Winter - 6. kapitola

Překlad: CimFam

Breakwater

Před pěti lety

Luke

Hlídkový vůz zastaví u chodníku. Ještě se nemůžu otočit a podívat se na ten dům. Chloe si rozepíná pás, odkašle si s chmurným výrazem ve tváři, ale já se nemůžu pohnout. Ruku mám pořád položenou na pistoli, jako by se pořád mohlo něco stát, jako by se mohlo udělat něco s těmi věcmi, kterým jsem byl svědkem. Nějaký způsob, jak jim předejít.

Pokaždé, když mrknu, pořád vidím těla rozházená všude po zemi. Pokaždé, když zavřu oři, vidím Maxe, jak sebou cuká na prostém betonu a dusí se vlastní krví. Bože, nemůžu kurva dýchat.

„Odstřelíš si ptáka, pokud nebudeš opatrný,“ řekne Chloe jemně. Vypne motor. Chvíli sedíme zticha, ona zírá na mne, já zírám na palubní desku. „Bylo to teprve pár dní, Lukeu. Vím, že ti to tak teď nepřipadá, ale jednou přijde čas, kdy tě tyhle věci nebudou šokovat. Tentokrát je to těžší. Těžší, protože jsi toho chlapa znal.“

Zavřu oči a přemýšlím, jestli jsem neudělal obří chybu. Možná jsem neměl být polda. Možná jsem měl jít na vysokou, jak všichni ode mě čekali. Vzít to stipendium a odmaturovat v zasraném podnikání nebo tak něco. Pustím se pouzdra na pistoli a protáhnu si prsty tak, až mi zbělají klouby. „Jsem v pořádku. Budu v pořádku.“

Chole se na mě smutně usměje. „Vím, že budeš, chlapče. No tak. Pojďme s tím skoncovat.“

Cítím se, jako by se nade mnou uzavíral svět, když vystupuju z auta. Otočím se k domu a první, co vidím, je dětská tvář v okně. Maxova dcera, Iris. Má jen čtrnáct, pro Kristovy zasrané rány. Vypadá jako zasraný duch.

„Myslela jsem, že bude strnulá,“ řekne Chloe a natočí hlavu k onu. Iris si mé parťačky nevšimne. Zírá přímo na mne a vím, že to nemůžu udělat. Já to kurva nemůžu udělat. Sesunu se na kapotu hlídkového vozu a zavrtím hlavou. „Ještě neopravili to okno,“ všimne si Chloe. Když jsme tady byli před pěti dny říct zbytku rodinu Breslinů, že Max je mrtvý, Iris prohodila židli obřím oknem v obýváku. Pořád je zakryté, škaredá lepenka je flekatá a skvrnitá vlhkostí. Zvuk, jak Iris křičela, mi pořád zvoní v uších, i teď.

„Tohle je příliš,“ řeknu. Slyším, jak mi slova unikají z úst, a vím, že jsou pravdivá. Max byl pro mě víc než přítelem. Staral se o mne. Hlídal mne, když nikdo jiný nemohl. Jak se mám jeho čtrnáctileté dceři podívat do očí a nezbláznit se?

„To je v pořádku,“ řekne Chloe a položí mi ruku na paži. „Počkej tady. Jenom potřebuju potvrdit pár detailů od jeho manželku. Prostě tady zůstaň, ano?“

Vejde do domu a cítím se kurva uboze. Otočím se zády k Maxovu domu. Poprvé, co jsme ho našli v tom skladišti, si dovolím brečet. Mám skoro dvacet. Jsem vyškolený strážník. Neměl bych kurva brečet na trávníku jedné z obětí, a přesto sedím tady a slzy mi stékají po tváři. Tohle je nejhorší chvíle nejhoršího dne nejhoršího týdne mého života.

Dech se mi zadrhne, když něco ucítím na mé paži – další ruku, která mě uklidňuje. A tam je – dívka, které jsem se chtěl vyhnout, čtrnáctiletá Iris. Tak moc nejsem schopný se k ní otočit. Nevypadá to, že teď mám jinou možnost. Je pobledlá jako duch, vypraný v jejím bílém pyžamu. Její kůže je naprosto bílá. Spousta blonďatých vlasů – tak, tak světlých, zlatavých – tomu taky moc nepomáhá. Vypadá jako by byla na prahu smrti. „Proč brečíš?“ zašeptá. Hlas se jí zlomí, jako by dny nepromluvila. Podle papírů, nepromluvila. Média to svalují na nějaký druh kómatu.

Nejdřív si nevěřím, že bych měl promluvit. Místo toho upřu pohled směrem ke stromům táhnoucí se do nekonečna od pozemku Breslinů a města Breakwateru a uvažuju nad skutečností, že jsem poprvé pořádně potkal Iris. To mne silně zaskočí. Max ji tolik miloval. Vždy jsem ji chtěl poznat. Jen to prostě nevypadalo vhodně, abych se k ní ve škole přiblížil. Vždy byla obklopená kamarády, vždy byla s tou MaggieBright. Byl jsem starší. Nebylo by to správné. Lidé by si povídali.

Iris si položí hlavu na mé rameno a cítím, jak se začíná třást. Brečí. Moje vlastní slzy ihned přestanou. Jsem úplně zamrzlý na místě, najednou si nejsem jistý, co bych měl ksakru udělat. „Prosím,“ vzlyká. „Řekni mi, proč jsi smutný.“ Prosí mne, jako by, že to, co bolí mne, způsobila její vlastní bolest.

„Vážně to chceš vědět??“ opatrně kolem ní obmotám paže; připadá mi to správné.

Vzhlédne na mne, oči zalité slzami, smutek po celé tváři, a najednou mne popadne prudká a zdrcující potřeba jí od toho pomoci. Zařídit, aby to všechno zmizelo.

Řeknu jí, co pro mne její táta znamenal. Řeknu jí, co pro mne udělal.

Brečí mi do mikiny a vynesu ji nahoru do její postele a celou dobu se na ni její matka ani jednou nepodívá.