ATK - 4. kapitola

Překlad: Cukýna

Julie byla připravená přistoupit k Mitchellu Forbesovi.

Zcela připravená.

Dokonce i vzrušená.

Jen napřed potřebuje udělat malinkatou okliku.

K baru.

„Nikdy nepodceňuj sílu tekuté odvahy,“ řekla, když máváním odehnala Grace pryč.

„Proč se nemůžu dívat?“ zakňučela Grace.

„Nikdy neodvádím svou nejlepší práci před publikem,“ řekla Julie povýšeně.

„Od kdy? Miluješ obecenstvo.“

Julie našpulila rty. Právě teď ale ne. Julie vůbec netušila, jak provést další krok. Obvykle dala na své instinkty, a v tomto případě necítila nic dobrého. Její obvyklá snaha o kontakt flirtováním se zdála příliš troufalá. Muž jako je Mitchell Forbes potřebuje přemlouvání a obratnost, ne výstřih a třepotání řas.

Když Grace neochotně odcházela pryč poté, co jí dala přísné pokyny pro odvolání a rozlití, jakmile si promluví s Mitchellem, vyrazila Julie do fronty u baru. Hmm, martiny nebo víno, martiny nebo víno, martiny nebo…

„Mohu Vám koupit něco k pití?“

Julie odtrhla pohled od zásobníku oliv tří lidí před ní a otočila se směrem k neznámému hlasu.

„Já… och!“

Jako Och, sakra.

Možná nakonec nebude takový problém oslovit Mitchella Forbese.

Už ji našel.

„Pití je zdarma,“ vyhrkla.

Odvrátil se. „Já vím. Myslel jsem to jako vtip.“

Julie zbledla. Vtip? To měl být vtip? V žádném případě nepřetrpí pseudo-vztah s tímhle chlápkem. Měl smysl pro humor jako preclík. Stejně…

„Och! Vtipné,“ řekla s širokým úsměvem a radostným smíchem.

Věnoval jí slabý úsměv. „Ne, nebylo.“

A pak trošičku roztála, protože ať se propadne, jestli neměl Mitchell Forbes nejsladší ďolíčky ve tvářích. Obměkčilo to jeho jinak rezervovaný vzhled.

Ačkoli aby byla spravedlivá, byl o hodně zajímavější zblízka, než byl přes celou místnost. Jistě, proužky byly na špatné straně a neměly daleko ke staromódnosti, ale oblek sám o sobě byl šitý na míru a dobře seděl na jeho překvapivě širokých ramenou. Byl příliš svalnatý na to, aby byl šlachovitý. Vyzařovala z něj energie, jakoby se chtěl neustále hýbat a jen přísné sebeovládání mu zabraňovalo, aby zvládl zůstat v klidu.

Také brýle byly příjemným překvapením. Julie byla vážně překvapená, že za tenkými obroučkami obdélníkového tvaru vidí tmavě modré oči. S tmavě hnědými vlasy předpokládala, že bude mít hnědé oči, ale měl je kupodivu tmavomodré.

No tedy, kdo by si to byl pomyslel. Je docela roztomilý.

Teď už byla před nimi ve frontě k baru jen jedna osoba a Julie dostala impulzivní nápad. „Hej, chcete odsud vypadnout?“

Překvapeně zamrkal. „Ani neznáte mé jméno.“

Och, zlato, jen chceš, abych ho nevěděla.

„Tak mi ho prozraďte,“ řekla ostýchavě, hrála hlupačku a propletla svou ruku přes jeho.

Na okamžik si pomyslela, že zachytila něco, co vypadalo, jakoby se mu za brýlemi mihlo pohrdání, ale tenhle výraz zmizel a věnoval jí pomalý úsměv. „Mitchell Forbes.“

„Mitchell? Ne Mitch?“

„Ne. Mitch ne.“

Samozřejmě, že ne. Přezdívky jsou tááááák plebejské.

„Jmenuje si Julie Greenová.“

„Ano, jsem si toho vědom.“

Nebyla překvapená. Polovina lidí na benefici věděla, kdo je. Julie se odmlčela, čímž je oba zastavila. „Víte, Mitchelli Forbesi, na někoho, kdo zná moje jméno a vyhlédne si mě v davu, aby mi koupil drink zdarma, se nezdáte, že byste měl zájem o konverzaci.“ Nebo být okouzlující.

