Antony - EPILOG

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Holky, jsme u konce, takže s Jitkou děkujeme všem za všechny skvělé komentáře a doufáme, že jste si s námi knížku vychutnaly. Musím říct, že mě osobně přišel příběh Antonyho a Cecelie, ve kterém jsme sledovaly proměnu obyčejného mladíčka na neúprosného Bosse, skvělý. Zhruba za čtrnáct dnů si s námi můžete začít vychutnávat příběh Luciana, prvního z jejich synů. A slibuji, že se máte na co těšit. Díky všem                        Sinnel

P.S.: A teď už si vychutnejte epilog, který zároveň můžete brát jako malou ochutnávku toho, co se bude dít v Lucianově knížce.

Antony přecházel po své pracovně, v celém těle se mu hromadila frustrace.

Lucian byl ten dobrý. Antony to věděl už od samého počátku. Mezi třemi Marcello principes bylo Lucianovo dospívání nejsnazší. Giovanni měl své problémy a některé z nich děsili i jeho otce. Dante byl tvrdohlavý jako čert a Antonyho nekonečně iritoval.

S Lucianem to však bylo zatraceně snadné.

Nedávalo to smysl.

„Jsi si naprosto jistý?“ zeptal se Antony.

„Jo, bossi. Požádal o to jednoho z kluků. Myslím, že tím Lennyho trochu překvapil, protože Lucian obvykle nikoho o nic nežádá. Všechny sračky zvládá sám, případně s tím jde za jedním ze svých bratrů, ale možná -“

„To bylo něco, o čem nechtěl, aby to věděli a nemohl to udělat on sám,“ s povzdechem ho přerušil Antony. „Tak dobrá. Chci, aby cokoli co tvůj chlap zjistí, poslal mně a Lucianovi o tom nic neřekl. Jestli se zeptá, jestli jsi zjistil nějaké sračky o té… Jordyn Reese, tak je to, že?“

„To říkají ty papíry,“ odpověděl Antonyho chlap.

„Dobře, pošli mi to. Podívám se na to.“

Luciana by příliš neohromilo, že Antony zjistil jeho malé tajemství, ale nasralo by ho to a musel by se s tím vypořádat. Antony měl několik svých výstředností. Jednou z nich bylo to, že měl potřebu znát každý sebemenší detail osobních životů svých synů, zvlášť co se týče žen. Dobře, žen, které by možná mohly nějakým způsobem skončit tak, že by byly pozvány do rodiny.

Vypadá to, že ženu, která Lucianovi padla do oka, ale z nějakého důvodu držel od své matky a otce stranou.

„Jasně, Bossi.“

Antony zavěsil. Musel si rukou promasírovat zátylek, protože mu začala neskutečně třeštit hlava. Pak znovu zvedl telefon a vytočil Paulieho.

Telefon jen dvakrát zazvonil, a jeho starý přítel hovor zvedl.

„Ahoj, bossi.“

„Zdravím, Paulie.“

„Co se děje?“

„Lucian přede mnou něco skrývá. Nelíbí se mi to.“

Paulie zakašlal. „Myslím, že se potřebuji napít.“

„To i já.“

„Jaké věci?“ zeptal se Paulie.

„Ženu. Je zapletena s tím zatraceným motorkářským gangem, se kterým máme problémy.“

„Sakra.“ Antony slyšel, jak na druhé straně drátu Paulie hodil do sklenice pár kostek ledu. „Díky tomu je to ještě složitější, co?“

„Jak vůbec tu dívku může znát?“ Zeptal se Antony spíš sám sebe, než svého přítele. „Vlastně, kde ji mohl potkat? To je směšné.“

„Proč?“

„Mám tucet a jeden důvodů proč, Paulie!“

„Jako?“ naléhal na něj jeho kamarád.

„Pokud to můžu brát podle jejího příjmení, není Italka.“

„Zatraceně, oba víme, že do doby, dokud je šťastný, tě to vůbec nezajímá.“

To byla pravda.

„Je zapletena s těmi motorkáři,“ řekl znovu Antony.

„Takže?“

„Takže!“

„Člověče, nech toho,“ řekl Paulie jemně. „Jaký s tím máš ve skutečnosti problém?“

„Skrývá to přede mnou,“ zavrčel Antony. Byl nešťastný a vadilo mu to. Ta celá zatracená situace mu vadila, ale nedokázal to vysvětlit. „Lucian přede mnou nikdy nic neskrývá, Paulie. Nikdy to nedělal. Nelíbí se mi to.“

A rozhodně se mu nelíbilo to, že příčinou toho všeho byla žena.

„Možná si myslí, že ji nebudeš schvalovat, či tak něco,“ navrhl Paulie.

