Unfor - 17. kapitola

Překlad: Markéta

TATE

Sedím v Samině a Sladově obýváku vedle Missy. Dneska ráno jsme se vrátili z Aljašky. Byl to krátký výlet – jen na pár dní – ale slíbil jsem své matce, že se brzy vrátíme.

Moje sestra a její manžel sedí na svém gauči naproti nás. Nikdy v životě jsem se necítil víc nervózní. Ani tehdy, když jsem žádal Missy o ruku. Byla tam kvůli mně a já jsem věděl, že mě miluje a že mi řekne ano.

Strach! Cítím převážnou část z toho. Ruce se mi potí, srdce mi buší, a v uších mi zvoní. Už tak je dost špatné, že musím přiznat věci svojí sestře, natož pak před jejím manželem a mou snoubenkou.

Třu si své třesoucí se ruce do svých opotřebovaných džínů a Missy se natáhne, aby vzala mou levou ruku do své. Podívám se na ni a ona mi dává malý úsměv a já si nemůžu pomoct a usměju se na ni zpátky. Udělala tuhle stejnou věc jen o pár nocí dříve. Seděli jsme se všema a ona jim řekla, co se stalo jí a našemu dítěti. Ačkoli jí to trhalo na kusy, byl jsem na ni pyšný. Tohle tajemství bylo příliš velké, než aby to unesla sama. Chci, aby na mě byla stejně tak pyšná, jako jsem já na ni.

Zhluboka se nadechnu předtím, než se podívám do jasně zelených očí, které sedí naproti mně. Je šílené, jak moc se podobá svojí matce, Marii.

„To je v pořádku,“ zašeptá Missy předtím, než mi stiskne ruku a přikývne. Bude to v pohodě. Chci být volný. Chci nechat svou minulost za sebou tak, abychom se s Missy mohli pohnout kupředu.

„Já…Ehm….Já ani nevím, kde začít,“ říkám a zhluboka vydechujíc.

Sam se usměje. „Nemusíš mi nic říkat, pokud nejsi připravený, Tate.“

Přikývnu. Vím to, ale jsem připravený. Tohle je pro mě další krok. Vyndám svou ruku z Missyiny a přejedu si s ní po své neoholené tváři. „Bylo mi sedm, když jsem zjistil, že Jonathan není můj otec,“ říkám a ona se zamračí. „Byl jsem ten den suspendován ze školy, že jsem začal bitku ve třídě. Oni nečekali, že se doma objevím dříve,“ řeknu. Stále si pamatuju, jak na ni křičel a jak ho prosila, aby jí přestal tahat za vlasy. „Pořád jí říkal, že zmlátí toho bastarda hned, jakmile se vrátí domů ze školy.“ Zavrtím hlavou nad tím, jak hloupý jsem byl. V tom bodě jsem ho pořád miloval, stále jsem si myslel, že je to můj táta – prostě jsem nenáviděl sám sebe. Missy mě naučila, že jsem to nevěděl o nic lépe. „Vešel jsem do domu a slyšel je v jejich ložnici. On na ni křičel, nazýval jí zkurvenou děvkou. A že byla hloupá, když si myslela, že by jí kdy Jack chtěl. Že byl stále zamilovaný do Marie.“ Podívám se dolů na své třesoucí se ruce a dlouze vydechnu. „Pak jí řekl, že pokud řekne Jackovi, že jsem jeho syn, tak mě od ní vezme.Že by mě přiměl vidět pravdu o tom, jak bezcenný kus hovna ona vlastně je.“ Podívám se na svou sestru, sedící naproti mně a její jasně zelené oči jsou teď červené a slzy jí stékají po tvářích. Její manžel sedí vedle ní a drží jí za ruku, zatímco se dívá na podlahu.

Kurva! Přeju si, abych mohl být všude jinde, jen ne tady. Přeju si, abych mohl dělat cokoli jiného, než odhalovat tady část svojí duše – tu ošklivou část, tu temnou část, která mě požírá zaživa každý den. Doufám, že mi to pomůže se osvobodit.

„Co jsi udělal?“ zeptá se Sam a hlas jí kolísá.

„Tehdy jsem byl zbabělec.“ Odvrátím se od ní, nechci, aby viděla, jak slabý jsem opravdu byl. Byl jsi jenom dítě, Tate. Missyina slova se ke mně vrátí. „Utekl jsem z domu. Když jsem se později toho večera vrátil, on nebyl nikde k nalezení. Řekl jsem své matce, že vím, že Jack není můj táta. Plakala. Prosila mě stejně tak, jako ho prosila už tolikrát. Řekla, že měl Jonathan pravdu. Že by mě Jack mohl od ní vzít. Že by mě ve skutečnosti nechtěl. Nebo mě miloval. Po tom všem jsem byl jen malý bastard.“ Sam zalapá po dechu nad matčinými hrubými slovy. Ačkoli nebyly pravdivé. Pravda byla, že ona prostě jen nechtěla, abych žil bez ní. Nechtěla, abych jí opustil a nechal jí jen s ním. S monstrem, kterého si vybrala milovat.

Sam vyskočí z gauče a běží ke mně. Hodí mi ruce okolo mých ramen tak tvrdě, až mi tím vyrazí dech. Pomalu jí obejmu a hladím jí po zádech a cítím, jak se jí jemně třese tělo.

Pustí se a odtáhne. „Táta by byl pyšný na to, aby tě nazýval svým synem. Miloval by tě tehdy a miloval by tě i teď,“ říká Sam skrz slzy s úsměvem na tváři. „Pokud táta něčemu věřil, pak to byla láska.“ Odvrátí se ode mě a podívá se na Missy. Té taky stékají slzy po tvářích.

„My všichni tě milujeme, Tate. A už nikdy nebudeš muset znovu žít sám v temnotě.“

Usměju se na ni a vím, že mi říká pravdu. Mraky byly vymazány a všechno, co můžu vidět je slunce, které na mě svítí. Raději bych oslepnul s vědomím, že to slunce praží na mě, než žít v temnotě, která k smrti mrazí.