Trochu se začervenal a prohrábl si vlasy. „Omlouvám se. Už je to nějaká doba, co jsem tohle dělal.“

„Mluvil?“

Mihly se jeho ďolíčky. „Mluvil se ženou. Právě jsem ukončil dvouletý vztah. Mé flirtovací dovednosti vyšly ze cviku.“

„Naštěstí pro Vás, ty moje ne.“

„To vidím.“

Julie svraštila obočí. Byla zvyklá na muže, kteří byli víc… no, obdivující. A navzdory skutečnosti, že si ji vyhlédl přes zaplněnou místnost, se nezdálo, že by byl okouzlený. Už je to nějaká doba, co jednala s mužem, který nebyl ani zdaleka zběhlý v randící hře, jako je ona.

Řekni něco vhodného, zatraceně, nařídila mu potichu.

Znovu se pokusila nalézt tu správnou strunu. „Nemusíme odcházet, pokud nejste připraven. Na pátém patře je exponát, který absolutně miluji.“

Předvedl rty to nejmenší zvlnění hrůzy. Žádné překvapení. Zatím se nesetkala s mužem, který by mohl tolerovat moderní umění víc než třicet minut.

„Vlastně jsem tak trochu unavený davem a ještě jsem nejedl,“ odpověděl. „Mohu změnit pozvání na drink tím, že Vám koupím večeři?“

Konečně.

„To bych moc ráda.“ Maličko stočila prsty kolem jeho předloktí, jehož se stále dotýkala, ale odtáhl ruku.

Málem se rozesmála. Chovali se jako dvě děcka, co se přetahují na školním plese se svým garde, protože jeden vůči druhému absolutně nic necítí. Vždycky se odběhnou synchronizovat.

Ani jeden z nich nic neříkal, když přinesli její kabát a zamířili ze dveří.

„Máte ráda Guinnesse?“ zeptal se nevrle, když vešli do pozdního jarního vzduchu.

„Miluji ho,“ zalhala. Vlastně na pivo moc nebyla, ledaže byla na lodi v bikinách v nejteplejších letních dnech. Ale věděla, jak to funguje. Vstoupit do hry s vybíravou kartou takhle brzy, by nikdy nevedlo ke druhé schůzce.

A určitě by nezískala svůj příběh.

Mitchell ji zavedl do malého irského baru, o němž nikdy dříve neslyšela, a otevřel jí dveře.

„Díky,“ zamumlala. Položil jí ruku na spodní část zad, vedl ji dovnitř a Julie ztuhla.

Ajajaj. Spletla se v tom, že mezi nimi není žádná chemie. Velmi se spletla. To krátké otření jeho prstů proti páteři, jí okamžitě způsobilo husí kůži a Julie musela odolat nutkání otočit se a utéct. Být přitahována k Mitchellovi nebylo součástí plánu, a přesto tu byla, chvěla se a chtěla se proti němu třít.

Pomoct, pomoct! Chci přeříznout subjekt mého příběhu!

Mitchell stáhl ruku příliš rychle, zaťukal na zárubeň dveří, a Julie cítila trochu úlevy. Alespoň to cítí také.

„Takže, čím se živíte, Mitchelli?“ ptala se Julie a doufala, že zklidní náhlý rozpačitý šok, když se usadili u útulného stolu v rohu.

„Wall Street,“ řekl to tak, jakoby k tomu nebylo potřeba nic dodávat. A skutečně nebylo. Na Manhattanu jsi buď na Wall Street, nebo nejsi na Wall Street. Pokud jsi v kategorii „ne“, nemáš nejmenší ponětí o tom, co se sakra děje tam dole, a ani tě to nezajímá.

Nebo alespoň Julii na tom nezáleží. Kromě této chvíle, kdy musí předstírat, že ji toto téma k smrti nenudí. Jestli přežije měsíc s tímhle týpkem, alespoň bude schopná mluvit jeho řečí.