„Co na tom schvalovat? Tu ženu dokonce ani nezná!“ Antony rozhodil rukama. Byl tím otrávený. „Je to… jestli o ní má zájem, o čemž velice pochybuji, tak vzhledem k tomu, že ji ani nezná, to musí být nějaké poblouznění.“

„Byla pro tebe Cecelia jen poblouzněním?“ zeptal se Paulie.

Tu otázku položil tak tiše, až ji Antony málem přeslechl.

Ale nemohl.

„Ty víš, že nebyla, Paulie.“

„Cecelii jsi neznal. Věděl jsi o ní, ale do té noci u Catrolliů jsi jí nikdy ani nepotkal. A od toho zatraceného okamžiku jsi byl do ní zblázněný. Popři to.“

„Nemůžu.“

„Přesně tak. Takže sklapni.“

Antony ten komentář ignoroval.

„Poslouchej, je to těžké -“

„A představ si, jaké to je pro Luciana,“ vložil se do toho jemně Paulie. „Je to sedmadvacetiletý muž, Antony. Nech ho dýchat. Nech ho, ať to vyřeší po svém.“

„Právě teď tě nesnáším,“ řekl Antony svému příteli.

„Budiž.“

Dřív, než mu to Antony stihl dovolit, Paulie zavěsil.

Antony to taky ignoroval.

Otočil se na patě a ztuhl. Ve dveřích jeho kanceláře stála Cecelia s rukama založenýma na prsou, zvednutým obočím a vědoucím výrazem ve tváři.

„Tesoro.“

„Co jsi udělal?“

Antony pokrčil rameny. „Nic.“

„Znovu ses do něčeho vmísil, že?“

„Ne,“ řekl tiše Antony.

„Lháři.“

„Nech mě o samotě, Cecelio.“

„Kdo a co tentokrát udělal a proč jsi měl pocit, že se do toho musíš vložit ty sám?“ zeptala se jeho žena.

„Netuším, o čem mluvíš.“

„Jsi příšerný lhář.“

„A ty jsi nádherná.“

„Sladké řeči tě nezachrání. Nedonutíš mě zapomenout, že přede mnou něco skrýváš.“

Antony se zamračil. „Lucian pátrá po minulosti nějaké dívky, která je zapletená s motorkářským gangem. Snažil se to udržet pod radarem, abych to nezjistil. Proč by to dělal? Nejsem si tím jistý, ale zřejmě nechtěl, abych o tom něco věděl.“

„V čem je problém?“ zeptala se Cecelia.

„No, pro začátek -“

„V ničem,“ pevně ho uťala jeho žena. „Není tu žádný problém, Antony Marcello. Vždycky jsme se snažili o to, aby štěstí našich synů bylo na prvním místě a to bez ohledu na to, co chtěli nebo co potřebovali pro to, aby toho dosáhli. Pokud jde o tu dívku, tak ať je to kdokoli, jestli je díky ní Lucian šťastný nebo si myslí, že by ho mohla udělat šťastným, tak ustoupíš a necháš ji být.“

„Nesnažím se mu nic zničit,“ hádal se Antony.

„Snažíš.“

„Nesnažím.“

„Snažíš.“

„Nesnažím se, Cecelio!“ Antony si drsně povzdechl a zaťal zuby. Nesnášel, když musel zvyšovat hlas, zvlášť na svou ženu. „Ne, dobře. Ale tak trochu mi to svým způsobem připomíná Johna, Tesoro. To, co cítil on. Nechci, aby Lucian skončil tak, jako jeho otec.“

Nevíš, že to tak dopadne.“

„Skrývá to přede mnou,“ zavrčel Antony. „To zavání Johnovým chováním.“

„Možná se prostě snaží přijít na to, co cítí.“

Antony se podíval do dálky, za svou manželku. „Když přišlo na tebe, nedokázal jsem nic vyřešit.“

„On není my, Antony. Ale přesně tak, jako jsme vždycky říkali – on je skrz naskrz Marcello. Nechá se chytit hodně rychle.“

„Myslíš?“

„Vím to,“ řekla s mrknutím Cecelia. „A já mám vždycky pravdu.“

No, to ji musel Antony přiznat.

A nevadilo mu to.

„Běž do postele,“ nařídila jeho žena. „Můžeš to řešit zítra.“

„Cecelio, tohle je důležité.“

„Antony, já jsem důležitá.“

To byla.

„Pojď,“ řekla Cecelia s přikývnutím.

Antony ji následoval. Cecelii Marcello vždycky následoval.

Pro věrné (i nevěrné) čtenářky je tu opět možnost ke stažení celé knížky http://leteckaposta.cz/485902489 Odkaz slouží pouze pro Vaše osobní potřeby, žádám vás, abyste knížku neukládaly na další úložiště, nepřeposílaly dál apod… Díky za pochopení, Vaše Sinnel