu Julius a Ling a dívají se na mě. Ling na mě namíří svou zbraň a já se plazím dozadu, lapám po dechu. „Jak jste mě našli?“

Bezvýrazný Julius předstoupí. Plazím se dozadu, dokud nenarazím do zdi. Tělo se mi třese, třese se hrůzou, jak se ke mně blíží. Klekne si po mém boku, nahlas si povzdechne, než utrousí, „Pravidlo jedna pro úspěšný útěk.“ Natáhne prsty a jemně mi odstraní mokré prameny vlasů z čela, než na mě znovu upře pohled. „Nikdy nezanechej stopu.“