„Jak zajímavé,“ řekla, maličko se předklonila a hodila pohledem nahoru. „Jaké to tam je?“

K jejímu překvapení si Mitchell odfrknul a posadil se na židli. Sledoval ji s mírně nevěřícným pohledem. „Tohle u Vás obvykle funguje?“

Julie vypadla z flirtujícího stereotypu a zmateně zamrkala. „Co má fungovat?“

Přezíravě nad ní mávl rukou. „Celá tahle věc. Řasy, cukrování a falešný zájem.“

Julie se prudce posadila dozadu a cítila se nepříjemně. „Kdo říká, že je falešný?“

Opřel si lokty o stůl a provrtával ji pohledem.

Náhle si Julie uvědomila svou chybu. Mitchell Forbes může vypadat neškodně, ale rozhodně si s ním není radno zahrávat. Vyložila své karty špatně.

„Samozřejmě, že je falešný,“ řekl pomalu. „Nemůžete mi upřímně tvrdit, že chcete poslouchat ty blbosti, co dělám od devíti do pěti po celý den.“

„Nezajímám,“ hlesla potichu.

„Tím jsem si jistý. Víte vůbec, kde Wall Street je?“

Sakra. „Hm… v centru?“

Věnoval jí malý úsměv, kterým jí naznačil, že ví, jaké měla při svém odhadu štěstí. „Máte hlad?“

„Jéje, nevím. Cokoli řeknu, může být předstírané.“

„Máte pravdu. Omlouvám se za zničení Vaší hry,“ řekl, ačkoli nezněl, že by toho litoval, když popadl dva jídelní lístky z rohu baru. „Budu prostě chvíli zticha, zatímco se pokusíte rozhodnout, jestli chci nebo nechci, abyste měla hlad. Mezitím se mě můžete ptát, na co chcete.“

Julie byla překvapena rozpaky nad svou průhledností, což ji rozzuřilo. Ještě s ní nikdy předtím takhle nikdo nemluvil. A pokud skrz ni někdo viděl, určitě to nevykřikoval do světa.

„Dobře, fajn,“ vyštěkla a popadla jídelní lístek z jeho ruky. „Odkud jste?“

„Odsud.“

Věnovala mu pohled přes horní část jídelního lístku. „Nemyslela jsem si, že je možné, abyste po tom svém pokusu o humor ohledně „nápojů zdarma“ ještě klesnul.“

Znovu se mu objevily ďolíčky. „Tak, o tomhle jsem mluvil. Dejte mi něco skutečného.“

„Něco skutečného?“ ptala se a dívala se do jídelního lístku. „Co tohle… co bych si obvykle objednala, a co bych si měla doopravdy objednat, je nudně znějící brusinkovo-krutí salát. Ale co doopravdy chci, je ryba a hranolky. Vyberu si to druhé. Jen kvůli Vám.“

Věnovala mu očividně falešný úsměv.

Pokrčil rameny a vůbec nevypadal ohromeně kvůli jejímu nájezdu na smažené jídlo. „To je začátek.“

„Jen se Vás snažím pochopit, abyste věděl,“ vyštěkla a ztrácela trpělivost. Hraj dál!

„V pořádku,“ řekl uhlazeně, opřel se a studoval ji. „Osmého listopadu mi bude třicet pět, moje matka byla učitelkou matematiky na střední škole, můj otec byl také na Wall Street, a ano, šel jsem v jeho stopách. Jsem prostředním dítětem, mám staršího bratra a mladší sestru. Nikdy jsem nebral drogy, miluji červené víno. Minulý rok jsem běžel maraton v New Yorku. Mým oblíbeným koníčkem je čtení. A miluji vanilkovou zmrzlinu.“

Julie nedokázala odolat nutkání protočit oči. Mohla za něj napsat životopis. Vanilková zmrzlina, probůh.

„Něco dalšího?“ ptal se.

„Oblíbená barva?“ ptala se sladce.

„Modrá. Teď jsem na řadě.“

„Ne, díky,“ řekla a plácla svým jídelním lístkem na stůl. „Kromě toho, chvíli mi trvalo, než jsem se probrala z dřímoty. Jaký to poutavý život jste to vedl.“

Mitchell jí věnoval pomalý, vítězný úsměv.

„Co?“ vyštěkla. „Líbí se Vám být urážen?“

„Ne, ale mám rád, když takhle rozjedete všechnu tu svou povýšenost. Být upřímná… myslíte si, že veškerá nezávazná konverzace stojí za starou belu. Stěží zůstanete vzhůru dost dlouho, abyste zodpověděla otázky.“

„Cokoli,“ zamumlala. „Je zřejmé, že moc nerandíte.“

Julie si myslela, že viděla, jak mu přes obličej přelétlo něco temného, ale bylo to pryč dřív, než onu emoci mohla pojmenovat.

„Jsem na řadě s otázkami,“ řekl znovu.

„Dobře,“ vzdychla unaveně. „Pojďme na to, ať to máme za sebou.“

„Pracujete pro časopis Stiletto.“

„To není žádné tajemství.“

Ignoroval její namyšlený tón. „A jste součástí nějakého malého mocného tria.“

„To je pravda,“ řekla pomalu, překvapená, že toho ví tolik. Nezdá se být typem, co se zapojuje do společenského dění na Manhattonu nebo čte „Stranu Šest.“

„A píšete ty dráždivé věci?“

Skryla úsměv. Většina mužů si netroufá být veřejně v obraze ohledně Stiletta, ale to neznamená, že nejsou zvědaví.

„Tak nějak,“ odpověděla. „Časopis to nazývá Randění, Láska a Sex.“

„Polibek, Objetí a Šukání,“ zamumlal pod nosem.

Julii zaskočilo pivo. „Pardon?“

„Nic,“ řekl a vypadal trochu vyděšeně a o dost méně namyšleně, než před chvílí.

„Ach, ani náhodou Vás z tohohle nenechám vyklouznout,“ řekla Julie a předklonila se. „Pokud se nesmím skrývat za zdvořilostní fráze, tak ani Vy ne.“

„O nic nejde.“

„To nebylo nic. Řekl jste: „Polibek, Objetí a Šukání.“ Co je to?“

Věnoval jí rychlý pohled, jakoby měla být odpověď zřejmá a stále odmítal odpovědět.

Záhy jí to došlo. Julie se rozesmála. „Ach, to je dobrý,“ řekla a vrtěla hlavou. „Nemůžu se dočkat, až to řeknu Grace a Riley. Bude se jim to líbit.“

Vypadal, že je na pochybách. „Takže z těch tří, jste…“

„Randění. Nebo Polibek, dle Vaší definice. Někteří lidé by Vám pravděpodobně řekli, že píšu romantické bláboly v naší sekci, ale raději o tom uvažuji tak, že píšu ty dobré věci. Naše společnost nějak změnila způsob uvažování o tom, že randění má být stresující. Měla by to být zábava.“

„Jistě, napřed. Ale nemůže to být všechno o zábavě a hrách.“

„Proč ne?“

Vypadal frustrovaně. „Protože takový skutečný život není.“

„Říká kdo? Kde je napsáno, že máme nějaký časový limit na štěstí?“

„No, byla jste někdy schopná udržet si nepřetržité štěstí ve svých vztazích? Určitě jste zažila chvíle frustrace, hněvu nebo nudy, jakmile jste se přesunuli přes počáteční zamilovanost.“

Julie cítila, jak se jí vytrácí barva z obličeje. Svými slovy se trefil přímo do černého. Ještě znepokojivější však byla skutečnost, že byla do jejich konverzace tak zabraná, že zapomněla na svůj záměr. Tohle neměla být žertovná schůze. Navnaď ho.

„Jste v pořádku?“ ptal se zamračeně.

„Vlastně jsem pořádně hladová,“ řekla a snažila se o rozptýlení. „Myslíte, že bychom si mohli objednat něco k jídlu?“

„Jistě.“ Vstal a přešel na druhý konec baru, aby upoutal barmanovu pozornost, protože tohle místo nebylo tak úplně o obsluhování stolů. Byla vděčná, že má čas, aby se vzpamatovala. Nad čím to proboha přemýšlela, když se vychloubala, jakou je královnou randění. Poslední věc, kterou potřebuje, je poutat pozornost k tomu, jak vkládá do příběhů své osobní zážitky. Potřebuje, aby zapomněl na to, že je novinářka – neměla mu tím mávat před obličejem jako velkou rudou vlajkou.

Dala si osvěžující doušek piva a snažila se uklidnit své nervy. Julie si nemohla vzpomenout, kdy se naposledy na první schůzce takhle zapomněla. Nebyla si úplně jistá, že se jí tenhle pocit líbí.

„Tady,“ řekl Mitchell, když se vrátil ke stolu. Pohodil před ni sklenku bílého vína.

„Co je to?“

„Pinot grigio. Nepředstírejte, že Vám chutná Guiness.“

Věnovala mu opatrný pohled. Byl pozorný. To pro její účely nevěstilo nic dobrého. „Díky, ale nechci plýtvat pivem…“

Mitchell pokrčil rameny. „Tak to vypiju já.“

Posunul její sotva dotčenou sklenku piva směrem k sobě, když dopil zbytek své vlastní sklenice. Julie se snažila nezírat. Dopil její pivo, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě, hodit do sebe její zbytky.

Dej se dohromady – o nic přece nejde. V průběhu let se dělila o jídlo a pití s hodně muži.

Ale ne na prvním rande. A nikdy ne tak nenuceně.

Nebyla v tom žádná škádlivá nabídka ohledně ukousnutí dezertu, ani žádný dvojsmyslný šepot, že by to měl za ni dopít, protože začíná být opilá. S těmito kartami hrála už dříve, ale ne dnes večer.

Mitchell se prostě choval tak, jako by to bylo jeho právo. Jakoby to byl jen jeden z mnoha drinků, co po ní dopil. Bylo to zvláštní a nepříjemně přirozené. Co se to tu sakra děje?

„Dobře, tak Vám děkuji,“ řekla upjatě.

„Žádný problém. Ačkoli bych Vás měl varovat – víno je pravděpodobně mizerné. Tohle je spíš místo s pivem a whisky.“

„Ano, všimla jsem si,“ řekla se sarkastickým pohledem upřeným na desítky značek obalů Guinessů a Jamisonů na každém kousku stěny tohoto prostoru. „Super styl. Vodíte si sem všechny dívky?“

„Ne,“ řekl spíš pro sebe. „Jednou jsem sem přivedl Evelyn. Nedopadlo to dobře.“

„Ex-přítelkyně?“

„Jo.“ Zavřel oči. Patrně toto téma nebylo otevřené pro další diskuzi.

„Forbes!“ zavolal barman. „Máme tu objednávku.“

Julie se zamyšleně napila vína, když jim šel Mitchell pro jídlo. Zřejmě tu byl častým hostem, což se zdálo divné. Nezdá se být tím typem, který by navštěvoval tenhle druh míst. Další varovné signály, že tento muž není zrovna tvárný jako předvídatelný povaleč, jehož očekávala.

„Mňam,“ řekla, když před ní položil talíř s rybou s hranolky, z nichž stoupala pára. „Tohle byla rozhodně lepší volba než salát.“

Příliš pozdě, pohlédla na jeho talíř. Jejda. Brusikovo-krutí salát.

„Nebojte se. Trochu Vám nechám,“ řekl rýpavě.

„Nemohu říct totéž,“ řekla, když si namáčela křupavou hranolku do lahodně syté tatarky. „Jak moc špatné si myslíte, že to pro mě je?“

„Řekl bych, že na stupnici mezi špenátem a osmaženým párkem v rohlíku, jste na cestě dostat infarkt.“

„Zítra si to odpracuji.“

„Cvičíte?“ ptal se beztoho, aniž by vzhlédl od svého talíře.

„Jen tak, abych nepřibrala. Vy?“

„Běhám. Je to spíš koníček, než kvůli zdraví.“

„Říká chlap, co přežvykuje salát,“ řekla s pohrdavým pohledem na jeho talíř. „A běhání není koníček.“

Vzhlédl. „Ale je.“

„Ne. Je to způsob cvičení. Vyvinutý jako lidský mechanismus útěku. Nebylo to zamýšleno tak, aby to bylo příjemné.“

Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Takže ve Vašem světě randění existuje určitý počet přijatelných koníčků?“

„Pouze, pokud chce někdo vyrazit na druhé rande.“

Mitchell navršil trochu salátu na její talíř, který svědomitě ignorovala. „Nejste přesně to, co jsem očekával.“

„Ach? Naplánoval jste mi i něco jiného než nudné poznámky náhodné známosti na jednu noc?“

„Myslím, že to, co jsem neočekával je, že Vy máte záměry pro mě.“

Julie ztuhla. Určitě to nemyslel tak… nemohl vědět… Ale pokračoval v uzobávání jeho plodin, a vypadal zcela nevzrušeně.

„Ujišťuji Vás, že mé plány nebudou bolet,“ řekla zastřeným hlasem a pohlédla na něj přes okraj své levné vinné sklenky.

„Podívejte se, a je to tu znovu. Zase mě oblbujete.“

„Funguje to?“

Mitchell jí věnoval sexy pohled, který ucítila až mezi stehny. Wall Streete, tak o tomhle tu mluvím.

Možná, že tento vztah nakonec nebude tak špatný. Na chlapech, co tě sbalí na drink, jemuž dáváš přednost, aniž by se tě zeptali, něco je. Nesnaží se ti ukrást hranolky a jediným pohledem dokáže, že ti ztvrdnou bradavky.

„Dojedla jste?“ ptal se Mitchell a kývl směrem k jejímu téměř prázdnému talíři.

Pouze jídlo. „Ano, dojedla jsem. Měla bych toho pravděpodobně nechat.“

„Výborně.“ Vytáhl peněženku a Julie se snažila překvapeně nezírat.

„Když jsem řekla, že bych toho měla nechat, myslela jsem, že nemám dojídat své hranolky, ne že musíme odejít.“ Drahý bože, copak mám prosit?

Sotva se na ni podíval. „Vím, že je to neslušné, ale zítra ráno mám časnou schůzku a několik reportáží, které do té doby potřebuji dokončit.“

Julie se snažila, aby se nemračila. Dobře, tohle bylo nevhodné, ale ne katastrofální. Jeho rychlé odmítnutí se trochu dotklo jejího ega, ale dobrý materiál na přítelkyni by podpořil svého muže při pracovních povinnostech. Alespoň to četla v jednom z Graceiných sloupků.

„Jistě, žádný problém,“ zavrkala.

Byli potichu, když ji vedl ven ze dveří a v rychlosti zamával na barmana. Julie spíš cítila, než viděla pohyb jeho ruky, a o půl kroku přistoupila blíž, protože jí došlo, že se chystá položit jí ruku na záda, možná si ji dokonce přitáhnout blíž.

Ale on se jí nedotknul. Dokonce na ni ani nepohlédl, když přistoupil k chodníku a zavolal taxi. Julie na něj ohromeně zírala, když otevřel dveře od taxíku a plný očekávání nadzvedl obočí.

Počkat, ještě ne! Ještě jsme si nedomluvili další rande!

„Mohli bychom se o taxík podělit,“ řekla a snažila se neznít zpanikařeně.

Výraz v jeho tváři to říkal všechno: Ne, díky. Ale vychování jej přimělo se zeptat, „Kde bydlíte?“

„West Village. Vy?“

„Upper East. Bohužel opačnými směry.“

To byla pravda. Jejich vlastní obytné části byly zcela nevyhovující pro to, aby se podělili o taxi, ale nemusel kvůli tomu vypadat tak zatraceně rád.

Přechytračena napochodovala do čekajícího taxíku. „Takže. Bavila jsem se.“ Tak nějak.

Maličko nakrčil nos, jakoby se jí snažil přečíst myšlenky. Co je?

„Dámo, jdete nebo ne?“ stěžoval si taxikář.

Julie po něm střelila otráveným pohledem a s očekáváním pohlédla na Mitchella. Věnovala mu svůj nejpůvabnější úsměv. Tenhle chlap možná vyšel ze cviku, co se randění týče, ale nebylo potřeba génia, aby mu došlo, že další tah byl na něm.

Ale on to nezvládl. Jen si nešikovně odkašlal a pohlédl na prázdné zadní sedadlo v taxíku.

Pane bože, konečně došlo Julii. To snad není pravda.

Příliš zmatená na to, aby udělala cokoli dalšího, dovolila Mitchellovi, aby ji vzal za ruku a s lehkostí ji uvedl do zadní části taxíku.

Děje se to.

Po šesti letech bezchybné reputace, královna randění právě udělala něco nepředstavitelného. Nepodařilo se jí domluvit si druhé rande.